Konzuela Banana Vypráví: V devadesátkách k moři

Moc ráda se inspiruju a netajím se tím. Jsem přesvědčená, že se vlastně inspirujeme všichni, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Cokoliv nás slavnostně napadne - melodie, výtvarná kompozice, recept nebo moudrá myšlenka, o níž se chceme se světem podělit, už nejspíš někdy dřív napadlo i někoho jiného... Buď je to "náhoda" nebo nás někdy v minulosti něco podprahově ovlivnilo a ani si to už neuvědomujeme. Mě teď zcela nepodprahově ovlivnila Maruška Doležalová, která prožila dětství prakticky ve stejných letech jako já a krásně, s pravou devadesátkovou nostalgií na to vzpomíná v Jednom kopečku šmoulový - knížce která je pastvou nejen pro duši, ale i pro oči, díky kolážím Elišky Podzimkové.📘🍦

Zrovna po této knížce jsem sáhla, když jsem si vybírala čtení na dovolenou. Začala jsem ji číst v Jizerkách a dočetla o týden později, kdy jsem po dlouhých letech zase vyrazila s rodiči do Chorvatska, k moříčku 😊. Pozdravit hned po příjezdu moře, i tohle byl totiž celé moje dětství náš rodinný rituál 💙. Jubilejní desátý článek byl takový celý nostalgický a babičkovsky prázdninovský, tak mi to teď, když Vám píšu jubilejní článek dvacátý zase hezky vychází na ohlédnutí do dětství. Na ty moje osobní devadesátkový vzpomínky, kterak jsme jezdívali k moři …

Moříčko jsem poprvé viděla ve Španělsku, šli jsme se na něj podívat (a samozřejmě ho pozdravit) hned večer po příletu. Už se skoro stmívalo, vlny dramaticky bouřily (aspoň mně to tak připadalo) a zdálo se mi to krásně děsivé i strašidelně lákavé v jednom. Na následující první ranní koupání už bohužel tak živé vzpomínky nemám. Z pláže si ale vybavuju pána, co za hlasitého pokřikování prodával kokosy, trochu jsem se ho bála... Každopádně večer jsem natáhla elasťáky (lesklé černé s barevnýma ornamentama - must have) a tričko, bílé s obrázkem a hlavně, hlavně s třásničkama (snad ještě větší must have než ty elasťáky) a zažila u bazénu svou zřejmě první diskotéku. Napřed jsem se celkem styděla, ale záhy jsem se skamarádila s blonďatýma dvojčatama (bylo to jistě kamarádství zásadního rázu, přesto už si však nejsem schopna vzpomenout na jméno ani jedné z nich), která mě do všeho zasvětila, naučila taneček k písničce Saturday Night od Whigfield, jež tenkrát frčela, a pak už jsem to rozjížděla naprosto neohroženě!🎶💃

Tenkrát jsem taky poprvé letěla letadlem, vzpomínky na to jsou smíšené, stejně jako můj postoj k lítání až do dnešních dní - rozhodně si ho nijak zvlášť neužívám… Coby chronicky nemocná paneláková květinka jsem měla věčně ucpané dutiny. No a když máte problémy s dutinama, zažíváte při vzlétání i přistávání specifickou a velmi intenzivní bolest hlavy, takové ostré řezavé tlaky, dá se to jen těžko popsat a nikomu to rozhodně nepřeju! Ale zase jsem měla svůj červený kufřík s hračkama a hodná letuška mi dala na hraní dooost hustý samolepky, kterýma jsem si ten kufřík bezvadně polepila, velice poctivě, žádné místečko nesmělo přijít zkrátka! Taky si pamatuju, že tenkrát byly ty šálky a podtácky z letadel cenné zboží, tajně se dávaly do příručních zavazadel (jo, i ty hnědý podšálky☕) a pak se z nich doma slavnostně servírovaly svačinky 😄. A poprvé jsem ochutnala čaj s mlíkem, který jsem pak snídala snad celý dětství…

O rok později jsme letěli na Ibizu. Tam už si vybavím i jméno svého úhlavního kamaráda, byl to Kevin a byl z Belgie. Dost dobře nevím, jak jsme se dorozumívali, ale je jasný, že děti mají nějaký řečový bariéry těžce na háku. Blbli jsme v moři, stavěli hrady z písku a taky mi nakreslil obrázek. Akorát na něm byly naše iniciály a srdíčka💕, což jsem vyhodnotila jako krajně podezřelé a už jsme si s ním následně až tak moc hrát nechtěla. Kevin tak úplně nebyl můj typ 😎. Kevin byl totiž asi nějaký hodně světlý fototyp nebo měla jeho maminka panickou úzkost ze slunečních paprsků. Neustále měl na sobě nejmíň pět vrstev opalovacího krému, což bylo v kombinaci s pískem a mořskou vodou zkrátka tak trochu blé. Ano, zjevně jsem byla dítě velmi povrchního vkusu …

Na Ibize jsme pobývali snad dva týdny a část toho pobytu jsem prostonala. Když jsem po pár dnech pookřála, rodiče mi chtěli udělat radost. Tenkrát hrozně frčely panenky s různými živými výrazy ve tváři. Oproti klasickým panenkám s mírumilovným výrazem pokorného úsměvu to nebyly žádné krasavice, spíš pěkní ďáblíci. My si je s našima interně pojmenovali "ksichtíčky". Nicméně s trendy není radno si zahrávat a já si tu panenku tuze přála, tak jsem ji měla mít. Vybrala jsem si hnědookou pihovatou holčičku, řádně vysmátou. Hadrové tělíčko měla oblečené do růžových sametových šatiček a plavé kudrnaté vlásky vzorně stažené do falešného copu. Na první pohled mi připomněla Helenku z Cirkusu Humberto, který jsem fanaticky hltala, takže jméno pro panenku byla jasná volba!🎭🎀

Naše třetí mořská dovolená se odehrávala na písečných plážích slunné Itálie. I tam jsem se čile socializovala. Skamarádila jsem se Luckou z Prahy, což bylo asi moje nejvážnější dovolenkové kamarádství, dopisy jsme si totiž pak vyměňovaly minilálně ještě celý další rok! Občas si s náma hrála ještě Bára, ale já byla osobně mnohem radši, když jsme si hrály jenom my dvě s Luckou 👭. Tenkrát už jsem byla hrdou majitelkou několika Barbín a jejich mladších sester Shellyček s luxusní výbavičkou (první měla postýlku, druhá vaničku co uměla i pěnu vyrobit a třetí, tak ta na to šla velmi prakticky, a to splachovacím záchodem a umyvadlem - hygiena musí být, to je jasný). Čili jsme měly s hraním doslova plné ruce práce. V hotelové restauraci jsem měla taky oblíbenou usměvavou servírku, které jsem věnovala jeden vlastnoručně nakreslený obrázek. Když jsme ji pak potkali na pláži nahoře bez a cigaretou v ruce, vůbec jsem netušila jak s tím naložit 👀.

Ani italské ulice nebyly ušetřeny stánků s hračkama, bez nichž by žádné dítě neodjelo zpátky domů dostatečně uspokojeno. Tenkrát vyhrávalo ze všeho nabízeného zboží na plné čáře takové barevné tvarovatelné něco s obličejem a chocholkou na hlavě. Vypadalo to trochu jak plastelína a prodavači z toho před svými stánky za neustálého pokřikování tvořili neskutečné a ohromně lákavé kreace. Já si to tehdy hrdě odnesla ve žluté barvě, tahala to pak samozřejmě s sebou úplně všude a taky z toho poctivě neustále něco modelovala. Tak poctivě, že jsem bohužel po pár dnech měla možnost na vlastní oči prozkoumat všechny komponenty, z nichž to bylo vyrobeno. Kdepak plastelína! Vrchní vrstva byla gumová, něco jako nafukovací balonek a když praskla, věřím že dřív nebo později praskla každému, vše v bezprostřední blízkosti bylo zasypáno apokalyptickým bělavým prachem jako po zásahu Daenerys Targaryen.💥

Další roky už jsme začali jezdit za hudebního doprovodu Nerezu a Bratří Ebenů a doprovodu zábavního reprezentovaného zvláště oblíbenou kratochvilnou hrou "Jméno město" autem do Chorvatska. Ne že bychom tam jezdili každý rok, ale nejednou jsme se tam vraceli. Ze začátku i přímo na stejné místo na Istrii (kde jsme si dokonce vždycky střežili tutéž základnu u moře na takové útulné skalní terásce, výhružně označkovanou karimatkama), postupem času čím dál jižněji, až k Omiši. Dětská bezprostřednost pomalu ustupovala introvertnímu ražení mé osobnosti, a já si už na dovolených přestala dělat kamarády. Měla jsem tak alespoň více času na kreslení. Začala jsem tou dobou chodit do ZUŠ a mou jednoznačně nejoblíbenější technikou byla kresba suchým pastelem, který jsem pak improvizovaně fixovala mamčiným lakem na vlasy. Mám tak vymalovány za několik let snad všechny výhledy z balkonů a zátiší ze zahrad našich apartmánů. 🎨

Někdy jsme bydleli v hotelu s polopenzí a o tom, jaké dobroty jsme si u švédských stolů nakladli na talířky jsme si pak na promenádách dlouze vyprávěli. Někdy jsme si snídaně chystali sami, respektive taťka chystal, my obvykle chodily s mamkou na první ranní plavání, to totiž vždycky bývá zaručeně to nejlepší! Moře ale pro nás pořád bylo velkou vzácností. Pamatuju si, jak jsme po návratu posvátně zacházeli s osuškami, které ještě nesly svěží mořskou pachovou stopu (někdy jsem si i maličko lízla, abych si to připomněla). 👙

Pak už jsem byla čím dál větší puberťák a taky už se dávno přehouplo tisíciletí a devadesátkám odzvonil konec. Ale ještě o jednu věc, která mě nedávno pobavila bych se s Váma chtěla podělit. Měla jsem takového cestovního králíčka, jmenoval se Polďa. Na žlutém kožíšku nosil frajersky hnědou vestičku a kamkoliv se jelo, tam Polďa rozhodně nesměl chybět. Na jedné dovolené se ale bohužel Polďovi zalíbilo tak moc, že už se tam rozhodl zůstat, patrně na důchodek. Tuhle mi to vyvstalo na mysli a ptala se rodičů, na jaké dovolené že to vlastně bylo? Žila jsem v domnění, že jsem tenkrát mohla mít tak dvanáct let. A ono ne, Polďa si uměl vybrat, bylo to totiž na Krétě. Problém je ale v tom, že když jsme letěli na Krétu, neměla jsem dvanáct let, dokonce ani patnáct, ale… sladkých sedmnáct 🙈. Vyhodnotili jsme, že Polďa byl tenkrát chytřejší než já a jeho vzkaz zněl jasně…🐰

Touto příhodou se s Vámi loučím. Možná jste si zavzpomínali se mnou. Možná jste se natěšili na dovolenou, která Vás teprve čeká 🙌. Možná vůbec nejezdíte rádi k moři a mnohem víc Vás to táhne do hor. Já budu s mořem asi vždycky kamarád, ale poslední roky je to rozhodování čím dál těžší, protože hory si taky získaly mé srdce. Proto jsem nejšťastnější, když můžu stejně jako Joey spojit ruce dohromady a dopřát si trochu od obojího, tak jako se poštěstilo letos a dokonce i loni ve Slovinsku, kde jsme obojí zvládli v rámci jedné země !!!🙏