sobota 19. září 2020

První dovolená rodinného typu


Očekávání vs. Realita

1) Hotel rodinný čili bezbariérový 
2) Chůvička i hory přenáší 
3) Apartmán, čili útočiště pro rodiče
4) Klidný spánek, kde lišky dávají dobrou noc



Omyl číslo jedna: Hotel rodinný čili bezbariérový


Když zahlédne v zrcátku jeho výraz, nepatrně pobavený, patrně rozpačitý, je jí jasné, že máme asi trochu problém, Hustone. A taky že jo. Zatímco Ona čekala s holčičkou v autě, On byl na výzvědách a vyzvěděl, že hotel je sice krásný, apartmán jakbysmet, ovšem vedou k němu nejedny schody a ani jeden výtah. 

Alespoň do restaurace v prvním patře tedy jeden výtah vedl. Něco jako výtah. Alespoň si to mysleli. Ale mnohem spíš nemysleli vůbec, když do té podivné prosklené věci s kočárkem, veškerým ansámblem a hlavně s dítětem v autosedačce nastoupili a zmáčkli spoušť. Věc se s kvílením posunula o pár centimetrů výš a s otřesem se zase prudce zarazila. Těch pár centimetrů však stačilo k tomu, že celý neuvážený krok už nešlo vzít zpět - tedy věc otevřít a vystoupit z ní. Naštěstí záhy přišli na to, že spoušť je potřeba nikoli krátce stisknout, ale držet po celou dobu rozklepané jízdy. Tu věc asi mnohem víc držela jejich síla vůle. Zbylou silou vůle a díky prosklenému charakteru té věci se pak Ona držela před klaustrofobickým záchvatem. Ne, skutečně to nebyl výtah. Ano, byla jen plošina pro vozíčkáře, jakkoliv elegantně vyhlížející.

Po zbytek pobytu měl tedy On posilovnu (zadarmo, no nekup to?!) a tahal kočár do schodů, aspoň dokud je nenapadlo nechávat ho v autě (ten kočár😀).



Omyl číslo dva: Chůvička i hory přenáší


Rodiče si vychutnávají pomalou snídani a romantickou večeři a jen po očku sledují spící holčičku v chůvičce… Hezká představa. Ona moc dobře věděla, že je to představa z kategorie utopie. Už vůbec docílit jakéhokoli spánku holčičky je malý zázrak a velká dřina. Natož to tak ještě všechno zkoordinovat s nevyzpytatelnými biorytmy a ještě nevyzpytatelnější technikou. Přesto se dobré dílo podařilo. 

Po slabé hodince zpívání a pohupování do rytmu kručícího žaludku a po dvou předchozích nevydařených pokusech skutečně Ona položila spící holčičku do postýlky a On nažhavil chůvičku s dosahem 300 metrů. Ihned bleskově vystřelili do 50 metrů vzdálené restaurace, oba nažhaveni na velkolepou snídani. Sotva se vzdálili pár metrů od apartmánu, chůvička začala vypadávat, záběry byly čím dál trhanější, až přešly ve zcela stacionární obraz, jenž nakonec vystřídal blikající červený varovný signál. 

On se však jal nezdolně ohledat celou restauraci, aby nakonec našel poklad. Jeden jediný stůl s dosahem chůvičky. Pirátský poklad, který v hotelu Na Palubě příznačně střežil barevný papoušek Ara. Stůl v zajetí lodních provazů a výstražných cedulí "Nevstupovat", "Nekrmit", "Nefotit". Jakmile se však chůvička opět probrala k životu, probrala se ze svého spánku, toho času desetiminutového, i holčička. Ona popadla alespoň tu část snídaně, kterou zatím stihla ukořistit a oba zase bleskově vystřelili po schodech nahoru zpět do apartmánu. S ochotným svolením obou milých majitelů si pak střídavě běhali dolů a nahoru pro další chutné kořisti. Zřejmě tak vytvořili novou disciplínu - něco na pomezí švédského stolu a run upu se závažím. 

Ale tentokrát to bude příběh se šťastným koncem. Následujícího dne si tam u toho pokladu s papouškem vychutnali večeři i s drinkem: On, Ona a chůvička promítající nestacionární obrázek spící holčičky. 


Omyl číslo tři: Apartmán, čili útočiště pro rodiče 


Ona se řídila praktickou radou zkušených - mít ještě jednu místnost jako zázemí, když dítě (večer) usne. Měli ji tedy mít. Jenže když dítě skutečně usnulo v ložnici a oni se chtěli uvelebit v tom překrásném načančaném obýváčku provensálského stylu, vlastně nebylo kam. Nabízely se pouze dvě tvrdé Záhořovy lavice a dvě ještě tvrdší křesla s opěráky sotva do půli zad. Vzhledem k těm sparťanským podmínkám, byť oděným do romanticky rustikálního hávu, nevydrželi bdít o moc déle než holčička.


Omyl číslo čtyři: Klidný spánek, kde lišky dávají dobrou noc? 


Na horách, tam se jim bude po těch městských rozpálených nocích spát jedna báseň. Čerstvý vzduch. Klid. Jenže. Krásné procházky podél bublající řeky Bělé, malebná panoramata s kostelem svatého Mikuláše prakticky za humny, to ano. Ale klidný spánek, tak to tedy zcela určitě ne. Bohužel se za humny, respektive pod jejich okny, nacházela i poměrně frekventovaná silnice čili nebylo možné ani pořádně vyvětrat, aby je nebudila noční rallye náklaďáků. Jako bonus se pak přímo pod tím jejich provensálským obýváčkem nacházela ještě bowlingová dráha.


Všechny tyhle omyly byly ale stejně jen nepatrnou vadou na kráse svěží přírody, příjemných výletů a procházek a dobrého jídla a pití. Holčička se zatím projevila jako vhodný cestovní parťák, dobrodruh, milovník outdoorových exteriérů i gastro zastávek. Kéž by jí to tak vydrželo! Příště zas, snad... (😷🙆)









Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

pondělí 4. května 2020

Proměny domácnosti

Zdá se, že máme nového interiérového designéra, který nám dnes a denně proměňuje byt, zvláště pak obývací pokoj. A není jím nikdo jiný, než naše dítě. Tak vítejte na prohlídce...



Srdce domácnosti


Jídelní stůl už nefunguje pouze jako 2 v 1, tedy coby plocha stolovací a zároveň i "pracovní" (ano všechny ty deníčky, notýsky a skicáky tu mám pořád odhodlaně vyrovnané, stejně tak svůj počítačový psací stroj - otevřela jsem je za tu dobu asi dvakrát, abych je v zápětí mohla zase rychle zavřít, neboť jsem tak dlouho vyhodnocovala, jestli už by to šlo, až už to zase nešlo - s tou situací měnící se na bojišti každým okamžikem ještě neumím dostatečně pracovat), ale nejméně tak 5 v 1.

Až na krajně nevhodný dosah kuchyňského stolu byl nyní totiž umístěn i přebalovací pult. Tudíž naše kultura stravování nyní obsahuje i mastičku proti opruzeninám, olejíček proti větříkům a před prostíráním je obvykle potřeba setřít ze stolu i stopy… olejíčku do koupele (věřme, že opravdu jen toho olejíčku), neboť koupání rovněž probíhá... kde jinde než v srdci naší domácnosti?


Odpočinková zóna 


Pocit relaxace jsme z našeho gauče zastlali do starých dek a látkových plínek proti ublinkávání a navrch ještě přikryli kojícím polštářem, navzdory všem snahám již ublinkávání neušetřeným. Pokud náhodou nastane výjimečná pětiminutovka, kdy se na něj můžeme svalit oba ku odpočinku, většinou nemívám sílu tuto instalaci odstraňovat a následně zase aplikovat. Tudíž se svalím přímo do těch dek a plínek a s trochou štěstí zůstanu ušetřena stopám po ublinkávání. 

Jo, a místo designových, leč poměrně obtížně mobilních skleněných stolků jsem si ke kojení přistrčila fórový, leč lehounký stolek za pár šupů ze švédského řetězce s nábytkem.


Společenský život 


Ještě dřív než skleněné stolky jsme poslali na časově neurčený odpočinek naše barové židličky, místo nichž se teď ve výklenku pod kuchyňským ostrůvkem vyjímá kontrastní podložka na hraní, hrazdička, plyšáci a dětské knížky. 




Domácí kino

Televizi jsme sice nikam neposlali, nicméně dobré dva měsíce jsme ji ponechali zcela nevyužitou a na ovladače jenom sedal prach. Přesto tady každou chvíli něco hraje a mnohdy i svítí. Ano, ten nešvar se nám zde rozmohl celkem záhy, jsou jím interaktivní hračky. 

Co naplat, když ten roztomilý sloník, jehož melodie už známe oba nazpaměť a zní nám v hlavě, i když ten roztomilý sloník už drahnou chvíli mlčí, zkrátka naše dítě téměř spolehlivě uklidní a nejednou svým bílým šumem i uspí? A když právě nehraje a nesvítí sloník, většinou alespoň vibruje lehátko za doprovodu zvuků deštného pralesa.

Dále nám tu často vrní a světélkuje zvlhčovač vzduchu. Pokud totiž vaše dítě strašidelně chroptí, tak neumírá, nedusí se, ba dokonce ani nemusí být nachlazené. Dost možná máte doma jenom příliš suchý vzduch (aneb jeden z bodů našeho seznamu věcí, které nám nikdo předem neřekl).

Zvlášť v podvečerních hodinách se pak o poměrně hlasitý zvukový doprovod postará holčička sama, svou oblíbenou hrou "na páva", z čehož se ji my snažíme vytrhnout zpěvem, případně i hrou na klavír. Kdo by se pak sháněl po nějaké televizi, že?


PS: A už máme objednaný i kolotoč s projektorem a vodní (želví) nafukovací podložku...




Vystavil v Žádné komentáře:

pátek 17. dubna 2020

Born in 2020 aneb Láska za časů korony

Jestli my jsme si to celé nějak špatně nenačasovali?… Přepadá mě teď často úzkost. Ale čím dál víc se utvrzuju, že tomu tak není. Mám na mysli zakládání rodiny vzhledem k aktuální (a jistě i budoucí) korona-situaci. Jednak jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že záležitosti rodinného typu stejně naplánovat nelze; Jednak intenzivně nabývám dojmu, že to někdo celé naplánoval za nás, a mnohem prozíravěji, než bychom si to kdy naplánovali sami.


Být to na nás, zakládali bychom o nezanedbatelný kus dřív 
  • neuskutečnili bychom tak spoustu cest, blízkých, ani vzdálených, 
  • nenavštívili nespočet překrásných míst, 
  • nevychutnali si tolik dobrých jídel v restauračních zařízeních, 
  • ani si neužili hromadu kulturních a společenských zážitků. 
Tenkrát jsem si sice říkala, že bych všechno tohle za náš vysněný rodinný život šmahem vyměnila. Že už máme nastřádáno i do zásoby. Jenže to jsem netušila, jak vzácné komodity to za pár let budou.

Když jsem zjistila, že bych měla na svět přivést nového človíčka právě v roce 2020, zdálo se mi to jako kouzelné datum k narození. Ne, že bych jakkoliv propočítávala roky, měsíce nebo dny, ale když už to tak vyšlo, líbilo se mi to. Momentálně už je jasné, že právě tento rok, byť jsme si z něj zatím odžili pouhou čtvrtinu, zřejmě nebude v historii zapsán příliš pozitivně. Do čeho se to ta naše holčička narodila, jaký svět ji asi jednou bude čekat?

Holčičce je to sice momentálně úplně jedno, nijak to nepociťuje, potřebuje rodiče, domov a lásku a to jí nikdo neodpírá, ba naopak. Budeme se z toho zřejmě nějaký ten pátek vzpamatovávat, ale až povyroste natolik, aby vše mohla plně vnímat, snad se to už zahojí, dokonce možná i vylepší.



Jenže. Nepočítala jsem s tím, 
  • že na své vysněné jarní procházky s kočárkem budu vyrážet taky s rouškou. (mimochodem, nic pro atopiky a lidi s citlivou kůží, tyhle "obličejové masky", zvlášť když je teplo...);
  • že vycházky budou vlastně to to jediné, kam budeme s holčičkou chodit, a i to by mohlo být ledaským považováno za hazard;
  • že na první jarní posezení na zahrádce vyrazíme tak maximálně na naši vlastní terasu.

Nepočítala jsem s tím, 
  • že se nám šestinedělí ještě o hezkých pár nedělí protáhne;
  • že nejen na všechny kamarádky a kamarádky, tety a strejdy, ale v podstatě i na první pochování od babiček a dědečků, bude naše holčička čekat ještě nekonečně a neurčitě dlouho;
  • že já si se svými kamarádkami budu čerstvé maminkovské zkušenosti vyměňovat výhradně po telefonu;
  • a že všechny známé lidi bude možné potkat pouze a jen šťastnou náhodou.

Ano, tohle všechno jsou zatím opravdu jen malé věci. Malicherné ve srovnání s tím, co se děje a bude dít kolem nás. Jenže se nelze ubránit pocitu, že si člověk tohle vysněné životní období zkrátka představoval trochu jinak.


Naštěstí jsem po prvotním šoku záhy zjistila, že ono to nějak půjde: 
  • naše až zbytečně velká, dostatečně nevyužitá a dosud nerevitalizovaná terasa získala najednou úplně jiný rozměr. Velká a prázdná betonová plocha se osvědčila na uspávání v kočárku, když už máte venkovního světa v rouškách plné zuby;
  • naše šestinedělí s námi vlastně prožíval celý národ, takže jsme vůbec neměli pocit, že o něco přicházíme;
  • no a pokud vyrazíme do parku, je skoro pravidlem, že někoho známého potkáme - vlastně se tam nyní téměř přesunul veškerý život, zvlášť pro rodiny s dětmi, které nedisponují vlastní zahradou nebo jiným exteriérovým útočištěm.

Ale teď vážně. Navzdory tomu všemu bude pro nás osobně stejně rok 2020 jedním z nejkrásnějších životních období a nedáme si ho vzít, nikým a ničím!








Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 25. ledna 2020

Čekání na ten nejzázračnější milníkový povánoční dáreček


A je po Vánocích, 

  • do nejzazšího deadlinu Hromnic už zbývá jen týden; 
  • ale náš stromeček už je dávno odstrojen a nejsme sami, u popelnic vyrůstají den co den nové lesy; 
  • cukroví snězený, kolekce jakbysmet; 
  • svíčky vyhořený (no dobře, domácnost bez svíček bych nedopustila, ale už jedu nové maxi balení), aroma olejíčky vypotřebovaný (a ten co má dle názvu příchuť Vánoc už nedokupuju); 
  • dekorace odklizený, jelínci i s naším vánočním povlečením už odhopkali zpátky do skříně na odpočinek...

 A přece: to hlavní je ještě stále teprve před námi!



Nikdy jsem tohle období neměla moc ráda…

  • šťavnaté předjaří, to ano, 
  • rozkvetlé pastelové jaro, rozhodně, 
  • dlouhé letní dny a voňavé večery, bezesporu, 
  • nostalgické zlatavé babí léto, jistě, 
  • vybarvený romantický podzim, každopádně, 
  • slavnostní advent plný světýlek, samozřejmě, 
  • a Vánoce, no ovšem, vždyť ty má rád skoro každý… 

Ale tyhle šedé zimní dny konce ledna a začátku února, kdy už Vánoce definitivně vyprchají a do předjaří ještě daleko, tak ty jsem vždycky odpočítávala a snažila se popohánět čas. Teď se to všechno změní a nejspíš to bude moje nejmilejší období, nebo rozhodně nezapomenutelně významné. Krásně to ta příroda zařídila, budu mít najednou pravidelnými radostmi protkaný už kompletně celý rok! 😍


Je ten devátý měsíc ale zvláštní období, těžko popsatelné a zachytitelné. Hodně natěšený a hodně nervózní zároveň. Logicky nejtěhotnější, ale zároveň už nastává čas se s těhotenstvím pomalu loučit a intenzivně se ladit na všechno to "potom" a taky samozřejmě na "to", aby to "potom" mohlo nastat... A to je právě to... Nejspíš ta dosud nejdůležitější událost vašeho života prostě NĚKDY přijde a vy jen musíte myslet co nejpozitivněji a věřit, že vše poznáte a zvládnete, odevzdat se vaší intuici jako snad ještě nikdy. 
Ano, můžete se připravovat, klidně se můžete našprtat jako na státnice. Ale nikdo vám nezaručí, že vám to pomůže a že předem v teorii naleznete zrovna ty kapitoly potřebné právě pro váš jedinečný příběh a prožitek. A i kdyby, víme jak je to s tou teorií a praxí...



Ve finále se ve vás bijí dvě naprosto protichůdné tendence: 
  1. potřeba zklidnit se a na všechno se už konečně vykašlat 
  2. potřeba ještě honem rychle všechno dotáhnout nejmíň na 200%, navíc překvapivě doprovázená i potřebnou energií. 

Začíná to zásobováním. Vím, že jsou lidi, kteří jsou neustále vybaveni plnou lednicí, mrazákem, spižírnou i sklepem... Co kdyby náhodou "přišla válka"? 😊 Tak tohle jsem já nikdy neměla, proč si dělat zásoby, když mám všechny obchody jen o pár kroků dál, než když jdu z odpadkama? Nakupovat jsem vždycky šla, až když doma nebylo už opravdu nic a mrazit si krabičky s jídlem? No tak to vůbec! Až doteď... Mražené naporcované maso, vývary a zelenina, konzervy, trvanlivé potraviny, vakuované jídlo, práškové směsi, sušené ovoce, oříšky a dokonce i domácí granola, to vše byste teď u nás doma našli v hojném množství. 🙆

Pokračuje to zvýšeným úsilím ve všem, co jste doposud dělali, ať už se jedná o pracovní povinnosti nebo "koníčky". Protože těžko říct, kdy a jak se ke všemu zase vrátíte, kolik budete mít času, chuti, sil nebo inspirace. Třeba tenhle článek, že? Před týdnem jsem slavnostně dopsala svůj oficiálně poslední delší text "před" a hle, jsem tu zas. Trochu podezřívám sama sebe, že s o to větší chutí právě proto, že jsem to neslibovala a k ničemu se nezavazovala.

No a nejintenzivněji se to samozřejmě projevuje přípravou domácnosti na příchod nového člena. Avšak ne tou "duševní", ale tou čistě praktickou: od plínek, přerovnávání skříní, dohánění stoletých úklidových restů a dokupování všech možných nezbytností. Ačkoliv jste si slíbili, že to nebudete přehánět a vše potřebné se dá přece vyřešit i ad hoc. Poslední taková naše nezbytnost byl proutěný spinkací košík, který nebude mít delší životnost než cca půl roku, no ale nekupte to, když je to tak krásný!


Košík už je komplet nachystaný a On ho chodí každý den kontrolovat, jestli se v něm náhodou miminko třeba přes noc nevylíhlo. Ona ho jednou trochu převezla, když mu tam naaranžovala svoji mimi-panenku z dětství, Honzíka, kterého si přivezla, aby si mohla zkoušet, jak se váže šátek. 😃 Každopádně se k tak snadnému příchodu děťátka na svět raději moc neupínají, i když je pěkné si to čekání zpestřit pohádkami a zázraky ...


Tu zklidňovací a ladící se tendenci zatím dost potlačuju na úkor té druhé, jež dává dost zabrat a je poměrně časově náročná. 😎 Ale věřím, že se to brzo přehoupne naopak, už jen pár posledních úkolů. 😇 Každopádně jsem vděčná alespoň za jógu, kterou se mi teď daří dopřávat si skoro každý den a taky za všechny ty deníčky, obrázky a milníkové kartičky pro miminko, to je prozatím taková moje malá soukromá "meditace".


Tímto se s vámi prozatím loučím a k tomu, na jak dlouho, se raději taktně nebudu vůbec vyjadřovat. 🙋




Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , ,

neděle 5. ledna 2020

2019 Rok s Konzuelou & Kalendář 2020


Bilancování na přelomu roku, to je něco pro mě. Ten moment, kdy se krásně zúročí všechny ty deníčky, diáře a notýsky! O uzavírání starého a plánování nového životního období s Year Compassem připravuju článek pro Bloggers RE. Konzuela si ale taky zaslouží roční ohlédnutí. Však tu s námi byla skoro celý rok 2019 (a se mnou ještě o kus déle), brzo bude mít první narozeniny.


Vyšlo zde:


Abych Vám zde nenaservírovala jen strohý rekapitulační a statistický článek, doplňuji text ještě tematickým kalendářem na rok 2020 a skvosty poezie od mých nejmilejších básníků - Bohuslava Reynka a Jana Skácela, které jsem během uplynulého roku nalezla (nebo znovuobjevila) a poschovávala si.



Leden



Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma

je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána

počalo hojně sypce sněžit
(…)
Jan Skácel, Zimní den


V lednu ještě oficiálně žádné články nevycházely, ale já úž je tvořila a střádala.



Únor


(…) 
Tu bylo v sněhu mnoho hvězd
a lidská stopa jediná. 
Zářily květy ptačích cest,
zmizela dědina.
(...)
Bohuslav Reynek, Vzpomínka


14. února to pak všechno oficiálně vypuklo a byla to hned ze začátku velká jízda. Já psala a kreslila jako o život a moc Vám všem děkuju za podporu a milé přijetí. Dle počtu zhlédnutí stále kraluje článek "Návraty mužů domů", který raketově vystřelil hned po vydání.




Březen


(…)
Mé srdce jest jak v louce pramen,
kol něhož bílé kvítí roste…
Jsem něhou přebolestnou zmámen
a pláči strastí dívky prosté. 
(...)
Bohuslav Reynek, Svítání zjara



V březnu postavičku Konzuely doplnila první 4 představitelky "domácích víl" a taky jsem začala pátrat ve svých cestopisných vzpomínkách, konkrétně jsme se spolu přenesli do Portugalska.




Duben


Jest šeříkové odpoledne, šedí holubi, jejichž zobáčky se podobají poupatům jabloňovým, krouží nad ovsem, který je téměř celé již schová, vpadnou-li tam, toliko hlavy jim někdy kovově vyčnívají. Blankyt strnul a temně se zrcadlí v louce, šlehavě prošíván jehlami rozzářených, útlých trav.
(...)
Bohuslav Reynek, Krajina


Duben byl lehce nostalgický (vzpomínkou na prázdniny u babičky), ale zároveň velikonočně veselý a barevný, doplněný rovněž o cestopisné vzpomínky, tentokrát ze Slovinska.




Květen


Na malinovém nebi
rozpouští se den.
Za zídkou z cihel
omamně voní bezy.

Je slyšet každý list.
Bez hnutí vrůstá
kaštan do noci.
V kamenech šplíchá tma.

Jan Skácel, Večer


Lázeňský květen - zrelaxovaná jsem tehdy dokončila asi jeden z nejhlubších článků, věnovaný naší generaci Y...




Červen


Požáry Ze čtyř stran hoří léto

Omamně kvetou akátové háje
Zelená duše vína doutná na vinicích
Krvácí vlčí máky v obilí
(...)
Jan Skácel, Krátký popis léta


Pokud byl květnový článek o "ztracené generaci" doposud nejhlubší, pak ten "S kůží na trh" byl rozhodně nejosobnější. Bojovala jsem jak při jeho psaní, tak při jeho publikování, ale nějaké vnitřní pnutí mi nedovolilo to vzdát a je to dobře. Věřím, že pár lidem pomohl. Každopádně jsem to pak musela odlehčit návratem do studentských let, přímo na můj dijonský Erasmus.




Červenec


To jak se sklání nad stmíváním léto
Je beze zbytku
Na tenkých větvích celé jeřabiny
A mimo tíhu čas
Srpen tak blízko jako bodlák u cesty
Dny o píď kratší 
(...)
Jan Skácel, Uprostřed léta


V červenci jsem byla hodně na cestách a taky jsem pod vlivem těhotenských hormonů neměla takový tvůrčí tah na branku, ale nevzdávala jsem to. Opět jsem se napojila na nostalgickou notu a zavzpomínala na dovolené u moře z mého dětství. A taky Vám představila další čtyři víly domácí.




Srpen


Na stromech usychají hnízda
kdo nenašel ten neztrácí
a světlo zní a v jeřabinách
nesnadné léto krvácí 
(...)
Jan Skácel, Nesnadné léto


V srpnu už jsem jen uzavřela pár restů a rozhodla se, v rámci půlročního výročí blogu, pro malou tvůrčí pauzu.




Září


Zas září nastává, a zas mi sládne krev
jak hroznů šťáva. Tichý žalozpěv
se v srdci rodí; keře šípků rudnou
sty srdéček. A na duši mou bludnou,
by spočinula po bolestech žní,
se snáší ohně závoj zamžený
jak potní roucho z pavučin. 
(...)
Bohuslav Reynek, Tušení jeseně


V září jsem nepsala a zkoušela si i trochu jiné malování, než ilustrace s Konzuelou.




Říjen


Únavou podzimní traviny lehly,
úsvitu krůpěje motýli zkřehlí
pijí;

zdvihají křídla svá, ale již nevzletí,
na květech zavřených zelenou perletí
planou.

Také jdu unaven, žampion u cesty,
bílý a křehounký jako šat nevěsty,
sbírám. 
(...)
Bohuslav Reynek, Jíní


No a v říjnu se opět konal velkolepý návrat, každý týden jeden článek. K hlubokému generačnímu článku tak přibyl ještě ten o introvertech (Ticho). Naopak v lehčím tónu jsem psala o své notýskové obsesi a vracela se vzhůru nohama na naši zélandskou (kiwi) svatební cestu.




Listopad


Méně listí, více hvězd
ve stromech se mihotá.
Zmohutněla ratolest
vniterného života.
(...)
Bohuslav Reynek, Úsvit v listopadu


Po říjnové náloži by se mohlo zdát, že jsem zase trochu ztratila dech, ale opak je pravdou. Jen jsem pro Vás už zároveň chystala speciální adventní nadílku ;) Každopádně moje psaní o druhém trimestru (2v1 radosti) se u Vás těšilo poměrně velké oblibě...




Prosinec


(…)
Zticha pláčí stromy lysé,
pláčí na zápraží zimy,
oděny jsou vzdechy svými,
ve vzdechů svých záři klečí:
slzy jsou větší, vždy větší,
ale trpkost v nich není:
strávena jest ve vidění
nevýslovném.

Bohuslav Reynek, Mžení v Prosinci


Dobré dílo se podařilo a s prosincem přišel i slibovaný Adventní kalendář a přísun nových textů každý den! V kombinaci s vánočními přípravami a třetím trimestrem to byl celkem záhul. Zatím mám stále dojem, že bych si to spíš nezopakovala, ale nikdy neříkej nikdy :).




Bloggers RE


V listopadu mi navíc začaly vycházet články u Bloggers RE.

Za rok 2019 byly vydány celkem tři:
a teď v lednu už první vlaštovka a další je na cestě:



Co jste nejvíc četli?



A jaké jsou blogové plány do budoucna? Popravdě řečeno velmi otevřené a neurčité. Maminkou jsem ještě nikdy nebyla a nevím, co to se mnou provede. Vím ale jistě, že je to pro mě dost klíčová životní role, kterou nechci nikterak šidit. Tuším, že námětů bude spousta, avšak vůle a času k jejich provedení jako šafránu, ale třeba se pletu. Jistě nějakou dobu na blogu nebude tak živo jako nyní, ale jen velmi nerada bych nechala ten zažehnutý plamínek zcela vyhasnout. Tak se nechme všichni překvapit...
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)