- Upřednostňuji konverzaci s jedním člověkem před skupinovými aktivitami.
- Často se raději vyjadřuji písemně.
- Dávám přednost samotě.
- Na bohatství, slávě a postavení mi záleží méně než mým vrstevníkům.
- Nemám rád povrchní hovory, ale baví mě povídat si do hloubky o něčem, na čem mi záleží.
- Lidé říkají, že umím naslouchat.
- Příliš neriskuji.
- Baví mě práce, která mi umožňuje "ponořit se" bez většího vyrušování.
- Rád oslavuji narozeniny v menším kruhu, jen s jedním či dvěma nejbližšími přáteli či příbuznými.
- Lidé mě popisují jako člověka "mírného" a "jemného".
- Raději neukazuji práci druhým a nehovořím o ní, dokud není hotová.
- Nemám rád konflikt.
- Nejlépe svou práci odvedu samostatně.
- Mívám tendenci před mluvením přemýšlet.
- Když jsem někde venku ve společnosti, vyčerpá mě to, i když se dobře bavím.
- Často nechávám hovory spadnout do hlasové schránky.
- Kdybych si mohl vybrat, dal bych přednost víkendu, kdy bych nemusel dělat naprosto nic, před víkendem, na který je naplánováno příliš mnoho věcí.
- Dělat více úkolů naráz mě nebaví.
- Dokážu se snadno soustředit.
- Při výuce dávám přednost přednáškám před semináři.
Tak co, kolikrát máte ano? Já mám minimálně 12x jasné ano a u dalších tří bodů něco jako spíše ano (klasicky nad tím moc přemýšlím a váhám). Jeden z mých nejmenovaných rodičů (jak vždycky říká Zuzka v mém oblíbeném podcastu Buchty 😀) má 19x ano a můj manžel má ano cca 6x. Dál vás nebudu napínat, ale vy už jste si nejspíš domysleli, že čím víc ano, tím víc introvert… Jenže takhle jednoduché to samozřejmě není. Dokonce ani definovat, kde přesně končí introvert a začíná extrovert není vůbec lehké... A je vlastně potřeba lidi takto "dělit"?
Nutně potřeba to zřejmě není, ale myslím, že užitečné a přínosné to může být určitě (jinak bych o tom taky nepsala článek, že ano), pokud k tomu tedy nepřistoupíme nijak kategoricky, ale spíš filozoficky. Navíc už asi víte, jakou mám slabost pro všechny typologie, a zvlášť ty psychologické 😊. Ale pozor, ani náznakem se zde nemá jednat o odborný článek. Nedělala jsem si žádné rešerše, a že by jich k dané látce bylo klidně i na celoživotní pátrání.
Vycházím pouze ze svých subjektivních vjemů, z informací, které ke mně doposud "přišly" a nějak mi utkvěly. A hlavně a především pak vycházím z aktuální inspirace knihou Ticho od Susan Cain, kterou mi věnovala kolegyně už skoro před rokem, když jsem odcházela z práce (Děkuju Zuzi, pokud to čteš 🙌). Ani Susan se ve své obsáhlé knize nepouští do žádných definic, a to se introverzi věnovala podstatně detailněji než já… Přináší ale spoustu zajímavých postřehů, nad nimiž bych se ráda zamyslela ze svého úhlu pohledu.
Osobně introverzi a extroverzi nechápu jako dva protichůdné póly, ale jako prolínající a doplňující se prvky, jež by nemohly existovat jeden bez druhého. Tak jako slunce a měsíc, jang a jin, mužský a ženský princip… V pracovním prostředí zpravidla nejlépe fungují týmy, kde jsou rovnoměrně zastoupeny oba prvky, vzájemně se velmi dobře motivují a inspirují. V osobním životě zase ne náhodou existuje mnoho poměrně harmonických partnerství introvert-extrovert. Ač to má samozřejmě i svá úskalí. Třeba četné debaty o společenských událostech, o jejich míře a četnosti 🎭. Nebo například to, že spolu nebudete moct nakupovat. Neb vaše zabíhavé a rozvětvené introvertní myšlení, jakož i pomalý rozhodovací proces, bude tvrdě narážet na promptní extrovertní počínání vašeho protějšku, silně orientované na co nejrychlejší dosažení cíle…🙇🏃
Hodně rezonuji s myšlenkou, že k rozpoznání introverze a extroverze nenapoví ani tak míra naší společenskosti, nýbrž mnohem víc prozradí způsob, jak si kdo "dobíjíme baterky". Pokud si hvězda nebo lev salonů poté, co celý večer oslňovali společnost, následně potřebují na nějakou dobu zalézt do "nory", budou dost možná v jádru mnohem větší introverti, než by do nich řeklo jejich širší okolí. Já jsem si třeba u úvodního výroku "Když jsem někde venku ve společnosti, vyčerpá mě to, i když se dobře bavím." řekla "no to je přesně ono!", zatímco ten můj extrovert, vůbec nepochopil, co tím chtěl básník říct.
Nutně potřeba to zřejmě není, ale myslím, že užitečné a přínosné to může být určitě (jinak bych o tom taky nepsala článek, že ano), pokud k tomu tedy nepřistoupíme nijak kategoricky, ale spíš filozoficky. Navíc už asi víte, jakou mám slabost pro všechny typologie, a zvlášť ty psychologické 😊. Ale pozor, ani náznakem se zde nemá jednat o odborný článek. Nedělala jsem si žádné rešerše, a že by jich k dané látce bylo klidně i na celoživotní pátrání.
Vycházím pouze ze svých subjektivních vjemů, z informací, které ke mně doposud "přišly" a nějak mi utkvěly. A hlavně a především pak vycházím z aktuální inspirace knihou Ticho od Susan Cain, kterou mi věnovala kolegyně už skoro před rokem, když jsem odcházela z práce (Děkuju Zuzi, pokud to čteš 🙌). Ani Susan se ve své obsáhlé knize nepouští do žádných definic, a to se introverzi věnovala podstatně detailněji než já… Přináší ale spoustu zajímavých postřehů, nad nimiž bych se ráda zamyslela ze svého úhlu pohledu.
Jak já to vnímám?
Osobně introverzi a extroverzi nechápu jako dva protichůdné póly, ale jako prolínající a doplňující se prvky, jež by nemohly existovat jeden bez druhého. Tak jako slunce a měsíc, jang a jin, mužský a ženský princip… V pracovním prostředí zpravidla nejlépe fungují týmy, kde jsou rovnoměrně zastoupeny oba prvky, vzájemně se velmi dobře motivují a inspirují. V osobním životě zase ne náhodou existuje mnoho poměrně harmonických partnerství introvert-extrovert. Ač to má samozřejmě i svá úskalí. Třeba četné debaty o společenských událostech, o jejich míře a četnosti 🎭. Nebo například to, že spolu nebudete moct nakupovat. Neb vaše zabíhavé a rozvětvené introvertní myšlení, jakož i pomalý rozhodovací proces, bude tvrdě narážet na promptní extrovertní počínání vašeho protějšku, silně orientované na co nejrychlejší dosažení cíle…🙇🏃
Hodně rezonuji s myšlenkou, že k rozpoznání introverze a extroverze nenapoví ani tak míra naší společenskosti, nýbrž mnohem víc prozradí způsob, jak si kdo "dobíjíme baterky". Pokud si hvězda nebo lev salonů poté, co celý večer oslňovali společnost, následně potřebují na nějakou dobu zalézt do "nory", budou dost možná v jádru mnohem větší introverti, než by do nich řeklo jejich širší okolí. Já jsem si třeba u úvodního výroku "Když jsem někde venku ve společnosti, vyčerpá mě to, i když se dobře bavím." řekla "no to je přesně ono!", zatímco ten můj extrovert, vůbec nepochopil, co tím chtěl básník říct.
Obecně si to ale představuju tak, že pro extroverty platí "čím víc podnětů a stimulů zvnějšku, tím víc Adidas", zatímco introverti už mají tolik podnětů a stimulů vnitřních, že vzhledem k okolnímu prostředí ctí spíše princip, že méně je více. Nesmíme však pominout ani okolnosti a kulisy, v nichž se případný introvert nebo extrovert právě
pohybuje nebo to, jaké ze svých životních rolí si zrovna plní. Mnohdy nám to totiž může zamíchat zdánlivě jasně rozdanými kartami, ale k tomu
se ještě později vrátím.
Pokud se to nedá změřit, jako by to ani neexistovalo. Věčný střet exaktních věd s těmi humanitními. Co tedy míra introverze a extroverze, můžeme ji změřit nebo ne? Ano i ne. Výzkum vývojového psychologa Jeroma Kagana potvrdil určité biologické predispozice, jejichž výskyt s introverzí může úzce souviset. Děti, které se budou při vystavení četným podnětům projevovat výrazněji (třepání ručičkama atd.), tedy děti vysoce reaktivní, pravděpodobně vyrostou v introvertnější jedince. Ale samozřejmě se jedná o výzkum, který nedokáže zohlednit spoustu dalších poměrně zásadních faktorů, jako třeba prostředí a podmínky, v jakých se ti daní jedinci budou nadále vyvíjet atd.
S vysokou reaktivitou dále pracovala i Eliane Aronová, a tady to začíná být hodně zajímavé. Pro mě obzvlášť zajímavé. Pokud občas váhám, nakolik jsem nebo nejsem introvertem, rozhodně jsem bez váhání vysoce senzitivní. Směrem k senzitivitě totiž Aronová posunula a prohloubila Kaganovu teorii reaktivity. Tak schválně, jste v tom někdo se mnou?
Dá se to změřit?
Pokud se to nedá změřit, jako by to ani neexistovalo. Věčný střet exaktních věd s těmi humanitními. Co tedy míra introverze a extroverze, můžeme ji změřit nebo ne? Ano i ne. Výzkum vývojového psychologa Jeroma Kagana potvrdil určité biologické predispozice, jejichž výskyt s introverzí může úzce souviset. Děti, které se budou při vystavení četným podnětům projevovat výrazněji (třepání ručičkama atd.), tedy děti vysoce reaktivní, pravděpodobně vyrostou v introvertnější jedince. Ale samozřejmě se jedná o výzkum, který nedokáže zohlednit spoustu dalších poměrně zásadních faktorů, jako třeba prostředí a podmínky, v jakých se ti daní jedinci budou nadále vyvíjet atd.
S vysokou reaktivitou dále pracovala i Eliane Aronová, a tady to začíná být hodně zajímavé. Pro mě obzvlášť zajímavé. Pokud občas váhám, nakolik jsem nebo nejsem introvertem, rozhodně jsem bez váhání vysoce senzitivní. Směrem k senzitivitě totiž Aronová posunula a prohloubila Kaganovu teorii reaktivity. Tak schválně, jste v tom někdo se mnou?
- Radši pozorujete, než jednáte? A když už se rozhodnete jednat, potřebujete si napřed vše řádně promyslet? Nedej bože, když máte třeba něco z fleku zaimprovizovat, a rovnou před publikem!
- Jsou vaše smysly výrazně zostřené? Po probuzení nesnesete umělé světlo a zakopáváte v bytě radši prakticky potmě? Když u sousedů vaří nějaké aromatičtější jídlo, nedělá se vám z toho volno? Pokud si výjimečně dáte silné kafe, nakopne vás to prakticky neudržitelně? Nemůžete nosit kousavé svetry? A v neposlední řadě bojujete neustále s hlukem, hlavně s přespříliš hlasitou hudbou prakticky kdekoliv, kde hraje nějaká hudba?
- Potřebujete mít nutně všechno krásné a estetické a jen těžko se Vám dál pracuje s věcmi, které takové nejsou nebo v prostředí, jež takové není? A úplně nejradši máte ryzí estetiku přírody?
- Nenávidíte small talks a trpíte na společensko-pracovních akcích, kde se od Vás očekává aktivní "networking"?
- Milujete umění a sami potřebujete neustále něco tvořit?
- Máte věčně hlavu v oblacích a životem proplouváte mnohem víc v hypotetické, filozofující a spirituální rovině než v té praktické, materialistické či požitkářské? Taky Vás se škole často (hlavně na hodinách matematiky) přistihli, že sice nevyrušujete, ale myšlenkama jste někde úúúplně jinde? Řídíte se mnohem radši intuicí než návody, mapami a podobnými chytrými pomocníky?
- Míváte živé sny a během dne ve vás vřou ještě živější emoce?
- Mohli byste spolehlivě fungovat jako barometr atmosféry a nálady kolem vás? Jakmile se ocitnete v prostředí dusném a napjatém, cítíte úzkost, nebo vás to úplně pralyzuje? Vnímáte zkrátka mezi vámi a okolím jenom tenounký předěl a vaše svědomí je naopak vyvinuté až příliš silně?
- A co vy a práce pod tlakem a časovým presem? Taky jste ve škole všechny testy odevzdávali mezi posledními a prosili o každou minutku navíc?
Extrovertní introverti?
Svět, zvlášť ten západní, je už dlouhodobě ovládán silným ideálem extroverze. Což vede k tomu, že introverti mají mnohdy vědomě naučené nebo nevědomě vštípené extrovertní vzorce chování. Hodně mě pobavila zmínka autorky hned na prvních stranách knihy: "Kdybych nepřesvědčila svého vydavatele, že jsem dostatečně pseudoextrovertní, abych si prosadila tuto knihu, dnes byste ji nečetli." Přetvařujeme se tedy my introverti, jsme neautentičtí? Do určité míry asi ano, ale většinou to má hlubší a ušlechtilejší záměr. Pokud bychom nikdy nepřekračovali svou introvertní komfortní zónu, moc bychom toho asi nedokázali. Přesněji řečeno, cokoliv bychom dokázali, by se zřejmě nikdy nikdo nedozvěděl... A to by byla škoda!
 |
| Náhodou jsem si v souvislosti s tématem vzpomněla na příhodné archivní fotky - jsou pořízené v ZUŠ v roce 2006 😇 |
Susan Cain se v této souvislosti zmiňuje o tzv teorii "volných osobnostních rysů", což zjednodušeně znamená, že v různých situacích a rolích jsme schopni jednat zcela odlišně. Například se můžeme extrovertně realizovat v pracovním světě plném schůzek a prezentací a doma se bezpečně stáhnout do své introvertní ulity, nebo přesně naopak. Jde o to, že extrovertní chování využíváme k plnění svých "osobních projektů".
Pokud ten svůj osobní projekt rozpoznáme, je nám v životě velikou motivací a pohonným motorem. V jeho zájmu jsme schopni se klidně dočasně proměnit na extroverty. Bohužel se může stát, že nám naše poslání dlouhodobě uniká. Právě proto, že se snažíme napasovat do extrovertních hodnot. Že místo abychom rozvíjeli své talenty, usilovně se snažíme vštípit si to, čeho se nám nedostává.
Pokud ten svůj osobní projekt rozpoznáme, je nám v životě velikou motivací a pohonným motorem. V jeho zájmu jsme schopni se klidně dočasně proměnit na extroverty. Bohužel se může stát, že nám naše poslání dlouhodobě uniká. Právě proto, že se snažíme napasovat do extrovertních hodnot. Že místo abychom rozvíjeli své talenty, usilovně se snažíme vštípit si to, čeho se nám nedostává.
Takže se nenechte zmást a netrapte se, když vám budou ve škole vytýkat, že se neumíte prosadit, v práci že se neumíte prodat, že nemáte tah na branku a nejste dostatečně rychlí, draví a soutěživí. Pokuste se maximálně plynout ve vašem tempu a rytmu a zaměřte se na to, co vás opravdu zajímá a baví. Až si najdete to svoje, forma jakou to máte poslat do světa si už zase na oplátku sama najde vás. Často pomůže jednoduchá věc, o které jsem tu už párkrát psala - vraťte se do dětství, k činnostem v nichž vám mizel čas, ani nevíte jak… Je to takový můj poměrně nedávný objev Ameriky. Ale vážně to funguje! V dětství máme často klíč k celému našemu životu, jen na to s příchodem dospělosti rádi zapomínáme a necháme ho tam léta bez zájmu ležet (zatímco se zájmem sbíráme falešné indicie a otvíráme dveře, které nás jen svádí z cesty).
