Vážení čtenáři, dnes to vezmeme pěkně IN MEDIAS RES. Není čas ztrácet čas, máme toho hodně 🏃🏃🏃
Dříve než
přistoupíme k otázkám prospěchu, musím Vás, ač nerada, upozornit na jednu
velice nepříjemnou věc. Rozmohl se nám tady takový nešvar (…) Je to slovíčko:
- Syndrom ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, tedy porucha pozornosti s hyperaktivitou) - dřív zlobivé dítě
- Syndrom hodné holčičky (disease to please) - dřív ideál vzorného dítěte (Aneb Sedávej panenko v koutě, najdou tě)
- Syndrom odkládaného života - neustálé čekání na mysticky magický okamžik vhodné konstelace všech potřebných okolností a podmínek, kdy slavnostně překročíme bod zlomu a konečně nastane to, co jsme si vysnili. Protože to, co máme teď zkrátka a jednoduše ještě není to ono (neboli "až pak" mantra)
- Únavový syndrom a hlavně syndrom vyhoření - ten je během posledních let asi skloňovaný nejvíce (Rovněž to není nic nového pod sluncem, alarmující ale je, že trápí čím dál častěji mladé lidi, v podstatě ještě během jejich kariérních počátků)
- Syndrom podvodníka (Imposter nebo lidově syndrom Hochštaplera) - navzdory tomu, že máte v nějaké činnosti prokazatelné úspěchy, jste přesvědčeni, že se jedná pouze o velkou souhru náhod. Že vaše úspěchy vlastně nejsou zasloužené. Že ostatní jsou daleko schopnější a kompetentnější. A že je jen otázka času, kdy se to na vás celé provalí ... Jedná se údajně o produkt nadměrné soutěživosti a konkurenčního prostředí, jež nás dnes obklopuje téměř na každém kroku. Může se objevit už i v průběhu studia. Budiž studentům útěchou, že často postihuje i jejich profesory. Nevyhýbá se ani uměleckým profesím, doktorům nebo top manažerům. V kancelářském prostředí se mu vůbec daří velice dobře…
- Syndrom FOMO/FOBO a rozhodovací paralýza - z velké části produkty sociálních sítí, přemíry informací a neustálého porovnávání, k tomu se ještě vrátím.
- A když máme tu dobu internetovou, připojím ještě: google syndrom, syndrom počítačového vidění, syndrom karpálního tunelu, syndrom SMSkového krku, bolavého palce nebo syndrom vibrační 😄
- Pokud jste zvědavi na nějaké větší bizáry a pikanterie, můžete aplikovat google syndrom a podívat se na: Pochůzkovou paralýzu, pošťáckou úzkost, syndrom vařené žáby nebo syndrom pařížský 😂
Že jste o některých
ještě nikdy neslyšeli? Já taky ne, ale teď už
vím, že je mám na tuty všechny! A rozhodně
mám taky syndrom z přemíry syndromů. Ono i to samotné hledání symptomů na internetech je vlastně taková nemoc naší doby.
Dnešní doba je zvrácená. Dnešní doba je nemocná. Ach
ta dnešní mládež! Kam ten svět spěje?!
Neochvějné kategorizační
výroky, které jsou neúnavně prohlašovány už po celá staletí… Tak teď tu máme
nás mileniály, generaci Ypsilon, jež má syndrom snad i na příliš dlouhý nádech.
Ano, je to úsměvné. Nechci se na to dívat nekriticky jenom proto, že se mě to týká taky. Ale ani se na to nechci dívat přehnaně kriticky. Vlastně to nechci
vůbec nijak hodnotit ani posuzovat. Chci si jednoduše dopřát takové malé, čistě
subjektivní (nebo řekněme autentické, to se dnes těší větší oblibě) Y-okénko a pozvat Vás do něj. Váš pohled
mě totiž hodně zajímá, ať už jste další Y, X, Z, nebo kdokoliv!
A v lete chcela ísť do Paríža, ale pôjdeme radšej my
asi k moru,/tiež vôbec nemusí túto dobu chorú,/ ale neopúšťa sa, nemá problém
ani s Mohamedom, ani s Ježišom, má rada každého,/ ale je buddhistkou asi
najviac z toho všetkého (…) tiež najradšej komunikuje cez texty, /žúruje a
nikdy nespí,/ svoje pocity neskrýva,/ vždy hovorí, čo si myslí, no často jedná
tak, ako väčšina,/ a to správne ne vždy býva..
🔽
Jsem generace Ypsilon,/ nemusím nic, a můžu všechno,/
a možností mám milión, /tak je zkouším, zkouším po jednom…
🔽
(…) čas plynie stále rýchlejšie, ona
chytená vo víre veľkomesta,/ ale v pohybe, takže robí chyby, a chce Boha, ktorý
ju za to nepotrestá (…) trochu ničí, trochu tvorí, slovom horí!
Generace Y, první co
mi v hlavě naskočilo byl právě tenhle chytlavý song Majka
Spirita a Evy Farné, jenž mi kdysi nadšeně pustil můj muž (a pak dál
pouštěl do omrzení, jak to umí jenom on), který ho pro nás tenkrát
"objevil" (tohle si my doma hlídáme, co je čí objev, tak musím řádně
odcitovat zdroje ... 😎 A na poli hudby jsem jednoznačně Jára já, tedy Jára da
Cimrman v Patent Officu). Text který s lehkostí a nadhledem vybalancovává i ty
tíživější stránky života mileniálů byl pro mě asi první hlubší interakcí s Y-fenoménem (respektive s jeho pojmenováním a definicí).
 |
| Teď, teď, teď tu byl! |
🔽🔽🔽
Mileniálové jsou
dnes z velké části třicátníci, kteří zakládají
rodiny. A nebo taky ne. I mama hotel
se těší velké popularitě (beztak zase nějaký syndrom). Někoho spolkla
univerzita a toulá se světem jako věčný student.
Někdo se jen tak toulá světem. Někdo se ve světe
našel, jiný se tam ztratil. Někoho
zas do víru vcucla kariéra a točí s ním
tak zběsile, že na všechno ostatní zapomněl. Někdo jede na vlně singles, jiný byl tou vlnou smeten. Někdo nechce.
Někdo nemůže. Někdo je šťastný tak jak je. Někdo sobě i ostatním namlouvá, že je šťastný tak jak je. A většina z nás chce to, co zrovna nemá a
masochisticky si to každých pár minut potvrzuje a kontroluje na sociálních
sítích. Do dospěláckého života se
plno z nás vrhalo předčasně a zároveň to
pořád jaksi odkládáme i dávno po termínu. Čekáme, vybíráme, přebíráme, užíváme, přežíváme a
taky kličkujeme, mezi všemi těmi syndromy třeba.
Nedávno jsem v rámci
prokrastinace (no jo, prokrastinační
syndrom jsem tady zatím dočista zapomněla zmínit 🙆) zkoukla čtyři nové díly
Gilmorových děvčat po patnácti letech (samozřejmě všechny na jeden zátah, když
už tak už). Pěkná nostalgie. Přátelé jsou samozřejmě Přátelé, ale dialogy Rory
s Lorelei jsou asi taky významný kulturní střípek naší generační mozaiky. Mimo jiné mě tam
hodně pobavila parodizovaná skupina "ztroskotaných" třicátníků,
kteří nezvládli dospět:
🔽
Rory, znáš už se s třicátníkama? - Ne, co to je? -
Děcka zhruba v tvým věku. Po vysoké šli do světa a ten je vyplyvnul jak žvějku.
A teď jsou zpátky doma jako ty (…) chodí spolu ven.
Jádro našich
problémů většinou paradoxně tkví v tom, že se máme opravdu dobře. Nemíváme
předem vytyčené mantinely, jak tomu bylo u našich rodičů
🔽
Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už
jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii,
následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem
ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě. Mezi tím samozřejmě
rekreační chata, taktéž i barevný televizor.
Můžeme ten život
pojmout jakkoliv budeme chtít. Ale úplně jakkoliv. Samozřejmě se to netýká
zdaleka všech. A nechci se rouhat, svoboda je dar. Jen bychom k němu někdy
potřebovali i kvalitní návod k použití. Možností volby je nekonečno, ale pokusů
omezeně, a hlavně čas máme vyměřený pořád více méně stejně… Na jak dlouho, to
nikdo předem neví.
🔽
Naše rozhodnutí tak mají
osudovou váhu a nebo naopak vůbec žádnou. "Einmal ist keinmal" můžeme si říct s Kunderovým Tomášem. Život je buď
nesnesitelně lehký nebo nesnesitelně těžký, nic mezi tím.
🔽🔽🔽
Pak aby z toho jeden
neměl "Fear of missing out"
nebo "Fear od better options",
o rozhodovací paralýze ani nemluvě. Nicméně co se mojí nerozhodnosti týče, je
to ještě úplně jiná liga. Jsem tak chorobně nerozhodná, že to nenavleču na
FOMO, FOBO a neschovám se snad ani za znamení blíženců, ve němž jsem narozena.
Představte si třeba, že jste v obchodním centru. Venku je zima a prší (prostě
typický květen, to nám teď asi půjde dobře), tak jste se rozhodli doplnit
chybějící položky v šatníku, zásoby do lednice, v mezičase si skočit na kafe a
zákusek a pak si za odměnu zajít do kina. Nic dramatického, že? Dokonce skoro
samé v základu příjemné záležitosti. Jenže pro chorobně nerozhodného člověka je
to peklo.
1) Bojová hra tedy začíná oblečením.
Máte k dispozici
nejmíň dvacet obchodů. Ok, minimálně pět
můžete s klidným svědomím vyloučit a ušetřit se tak scének a pohledů a la Pretty
woman. Dalších pět dost možná tak úplně neladí s vaším vkusem. To máte ale pořád dobrých deset obchodů k dobru. Pokud se
budete hodně snažit ještě to trochu zredukujete, ale pod pět se určitě nedostanete. Pět obchodů až po strop narvaných
oblečením, stará kolekce, nová kolekce, výprodej, doplňky, běda vám, jak něco
vynecháte, všechno je potřeba prověřit.
A pak ta muka v kabinkách! Do užšího výběru vždycky
postoupí nejmíň tři kousky, které nutně potřebujete. Pak se opravdu hodně
snažíte něco vyřadit, až nakonec vyřadíte
všechny. Ale zas něco byste si po té dřině při výběru a zkoušení koupit
přece mohli. Ještě jednou to tedy celé zvážíte a trdááá, jste zpátky na … pěti!? kouscích (jako když Joey seškrtal Monice
svatební dezerty tak, že tři přidal, včetně prstíčků s nutelou). A co je
nejhorší? Ať už odcházíte s libovolným počtem oblečení nebo s prázdnýma rukama
(kompromis neexistuje), pokaždé je to špatně.
Když pokoupíte, užíráte se, že jste si to mohli odpustit. Když se ovládnete,
užíráte se, že jste si to mohli dopřát. Ty tři kousky Vám budou pak ve dne v
noci strašit v hlavě, až to nakonec vzdáte a do inkriminovaného obchodu se
vrátíte. Jenže to Vás nespasí. Buď už je v mezičase vyprodali a budete
naštvaní, že jste zaváhali. Nebo si je nakonec koupíte a budete pro změnu
naštvaní, že jste slaboši…
2) To chce pauzičku.
Zaboříte se do
křesílka v kavárně s naivní vidinou vydechnutí a začnete hypnotizovat nápojový
lístek. Mají deset druhů kávy, deset
druhů čajů a dalších horkých nápojů, šest
příchutí domácí limonády, koktejly, smoothie, mošty a dost možná i
nějakou kombutchu, ječmen a podobné lektvary. Z vitríny na vás pak potutelně
mrká dvanáct dortíků, čtyři dezerty ve skleničce dvou různých
velikostí, a jistě i nějaké ty sušenky, koláčky a jiné sladké pečivo,
samozřejmě domácí, jak jinak. Rozbuší se vám srdce a začnou se potit dlaně.
Nejde jen o výběr v jednotlivých kategoriích, ale i o náročnou vzájemnou kombinatoriku, abyste vytvořili dokonale
harmonický a lahodný celek.
Uf, máte to,
cappucino, čoko-pomerančový dortík a levandulová limonáda. Jenže pak k
vedlejšímu stolečku donesou brownies se zmrzlinou a vypadá to vážně dobře,
rozhodně líp než by vůbec kdy mohl vypadat ten čoko-pomerančový dortík.
Uvažujete nad tím, jak moc hloupé by bylo ještě objednávku
změnit. Uvažujete nad tím tak dlouho, až plynule přejdete k úvaze nad
tím, jestli už je pozdě, nebo ještě ne… A pokud ne, tak s jakou zmrzlinou si to
vlastně dát? Do toho Vám přinesou ten čoko-pomerančový dortík. Je vlastně
docela dobrý, ale ta blbá buchta od sousedního stolku vám každé sousto nechá zhořknout v ústech. No nic,
radši to rychle zhltnete, zaplatíte a s bolestnou vzpomínkou na
neproměněnou brownies šanci prcháte.
3) Prcháte přímo do supermarketu pro jídlo.
Tam už je to učiněná
pohroma. Pokud byste chtěli pečlivě zmonitorovat všechno zboží a zvážit veškeré
faktory, uvízli byste v obchodním centru asi už na doživotí… Spokojíte se tedy
s tím, že budete osvědčené produkty nakupovat
stále dokola a občas si v nějaké kategorii rebelsky zaexperimentujete hledáním nových osvědčených položek. I
tak váš manžel již po několika marných pokusech rezolutně odmítá společné
nákupy rodinného typu, takže můžete chodit na lov buď jeden nebo druhý,
společně ni krok.
Pokud však pošlete na lov manžela
samotného, spáchá sice celý nákup v nepochopitelně rekordním čase, jenže bodů za
kvalitu a umělecké provedení získá obvykle zoufale málo. Některé body seznamu
interpretuje až příliš doslovně (láhev
vína místo vína hroznového a naopak, kokosák místo strouhaného sušeného kokosu
atd.), jiné zas naopak až moc přibližně
(okurka nebo cuketa, hodinky holinky…) a některé nedokáže interpretovat vůbec (třeba záhadná zaříkadla jako polníček,
hlíva nebo cizrna). Je to tedy jen krajní řešení
v případe vaší nemoci nebo krátkodobé časové tísně, jinak jste na udržování
hladinky potravy v domácnosti raději samotní. Jen vy a ta vaše chorobná nerozhodnost, která vždy ráda přispěchá
"na pomoc". Navzdory tomu všemu nakonec vždy nastane ten neuvěřitelný
moment, kdy máte hotovo.
4) Idyla. Pojďme za odměnu do kina, když už jsme tady…
Moderní multikina mají tu zvláštní vlastnost,
že buď nehrají nic nebo všechno.
Samozřejmě pečlivě dbají na zákon schválnosti, takže když jste zrovna poblíž a
máte k jejich návštěvě čas a chuť, nehrají zhola nic. A pokud by čistou hříčkou
náhody právě nečekaně hrála všechno, taky to není žádná výhra. Do kina jdete
obvykle s někým, nejčastěji s mužem a Vaše představy
o ideálním filmu na večer se mohou rozcházet. Rozhodovací proces je tak
potřeba zpestřit diskusí a hledáním kompromisů. Ve finále je to ale jedno, dost
možná se zhroutíte do červené polstrované sedačky a ještě během úvodních reklam vyčerpáním usínáte.
🔽🔽🔽
Jasně, tohle byl
vtip. Jenže když si to zkusíte aplikovat na skutečně závažná životní
rozhodnutí, už to taková sranda není. A co
teprve hledání té správné míry...
- Třeba jak utrácet uváženě a zároveň si zdravě dopřát a vychutnat života ❓
- Kde je ta hranice mezi zdravým a kýženým odpočinkem a bohapustým zevlováním, poflakováním a povalováním? Jeden díl seriálu je ještě v pořádku a dva už jsou průšvih ❓
- A jak vybalancovat
vztah snad ze všech nejtěžší, vztah sama k sobě? Dokdy jste k sobě ještě zdravě
laskaví a odkdy už jste jen stagnující lenoši bez vůle a cílů s vhodnou
výmluvou vždy po ruce? Zoufalci, co nedokážou nic dotáhnout ani si odepřít žádné
krátkodobé uspokojení potřeb, jako ty testované děti, co zblajzly
marshmallow během pár minut
❓
- S jakou vervou si plnit své sny, aby ještě zůstala zachována i potřebná míra lehkosti a přirozeného plynutí a odkdy už je to jen směšně urputné tlačení na pilu ❓
- Jak dlouho jsme ještě zdravě sebevědomí a od jakého momentu už nastává zlom k čiré aroganci ❓
- Jak vybalancovat ideální poměr mezi egoismem a altruismem?
- Kde končí hranice motivující inspirace ostatními a kde začíná sebemrskačství nebo popírání vaší skutečné osobnosti a identity ❓
- Kdy je ještě budování vlastní "značky" (nebo brandu, chcete-li) - převážně na sociálních sítích - v pořádku a kdy už kvůli němu zapomínáte žít tady a teď ❓
- Do jaké míry je vaše potřeba pohybu a zdravé stravy ještě sympatickým vědomým postojem a odkdy už je to nebezpečná posedlost?
- Jak nemíjet celek pro detail a jak nadhledem nepohltit i těch pár detailů, které jsou klíčové ❓
- Kterak neprožít uspěchaný život v poklusu s časovým harmonogramem i na návštěvu toalety a kterak v loudavém tempu nepromarnit nejednu životní příležitost❓
Tento článek se
bohužel pointy nedočká 😞. Neznám odpověď ani na jedinou z uvedených otázek 🙇. Opravdu se na to snažím přijít, teorií,
praxí, inspirací, meditací, sdílením,… seč mi síly stačí. Nicméně zatím to mnou spíš
smýká od jednoho pólu k druhému a zlatá střední cesta mi zůstává utajena, mlha
přede mnou, mlha za mnou… Kéž by Vám mé budoucí já jednou psalo článek o tom,
že už jsem na to přišla! A co vy? Víte to snad někdo ❓❓❓
Žádné komentáře:
Okomentovat