pondělí 10. června 2019

S kůží na trh ... (I)


  • Ráno se vzbudíte, je jedno kolik je hodin, musíte vstát. Kůže se vám přes noc srazila tak o dvě čísla, jak kdyby pračka spánku navolila špatný program. Všechno vás pálí a stahuje, musíte se jít rychle namazat. Jakmile tu vysušenou kůži ale namažete, zareaguje štípáním a pekelným svěděním.
  • Po nějaké době je potřeba se obléci, sbíráte síly, nic příjemného… Je jen pár věcí, které na sobě snesete, ty točíte pořád dokola, až do úplného zničení (což jde poměrně rychle, oleje a krémy udělají své).
  • Všechna zrcadla obcházíte obrovským obloukem. V koupelně a na chodbě se raději pohybujete prakticky potmě, abyste náhodou něco nezahlídli. A když už, naučíte se v zrcadle prostě nevidět. Třeba si zazoomujete vlasy a učešete se, aniž byste se na sebe vlastně skutečně podívali.
  • Muž vás chce obejmout, vy chcete muže obejmout, zoufale prahnete po jeho objetí, ale když ono to tak moc bolí! Bolí vás kůže, bolí vás celý člověk.
  • Chodíte co nejvíc po venku. Když se ale zpotíte, když přijdete do kontaktu s mrazivým vzduchem, víte že pak budete trpět. Stejně si to nenecháte vzít, je to základní balzám pro vaši duši!
  • K večeru začne svědění houstnout, je to k nepřečkání. Jediné, co vás může na chvíli vysvobodit je horká sprcha. Jenže je potřeba to dobře načasovat. Ani příliš brzo, ani příliš pozdě, tak aby se vám pak podařilo usnout ještě něž blahodárný účinek zcela pomine.
  • Celou tu dobu Vám ale někdo trpělivě stojí po boku. Utěšuje vás, i když by kolikrát sám potřeboval utěšit. Neochvějně tvrdí, že by si ničeho nevšiml a že vám to sluší. Snaží se vás podporovat ve všech možných řešeních a přístupech, dokonce snad mírně posune své přísné hranice vnímaní racionálna a iraciaonálna. Často se tak snaží akceptovat i věci, kterými nejspíš ještě nedávno opovrhoval. Někdy je to težké a nejde to. Jenže. Jakkoliv se často míjíte, diskutujete, argumentujete a máte pocit, že se vzdalujete. Ve skutečnosti, z ptačí perspektivy, se k sobě vlastně neustále přibližujete a připoutáváte, což vám bude odhaleno až když krize pominou…





Tento článek je zatím můj nejosobnější a taky pro mě ten úplně nejtěžší. Vůbec se mi nepíše snadno, byť ho mám dlouho rozepsaný a stačí už "jen" vše dokončit a doladit (řádky, jenž čtete jsou nejmíň desátá verze). Ještě pořád přemýšlím, jestli ho k Vám vůbec vyšlu? A to jsem si to záměrně nechala až na dobu, kdy mi bude dobře. Já totiž i v té nejhlubší krizi, z níž pocházejí úvodní slova, věřila, že okamžik, kdy mi bude zase dobře přijde! Hlavní důvod, proč chci tento kritický článek poslat do světa? Když mi bylo nejhůř, podobné texty mi hodně pomáhaly - vidět, že v tom nejsem sama a věřit, že bude líp, že to jde...

Byť to tak vypadá, moje dnešní nejdůležitější poselství nebude spočívat v tom, že krize se dají zvládat jen s někým takovým po boku (ačkoliv to pro mě rozhodně bylo obrovsky důležité, celý proces to výrazně urychlilo a nesmírně za to děkuju, nejen manželovi, ale všem svým blízkým🙏🙏🙏). A ani ekzém samotný není hlavním tématem. Neplánuju sem psát seznam věcí, které zaručeně zaberou, protože nic takového není. To ale rozhodně neznamená, že není naděje, naopak! To nejtěžší, ale zároveň nejpřirozenější a svým způsobem nejvíc osvobozující uvědomění tkví dle mě v přijetí faktu, že jediné, co/kdo vám může opravdu pomoci jste vy sami. Tím nechci říct, že jste na to sami, ale že je potřeba začít od sebe. Přijmout plnou zodpovědnost a místo potlačování následků daleko spíš postupně pochopit příčiny a souvislosti.

Moje krize se projevila na kůži, což mi na nějakou dobu způsobilo ještě hlubší krizi, jenže kůže byla právě následek, nikoli příčina. Skoro každý máme občas nějakou krizi, ať už trvá dlouze nebo krátce a zasáhne nás silně nebo se o nás jen lehce otře. A každý máme nějaké téma, které se nám neustále v různých obměnách vrací. Můžeme se v něm pořád posouvat, ale patrně se budeme mít ještě vždycky co učit (proto, ačkoliv píšu, že je mi mnohem lépe, říkám to se vší pokorou a rozhodně netvrdím, že jsem z toho venku nebo že mám všechno vyřešené!). Představuju si to trochu jako různé úrovně v nějaké počítačové hře (kromě The Sims jsem teda nikdy žádnou pořádně nehrála, ale představuju si to tak 😄).



A právě o těch našich věčných tématech a krizích a o tom, jak se na ně dívat, bych chtěla psát především... Kůže je můj osobní barometr, který mi ukazuje, když jsem špatně, když už moc scházím ze své cesty. A já zvlášť posledních pár let čím dál častěji bloudila po cestách vedlejších, tak mi to musela začít ukazovat víc a víc dramaticky, abych nakonec nezbloudila zcela. Kožní patálie často zrcadlí problémy s hranicemi a s přijetím okolí (protože kůže sama je vlastně taková naše vnější hranice s okolním světem).

V diplomce jsem se zabývala dílem mého oblíbeného Milana Kundery… Proč to sem píšu? Protože jsem v těch moudrých románech konkrétně hledala vše, co souviselo s tématem "náš obraz v očích ostatních". Přišlo mi, že je pro mnoho Kunderových postav stěžejní a fascinovalo mne. Teď už vím proč. Dokázala jsem se do těch postav vcítit. Někde uvnitř jsem tomu moc dobře rozuměla a taky to pro mě bylo stěžejní. Ať už mi počínání oněch postav bylo sympatické, či nikoliv.

Moje soukromá "kunderotéka" a narozeninová kytička od muže, ať vám to tu trošku rozveselím🌼
Svoje hranice jsem poslední dobou porušovala čím dál víc, snažila se popírat vlastní limity a hlavně vždycky vyhovět, nezklamat, i kdybych měla jít sama proti sobě. Chodila jsem tam tak často, až jsem se začala sama sobě dočista ztrácet. On má každý ty limity jinde a to neustálé srovnávání Vás taky může pořádně zmást. Nápor, který je pro mou citlivou duši už destruktivní, je třeba pro někoho jiného jen drobným polechtáním a zdravou motivací. Ale to je právě důležité si uvědomit, přijmout a rozhodně s tím nebojovat!

Nabízelo by se takévé to, že kdyby mi to všechno zaklaplo o něco dřív, tak... Ale znáte to s těma rybama, rybníkama atk (✅🍑🐟❌🏊😄). Takže já fakt ničeho nelituju! (klišé č. 1?) Věřím tomu, že je všechno jak má být a děje se z nějakého důvodu přesně v ten správný čas... (klišé č. 2?) Že vás ve finále nic tak neposune a neposílí, jako velká krize. (klišé č. 3?) A já jsem si potřebovala pořádně natlouct pusu, abych dokázala vykročit z bludné sítě ohledů a nesmyslných výmluv a odhodlala se k radikálním změnám a střihům (ty neradikální a opatrné už totiž od určitého bodu vůbec nezabíraly). Nové (a samozřejmě lepší) začátky se opravdu někdy mohou zrodit jen na popelu toho starého, co už nám neslouží a je potřeba to nechat odplynout. Tak jako ten bájný pták Fénix! (klišé č. 4?)

Tak a teď je otázka, jestli jsem na Vás vychrlila jen snůžku klišé nebo hluboké životní pravdy? Pro mě je to samozřejmě to druhé... Ale víte proč? Protože jsem si na to opravdu přišla sama vlastním prožitkem, ketrý je bohužel (bohudík?) nepřenositelný. Do té doby to pro mě byla jen nějaká hesla, která na mě skákala ze seberozvojového čtení a rad. Hesla, kterým jsem sice moc chtěla věřit, ale tak úplně nevěděla jak...


Vlastně to zní prostě. Jsem mnohem víc doma, plynu v hodně volném tempu a dělám z velké části věci, co mě baví (s lidma co mě baví/ starý nebo mladý/ More, nic mě nezastaví, yeah!😂🎶🎶🎶). Ale ta cesta k tomu byla trniná a kdybych vynechala jen jeden jediný krok, všechno by možná bylo jinak... Vím, že to co mám a můžu si dovolit není samozřejmost a vážím si toho. Taky vím, že to každý nepochopí a přestala jsem se těch odmítavých reakcí bát (skoro😊), ačkoliv jich bylo mnohem méně, než jsem původně čekala a podory naopak mnohem víc 💗💗💗.

Když se člověk rozhodne udělat změnu a vykročit do neznáma (ať už je to třeba právě odejít z práce a nevědět nejen co bude za rok, ale ani co bude zítra nebo pozítří?), nejtěžší na tom je, že veškeré výsledky (ať už ty ➕ nebo ➖) se dostaví až po nějaké době. A jde právě o to dopřát si chvíli toho vzduchoprázdna a nesnažit se hned všechno zalepit něčím novým, pokud je to jenom trochu možné. Jde taky o to nebát se, věřit své intuici a pokračovat dál, ačkoliv přesně nevíte kam Vás to dovede... Alespoň u mě to tak bylo. A teď s jistotou vím a vidím (klidně i v zrcadle za plného světla😉), že jsem se vydala správně a zavedlo mě to přesně tam, kam jsem chtěla a potřebovala. Ačkoliv ještě nejsem docela za vodou.

Snažím se, aby články nebyly tak dlouhé. Možná to tak nevypadá, ale opravdu se o to snažím 😇. Takže i když bych Vám toho chtěla na toto téma ještě spoustu povědět, volím možnost přestat v nejlepším a uchýlit se pomalu k závěru. Pokud to pro Vás bylo až přiliš filozofické a abstraktní, už teď mám v hlavně volné pokračování o tom, co mi konkrétně pomáhalo. Opravdu jsem přesvědčená, že ta zkušenost je nepřenositelná, na druhou stranu vím, že takhle občas s vámi může něco zarezonovat a inspirovat nebo motivovat vás k vlastnímu řešení. Asi to nebude hned v příštím článku, neb vnímám, že i já sama potřebuju odlehčit, ale jistě to bude poměrně brzo, neb cítím, že to ještě potřebuju dopovědět...

Žádné komentáře:

Okomentovat