čtvrtek 15. srpna 2019

Ten 22. Aneb půlroční bilancování


A/Zkrácená verze


Tohle je tak trochu jiný článek, není v něm zachycený žádný nový zážitek, stará vzpomínka, ani se nad ničím hluboce nezamýšlí... Hlavní důvod k jeho napsání byl čistě faktický a informační. Tedy sdělit Vám, že blog nyní po šesti měsících dozrává do nové "éry". A protože "konec jedný éry", to není jen tak, rozhodla jsem se mu (a asi teda i sobě) k tomu dopřát cca šest týdnů mezičasového období, kdy nebudou publikovány nové články. Nejpozději začátkem října jsme u Vás zase jako na koni 🐎👑🍌🙋!  

(Komu by bylo moc smutno, může sledovat Instagram, odkaz najdete tady dole)


B/Moje klasická upovídaná verze




1) Poslední článek byl svým způsobem milníkový, hned v několika aspektech


Jednak byl v pořadí 21. Možná se Vám to nezdá, jako nijak významné číslo, jenže… Nemám to sice řádně ozdrojované, ale už jsem mockrát v různých kontextech slyšela/četla, že 21 opakování vede k utvoření návyku, takže na tom určitě něco musí být 😀! Měla bych mít tímto tedy zcela zautomatizováno, že k Vám pravidelně vysílám články (až na výjimky alespoň 2x do měsíce). 

Víte, já většinou u ničeho moc dlouho nevydržím. Možná už jsem to tady někde psala, ale počátečního nadšení a zápalu mívám obvykle na rozdávání, kdežto vůli a odhodlání k tomu u něčeho vytrvat a dotáhnout to až do konce bych potřebovala neustále externě doplňovat... Když ono se vždycky nějak najednou na cestě nachomýtne spoustu zbrusu nových a zajímavých nápadů, které akutně vyžadují mou bezprostřední pozornost😇. Takže jsem na sebe celkem pyšná, že u blogu to tak nedopadlo 😉

Dál jsem dopsala vše, co jsem Vám v minulosti slíbila, všechny druhé díly, vše co mě nejvíc "pálilo" nebo tetelivě těšilo a třáslo se na sdílení... Ale pozor, to rozhodně ani trochu neznamená že by mi došly nápady. Naopak! Mám už celkem dlouhý seznam těch dalších, nebojte! 📝

No a v neposlední řadě 14. srpna blog oslavil půlroční narozeniny 🎈!!!



2) A přes to všechno, nebo právě proto, jsem se rozhodla blogu dopřát pauzičku


➼ ➼ ➼ Čas zrání. Ohlédnutí. Bilancování. Ale i plánováníVymýšlení. Experimentování. Dolaďování detailů, na které v "běžném provozu" není čas… A taky si chci sama sobě dovolit lehké vydechnutí a možnost dohnat pár "restů" v oblastech mimoblogových, to nezastírám 😊!

Činím tak právě teď, kdy tvořím s nadšením snad ještě větším, než bylo to počáteční a inspirace mi proudí hlavou tak rychle, až se mi z toho občas zamotá. Jsem si totiž téměř jistá, že se k tomuhle mému konzuelovému (alter)egu vrátím. Proto jsem tyhle prázdniny nezahájila v červnu, kdy jsem měla tak trochu "tvůrčí útlum" (netýkalo se to jen psaní, ale o tom zase někdy později, to je úplně jiná a samostatná kapitola). Ani v červenci, kdy jsem byla daleko víc na cestách než doma u PC a čtvrtky papíru. Ale právě až nyní, v momentu kdy jsem tohle všechno překonala...

Chci všechny ty nápady nechat uležet a mé roztěkané a zběsilé myšlenkové pochody zklidnit (přesně dle moudra našich (pra)babiček - nebo jen té mojí? 🙆 - "když spěcháš, tak si sedni"). Mám dojem, že se přelívám do nějaké nové etapy. Kdyby blog byl seriál, končila by právě první sezona a začínala druhá - koneckonců moji milovaní Přátelé mají většinou v každé sérii taky lehce přes dvacet dílů. Dost možná si jen udělám pořádek v hlavě, poznámkách a notýscích a k žádné zásadnější změně nedojde. Možná se mi ale skutečně podaří přijít i s něčím úplně novým, svěžím a neotřelým, kdo ví 🎁.


3) To je všechno hezké, ale kdy se tedy zase můžete těšit na nové články, že?


Odstávku běžného provozu (tzn nový článek každou druhou neděli/pondělí - ano, pozornějším jistě neušlo, že původní verze byla každou neděli a o pondělcích v ní nebyla ani zmínka, ale praxí se mi to ustálilo takto a raději budu slibovat méně a dávat Vám více, než-li naopak ;) plánuju cca na 4-6týdnů. Tzn, že nejpozději začátkem října by se všechno mělo vrátit zpět do zaběhnutých kolejí.

Ale! Asi se neodmlčím úplně… Možná nějaké malé střípky, črty, aktuality nebo fotky Vám minimálně na INSTAGRAM občas vyšlu. 


Pokud tam blog ještě nesledujete, tak děláte velkou chybu 😁! ➼ Jednak tam pravidelně aktualizuju odkazy na nejnovější články; ➼ Dále tam můžete všechny mé dlouhé texty najít ve zkrácené verzi (ano, to občas dělám i na Facebooku, ale zdaleka ne u všech článků, pozor) ➼ a hlavně... celá jedna třetina příspěvků je zcela originální, tedy vytvořená výhradně pro IG účet a na blogu je nenajdete (jsou to ty s fotkou a širokým bílým okrajem).

Tak Vám přeju krásný konec prázdninového léta, začátek toho léta babího, které když se vydaří, bývá snad ještě krásnější. Všem studentům a učitelům úspěšný začázek školního roku (taky mě to tentokrát čeká a už se na to moc těším, ale já jsem měla opravdu dlouhé prázdniny...). A budu se na Vás moc těšit, ono to uteče jak voda, ubidíte...

pondělí 12. srpna 2019

S kůží na trh (II) & Bonusový Výtvarkový Prolog

Moji milí, slíbila jsem Vám pokračování článku o kožních "patáliích" (http://www.princeznakonzuela.cz/2019/06/s-kuzi-na-trh-i.html), tentokrát už s mými konkrétními tipy. Tak svůj slib plním. Nicméně mi ještě dovolte udělat krátký (?😇) úvod, který s následujícím psaním zdánlivě nesouvisí…

Věřím, že většina z Vás spojitost najde velmi brzy. Ale zároveň může tento úvod posloužit jako malé počtení pro ty, které zbytek článku až tak zajímat nebude. Kdo nemá nějakou podobnou zkušenost, a nehledá odpovědi, bude mít asi daleko menší motivaci ty řádky pročítat, to je mi jasné…




🎨 Prolog 🎨


Už na prvním stupni jsem začala chodit do Základní umělecké školy na výtvarku, každé pondělí. Pondělí nebývá mezi dny v týdnu zrovna favoritem, nicméně pro mě se jím během těch výtvarkových let přesto stalo (taky to trochu, ale fakt jen trochu, bylo tím, že večer běžely české seriály - Život na zámku, Bylo nás pět, Ranč U Zelené sedmy, Cirkus Humberto,... - a pak hned ještě Neváhej a toč, a já se mohla dívat na televizi). Když mě ve škole trápila písemka za matiky nebo vybíjená v tělocviku, v pondělí jsem se tím nechala rozhodit daleko míň, protože jsem věděla, že odpoledne, odpoledne zase půjdu do výtvarky a budeme tam tvořit něco fascinujícího, co mě na dvě hodiny naprosto pohltí do úplně jiného světa

Naše paní učitelka milovala dřevo a práci s ním, ale s námi se věnovala těmi nejrozmanitějšími způsoby snad  všem existujícím technikám. Zátiší, krajina, zvířata (občas dokonce dle živé předlohy domácích mazlíčků někoho z dětí v našem kurzu), portréty, postavy, grafiky (knížky, kalendáře, dopisní papíry), koláže, studie detailů, modelování a vypalování z hlíny, výroba triček a doplňků (a následné módní přehlídky a focení), abstraktní tvoření (třeba na téma různých živlů,…). Ale asi úplně nejradši jsem měla, když jsme chodili malovat ven, ať už třeba jen v okolí školy, nebo když jsme na konci školního roku dostali omluvenku a vyrazili na celý den někam na malovací výlet.


O víkendu jsem byla u rodičů, třídila si krabice plné vzpomínek a z velké části obrázků, které mi schovávali na půdě (naštěstí jsem dopadla líp, jak Monica z Přátel a zachovalo se skoro všechno 😃). Úplně jsem se do těch výtvarkových let zase přenesla. A nekreslila jsem zdaleka jen v ZUŠce, ale i doma, na cestách, na návštěvách. Údajně jsem prý pro samé malování, vystřihování, lepení a sepisování ani moc ven chodit nechtěla, což mě docela překvapilo vzhledem k tomu, jak moc ráda chodím ven dnes. Já už to tu myslím psala, že na většině svých dětských vzpomínek figuruju s barvama a kusem papíru. Ale až při listování těmi výkresy jsem si uvědomila, jak moc zásadní to pro mě bylo! A jak se to na dobrých deset let z mého života úplně vytratilo… Jak je to vůbec možné? Trochu za to může svět fotografie, který mě na pár let okouzlil a taky má pro mě velký význam, ale stejně! 



Jsem přesvědčená, že návrat k tomuhle všemu taky zásadním způsobem přispěl k mému "uzdravení" a ještě se k tomu v průběhu textu vrátím…

Taky si tím pádem dovolím tentokrát místo nových ilustrací použít ty nalezené poklady z půdy, myslím, že to do sebe všechno hezky zapadá.

A nyní už hlásím konec výtvarkového prologu a jdeme rovnou na moje rady a tipy nejen ohledně atopického ekzému, ale i ohledně chronických fyzických či psychických obtíží obecně…




1) Vydatně se politovat, ale jednou provždy


Napřed jsem se snažila vůbec nelitovat. Brát vše co nejvíc statečně a s plným vědomím, že se to děje z nějakého důvodu a že mě to má někam posunout a přivést… Jenže k tomuhle přístupu musí člověk dospět. Všechno má svůj čas a je potřeba odžít si různé fáze a etapy, tak aby to zaklaplo a abyste se jen netlačili do něčeho, čemu v daný moment ještě tak úplně nedokážete uvěřit. Když si budete hrát na hrdinu, stejně vás to litování dřív nebo později dožene, vy se naplno ponoříte do role oběti a budete si to pak akorát vyčítat a pociťovat zbytečně selhání

Tak se v té sebelítosti napřed pořádně vykoupejte, pobrečte si, ať už sami do polštáře nebo někomu na rameni, zakřičte si, zadupejte si, vypište se z toho. Vždyť jste ta největší chudinka na světě, které se tak nespravedlivě dějou hrozné věci!!!

Ale pozor, vykoupat, ne utopit! Dejte si třeba nějaký časový limit a hlavně celou dobu mějte na vědomí, že je to jen přestupní stanice na začátku vaší cesty. Budete ji asi opouštět pozvolna, ale důležité je se pořád vzdalovat, klidně po malých krůčcích.


2) Zkusit si z toho udělat srandu


Na tenhle přístup musíte mít zrovna náladu a rozpoložení, pokud ne, je spíš kontraproduktivní… Nedej bože, když se vám ho někdo snaží násilím vnutit, jakkoliv v dobré vůli. Každopádně občas se podaří získat nad celou situací nadhled a snad se tomu i zasmát, což může být ohromně osvobozující. Je to trochu takový optimistický sluníčkový pohled na věc. Buď a nebo. 

Tedy buď vás totálně vytočí a nebo na chvíli pomůže nebrat vše tak vážně, a sebe už vůbec ne…

Já si v rámci černého humoru třeba říkala: může sněžit kdykoliv budu chtít (aneb svlíkání z kůže); mám parádně označkovaný svoje teritorium (důsledek neustálýho mazání krémama); je to super alibi proti umývání nádobí, úklidu koupelny nebo vytírání; klidně můžete kamkoliv vyrazit pět minut potom, co ještě sedíte v pyžamu v kuchyni (oblečení točíte pořád to samé, nemalujete se a "češete se" poslepu); ušetříte za oblečení a taky za kosmetiku, všechno co zvládnete používat vám dají za pusu v lékárně na předpis …. Jo, jsou to kraviny, ale proč to nezkusit? A samozřejmě na to můžete jít i daleko seriózněji. 

Myslet na to, co můžete místo na to, co nemůžete: chodit, dýchat, myslet (s myšlením je to sice ošemetné, ale rozhodně je vždycky fajn mít tu možnost), milovat a hlavně být! To věru není málo…



3) Postupně rozpoznat a pustit všechny "berličky" (krátkodobé)


Někdy je Vám zle a je to tak akutní a palčivé, že potřebujete pomoc, hned! Musíte přece fungovat, protože tohle a tamto. A vždycky se najde něco, co vám dopřeje rychlou úlevu. Pokud máte nějaký jednorázový problém, může být klidně zázračná pilulka nebo mastička konečným řešením a je to úplně v pořádku. Jenže když máte opravdu vleklý a chronický problém, jako třeba ten můj atopickej ekzém, kterej mám s různýma výkyvama vlastně už od miminka, je fajn, se nad těmahle berličkama trochu zamyslet

Respektive hlavně se zamyslet nad tím, kde je ten skutečný problém. Protože to co se promítne na kůži není příčina, ale důsledek a taky úplně poslední článek složitého procesu, který obvykle začíná v hlavě.



Tohle rozhodně není žádná "agitka"! 😇 Mně to třeba trvalo dobrých třicet let a nějaký drobný, než jsem k tomu dospěla. Respektive tak těch třicet let jsem to až na krátkodobé výjimjky prakticky vůbec neřešila a během těch nějakých drobných to postupně začala chápat. Všímala jsem si, že ty moje berličky v podobě kortikoidů nějak fungují míň a míň a musím po nich sahat jaksi podezřele častěji a častěji. Začalo mi to připomínat nějakou hodně podezřelou závislost. Kde už křivka mezního užitku klesá k bodu mrazu a já jen plánuju další a další dávku, bez které to zjevně nemám šanci sama zvládnout dál.

Chtěla jsem napsat… "až jsem si jednoho dne řekla dost", ale ono to opravdu nebylo ze dne na den. Nicméně jsem nějak postupně neubírala, a jednoho říjnového dne dne už se zkrátka kortikoidama nenamazala, dalšího taky ne… A zatím v tom úspěšně pokračuju až dosud (máme srpen, kdyby to třeba někdo četl v době pozdější).

Bylo super zbavit se té závislosti a spoléhat jen sama na sebe. Ale bylo to taky setsakramentsky těžký. T a d y  u ž  n e j s t e   v e  f á z i   o b ě t i,  a l e  v e  f á z i  b o j o v n í k a ! A je dobrý si na ten "boj" (jako mnohem přiléhavější slovo se mi jeví "cesta", která už má ale dnes asi trochu klišoidní nálepku) předem nachystat podmínky, ve všech ostatních oblastech zvolnit a získat dost energie na obrácení pozornosti zvenku dovnitř.


4) Najít si záchytné body (dlouhodobé)


Ačkoliv jste berličky už zahodili a víte, že skutečně pomoct můžete jenom vy sami sobě, neznamená to, že tělo a mysl nemůžete nějak chytře podpořit a nastartovat, naopak! 

Ale tihle pomocníci, které budu následně jmenovat, už nikdy nebudou fungovat jako berle a jejich účinek neuvidíte ze dne na den. Věnujete jim hodně času, energie a ano, taky peněznež se nějaký výsledek dostaví, čemuž vy ale musíte po celou dobu důvěřovat, že nastane. 

(A hlavně důvěřovat svému tělu a jeho regenerační schopnosti jsou opravdu zázračné…)




"TĚLO"

Já začala hodně radikálně - h y d r o c o l o n  t e r a p i í. Nedokážu posoudit, nakolik mi to ve finále skutečně pomohlo a ani nejsem schopna říct, zda bych do toho šla znovu. Dávalo mi určitě smysl tělo nějak hloubkově "pročistit" a plno lidí si tuto proceduru chválí, chodí na ni pravidelně a nedají na ni dopustit. Já mám ale dojem, že jak jsem hodně citlivá, byl to na mě přeci jen už moc intenzivní zásah. Opravdu nevím, jestli to bylo tím nebo ne. Ale mám trochu pocit, že mi to nastartovalo v následujících měsících problémy s vlasama a taky mi začala neúměrně padat váha (to by asi mělo být vítané, ale když vysloveně dietnější stravu držíte jen pár týdnů a pak ještě několik měsíců hubnete a hubnete, aniž byste to chtěli a potřebovali, začne to být trochu strašidelné).

M o ř s k á  v o d a,  to bylo něco, co mi vždy hodně prospívalo a ještě několik měsíců po návratu z mořských krajin bylo po problémech. Tak jsme se po Vánocích vypravili za mořem do tepla a ejhle, byla to totální krize, alespoň první tři dny… Je pravda, že nikdy dřív jsem nebyla v tak akutní fázi a neměla postiženou tak velkou část těla jako tentokrát. Vybavuju si, že ty první dny to vždycky bylo spíš horší a až pak se dostavovalo hojení… Ale to co se mi dělo na přelomu roku v Dubaji byla fakt síla, kůže mi podivně mokvala, že se v noci skoro nedalo spát a dál to tady ani nebudu rozmazávat, protože v naturalistických detailech se vážně nerochním. Po návratu to sice nakonec trochu lepší bylo, ale s předchozíma mořskýma účinkama se to vůbec nedalo srovnávat.

Ještě před Vánoci, stylově v den zimního slunovratu, jsem šla po téměř šesti letech naposled do práce. Od ledna mě pak čekaly prázdniny na dobu neurčitou, aneb v mém případě už opravdu nezbytná p a u z a  & k o m p l e t n í  r e s t a r t. V únoru jsem, jak víte, začala s tímhle Vyprávěním Princezny Konzuely a teprve v březnu připojila nějaké příležitostné pracovní aktivity. Hlavně jsem si ale dávala čas sama pro sebe a doplňovala mmj. i spánkový a odpočinkový deficit. Odpočinkem myslím jak ten naprosto pasivní, tak ten aktivní (jóga, procházky, tvoření). Ještě se k tomu vrátím v části věnované "mysli", ale považuju to za k l í č o v é

Pokud bych se takto nenastavila a nepostavila sama sebe a svoje zdraví jako prioritu, těžko říct, jak by fungovaly všechny dále zmíněné body. 


Pokračovala jsem v y s a z e n í m  l e p k u. Máme v rodině celiakii a na imunologii mi zjistili intoleranci na pšeničnou mouku, tak jsem si říkala, že za zkoušku nic nedám… Pšeničné záležitosti jsem cca na tři měsíce zkusila vyřadit úplně, ale snažila se vyhýbat i lepku obecně. Teď už si zase klidně sem tam nějaký koláček, knedlíček nebo palačinku dám, když dostanu chuť (na cestách, návštěvách a dovolených častěji), ale pořád se to snažím omezovat, doma snídám kaše, kupuju si bezlepkové nebo žitné pečivo a těstoviny… Možná je to jen síla sugesce, ale mám dojem, že mi to prospívá. Pokud si sem tam něco v rozumné míře dopřeju, vůbec nic se neděje, ale když třeba někdy shodou okolností spráskám toho bílého pečiva moc naráz, mám pocit, že mi to po všech směrech nedělá dobře.

Taky jsem se svezla na c e l e r o v é  v l n ě, která toho času na internetech představovala velmi významné a diskutované témata (oslavovaná i zatracovaná). To byla asi spíš taková souhra okolností, ale proč do toho nejít, když je člověk doma, má čas a skoro nic ho to nestojí… Tak jsem každé ráno popíjela šťávu z řapíkatého celeru, překvapivě mi i docela chutnala, tudíž jsem v tom vytrvala snad tři možná dokonce i čtyři měsíce… Pokud budu zase někdy zvažovat jarní kůru, myslím, že se k tomu ráda vrátím (určitě mi to přišlo lepší, než všelijaké ječmeny, Chlorelly atp. a líbil se mi i ten rituál ranní přípravy - kdo ví, možná i účinnější než samotná šťáva… ).

Když tělo začnete čistit, přišlo mi logické mu zároveň doplnit i potřebné a chybějící živiny. Přes Alchymii ženy inspirativní Lucky Harnošové jsem se dostala i k druhé spolutvůrkyni neméně inspirativní Lucce Ratajské a jejímu projektu Energie v životě. Začala jsem t ě l o  h l o u b k o v ě  v y ž i v o v a t  kvalitními potravinovými doplňky a cítit se lépe a lépe. Od ledna, kdy jsem po návratu z exotiky ležela s chřipkou a připadala si ve svém dosavadním životě snad nejvíc vycucaná, vyhublá, slabá a bez šťávy jsem až dodnes prošla velkou změnou. Energie a vnitřní rovnováha (fyzická i psychická) se začaly pozvolna navracet už během února a března, v dubnu jsem zaznamenávala už znatelné zlepšení a v květnu ještě větší. A pozorovali to i lidi kolem mě… Kromě toho jsem ještě krátce po výplachu střev zkoušela kapky od Diochi a o něco později od Joalisu a taky s nimi byla spokojená, ale je dobré vybrat si jednu věc a moc to nekombinovat, protože pak se těžko vypozoruje, co opravdu zabírá. 

Pro mě bylo důležité, aby byly přípravky přírodní a řešily problémy komplexně a celostně, nikoliv pouze lokálně.



"MYSL"

Nechci tu úplně oddělovat tělo a "mysl" nebo "hlavu" chcete-li, protože spolu úzce souvisejí, někdy i víc, než tušíme. Každopádně pro lepší přehlednost jsem si to takhle pracovně rozvrhla….

Ráda bych vyzvihla hlavně to, jak moc důležité je chytat inspiraci. Nejdříve, což je asi vždycky o něco lehčí, kolem sebe, a později, což je sice těžší, ale o to zásadnější, i uvnitř sebe.

Já třeba poslouchala různá videa... ➼ Moc se mi líbilo několik dílů Duše K (https://www.youtube.com/watch?v=_EGwFsLHzSE&t=117s nebo třeba https://www.youtube.com/watch?v=D-GJjFAc8Aw což mě právě přivedlo i k Lucčině Alchymii, a to mě zase dovedlo k Mentálním jazykům atd atd.) ➼ Nebo třeba vizualizace Louise Le Hay (https://www.youtube.com/watch?v=_WrHFHsJ9uM k níž mě zase nasměrovala moje milá bývalá kolegyně a autorka skvělého blogu https://bitterme.blog/). ➼ Taky jsem se s pár inspirativníma lidma osobně setkala, několikrát absolvovala třeba výjimečné celodenní semináře U Marušky.

(záměrně neuvádím odkazy na vše, o čem se zmiňuji, protože si nejsem jistá, zda by o to uvedení vždy takto veřejně stáli, ale na vyžádání ráda cokoliv soukromě nasdílím)

No a ta inspirace uvnitř nás? S meditací, všímavostí atd. jsem na tom pořád poměrně chabě, ačkoliv už jsem dávno pochopila, že je to mimořádně důležité. Přesto často myslím, na něco úplně jiného, než reálně v daný moment dělám, ke snídani nebo někdy dokonce i k usínání si pouštím podcasty nebo aspoň hudbu, k vaření zase často televizi, v MHD koukám do telefonu, ... A samotná meditační paxe…? Bohužel spíš není, než je… Ale snažím se, pracuju na tom, teď zrovna čtu moc hezky napsanou knížku o pořádku v hlavě a projektu Headspace (https://www.cbdb.cz/kniha-156874-uklidte-si-v-hlave-get-some-headspace), tak snad mi to pomůže mé nastavení už opravdu nějak citelně změnit.

Pokud jste na tom podobně jako já, přišla jsem na pár fíglů, kterak přelstít tyto své limity. ➼ Skvěle na mě funguje j ó g a, kdy  se člověk opravdu začne soustředit jenom na svoje tělo a pocity (a podobnou službu mi taky prokazuje třeba i vysokohorská turistika, kdy se zabýváte pouze každým dalším našlápnutím a krokem) a když už se cvičením takhle dobře vyladíte, zkuste si vzápětí hned lupnout alespoň nějakou řízenou meditaci/vizualizaci/imaginaci, najednou to půjde, ani nebudete vědět jak. ➼ Jestli jste taky duše psavé, tak p i š t e, ne hned něco velkého, pište si klidně sami pro sebe, třeba deník, ten vám taky může pomoci ledacos zpracovat, pochopit a najít souvislosti nebo hlubší smysl/rozměr (navíc je to skvělý externí disk vašich nápadů a vzpomínek).

No a je něco, co jste z b o ž ň o v a l i  v  d ě t s t v í  stejně jako já to kreslení? Tak se k tomu zkuste  p o l e h o u č k u  v r á t i t, stačí pár chvilek, a uvidíte jaké budete mít najednou flow. Zpívejte, tančete, hrajte, šijte, rekreačně oprašte váš kdysi oblíbený sport, cokoliv...!

Jestli se když se vás někdo zeptá na koníčky nebo jednoduše jen na to, co rádi děláte, musíte podobně jako ještě nedávno já dlouze zamyslet, a pak z vás zdráhavě vypadne, že třeba docela rádi čtete, někdy, když je čas… Přitom v dětství jste toho měli tolik! Dost možná je to právě váš případ. Pro mě je kreslení a psaní vlastně trochu i taková terapie, u níž zapomenu na čas a jenom jsem. A je dobré (snad i nutné) něco takového mít a vracet se k tomu jen tak pro radost nebo právě když vám zrovna není hej!