Vánoční čas je čas pohádek, takže kromě první mikulášské mám pro Vás ještě jednu, tentokrát "sněhuláčí". Vím, že to slovo rozhodně není jazykově korektní, ale tenkrát jsem se tím netrápila, tak nebudu ani teď - nic vhodnějšího mě stejně nenapadá...
Text pochází s nejvyšší pravděpodobností ze stejné (nebo rozhodně nepříliš vzdálené) doby jako vyprávění o Mikulášovi. Nicméně v tomto případě nebyl dokončený... Přišlo mi to škoda natolik, že jsem se ho rozhodla dopsat. Čili z určité části se nejedná o recyklaci, ale o nový autorský počin. 😊
Schválně jestli poznáte ten bod zlomu mezi původním a aktuálním textem? Kdyžtak pište do komentářů, já to později odtajním. 😉
Myslím, že úvodních slov už bylo až až a je na čase přenést se do pohádky a z našeho aktuálního počasí do ladovské zimy. Alespoň Vám mohu poslat trochu té sněhové nadílky, pokud už si po ní stýskáte. ⛄
19. Adventní okénko
Jednoho zimního dne se děti rozhodly, že si postaví sněhuláka. A bude se jmenovat Bonifác. Jakmile byl Bonifác hotový, odešli ale domů a sněhuláček osaměl. Chvíli se díval, jak dva kluci na protějším svahu sáňkují, jenže i ti nakonec zmizeli a Bonifác už zůstal úplně sám. Bylo mu víc a víc smutno. Tak smutno, že se z toho rozplakal.
Najednou kolem proletěly vrány a zakrákaly: "Sněhuláčku, proč brečíš?" "Je mi smutno, nemám žádné kamarády…" odpověděl jim. A vrány na to: "Tak kamaraď s námi!" Sněhulák souhlasil, a tak si hráli až do večera. Jenže s večerem padla tma a vrány se se sněhuláčkem musely rozloučit. Bonifác zase zesmutněl, ale taky se mu začala klížit víčka, až se najednou zavřela úplně a on usnul.
Zdál se mu krásný sen. Sníh se nádherně třpytil a když se rozhlédl kolem, všiml si dvou dalších sněhuláků. Měl velikou radost. Ale pak se zamyslel a zeptal se jich, kde se tam vzali. Na to oni odpověděli, že pro něj jdou ze sněhuláčího ráje. Bonifác se hned zajímal, jak takový sněhuláčí ráj vlastně vypadá a jeho noví kamarádi mu o něm hned začali vyprávět.
Když k ráji přicházíte, napřed uvidíte obrovskou bránu, vedle které stojí dva sněhuláci. Jeden si zapisuje jména příchozích a ten druhý jim uděluje průkazku, lístek a otevírá. Jakmile vejdete dovnitř, spatříte velikou zasněženou zahradu a v ní spoustu sněhuláků - malých, velkých, buclatých i drobných, … se všemi si můžete hrát!
Jsou tam také stoly, které se prohýbají jídlem a pro ty, kterým by bylo teplo tam mají i ochlazovací lednice. Ale to jsou jen výjimečné případy, když má třeba nějaký sněhuláček horečku, protože ve sněhuláčím ráji je pořád zima. "A dost už povídání, však se tam s námi pojď podívat!" Bonifác si utáhl šálku na krku a nadšeně vyrazil.
Zapsal se do knihy, převzal všechny doklady a hned se rozběhl do zahrady. Našel si dva nové kamarády Pankráce a Serváce. Postavili si společně domeček ze sněhu, prý se mu říká iglú. Sněhuláčí holčička Barborka jim donesla rozkvetlou větvičku třešně, aby to tam měli hezké. Jenže pak spustila něco o vdávání, a tak si šli kluci radši ven dát pořádnou koulovačku.
Dost jim u toho vyhládlo, nejvyšší čas obhlídnout stoly s jídlem. Nebyly to vlastně stoly, ale mrazící boxy, v nich byly vyskládány snad všechny nanuky světa a příchutě zmrzlin, na jaké si jen vzpomenete. Vybrali si Ledňáčka, Eskymo a polárkový dort a nacpali si bříška tak moc, až jim začaly z kabátků vystřelovat kamínkové knoflíky.
Bylo potřeba dát se po všech těch zimních radovánkách trochu do pucu. Ale i na to jsou ve sněhuláčím ráji připraveni! Vybrali si nejen nové knoflíky, ale i nové mrkvičky na nos (nebojte se, z těch odložených tam vyrábí znamenitou mrkvičkovou zmrzlinu, takový ráj přece musí být zero waste, to je jasná věc!). A ještě si z legrace vyzkoušeli pár nových modelů hrnců na hlavu.
Pak si ale Bonifáce nechali zavolat k bráně. Vysvětlili mu, že už je ráno, děti si přišli hrát a bude se muset probudit a jít zase z ráje zpátky na zem. Zrovna dvakrát se mu nechtělo, hlavně když si s sebou nemohl vzít své nové kamarády. Prý mají stanoviště někde úplně jinde a nemůžou tam nechat jejich děti marně čekat.
"S dětmi my musíme být vždycky za dobře, jinak nás přestanou stavět a my se můžeme jít klouzat, nebo to s námi pojede z kopce, zkrátka a dobře budeme mít po legraci!" vysvětlili mu. "Ale neboj, dobře si schovej vstupenku a kdykoliv zase osamíš a bude Ti smutno, můžeš se za námi vrátit.
A taky tady samozřejmě pořádáme ozdravné pobyty na jaro a léto. Jen musíš přijet včas! Někteří sněhuláci to podcení, a když už jsou tak rozpuštění, že ani neudrží koště v ruce, většinou nemají dost sil se k nám přemístit a končí to s nimi bledě…" dodali. Bonifác hned pookřál.
Zvedl koště, že ještě zamává kamarádům na rozloučenou, ale v tom se mu najednou brána i zahrada rozplynuly v mlze. Promnul si oči a Sněhuláčí ráj byl v nedohlednu. Zpátky ale zase byly děti, které si ho včera postavily a zrovna mu dvě holčičky upravovaly šálku na krku. Kluci zase hned vedle začali budovat velkolepé iglú.
Najednou kolem proletěly vrány a zakrákaly: "Sněhuláčku, proč brečíš?" "Je mi smutno, nemám žádné kamarády…" odpověděl jim. A vrány na to: "Tak kamaraď s námi!" Sněhulák souhlasil, a tak si hráli až do večera. Jenže s večerem padla tma a vrány se se sněhuláčkem musely rozloučit. Bonifác zase zesmutněl, ale taky se mu začala klížit víčka, až se najednou zavřela úplně a on usnul.
Zdál se mu krásný sen. Sníh se nádherně třpytil a když se rozhlédl kolem, všiml si dvou dalších sněhuláků. Měl velikou radost. Ale pak se zamyslel a zeptal se jich, kde se tam vzali. Na to oni odpověděli, že pro něj jdou ze sněhuláčího ráje. Bonifác se hned zajímal, jak takový sněhuláčí ráj vlastně vypadá a jeho noví kamarádi mu o něm hned začali vyprávět.
20. Adventní okénko
Když k ráji přicházíte, napřed uvidíte obrovskou bránu, vedle které stojí dva sněhuláci. Jeden si zapisuje jména příchozích a ten druhý jim uděluje průkazku, lístek a otevírá. Jakmile vejdete dovnitř, spatříte velikou zasněženou zahradu a v ní spoustu sněhuláků - malých, velkých, buclatých i drobných, … se všemi si můžete hrát!
Jsou tam také stoly, které se prohýbají jídlem a pro ty, kterým by bylo teplo tam mají i ochlazovací lednice. Ale to jsou jen výjimečné případy, když má třeba nějaký sněhuláček horečku, protože ve sněhuláčím ráji je pořád zima. "A dost už povídání, však se tam s námi pojď podívat!" Bonifác si utáhl šálku na krku a nadšeně vyrazil.
Zapsal se do knihy, převzal všechny doklady a hned se rozběhl do zahrady. Našel si dva nové kamarády Pankráce a Serváce. Postavili si společně domeček ze sněhu, prý se mu říká iglú. Sněhuláčí holčička Barborka jim donesla rozkvetlou větvičku třešně, aby to tam měli hezké. Jenže pak spustila něco o vdávání, a tak si šli kluci radši ven dát pořádnou koulovačku.
21. Adventní okénko
Dost jim u toho vyhládlo, nejvyšší čas obhlídnout stoly s jídlem. Nebyly to vlastně stoly, ale mrazící boxy, v nich byly vyskládány snad všechny nanuky světa a příchutě zmrzlin, na jaké si jen vzpomenete. Vybrali si Ledňáčka, Eskymo a polárkový dort a nacpali si bříška tak moc, až jim začaly z kabátků vystřelovat kamínkové knoflíky.
Bylo potřeba dát se po všech těch zimních radovánkách trochu do pucu. Ale i na to jsou ve sněhuláčím ráji připraveni! Vybrali si nejen nové knoflíky, ale i nové mrkvičky na nos (nebojte se, z těch odložených tam vyrábí znamenitou mrkvičkovou zmrzlinu, takový ráj přece musí být zero waste, to je jasná věc!). A ještě si z legrace vyzkoušeli pár nových modelů hrnců na hlavu.
Pak si ale Bonifáce nechali zavolat k bráně. Vysvětlili mu, že už je ráno, děti si přišli hrát a bude se muset probudit a jít zase z ráje zpátky na zem. Zrovna dvakrát se mu nechtělo, hlavně když si s sebou nemohl vzít své nové kamarády. Prý mají stanoviště někde úplně jinde a nemůžou tam nechat jejich děti marně čekat.
22. Adventní okénko
"S dětmi my musíme být vždycky za dobře, jinak nás přestanou stavět a my se můžeme jít klouzat, nebo to s námi pojede z kopce, zkrátka a dobře budeme mít po legraci!" vysvětlili mu. "Ale neboj, dobře si schovej vstupenku a kdykoliv zase osamíš a bude Ti smutno, můžeš se za námi vrátit.
A taky tady samozřejmě pořádáme ozdravné pobyty na jaro a léto. Jen musíš přijet včas! Někteří sněhuláci to podcení, a když už jsou tak rozpuštění, že ani neudrží koště v ruce, většinou nemají dost sil se k nám přemístit a končí to s nimi bledě…" dodali. Bonifác hned pookřál.
Zvedl koště, že ještě zamává kamarádům na rozloučenou, ale v tom se mu najednou brána i zahrada rozplynuly v mlze. Promnul si oči a Sněhuláčí ráj byl v nedohlednu. Zpátky ale zase byly děti, které si ho včera postavily a zrovna mu dvě holčičky upravovaly šálku na krku. Kluci zase hned vedle začali budovat velkolepé iglú.
23. Adventní okénko
Bonifác musel uznat, že s dětmi je to skoro stejně prima, jako v ráji. Pak se ale na obloze objevily první hvězdy, setmělo se a maminky zavolaly děti domů k večeři. Sněhulák napřed chvíli hrdě strážil iglú, jenže večer to už zdaleka nebyla taková zábava. Brzo se mu zase udělalo smutno.
Vzpomínal na Pankráce a Serváce, na misku plnou polárkového dortu a taky na ty srandovní hrnce na hlavu. Přišlo mu hrozně líto, že to celé byl jenom sen. Musí rychle zase usnout, a třeba se do toho snu ještě vrátí.
Zachumlal se, utáhl si šálku, strčil ruce do kapes, ale počkat… co to… V kapse nahmatal dva papírky! Průkazku a lístek. Takže ono se mu to nezdálo?! Blaženě zavřel oči a vydal se na cestu do ráje, copak ho tam asi dnes čeká?
Žádné komentáře:
Okomentovat