Věřím, že většina z
Vás spojitost najde velmi brzy. Ale zároveň může tento úvod posloužit jako
malé počtení pro ty, které zbytek článku až tak zajímat nebude. Kdo nemá nějakou podobnou
zkušenost, a nehledá odpovědi, bude mít asi daleko menší motivaci ty řádky pročítat, to je mi jasné…
🎨 Prolog 🎨
Už na prvním stupni
jsem začala chodit do Základní umělecké školy na výtvarku, každé pondělí.
Pondělí nebývá mezi dny v týdnu zrovna favoritem, nicméně pro mě se jím během
těch výtvarkových let přesto stalo (taky to trochu, ale fakt jen trochu, bylo
tím, že večer běžely české seriály - Život na zámku, Bylo nás pět, Ranč U
Zelené sedmy, Cirkus Humberto,... - a pak hned ještě Neváhej a toč, a já se mohla
dívat na televizi). Když mě ve škole trápila písemka za matiky nebo vybíjená v
tělocviku, v pondělí jsem se tím nechala rozhodit daleko míň, protože jsem
věděla, že odpoledne, odpoledne zase půjdu do výtvarky a budeme tam tvořit něco fascinujícího, co mě na dvě hodiny naprosto pohltí do úplně jiného světa.
Naše paní učitelka milovala dřevo a práci s ním, ale s námi se věnovala těmi nejrozmanitějšími způsoby snad všem
existujícím technikám. Zátiší, krajina, zvířata
(občas dokonce dle živé předlohy domácích mazlíčků někoho z dětí v našem
kurzu), portréty, postavy, grafiky (knížky, kalendáře, dopisní papíry), koláže,
studie detailů, modelování a vypalování z hlíny, výroba triček a doplňků (a
následné módní přehlídky a focení), abstraktní tvoření (třeba na téma různých
živlů,…). Ale asi úplně nejradši jsem měla, když jsme chodili malovat ven, ať už třeba
jen v okolí školy, nebo když jsme na konci školního roku dostali
omluvenku a vyrazili na celý den někam na malovací výlet.
O víkendu jsem byla
u rodičů, třídila si krabice plné vzpomínek a z velké části obrázků, které mi
schovávali na půdě (naštěstí jsem dopadla líp, jak Monica z Přátel a zachovalo
se skoro všechno 😃). Úplně jsem se do těch výtvarkových let zase přenesla. A nekreslila
jsem zdaleka jen v ZUŠce, ale i doma, na cestách, na návštěvách. Údajně jsem
prý pro samé malování, vystřihování, lepení a sepisování ani moc ven
chodit nechtěla, což mě docela překvapilo vzhledem k tomu, jak moc ráda chodím ven
dnes. Já už to tu myslím psala, že na většině svých dětských vzpomínek
figuruju s barvama a kusem papíru. Ale až při listování těmi výkresy jsem si
uvědomila, jak moc zásadní to pro mě bylo! A jak se to na dobrých deset let z
mého života úplně vytratilo… Jak je to vůbec možné? Trochu za to může svět
fotografie, který mě na pár let okouzlil a taky má pro mě velký význam, ale
stejně!
Jsem přesvědčená, že
návrat k tomuhle všemu taky zásadním způsobem přispěl k mému
"uzdravení" a ještě se k tomu v průběhu textu vrátím…
Taky si tím pádem
dovolím tentokrát místo nových ilustrací použít ty nalezené poklady z půdy,
myslím, že to do sebe všechno hezky zapadá.
A nyní už hlásím
konec výtvarkového prologu a jdeme rovnou na moje rady a tipy nejen ohledně
atopického ekzému, ale i ohledně chronických fyzických či psychických obtíží
obecně…
1) Vydatně se
politovat, ale jednou provždy
Napřed jsem se
snažila vůbec nelitovat. Brát vše co nejvíc statečně a s plným vědomím, že se
to děje z nějakého důvodu a že mě to má někam posunout a přivést… Jenže k
tomuhle přístupu musí člověk dospět. Všechno má svůj čas a je potřeba odžít si
různé fáze a etapy, tak aby to zaklaplo a abyste se jen netlačili do něčeho, čemu
v daný moment ještě tak úplně nedokážete uvěřit. Když si budete hrát na hrdinu,
stejně vás to litování dřív nebo později dožene, vy se naplno ponoříte do role
oběti a budete si to pak akorát vyčítat a pociťovat zbytečně selhání.
Tak se v té
sebelítosti napřed pořádně vykoupejte, pobrečte si, ať už sami do polštáře nebo
někomu na rameni, zakřičte si, zadupejte si, vypište se z toho. Vždyť jste ta
největší chudinka na světě, které se tak nespravedlivě dějou hrozné věci!!!
Ale pozor, vykoupat,
ne utopit! Dejte si třeba nějaký časový limit a hlavně celou dobu mějte na
vědomí, že je to jen přestupní stanice na začátku vaší cesty. Budete ji asi
opouštět pozvolna, ale důležité je se pořád vzdalovat, klidně po malých
krůčcích.
2) Zkusit si z toho
udělat srandu
Na tenhle přístup
musíte mít zrovna náladu a rozpoložení, pokud ne, je spíš kontraproduktivní…
Nedej bože, když se vám ho někdo snaží násilím vnutit, jakkoliv v dobré vůli.
Každopádně občas se podaří získat nad celou situací nadhled a snad se tomu i
zasmát, což může být ohromně osvobozující. Je to trochu takový optimistický
sluníčkový pohled na věc. Buď a nebo.
Tedy buď vás totálně vytočí a nebo na
chvíli pomůže nebrat vše tak vážně, a sebe už vůbec ne…
Já si v rámci
černého humoru třeba říkala: může sněžit kdykoliv budu chtít (aneb svlíkání z
kůže); mám parádně označkovaný svoje teritorium (důsledek neustálýho mazání krémama);
je to super alibi proti umývání nádobí, úklidu koupelny nebo vytírání; klidně
můžete kamkoliv vyrazit pět minut potom, co ještě sedíte v pyžamu v kuchyni
(oblečení točíte pořád to samé, nemalujete se a "češete se" poslepu);
ušetříte za oblečení a taky za kosmetiku, všechno co zvládnete používat vám dají za
pusu v lékárně na předpis …. Jo, jsou to kraviny, ale proč to
nezkusit? A samozřejmě na to můžete jít i daleko seriózněji.
Myslet na to, co
můžete místo na to, co nemůžete: chodit, dýchat, myslet (s myšlením je to sice
ošemetné, ale rozhodně je vždycky fajn mít tu možnost), milovat a hlavně být!
To věru není málo…
3) Postupně rozpoznat
a pustit všechny "berličky" (krátkodobé)
Někdy je Vám zle a
je to tak akutní a palčivé, že potřebujete pomoc, hned! Musíte přece fungovat,
protože tohle a tamto. A vždycky se najde něco, co vám dopřeje rychlou úlevu.
Pokud máte nějaký jednorázový problém, může být klidně zázračná pilulka nebo mastička
konečným řešením a je to úplně v pořádku. Jenže když máte opravdu vleklý a
chronický problém, jako třeba ten můj atopickej ekzém, kterej mám s různýma
výkyvama vlastně už od miminka, je fajn, se nad těmahle berličkama trochu
zamyslet.
Respektive hlavně se zamyslet nad tím, kde je ten skutečný problém.
Protože to co se promítne na kůži není příčina, ale důsledek a taky úplně
poslední článek složitého procesu, který obvykle začíná v hlavě.
Tohle rozhodně není
žádná "agitka"! 😇 Mně to třeba trvalo dobrých třicet let a nějaký drobný, než
jsem k tomu dospěla. Respektive tak těch třicet let jsem to až na krátkodobé
výjimjky prakticky vůbec neřešila a během těch nějakých drobných to postupně
začala chápat. Všímala jsem si, že ty moje berličky
v podobě kortikoidů nějak fungují míň a míň a musím po nich sahat jaksi
podezřele častěji a častěji. Začalo mi to připomínat nějakou hodně podezřelou
závislost. Kde už křivka mezního užitku klesá k bodu mrazu a já jen plánuju
další a další dávku, bez které to zjevně nemám šanci sama zvládnout dál.
Chtěla jsem napsat…
"až jsem si jednoho dne řekla dost", ale ono to opravdu nebylo ze dne
na den. Nicméně jsem nějak postupně neubírala, a jednoho říjnového dne dne už se
zkrátka kortikoidama nenamazala, dalšího taky ne… A zatím v tom úspěšně pokračuju až
dosud (máme srpen, kdyby to třeba někdo četl v době pozdější).
Bylo super zbavit se
té závislosti a spoléhat jen sama na sebe. Ale bylo to taky setsakramentsky
těžký. T a d y u ž n e j s t e
v e f á z i o b ě t i,
a l e v e f á z i
b o j o v n í k a ! A je dobrý si na ten "boj" (jako mnohem
přiléhavější slovo se mi jeví "cesta", která už má ale dnes asi
trochu klišoidní nálepku) předem nachystat podmínky, ve všech ostatních
oblastech zvolnit a získat dost energie na obrácení pozornosti zvenku dovnitř.
4) Najít si záchytné body (dlouhodobé)
Ačkoliv jste
berličky už zahodili a víte, že skutečně pomoct můžete jenom vy sami sobě,
neznamená to, že tělo a mysl nemůžete nějak chytře podpořit a nastartovat,
naopak!
Ale tihle pomocníci, které budu následně jmenovat, už nikdy nebudou
fungovat jako berle a jejich účinek neuvidíte ze dne na den. Věnujete jim hodně
času, energie a ano, taky peněz… než se nějaký výsledek dostaví, čemuž vy ale
musíte po celou dobu důvěřovat, že nastane.
(A hlavně důvěřovat svému tělu a
jeho regenerační schopnosti jsou opravdu zázračné…)
"TĚLO"
Já začala hodně
radikálně - h y d r o c o l o n t e r a p i í.
Nedokážu posoudit, nakolik mi to ve finále skutečně pomohlo a ani nejsem
schopna říct, zda bych do toho šla znovu. Dávalo mi určitě smysl tělo nějak
hloubkově "pročistit" a plno lidí si tuto proceduru chválí, chodí na ni
pravidelně a nedají na ni dopustit. Já mám ale dojem, že jak jsem hodně citlivá,
byl to na mě přeci jen už moc intenzivní zásah. Opravdu nevím, jestli to bylo tím nebo
ne. Ale mám trochu pocit, že mi to nastartovalo v následujících měsících problémy s vlasama a taky mi začala
neúměrně padat váha (to by asi mělo být vítané, ale když vysloveně dietnější
stravu držíte jen pár týdnů a pak ještě několik měsíců hubnete a hubnete, aniž
byste to chtěli a potřebovali, začne to být trochu strašidelné).
M o ř s k á v o d a,
to bylo něco, co mi vždy hodně prospívalo a ještě několik měsíců po
návratu z mořských krajin bylo po problémech. Tak jsme se po Vánocích vypravili za mořem do tepla
a ejhle, byla to totální krize, alespoň první tři dny… Je pravda, že nikdy dřív jsem nebyla v
tak akutní fázi a neměla postiženou tak velkou část těla jako tentokrát. Vybavuju si, že ty
první dny to vždycky bylo spíš horší a až pak se dostavovalo hojení… Ale
to co se mi dělo na přelomu roku v Dubaji byla fakt síla, kůže mi podivně
mokvala, že se v noci skoro nedalo spát a dál to tady ani nebudu
rozmazávat, protože v naturalistických detailech se vážně nerochním. Po návratu
to sice nakonec trochu lepší bylo, ale s předchozíma mořskýma účinkama se to
vůbec nedalo srovnávat.
Ještě před Vánoci,
stylově v den zimního slunovratu, jsem šla po téměř šesti letech naposled do
práce. Od ledna mě pak čekaly prázdniny na dobu neurčitou, aneb v mém případě
už opravdu nezbytná p a u z a & k o
m p l e t n í r e s t a r t. V únoru
jsem, jak víte, začala s tímhle Vyprávěním Princezny Konzuely a teprve v březnu
připojila nějaké příležitostné pracovní aktivity. Hlavně jsem si ale dávala čas
sama pro sebe a doplňovala mmj. i spánkový a odpočinkový deficit. Odpočinkem
myslím jak ten naprosto pasivní, tak ten aktivní (jóga, procházky, tvoření).
Ještě se k tomu vrátím v části věnované "mysli", ale považuju to za k
l í č o v é.
Pokud bych se takto nenastavila a nepostavila sama sebe a svoje
zdraví jako prioritu, těžko říct, jak by fungovaly všechny dále zmíněné body.
Pokračovala jsem v y
s a z e n í m l e p k u. Máme v rodině
celiakii a na imunologii mi zjistili intoleranci na pšeničnou mouku, tak jsem
si říkala, že za zkoušku nic nedám… Pšeničné záležitosti jsem cca na tři měsíce
zkusila vyřadit úplně, ale snažila se vyhýbat i lepku obecně. Teď už si zase
klidně sem tam nějaký koláček, knedlíček nebo palačinku dám, když dostanu chuť (na
cestách, návštěvách a dovolených častěji), ale pořád se to snažím omezovat,
doma snídám kaše, kupuju si bezlepkové nebo žitné pečivo a těstoviny… Možná je
to jen síla sugesce, ale mám dojem, že mi to prospívá. Pokud si sem tam něco v
rozumné míře dopřeju, vůbec nic se neděje, ale když třeba někdy shodou
okolností spráskám toho bílého pečiva moc naráz, mám pocit, že mi to po všech
směrech nedělá dobře.
Taky jsem se svezla
na c e l e r o v é v l n ě, která toho času na internetech představovala velmi významné a diskutované témata (oslavovaná i zatracovaná). To byla asi
spíš taková souhra okolností, ale proč do toho nejít, když je člověk doma, má čas
a skoro nic ho to nestojí… Tak jsem každé ráno popíjela šťávu z řapíkatého
celeru, překvapivě mi i docela chutnala, tudíž jsem v tom vytrvala snad tři
možná dokonce i čtyři měsíce… Pokud budu zase někdy zvažovat jarní
kůru, myslím, že se k tomu ráda vrátím (určitě mi to přišlo lepší, než
všelijaké ječmeny, Chlorelly atp. a líbil se mi i ten rituál ranní přípravy -
kdo ví, možná i účinnější než samotná šťáva… ).
Když tělo začnete
čistit, přišlo mi logické mu zároveň doplnit i potřebné a chybějící živiny.
Přes Alchymii ženy inspirativní Lucky Harnošové jsem se dostala i k druhé
spolutvůrkyni neméně inspirativní Lucce Ratajské a jejímu projektu Energie v
životě. Začala jsem t ě l o h l o u b k
o v ě v y ž i v o v a t kvalitními potravinovými doplňky a cítit se lépe
a lépe. Od ledna, kdy jsem po návratu z exotiky ležela s chřipkou a připadala
si ve svém dosavadním životě snad nejvíc vycucaná, vyhublá, slabá a bez šťávy
jsem až dodnes prošla velkou změnou. Energie a vnitřní rovnováha (fyzická
i psychická) se začaly pozvolna navracet už během února a března, v dubnu jsem
zaznamenávala už znatelné zlepšení a v květnu ještě větší. A pozorovali to i
lidi kolem mě… Kromě toho jsem ještě krátce po výplachu střev zkoušela kapky od
Diochi a o něco později od Joalisu a taky s nimi byla spokojená, ale je dobré
vybrat si jednu věc a moc to nekombinovat, protože pak se těžko vypozoruje, co
opravdu zabírá.
Pro mě bylo důležité, aby byly přípravky přírodní a řešily
problémy komplexně a celostně, nikoliv pouze lokálně.
"MYSL"
Nechci tu úplně
oddělovat tělo a "mysl" nebo "hlavu" chcete-li, protože
spolu úzce souvisejí, někdy i víc, než tušíme. Každopádně pro lepší přehlednost
jsem si to takhle pracovně rozvrhla….
Ráda bych vyzvihla hlavně to, jak moc důležité je chytat inspiraci. Nejdříve, což je asi vždycky
o něco lehčí, kolem sebe, a později, což je sice těžší, ale o to zásadnější, i
uvnitř sebe.
(záměrně neuvádím
odkazy na vše, o čem se zmiňuji, protože si nejsem jistá, zda by o to uvedení
vždy takto veřejně stáli, ale na vyžádání ráda cokoliv soukromě nasdílím)
No a ta inspirace
uvnitř nás?
S meditací, všímavostí atd. jsem na tom pořád poměrně chabě,
ačkoliv už jsem dávno pochopila, že je to mimořádně důležité. Přesto často
myslím, na něco úplně jiného, než reálně v daný moment dělám, ke snídani nebo někdy
dokonce i k usínání si pouštím podcasty nebo aspoň hudbu, k vaření zase často
televizi, v MHD koukám do telefonu, ... A samotná meditační paxe…? Bohužel spíš
není, než je… Ale snažím se, pracuju na tom,
teď zrovna čtu moc hezky napsanou
knížku o pořádku v hlavě a projektu Headspace (
https://www.cbdb.cz/kniha-156874-uklidte-si-v-hlave-get-some-headspace), tak snad mi to pomůže mé nastavení už opravdu nějak citelně změnit.
Pokud jste na tom
podobně jako já, přišla jsem na pár fíglů, kterak přelstít tyto své limity.
➼ Skvěle na mě funguje j ó g a, kdy se člověk
opravdu začne soustředit jenom na svoje tělo a pocity (a podobnou službu mi
taky prokazuje třeba i vysokohorská turistika, kdy se zabýváte pouze každým dalším
našlápnutím a krokem) a když už se cvičením takhle dobře vyladíte, zkuste si
vzápětí hned lupnout alespoň nějakou řízenou meditaci/vizualizaci/imaginaci,
najednou to půjde, ani nebudete vědět jak. ➼ Jestli jste taky duše psavé, tak p i š t e, ne hned něco velkého, pište si klidně sami pro sebe, třeba
deník, ten vám taky může pomoci ledacos zpracovat, pochopit a najít souvislosti nebo
hlubší smysl/rozměr (navíc je to skvělý externí disk vašich nápadů a vzpomínek).
No a je něco, co
jste z b o ž ň o v a l i v d ě t s t v í stejně jako já to kreslení? Tak se k tomu zkuste
p o l e h o u č k u v r á t i t, stačí pár chvilek, a uvidíte jaké budete mít najednou flow.
Zpívejte, tančete, hrajte, šijte, rekreačně oprašte váš kdysi oblíbený sport,
cokoliv...!
Jestli se když se vás někdo zeptá na
koníčky nebo jednoduše jen na to, co rádi děláte, musíte podobně jako ještě nedávno já dlouze zamyslet, a
pak z vás zdráhavě vypadne, že třeba docela rádi čtete, někdy, když je čas… Přitom v dětství jste toho měli tolik! Dost možná je to právě váš případ. Pro
mě je kreslení a psaní vlastně trochu i taková terapie, u níž zapomenu na čas a
jenom jsem. A je dobré (snad i nutné) něco takového mít a vracet se k tomu jen tak pro
radost nebo právě když vám zrovna není hej!
