neděle 10. února 2019

Úvodník Aneb Psaní o psaní


Přátelé, tak je to tady! V mé hlavě už nějaký čas s tímto blogem žiju, někteří z Vás to i vytušili, byť jsem dopředu nechtěla nic zakřiknout ani se k ničemu zavazovat. Nechávala jsem to dlouho uzrát, možná až moc dlouho. I tak mám někde ve skrytu duše stále pocit, že nejsem dost "připravená", že vidím jenom pár krůčků dopředu… Jenže ačkoliv je uzrávání pěkná a nanejvýš ušlechtilá činnost, všeho moc škodí a někdy je dost možná ještě hezčí a ušlechtilejší jít do toho po hlavě. Teď nebo nikdy, skočit a nechat se unášet proudem! Sebrat veškerou odvahu a jít si za sny! (Navíc se mě často ptáte, co teď tak vlastně dělám, a konečně budu moct odpovídat zcela pravdivě - vykrucování mi stejně nikdy moc nešlo 😊.)

Tak Vám tu píšu úvodník mého blogu, kterému tím definitivně vdechuji život a posílám ho do světa na zkušenou. Respektive spíš upravuju hrubou verzi, jež už pár měsíců taky uzrávala, což je daleko těžší, než psát úplně nový text. A abych byla upřímná, nevím nakolik zrovna tento článek vzniká pro Vás a nakolik pro mě… Je to tak trochu příběh, ale taky hodně text o otázkách bez odpovědí, orientační a referenční bod, který nás ale zřejmě zas tak moc nezorientuje. Nicméně vnitřně cítím, že je to potřeba, tak snad mi to odpustíte 🙏.

Ti z Vás, co mě už odhalili se mě často ptali, jestli mám nějaké téma? To mě pokaždé vyděsilo - sakra téma vlastně! Téma! Téma?? Byl to taky jeden z důvodů mého čekání, věřila jsem, že uzráváním mi to téma třeba přijde... Jenže nepřišlo, a já se tím rozhodla dál netrápit. Tajně doufám, že byste mi mohli odpustit i tohle. Slibuju, že Vám tady všechny střípky budu alespoň nějak třídit do smysluplných celků. A kdo ví, třeba ani nebudeme vědět jak, a najednou bude téma na světě✨.

Představuju si to celé jako takovou Myslánku alias Pensieve (můj druhý nejoblíbenější kouzelný předmět z Harryho Pottera, hned po Hermionině kabelce 👛😃), kam si mužů cokoliv odložit a zase se k tomu někdy vrátit, a hlavně Vás k tomu vzít s sebou. Protože sdílení je pro mě nesmírně důležité a obohacující a vím, že nechci psát jen pro sebe. Chci ty obsahy vysílat dál, rozvíjet, debatovat, diskutovat, opouštět, a nechat k sobě zase vracet zpátky, nové, lepší, díky Vám 💗. Což je mi zároveň i odpovědí na otázku, jestli má v dnešní době význam pouštět do éteru ještě nějaký nový blog? Další to bod, který mě dlouho odrazoval. V tomto je mi současná doba internetová obrovskou inspirací i brzdou zároveň.

Ale kromě toho, že miluju sdílení a živoucí obsahy, miluju hlavně psaní samotné a rozhodla jsem se té lásky nevzdávat jen proto, že dnes už nikdo nečte, protože všichni píšou 😊 a s nejvyšší pravděpodobností snad ani není možné přijít s něčím novým pod sluncem…

Už v dětství jsem tvořila různé deníky, kroniky, pohádkové knížky, básničky a časopisy. Ve škole se pak záhy sloh a literatura staly mými nejoblíbenějšími předměty. Vydrželo mi to až do maturity, po které jsem nevěděla co bych šla studovat jiného než právě jazyky. Tady ale přišlo první rozčarování. Můj styl byl na odborné literární práce příliš vzletný. Asi poprvé jsem se setkala s kritikou něčeho, co jsem napsala, a já stála mnohem víc o pochvaly. Ochotně jsem tedy své psaní zašněrovala do chladné a věcné kazajky. Pořád mě to bavilo, navíc už mě za to zase chválili, svět se tedy zdál být opět v pořádku 🙆. A tak jedna seminárka střídala druhou, pak přišla první bakalářka, druhá bakalářka, první diplomka, druhá diplomka, korektury, překlady, dovolená v Jugoslávii,… 😄 Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že už jsem značně přepsaná a psaním unavená a sešněrovaná tak, že sotva lapám po dechu. Nějak převládla forma nad obsahem a myšlenkou, znaky nad pocity a pravidla nad fantazií.

Dospěla jsem k názoru, že možná nejsem až tak kreativní, jak jsem si myslela a taky tak trochu "dojela" na svou další lásku - k papírnictví, a zvláště ke kancelářským potřebám. Jak já milovala šanony a sešity s tvrdými deskami! U Vágnera jsem byla schopna nechat všechno, co jsem si v potu sebezapření introvertní duše vydělala rozdáváním letáků, promoakcemi a podobnými radostmi. Měla jsem to mít, nastoupila jsem tedy do kanceláře. Šanonů tam ale zrovna moc nebylo (a ani jeden sešit s tvrdými deskami!) a to zbývající málo mělo být záhy zlikvidováno, neb elektronizace vládne světu. Takže sice žádné hračky z papírnictví, ale zato  hned dva monitory, a taky šablony, tabulky, čísla, programy a budgety, hlavně budgety. Fantazie utíkala hlouběji a hlouběji pod povrch, až jsme o sobě vzájemně prakticky nevěděly…

Tímto nehatím logiku a formu jako takovou, vždycky ocením rámečky, do nichž
můžu ten svůj chaos rozmístit a roztřídit, vyhledávám to kolem sebe (protože ve své vzletné romantické duši to nenajdu) a moje podvědomí k po-řád-ku určitým způsobem vzhlíží. Je to pro mě výborný sluha, jenže špatný pán… Pomalu mi to začalo docházet a docházelo to taky té fantazii s tvořivostí, které pod povrchem zase nenápadně vzklíčily, rostly, prorážely naše zanesené komunikační kanály a nenápadně mě postrkávaly do trochu jiných vod. Já se v těch vodách rozhlížela, snila, chytala kapky inspirace a sbírala odvahu, až jsem doplavala do stávajícího bodu a rozhodla se, že dál už sama nepoplavu, dál už musíme plavat spolu. Takže je to tady, přátelé!


2 komentáře:

  1. Super, Kači!!! Budu hltat! A věř, že někteří lidi ještě místo psaní čtou :-)))

    OdpovědětSmazat