úterý 29. října 2019

Ticho?

  1. Upřednostňuji konverzaci s jedním člověkem před skupinovými aktivitami. 
  2. Často se raději vyjadřuji písemně.
  3. Dávám přednost samotě.
  4. Na bohatství, slávě a postavení mi záleží méně než mým vrstevníkům.
  5. Nemám rád povrchní hovory, ale baví mě povídat si do hloubky o něčem, na čem mi záleží.
  6. Lidé říkají, že umím naslouchat.
  7. Příliš neriskuji.
  8. Baví mě práce, která mi umožňuje "ponořit se" bez většího vyrušování.
  9. Rád oslavuji narozeniny v menším kruhu, jen s jedním či dvěma nejbližšími přáteli či příbuznými.
  10. Lidé mě popisují jako člověka "mírného" a "jemného".
  11. Raději neukazuji práci druhým a nehovořím o ní, dokud není hotová.
  12. Nemám rád konflikt.
  13. Nejlépe svou práci odvedu samostatně.
  14. Mívám tendenci před mluvením přemýšlet.
  15. Když jsem někde venku ve společnosti, vyčerpá mě to, i když se dobře bavím.
  16. Často nechávám hovory spadnout do hlasové schránky.
  17. Kdybych si mohl vybrat, dal bych přednost víkendu, kdy bych nemusel dělat naprosto nic, před víkendem, na který je naplánováno příliš mnoho věcí.
  18. Dělat více úkolů naráz mě nebaví.
  19. Dokážu se snadno soustředit.
  20. Při výuce dávám přednost přednáškám před semináři.

Tak co, kolikrát máte ano? Já mám minimálně 12x jasné ano a u dalších tří bodů něco jako spíše ano (klasicky nad tím moc přemýšlím a váhám). Jeden z mých nejmenovaných rodičů (jak vždycky říká Zuzka v mém oblíbeném podcastu Buchty 😀) má 19x ano a můj manžel má ano cca 6x. Dál vás nebudu napínat, ale vy už jste si nejspíš domysleli, že čím víc ano, tím víc introvert… Jenže takhle jednoduché to samozřejmě není. Dokonce ani definovat, kde přesně končí introvert a začíná extrovert není vůbec lehké... A je vlastně potřeba lidi takto "dělit"?

Nutně potřeba to zřejmě není, ale myslím, že užitečné a přínosné to může být určitě (jinak bych o tom taky nepsala článek, že ano
), pokud k tomu tedy nepřistoupíme nijak kategoricky, ale spíš filozoficky. Navíc už asi víte, jakou mám slabost pro všechny typologie, a zvlášť ty psychologické 😊. Ale pozor, ani náznakem se zde nemá jednat o odborný článek. Nedělala jsem si žádné rešerše, a že by jich k dané látce bylo klidně i na celoživotní pátrání.

Vycházím pouze ze svých subjektivních vjemů, z informací, které ke mně doposud "přišly" a nějak mi utkvěly. A hlavně a především pak vycházím z aktuální inspirace knihou Ticho od Susan Cain, kterou mi věnovala kolegyně už skoro před rokem, když jsem odcházela z práce (Děkuju Zuzi, pokud to čteš
🙌). Ani Susan se ve své obsáhlé knize nepouští do žádných definic, a to se introverzi věnovala podstatně detailněji než já… Přináší ale spoustu zajímavých postřehů, nad nimiž bych se ráda zamyslela ze svého úhlu pohledu.

Jak já to vnímám?


Osobně introverzi a extroverzi nechápu jako dva protichůdné póly, ale jako prolínající a doplňující se prvky, jež by nemohly existovat jeden bez druhého. Tak jako slunce a měsíc, jang a jin, mužský a ženský princip… V pracovním prostředí zpravidla nejlépe fungují týmy, kde jsou rovnoměrně zastoupeny oba prvky, vzájemně se velmi dobře motivují a inspirují. V osobním životě zase ne náhodou existuje mnoho poměrně harmonických partnerství introvert-extrovert. Ač to má samozřejmě i svá úskalí. Třeba četné debaty o společenských událostech, o jejich míře a četnosti 🎭. Nebo například to, že spolu nebudete moct nakupovat. Neb vaše zabíhavé a rozvětvené introvertní myšlení, jakož i pomalý rozhodovací proces, bude tvrdě narážet na promptní extrovertní počínání vašeho protějšku, silně orientované na co nejrychlejší dosažení cíle…🙇🏃

Hodně rezonuji s myšlenkou, že k rozpoznání introverze a extroverze nenapoví ani tak míra naší společenskosti, nýbrž mnohem víc prozradí způsob, jak si kdo "dobíjíme baterky". Pokud si hvězda nebo lev salonů poté, co celý večer oslňovali společnost, následně potřebují na nějakou dobu zalézt do "nory", budou dost možná v jádru mnohem větší introverti, než by do nich řeklo jejich širší okolí. Já jsem si třeba u úvodního výroku "Když jsem někde venku ve společnosti, vyčerpá mě to, i když se dobře bavím." řekla "no to je přesně ono!", zatímco ten můj extrovert, vůbec nepochopil, co tím chtěl básník říct.  
Obecně si to ale představuju tak, že pro extroverty platí "čím víc podnětů a stimulů zvnějšku, tím víc Adidas", zatímco introverti už mají tolik podnětů a stimulů vnitřních, že vzhledem k okolnímu prostředí ctí spíše princip, že méně je více. Nesmíme však pominout ani okolnosti a kulisy, v nichž se případný introvert nebo extrovert právě pohybuje nebo to, jaké ze svých životních rolí si zrovna plní. Mnohdy nám to totiž může zamíchat zdánlivě jasně rozdanými kartami, ale k tomu se ještě později vrátím.

Dá se to změřit?


Pokud se to nedá změřit, jako by to ani neexistovalo. Věčný střet exaktních věd s těmi humanitními. Co tedy míra introverze a extroverze, můžeme ji změřit nebo ne? Ano i ne. Výzkum vývojového psychologa Jeroma Kagana potvrdil určité biologické predispozice, jejichž výskyt s introverzí může úzce souviset. Děti, které se budou při vystavení četným podnětům projevovat výrazněji (třepání ručičkama atd.), tedy děti vysoce reaktivní, pravděpodobně vyrostou v introvertnější jedince. Ale samozřejmě se jedná o výzkum, který nedokáže zohlednit spoustu dalších poměrně zásadních faktorů, jako třeba prostředí a podmínky, v jakých se ti daní jedinci budou nadále vyvíjet atd.

S vysokou reaktivitou dále pracovala i Eliane Aronová, a tady to začíná být hodně zajímavé. Pro mě obzvlášť zajímavé. Pokud občas váhám, nakolik jsem nebo nejsem introvertem, rozhodně jsem bez váhání vysoce senzitivní. Směrem k senzitivitě totiž Aronová posunula a prohloubila Kaganovu teorii reaktivity. Tak schválně, jste v tom někdo se mnou?
  • Radši pozorujete, než jednáte? A když už se rozhodnete jednat, potřebujete si napřed vše řádně promyslet? Nedej bože, když máte třeba něco z fleku zaimprovizovat, a rovnou před publikem!
  • Jsou vaše smysly výrazně zostřené? Po probuzení nesnesete umělé světlo a zakopáváte v bytě radši prakticky potmě? Když u sousedů vaří nějaké aromatičtější jídlo, nedělá se vám z toho volno? Pokud si výjimečně dáte silné kafe, nakopne vás to prakticky neudržitelně? Nemůžete nosit kousavé svetry? A v neposlední řadě bojujete neustále s hlukem, hlavně s přespříliš hlasitou hudbou prakticky kdekoliv, kde hraje nějaká hudba?
  • Potřebujete mít nutně všechno krásné a estetické a jen těžko se Vám dál pracuje s věcmi, které takové nejsou nebo v prostředí, jež takové není? A úplně nejradši máte ryzí estetiku přírody?
  • Nenávidíte small talks a trpíte na společensko-pracovních akcích, kde se od Vás očekává aktivní "networking"?
  • Milujete umění a sami potřebujete neustále něco tvořit?
  • Máte věčně hlavu v oblacích a životem proplouváte mnohem víc v hypotetické, filozofující a spirituální rovině než v té praktické, materialistické či požitkářské? Taky Vás se škole často (hlavně na hodinách matematiky) přistihli, že sice nevyrušujete, ale myšlenkama jste někde úúúplně jinde? Řídíte se mnohem radši intuicí než návody, mapami a podobnými chytrými pomocníky?
  • Míváte živé sny a během dne ve vás vřou ještě živější emoce?
  • Mohli byste spolehlivě fungovat jako barometr atmosféry a nálady kolem vás? Jakmile se ocitnete v prostředí dusném a napjatém, cítíte úzkost, nebo vás to úplně pralyzuje? Vnímáte zkrátka mezi vámi a okolím jenom tenounký předěl a vaše svědomí je naopak vyvinuté až příliš silně?
  • A co vy a práce pod tlakem a časovým presem? Taky jste ve škole všechny testy odevzdávali mezi posledními a prosili o každou minutku navíc?


Extrovertní introverti?


Svět, zvlášť ten západní, je už dlouhodobě ovládán silným ideálem extroverze. Což vede k tomu, že introverti mají mnohdy vědomě naučené nebo nevědomě vštípené extrovertní vzorce chování. Hodně mě pobavila zmínka autorky hned na prvních stranách knihy: "Kdybych nepřesvědčila svého vydavatele, že jsem dostatečně pseudoextrovertní, abych si prosadila tuto knihu, dnes byste ji nečetli." Přetvařujeme se tedy my introverti, jsme neautentičtí? Do určité míry asi ano, ale většinou to má hlubší a ušlechtilejší záměr. Pokud bychom nikdy nepřekračovali svou introvertní komfortní zónu, moc bychom toho asi nedokázali. Přesněji řečeno, cokoliv bychom dokázali, by se zřejmě nikdy nikdo nedozvěděl... A to by byla škoda!

Náhodou jsem si v souvislosti s tématem vzpomněla na příhodné archivní fotky - jsou pořízené v ZUŠ v roce 2006 😇
Susan Cain se v této souvislosti zmiňuje o tzv teorii "volných osobnostních rysů", což zjednodušeně znamená, že v různých situacích a rolích jsme schopni jednat zcela odlišně. Například se můžeme extrovertně realizovat v pracovním světě plném schůzek a prezentací a doma se bezpečně stáhnout do své introvertní ulity, nebo přesně naopak. Jde o to, že extrovertní chování využíváme k plnění svých "osobních projektů".

Pokud ten svůj osobní projekt rozpoznáme, je nám v životě velikou motivací a pohonným motorem. V jeho zájmu jsme schopni se klidně dočasně proměnit na extroverty. Bohužel se může stát, že nám naše poslání dlouhodobě uniká. Právě proto, že se snažíme napasovat do extrovertních hodnot. Že místo abychom rozvíjeli své talenty, usilovně se snažíme vštípit si to, čeho se nám nedostává.

Takže se nenechte zmást a netrapte se, když vám budou ve škole vytýkat, že se neumíte prosadit, v práci že se neumíte prodat, že nemáte tah na branku a nejste dostatečně rychlí, draví a soutěživí. Pokuste se maximálně plynout ve vašem tempu a rytmu a zaměřte se na to, co vás opravdu zajímá a baví. Až si najdete to svoje, forma jakou to máte poslat do světa si už zase na oplátku sama najde vás. Často pomůže jednoduchá věc, o které jsem tu už párkrát psala - vraťte se do dětství, k činnostem v nichž vám mizel čas, ani nevíte jak… Je to takový můj poměrně nedávný objev Ameriky. Ale vážně to funguje! V dětství máme často klíč k celému našemu životu, jen na to s příchodem dospělosti rádi zapomínáme a necháme ho tam léta bez zájmu ležet (zatímco se zájmem sbíráme falešné indicie a otvíráme dveře, které nás jen svádí z cesty). 

neděle 20. října 2019

KIWI paleta


Už hodně dlouho jsem tu nic "nerecyklovala". Ale blíží se výročí naší zélandské svatební cesty a nedá mi to...💖 Před rokem jsem na Instagramu vykreslovala barevnou paletu svých "kiwi" vzpomínek a moc by mě mrzelo, kdybych takovou zásadnost neměla i tady na blogu. Věřím, že pro některé to bude stejně nové čtení, a samozřejmě jako vždycky doplňuju obrázky a dalšími fotkami 😉.



Jenom malé uvedení do následujících střípků děje:

Bydleli jsme u bratrance Míši a jeho ženy Terezky v tom nejzélandštějším  (a jejich vlastnoručně vybudovaném) domě s výhledem na záliv Governors Bay jako z plakátu. Zároveň jsme v rámci našeho pobytu společně všichni čtyři vyrazili na týdenní roadtrip Jižním ostrovem.

Toto byl náš původní plán, myslím, že nakonec jsme nestihli úplně všechno, ale většinu určitě...

Spoustu hodin v autě, ale s našimi oblíbenými songy (ať už roadtripovou klasikou I´m Gonna Be /500 Miles/ nebo zélandskou klasikou od Flight of the Conchords) a sem tam nějakým tím roadie pivem nám to většinou jelo jako po másle)


A teď už tedy k té avizované Kiwi paletě:


🌈🌈🌈
Nejbělejší byly špičky skal v národním parku Aoraki a tamní mountcookská lilie


🌈🌈🌈
Nejžlutější byl padák, na němž jsme se v Queenstownu vznášeli při parasailingu. Doteď nechápu, jak to město dokázalo strhnout k adrenalinu i mě, MĚ pro kterou je adrenalin jakýkoliv zdánlivě obyčejný příběh každodenního života… Neměli jsme tam nahoře foťák, tak jsem si ta nádherná zátiší vtiskla hluboko do paměti, "mentální obrázek" odplouvající lodi z ptačí perspektivy tam tak mám bezpečně uložený dodnes a postupně jsem začala přidávat i další. Pro nás, kteří máme tendenci se na všechno pěkné dívat hlavně přes hledáček foťáku je to velmi ozdravné…

🌈🌈🌈
Nejoranžovější byl západ slunce nad Pancake Rocks v Punakaiki, rozléval se nad těmi lívancovými skalami jako meruňková marmeláda
Ačkoliv jsme na krásný západ po dešti velice spontánně a na poslední chvíli doslova utíkali jako o život, ten moment, kdy by bylo lze udělat nejhezčí fotografii jsem bohužel já už propásla... Aspoň můžete více zapojit fantazii 😊 (A mně sice nebyl odměnou foto úlovek, ale silně zážitkový piknik v autě na loci s geniem)
Taky krásně oranžově kvetla v botanická zahrada v Christchurch.



🌈🌈🌈
Nejlososovější byl překvapivě losos, čerstvě vylovený z jezera Pukaki a následně připravený jako tatarák s avokádem a kaparami, podávaný s blanšírovaným chřestem, mladými cuketkami, ředkvičkami, ledovým salátem, domácím kváskovým chlebem s koriandrem made by Tutko a vínem, samozřejmě. Vše vyrobeno a zkonzumováno v backpackerské kuchyňce - no trochu nám to tam záviděli, dokonce nám to i v nestřeženém momentu málem sežrali 😀.


🌈🌈🌈
Nejčervenější byla divoká a neposedná jet boat brázdící řeku Shotover v klínu rozervaných skal (tady už jsme se já a hlavně můj žaludek zlákat nenechali a pokojně jsme výskajícího Jardu pozorovali jenom ze břehu).
A krásně červeně vyzdobená byla ještě Čokoládovna She Universe v Governors Bay


🌈🌈🌈
Nejrůžovější byla probuzení v tom nejvíc nejkrásnějším panoramatickém pokoji, přímo do východu slunce rozprostírajícího se nad Governors Bay; Pivoňky, které Terezka zakoupila při návratu z našeho road tripu, protože "doma jako na dovolené" ❤️ i všude kvetoucí magnolie


🌈🌈🌈
Nejfialovější byly lány vlčích bobů u jezera Tekapo


🌈🌈🌈
Nejtrikolórovitější bylo malebné francouzské městečko Akaroa. Národní barvy jsou tady snad povinnou výbavou všech předzahrádek, domů i plotů. Celkový efekt pak ještě umocní bíločervené majáky svítící v modři mořského horizontu.


🌈🌈🌈
Nejmodřejší byla bezesporu ledovcová jezera Pukaki a Tekapo. To druhé se překrásně vyjímalo v zátiší s hrníčky ve stejném tónu shora z Astro Café při Mount John observatory.


🌈🌈🌈
Nejazurovější byly pohledy na moře, zátoky a lodě z Godley Head parku v Sumneru


🌈🌈🌈
Nejzelenější bylo vlastně všechno, obzvlášť pak na poctivě ovlažovaném západním pobřeží… louky, pláně, golfová hřiště, lesy, divoké pralesy, palmy i kapradí, a hlavně ty kopce 😊


🌈🌈🌈
Nejhnědší byla peřosrst ptáčka kiwi, ačkoliv to v tom přítmí nešlo moc rozeznat; Peří naší oblíbené sovy morepork; Totemy u maorského kostela Kaik - Onuku kousel za Akaroou nebo třeba typická krajina kolem Wanakay.


🌈🌈🌈
Nejšedočernější byla zrnka písku na mysticky zamlžené popelavé pláži v Okaritu.


🌈🌈🌈
Nejpestrobarevnější byly trhy v Lytteltonu i Lyttelton sám; Vitráže provizorní lepenkové katedrály v Christchurch; Proměnlivý horizont s pohořím Remarkables v Queenstown a křídla papouška Kea za letu.


🌈🌈🌈
Nejluminiscentnější byli glowworm v Hollyford Valley, jak kdyby někdo les pocákal lightstickem nebo se kolem snášely miliony světlušek; Aneb "Míšo, dokázal bys to vyfotit? - Dokázal. - A máš tady foťák? - Nemám" (Čili další mentální obrázek 📷💆)


A ještě bonusový výběr pár našich nebarevných nej:

  • Nejavantgardnější byl rozhodně Gunns camp v rámci Hollyford tracku - tolik bizarností pohromadě na jednom místě už jsem dlouho nespatřila, a hlavním exemplářem byla bezpochyby sama paní majitelka/provozovatelka, o níž jsme byli přesvědčeni, že nás v noci jistě musí všechny zmasakrovat motorovou pilou (naštěstí jsme ji přecenili) ...

  • Nejromantičtější byla vana se spoustou svíček a výhledem do krajiny; Gondolierská bárka po řece Avon a taneček na terase za soumraku

  • Nejklidnější a nejčiřejší byla hladina Milford sounds za brzkého rána

  • Nejdivočejší byla vodní stopa té samé hladiny, avšak tentokrát brázděné naší lodí a taky spršky z vodopádů jimiž jsme proplouvali

  • Nejškaredší byla nejspíš naše New brightonská chvilka - všechno má i své stinné stránky a ani tady by neměly chybět... Aneb když Vám opravdu ale vůbec nevyjde počasí (Navíc při molu v Novém Brightonu se nám lepila smůla na paty už od prvního dne, kdy jsme si naplánovali pochoďák právě s tímto cílem, ale nějak špatně si to vyměřili, čili s cílem pěšky skutečně nedostižným, ale zato to byla dost ošklivá cesta 💩)

  • Nejzbytečnější byl s přehledem kus dřeva na terásce našeho ubytování v Queenstown, přetínající horizont výhledu na dvě oddělené poloviny 🙆
 

  • Nejopuštěnější z mnoha už tak dost opuštěných zélandských míst byly smutné schránky u cesty (které jsme dosud znala jen z filmů) a taky okaritská škola/hostel, kde jsme nocovali - a vůbec celá tahle mlžným oparem zastřená vesnička 

  • a sladká tečka závěrem... Nejovocnější byla "real fruit" zmrzlina, kterou vám na základě vašeho výběru (já zvolila třešeň a jako základ "hokey pokey") umíchají přímo před očima v Cromwell


P.S.: Z cestovatelských archivů pro Vás v brzké budoucnosti ještě něco chystám. Ale budou to archivy o kus vzdálenější, z dob, kdy ještě nebyly blogy, Instagramy, kolikrát ani Facebooky a možná dokonce ani internety! Teď nějakou dobu spíš cestovat nebudeme (ale ani trochu se nechci rouhat, nebudeme cestovat rádi, z těch nejpěknějších důvodů, než se nám zase otevřou cestovatelské rozměry zcela nové), tak o to víc budu asi vzpomínat 🙇.