Adventní kalendář - Štědrodenní okénko

Kouzlo Vánoc… ta magická atmosféra všude kolem nás a v ideálním případě hlavně rozlitá i v našich srdcích. Máte ho letos? Povedlo se Vám jej zachytit? Já se přiznám, že se mi to v posledních letech zrovna moc nedařilo.

Vybavuju si, že jsem ho naposledy plnými doušky prožila někdy v šesté třídě. Paradoxně dost možná proto, že jsem nějakou dobu před vánočními prázdninami onemocněla a rodiče už mě pak nechali doma. V takových těch dnech, kdy jste ještě trochu zesláblí, ale už vám není vysloveně špatně, ani nepotřebujete od rána do večera ležet, není vůbec k zahození mít před sebou ještě další volno, navíc to vánoční. Pamatuju si, že jsem si vyrobila vlastní betlémek, koukala Bylo nás pět a měla opravdickou pohodu. 

Ne, že bych od té doby už nikdy neměla pěkný vánoční pocit, jenom se ty pocity bohužel z pomalého prožívání smrskly spíš na takové záblesky, pomíjivé slavnostní okamžiky …

• Třeba když jsme si ve škole dělali vánoční hodinu, říkali si tematická slovíčka a do toho začalo za okny chumelit.
• Nebo když mě kamarádka vzala na besídku akvabel, kde vystupovala její sestra a na konci bylo krásné číslo plné svíček a koled.
• Ráda taky vzpomínám na mé časté výpady na vánoční trhy v době, kdy jsem intenzivně sepisovala diplomku a prakticky bydlela v knihovně v centru města, to byly ty nejlepší pauzičky…
• Nebo na naše první opravdu společné Vánoce, kdy Jarda dost volně naložil se zadáním koupit co nejmenší stromeček do našeho mini-bytu. Asi si furiantsky řekl, že přece nemusíme tolik troškařit. Jenže když toho vzrostlého a košatého fešáka rozbalil, sám byl zaskočen. Vlastně jsme přišli o kuchyň a místo ní měli jenom vánoční strom. Taky jsme zavedli tradici křivě stojícího stromečku. Představte si, že my máme takou "smůlu na stromečky", že ať koupíme jaký chceme, vždycky stojí ve stojanu nakonec zešikma a musíme ho podkládat knížkama, záhada… (Pozor, tady musím spravedlivě doplnit, že letos máme premiéru a stojí zcela rovně i bez knížek!).

Každoročně si taky vánoční pocit snažím vykouzlit svými rituály, bez kterých by to prostě nešlo:

• Už zmiňované pečení perníčků u Dětí z Bullerbynu.
• Bílé vánoce Káji Gotta, ty budou letos obzvlášť nostalgické… Patřily mezi gramofonové desky, které jsme doma vždycky poslouchali a které se roztomile zasekávaly pokaždé na tom stejném místě. I když už je teď poslouchám elektronicky, stejně pokaždé na to zaškobrtnutí čekám.
• Vyrábění PF z fotek nebo obrázků. 
• Vánoční výzdoba, světýlka, neustálé pálení svíček a všech možných voňavých věcí. Zkrátka intenzivní spolupráce s vílou SvětloNoškou. Tak intenzivní, že Vám pak manžel nenápadně posílá odkazy na články o požárech způsobených adventními věnci...
• Balení dárků u pohádek a vánočních filmů, většinou v předvečer Štědrého dne, ale teď už se snažím i s větším předstihem.
• Štědrovečerní procházka.
• Ježíškův zvoneček.
• Rozbalování dárečků pěkně popořadě, ať všichni ví, kdo co dostal a jakou měl radost - a hlavně to takhle daleko dýl vydrží (v dnešní digitální době už díky EPG funkci ani nevadí, že se kvůli tomu pokaždé zmešká nová štědrovečerní pohádka). 

Asi si člověk Vánoce už nikdy neužije tak, jako v dětství, vlastně se mi to zdá rok od roku těžší. Možná na tom má svůj podíl i čím dál komerčnější pojetí svátků, ale to tady teď rozebírat nechci. Věřím, že podobné kouzlo, jako známe z dětství nám mohou do domova vnést zase další děti. Takže se nám blýská na lepší časy. Už letos to asi bude trochu jiné, a co teprve pak za rok.

Vlastně to kouzlení u nás trochu začalo už na Štědrý den před třemi lety. Jarda mi děsně tajemně chystal na ráno jakési překvapení. Takže když jsem vstala, už čekal pod stromečkem první dárek s instrukcemi k okamžitému otevření. Byla to obrovská krabice, v té byla menší, ještě menší a tak dál a dál, zkrátka matrjoška. V poslední šperkové krabičce se pak schovával zásnubní prstýnek. Takže jsem hned běžela do ložnice budoucího manžela vzbudit, abychom se mohli radovat společně.

Tahle situace se pro nás doma stává poměrně charakteristickou. Tedy že já ráno něco zásadního zjistím a jdu vzbudit manžela, podělit se s ním o radost. Za dobu o kus delší, než bychom si oba přáli jsem ho takhle dojatě budila s dvěma čárkama na papírku. Respektive s jednou čárkou zřetelnou a druhou spíš takovou stínovou. Vzhledem k tomu, že muž nebyl v oblasti papírků a čárek tak hluboce erudovaný a ostřílený jako já, nevěděl přesně ani co znamenají dvě čárky, natož tak, že ten druhý stín už je veliký příslib zásadní životní události. Nicméně když jsem ho urychleně dovzdělala, ihned se naladil na moje rozněžnělé rozpoložení, ale o tom už zase někdy jindy.

Každopádně máme do příštích let příslib toho nejkouzelnějšího kouzla Vánoc! 

Adventní kalendář - Sněhuláčí ráj

Vánoční čas je čas pohádek, takže kromě první mikulášské mám pro Vás ještě jednu, tentokrát "sněhuláčí". Vím, že to slovo rozhodně není jazykově korektní, ale tenkrát jsem se tím netrápila, tak nebudu ani teď - nic vhodnějšího mě stejně nenapadá... 

Text pochází s nejvyšší pravděpodobností ze stejné (nebo rozhodně nepříliš vzdálené) doby jako vyprávění o Mikulášovi. Nicméně v tomto případě nebyl dokončený... Přišlo mi to škoda natolik, že jsem se ho rozhodla dopsat. Čili z určité části se nejedná o recyklaci, ale o nový autorský počin. 😊

Schválně jestli poznáte ten bod zlomu mezi původním a aktuálním textem? Kdyžtak pište do komentářů, já to později odtajním. 😉

Myslím, že úvodních slov už bylo až až a je na čase přenést se do pohádky a z našeho aktuálního počasí do ladovské zimy. Alespoň Vám mohu poslat trochu té sněhové nadílky, pokud už si po ní stýskáte. ⛄

19. Adventní okénko

Jednoho zimního dne se děti rozhodly, že si postaví sněhuláka. A bude se jmenovat Bonifác. Jakmile byl Bonifác hotový, odešli ale domů a sněhuláček osaměl. Chvíli se díval, jak dva kluci na protějším svahu sáňkují, jenže i ti nakonec zmizeli a Bonifác už zůstal úplně sám. Bylo mu víc a víc smutno. Tak smutno, že se z toho rozplakal.

Najednou kolem proletěly vrány a zakrákaly: "Sněhuláčku, proč brečíš?" "Je mi smutno, nemám žádné kamarády…" odpověděl jim. A vrány na to: "Tak kamaraď s námi!" Sněhulák souhlasil, a tak si hráli až do večera. Jenže s večerem padla tma a vrány se se sněhuláčkem musely rozloučit. Bonifác zase zesmutněl, ale taky se mu začala klížit víčka, až se najednou zavřela úplně a on usnul.

Zdál se mu krásný sen. Sníh se nádherně třpytil a když se rozhlédl kolem, všiml si dvou dalších sněhuláků. Měl velikou radost. Ale pak se zamyslel a zeptal se jich, kde se tam vzali. Na to oni odpověděli, že pro něj jdou ze sněhuláčího ráje. Bonifác se hned zajímal, jak takový sněhuláčí ráj vlastně vypadá a jeho noví kamarádi mu o něm hned začali vyprávět.

20. Adventní okénko

Když k ráji přicházíte, napřed uvidíte obrovskou bránu, vedle které stojí dva sněhuláci. Jeden si zapisuje jména příchozích a ten druhý jim uděluje průkazku, lístek a otevírá. Jakmile vejdete dovnitř, spatříte velikou zasněženou zahradu a v ní spoustu sněhuláků - malých, velkých, buclatých i drobných, … se všemi si můžete hrát!

Jsou tam také stoly, které se prohýbají jídlem a pro ty, kterým by bylo teplo tam mají i ochlazovací lednice. Ale to jsou jen výjimečné případy, když má třeba nějaký sněhuláček horečku, protože ve sněhuláčím ráji je pořád zima. "A dost už povídání, však se tam s námi pojď podívat!" Bonifác si utáhl šálku na krku a nadšeně vyrazil.

Zapsal se do knihy, převzal všechny doklady a hned se rozběhl do zahrady. Našel si dva nové kamarády Pankráce a Serváce. Postavili si společně domeček ze sněhu, prý se mu říká iglú. Sněhuláčí holčička Barborka jim donesla rozkvetlou větvičku třešně, aby to tam měli hezké. Jenže pak spustila něco o vdávání, a tak si šli kluci radši ven dát pořádnou koulovačku.

21. Adventní okénko

Dost jim u toho vyhládlo, nejvyšší čas obhlídnout stoly s jídlem. Nebyly to vlastně stoly, ale mrazící boxy, v nich byly vyskládány snad všechny nanuky světa a příchutě zmrzlin, na jaké si jen vzpomenete. Vybrali si Ledňáčka, Eskymo a polárkový dort a nacpali si bříška tak moc, až jim začaly z kabátků vystřelovat kamínkové knoflíky.

Bylo potřeba dát se po všech těch zimních radovánkách trochu do pucu. Ale i na to jsou ve sněhuláčím ráji připraveni! Vybrali si nejen nové knoflíky, ale i nové mrkvičky na nos (nebojte se, z těch odložených tam vyrábí znamenitou mrkvičkovou zmrzlinu, takový ráj přece musí být zero waste, to je jasná věc!). A ještě si z legrace vyzkoušeli pár nových modelů hrnců na hlavu.

Pak si ale Bonifáce nechali zavolat k bráně. Vysvětlili mu, že už je ráno, děti si přišli hrát a bude se muset probudit a jít zase z ráje zpátky na zem. Zrovna dvakrát se mu nechtělo, hlavně když si s sebou nemohl vzít své nové kamarády. Prý mají stanoviště někde úplně jinde a nemůžou tam nechat jejich děti marně čekat.

22. Adventní okénko 

"S dětmi my musíme být vždycky za dobře, jinak nás přestanou stavět a my se můžeme jít klouzat, nebo to s námi pojede z kopce, zkrátka a dobře budeme mít po legraci!" vysvětlili mu. "Ale neboj, dobře si schovej vstupenku a kdykoliv zase osamíš a bude Ti smutno, můžeš se za námi vrátit.

A taky tady samozřejmě pořádáme ozdravné pobyty na jaro a léto. Jen musíš přijet včas! Někteří sněhuláci to podcení, a když už jsou tak rozpuštění, že ani neudrží koště v ruce, většinou nemají dost sil se k nám přemístit a končí to s nimi bledě…" dodali. Bonifác hned pookřál.

Zvedl koště, že ještě zamává kamarádům na rozloučenou, ale v tom se mu najednou brána i zahrada rozplynuly v mlze. Promnul si oči a Sněhuláčí ráj byl v nedohlednu. Zpátky ale zase byly děti, které si ho včera postavily a zrovna mu dvě holčičky upravovaly šálku na krku. Kluci zase hned vedle začali budovat velkolepé iglú.

23. Adventní okénko

Bonifác musel uznat, že s dětmi je to skoro stejně prima, jako v ráji. Pak se ale na obloze objevily první hvězdy, setmělo se a maminky zavolaly děti domů k večeři. Sněhulák napřed chvíli hrdě strážil iglú, jenže večer to už zdaleka nebyla taková zábava. Brzo se mu zase udělalo smutno.

Vzpomínal na Pankráce a Serváce, na misku plnou polárkového dortu a taky na ty srandovní hrnce na hlavu. Přišlo mu hrozně líto, že to celé byl jenom sen. Musí rychle zase usnout, a třeba se do toho snu ještě vrátí.

Zachumlal se, utáhl si šálku, strčil ruce do kapes, ale počkat… co to… V kapse nahmatal dva papírky! Průkazku a lístek. Takže ono se mu to nezdálo?! Blaženě zavřel oči a vydal se na cestu do ráje, copak ho tam asi dnes čeká?

Adventní kalendář - Dvory

Často se tady ohlížím za svým dětstvím a oživuju vzpomínky. Ohlížet a oživovat budu i nyní, ale od časů dětských pohádek se teď přesuneme do minulosti o něco bližší, a to na léta vysokoškolská. Po zahájení studia a orientačním týdnu jsem onemocněla. Nechtěla jsem v tak klíčových životních okamžicích nic zmeškat, takže jsem dlouho odolávala a nemoc statečně přecházela. Bylo mi hůř a hůř, ale netroufla jsem si vynechat ani hodinu pilates. 

Pak už se ale nedalo nic dělat, musela jsem k paní doktorce, resp. tehdy k jejímu záskoku. Byla mi diagnostikovaná angína a začala jsem užívat penicilín. Jenže na angínu vůbec nezabíral a ještě jsem se celá osypala. To už byla moje doktorka zpět, zbystřila a její podezření se bohužel potvrdilo - jednalo se totiž o mononukleózu.

Takže velkou část svého prvního semestru jsem nakonec strávila na infekčním oddělení v nemocnici, kam mi kamarádka podávala oknem okopírované poznámky z přednášek. Rozjezd ve škole byl pak stejně krušný. Nové úkoly, staré úkoly, zkoušky a zápočty už pomalu na krku... Byl ale jeden úkol, který mě zaujal natolik, že jsem chvíli odložila stranou vše ostatní a hned se do něj s chutí pustila. Z hlediska time managemantu úplně špatná prioritizace, ale jak mě to bavilo :)

Práce do literárního semináře spočívala ve zprozaizování básnického textu. Tím básnickým textem byla pěkná divočina od Ivana Blatného. Jsou jistě básníci mému srdci bližší, ale mé tehdejší já si v tom dokázalo nalézt "cosi" co by možná moje dnešní já už ani nedokázalo. Výsledný text jsem jsem opět upravovala co nejméně, aby mělo hlavní slovo právě ono rozparáděné tehdejší já - ještě než mu štosy seminárek, bakalářek a diplomek v akademickém stylu přistřihly křídla.

Dvory

Nezvonil, neklepal. Nechala klíče trčet.
Osudy, život. Rozsviť na schodech.
To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit.
Co je to? Medvěd. Nic jí nedává.
Dva metry padesát. Široký skoro třicet.
Z Dvorecké. Světle. Od té švadleny.
Zsinalý starý dům. Za blikajícím oknem.
Byla tam ve smutku. A tiché cvik - cvik - cvik.
Kdo zemřel? Kremace. Dědečka, švagra, strýce.
Bůh všemohoucí. Smrká. Povolal.

A chumelilo se. Přes lampy starých dvorů.
Jak je ten vetešník. Co se tam dostane.
Domino hodiny zakašlal náhrdelník.
Trubači na koních přibouchl struny pták.
Klopýtla poháry v té zimě malíř písma.
To holt by žehličku vyliž mně zeleň žluť.
Aby tak ve vaně cinobr karmín šarlat.
Na lejstra telefon přijedu namazaná.
Kukátko deštníky vyžral mu skřipec. Hajzle!
A chume… Prsteny Co se tam dostane!

Tak padá večer sníh přes lampy starých dvorů.
Jak je ten ptáčník. Něco pro čížky.
Ona to nesnědla. Protože není čížek.
Konvičku! Sama. Škoda na zimu.
Děkuju, prosím. Už jsem zabalená.

IVAN BLATNÝ, Tento večer

13.Adventní okénko

Vstala, roztřesenými prsty odhrnula záclonu a pohlédla dolů do dvora.

Jak dlouho už to trvá? Jak dlouho už tráví večery sama, v tichém smutném očekávání? Vlastně ani neví… Den co den to zklamání a osamění vyplňují každičké místo jejich starého bytu, každý nádech, každý výdech. Byt se jí zdá nesnesitelně a znepokojivě prázdný, ačkoliv je celý zaskládaný harampádím.

Ví to. Ví, že jsou to vlastně nepotřebné krámy, kterých už se měla zbavit dávno. Možná by se to pak pročistilo i mezi nimi. Kolikrát už se vztekal, že jim to tady jednou celé spadne na hlavu. Jenomže k tomu nemá odvahu. Jak mu má vysvětlit, že už jsou všechny ty přebytečné věci součástí jejího života a bojí se to změnit. Doufá, že jí pomohou překonat tu vnitřní samotu.

Ty osamělé večery byly k nepřečkání… Dokonce se naučila i šít, aby mohla na chvíli zapomenout, na chvíli si neuvědomovat. Krásný vykládaný šicí stroj po babičce si přistrčila hned pod okno s výhledem do dvora. "To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit," opakuje si v duchu za uklidňujícího klapání stroje, "dva metry padesát, široký skoro třicet… cvik - cvik - cvik."

14. Adventní okénko

Už dávno musela mít rozsvícenou lampu (v šeru jí vždy začaly slzet oči, bylo to tím šerem, je si téměř jistá), když on přicházel. Nezvonil, neklepal, jenom zarachotil klíčem. "Už zase šití?" ptával se. Jako by ho to ještě mohlo překvapit, po těch letech.

Mluvili spolu, a přece spolu nemluvili. Byl tam, ale přesto si připadala dál sama. Nevěděla, kde byl tak dlouho, neptala se. Co kdyby se jednoho dne už nevrátil? Co potom? Stejně jí nic nedává, nic jí nepřináší… Jenže… A tak to šlo dál a dál, den za dnem, večer za večerem. A haraburdí se dál hromadilo v jejich malém tmavém bytě.

Roztřesenými prsty odhrnula záclonu, pohlédla dolů do dvora a pozorovala jak se přes mihotavé světlo lamp chumelí. Dělávala to často. Jak dobře jen znala ten zsinalý starý dům s velkým dvorem uprostřed. Všechny ty životy a osudy na věčnost vryty do jeho stěn… Mezi nimi i ten její.

15. Adventní okénko

Někdy si říká, jestli je to opravdu ona, ten kdo pozoruje. Není to náhodou celé naopak? Zdá se jí, že pokaždé když přitiskne nos na sklo, dvůr si toho hned všimne: "Zase ty? Tak co bys ráda viděla tentokrát?"

Jenže toho mrazivého prosincového večera ji ke sklu okna nezahnalo to monotónní "cvik - cvik - cvik".

Uslyšela přerývaný hlas paní Benešové, zvuky přijíždějícího automobilu a ševelení shlukujícího se davu. Jakmile zjistila, co se děje, otočila zděšeně kličkou a okno otevřela. Ten automobil byl totiž vůz pohřební a právě k němu nesli pana Beneše. Hlasitě si povzdechla a nedokázala zadržet slzy.

Pan Beneš byl bezesporu nejšarmantnějším obyvatelem toho omšelého domu. I když už mu zdraví zcela nesloužilo, zůstával za všech okolností galantní a milý. Občas se potkali u dveří, když se vracívala ověšena nákupními taškami. Vždy ji uctivě pozdravil, neopomínaje připojit drobnou úklonu, a podržel dveře.

16. Adventní okénko

Se slovy: "račte madam," ji zbavil všech tašek a ona jej pak obvykle pozvala na kávu a zákusek. Nad kouřícím nápojem a cinkáním dezertních lžiček si on pak nikdy neodpustil vyprávět ty svoje příběhy. Snad nepotkala lepšího vypravěče. Jeho příběhy byly čisté jako horský pramen a křehké jako vaječná skořápka.

Pan Beneš dokázal vyprávět o rozmanitých věcech, místech i lidech, ale jedno jeho povídání pokaždé spojovalo, byly to dobré konce. Často se zasnila a plula tím jeho idylickým světem, ale jednou jí to nedalo: "Pane Beneši, řekněte mi, ale opravdu upřímně, vy na ty šťastné konce skutečně věříte?". "Celým svým srdcem," odpověděl on a v očích se mu něžně zalesklo.

Požádala ho, zdali by jí některé z těch příběhů nemohl sepsat. Hned další den zazvonil s čerstvě popsaným archem papíru. Malíř písma, napadlo ji, když se se zalíbením zahleděla do pečlivě vykroužených písmen, svitky jí připomínaly nějaký vzácný pergamen. Pečlivě si je uschovala a pokaždé, když v noci nemohla spát, tiše se vykradla ven z ložnice a jeden si přečetla. Pak se jí spalo mnohem lépe, a navíc se jí i zdály krásné sny.

17. Adventní okénko

-To je ale neštěstí, paní Mráčková!
-Inu, Bůh ho k sobě povolal, Bůh je všemohoucí, s tím my nic nezmůžeme…
Zaslechla ještě rozhovor dvou sousedek z přízemí. Pak se zvedl vítr a sněhové vločky se zběsile roztancovaly. Pár jich vdechla spolu s mrazivým vzduchem, až se rozkašlala. Na krku se jí přitom rozhoupal náhrdelník s malým červeným rubínem, svatební dar.

Dav lidí se pomalu rozcházel, zpět ke svým životům, ke svým osudům. Zavřela okno. Ale ještě chvíli u něj zůstala stát a s nosem přitisknutým na sklo pozorovala jak se dole ve dvoře chumelí přes mihotavé světlo lamp. Dnes k ní dvůr nepromlouval, byl celý strnulý a zamlklý.

Vrátila se k šití. "Cvik – cvik – cvik" … "To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit." Z rohu místnosti se ozýval pravidelný tikot hodin. Komu asi příště odměří jeho čas? Ani nevěděla jak, a košile byla najednou téměř hotova, stačilo už jen přišít poslední knoflíček.

18. Adventní okénko

Ještě si musí donést žehličku a … Tu k ní dolehly výčitky a křik od protějších dveří. Pohlédla do kukátka a spatřila jak se pan Kyliján vztekle souká do kabátu. Než za sebou stačil zabouchnout dveře, vystrčila Kylijínová hlavu a z plných plic zařvala:
"Hajzle!", až se stěny domu otřásly a vločky na dvoře rozvířily. Pak po něm hodila deštník a o poznání klidněji dodala: "Vezmi si deštník, chumelí."
Začala znovu přemýšlet o dobrých koncích příběhů pana Beneše...

Dnes už se k šití vrátit nemohla. Stála u okna s nosem přitisknutým na sklo. Klepala se zimou zabalená do deky a smutně pozorovala jak se dole ve dvoře chumelí přes mihotavé světlo lamp. Náhle k ní dvůr zase promluvil: "Chceš vědět, jestli se dnes vrátí? A co když se nevrátí? Co potom?"

Adventní kalendář - Příběh mých vánočních "perníčků"

A máme tu další flashback, tentokrát přesně rok starý. Moje předvánoční nároky se značně zredukovaly, ale malým nehodám jsem se stejně nevyhnula…

10. Adventní okénko

✨Pečení jsem zredukovala pouze na perníčky, s tím že jich udělám hodně a budou se jíst už i před Vánocema, tak! Nakoupila jsem si i motivační nová vykrajovátka a nedbala na cenné maminčiny rady, že čím komplikovanější tvary, tím spíš se pak všechno akorát poláme.

✨Máme takový osvědčený recept, který se snažím každý rok o něco "vylepšit", aby byl "zdravější". Loňskou verzi s třtinovým cukrem jsem si pracovně označila za "rustikální", načež jsem letos s cukrem již neexperimentovala, zato jsem se vyřádila na mouce a zakoupila na tento účel speciální čirokovou.

✨Těsto jsem s láskou připravila za doprovodu hlasu Libušky Šafránkové a slov Astrid Lindgrenové u mé milované audionahrávky Vánoce v Bullerbynu, kterou si každoročně odstartovávám vánoční čas. To byla ještě ta příjemná část.

"Rustikální" třtinová verze 2017

11. Adventní okénko

✨Když jsem se pak ale jala s již odleženým těstem dále pracovat, veškerá zábava šmahem skončila. Hlavou mi zněla hláška "za stálého míchání lijeme do záchodu", v mém případě tedy spíš sypeme do koše. Přívlastek "sypký" byl pro moje těsto rozhodně nejpřiléhavější. A teď si představte, že máte něco sypkého tak jako drobenka rozválet a vykrájet do komplikovaných tvarů.

✨Měla jsem opravdu chuť můj boj s "těstem" definitivně ukončit. Myslím, že dokonce i jemu by se ulevilo, kdyby se už dále nemuselo snažit navzdory své sypké podstatě držet tvar. Jenže jsem si, nevím proč zrovna v ten moment, nějak vzpomněla na tu dobrou hospodyňku, která skočí přes plot i pro pírko. Tak proč ne pro rozsypané těsto? A rozhodla jsem se, že bych si tam aspoň jednou taky mohla zaskočit.

✨S vykrajovátky jsem to teda vzdala definitivně, neb cestou na plech poztráceli všichni ježci své bodlinky, o tykadlech šneků ani nemluvě. Místo toho jsem začala improvizovaně tvořit něco, co jsem si tentokrát nazvala "andělské sušenky" (a to už je skoro jen krůček od božské many, že? 😀 ). Zní to skoro jako bych se uklidnila, ale nenechte se zmást. Sršelo to ze mě tak, že jsem klidně mohla z fleku rozblikat všechna vánoční světýlka v ulici.

Varianta 2018 - "Andělské sušenky"

12. Adventní okénko

✨🚻✨A přesně do toho přišel On domů. Napřed mu jí bylo trochu líto, což ho ovšem od toho sršení nikterak neuchránilo… Když se Ona navíc neprozřetelně zmínila o záměru cukroví zdravějšího a bezlepkového, reagoval na to On podobně jako Ona na sypké počínání svého těsta. Takže už sršeli oba, že by mohli rázem vánočně rozblikat celé město.

✨🚻✨ Slova jako "zdravý" a "bezlepkový" pro něj spadají do kategorie nášlapných min druhé nejvyšší kategorie. Na horší příčce trůní už pouze "veganský" nebo "ekologický". Probouzí to v něm silné znepokojení, že se mu Ona za zády mění ve Phoebinu známou Bouři, která má vlastní pec a šije si šaty z pšenice. Čili jeho jediná možná reakce je "veto". 🙂

✨V každém případě jsme přestáli rodinnou bouři i sypké těsto. Na své andělské sušenky jsem si zvykla natolik, že je chodím denně ujídat. Na první ochutnání by se mohlo zdát, že mají mírnou pachuť. Asi jako když Monica pekla makoládové keksy. Ale od druhé sušenky dál už je to jenom lepší. 

P.S.: No schválně, myslíte, že jsem si dala letos říct a upekla pěkně pšeničnou klasiku? To bych Vás zklamala, že ano? Nějak jsem za ten rok pozapomněla na to utrpení a hlavně se rozhodla, že za všechno špatné může beztak ten čirok. Že to byla určitě jen špatná volba... Tak jsem tentokrát sáhla po Jizerce, že to bude tutovka. Nebyla. Zlatej čirok! 😀

 

Letošní "perníčky" už opravdu nemám odvahu fotit, ale máme dobrý linecký :)

Adventní kalendář - Zasněžený práh

9. Adventní okénko

Dnes budu výjimečně šetřit slovy. A těch pár vět, co Vám posílám jsem si dovolila vypůjčit. Poslední dobou se hodně vracím k poezii. Trochu jsem se jí přehltila na vysoké škole, kde bohužel většinou musela kvantita načtených sbírek převládnout nad kvalitou prožitku. I tak jsem objevila spoustu pokladů. A Bohuslav Reynek mezi ně rozhodně patřil. Nicméně jsem po škole poezii na nějakou dobu odsunula na vedlejší kolej, vlastně ani s prózou to nebylo až tak vřelé... Teď nikam nespěchám a čtení si užívám. O jeden nalezený skvost bych se s Vámi při druhé adventní neděli ráda podělila...

Adventní kalendář - Mikulášská pohádka

Ze zažloutlých listů jsem vzkřísila svou pohádku psanou někdy na prvním stupni základní školy (bohužel nevím přesně letopočet, každopádně rozhodně bude už víc jak 20 let stará). Nejednou to byl docela oříšek. Jednak jsem ji celou napsala - těžko říct proč - obyčejnou tužkou, takže viditelnost už po té době mizivá. Ale hlavně, pokud teď píšu dlouhé věty (krotím to, co to jen jde, ale občas mi to stejně uteče) a s interpunkcí nejsem vždy nejlepší kamarádka, tak na základní škole jsem asi provozovala něco jako proud vědomí. 

Celý text byl vlastně taková dlouhá navršená věta, skoro jako od Virginie Woolfové 😊 Tím pádem bylo nutné učinit jisté úpravy, ale vězte, že jen ty nejnutnější. Jinak jsem se právě snažila zachovat autenticitu svého dětského psaní co největší (a že bych jinak spoustu věcí změnila). Tak hezké počtení přeju!

3. Adventní okénko

Vždycky jednou za rok chodí Mikuláš, čert a někdy i anděl z ulice do ulice a z domu do domu. Pokaždé se děti bojí čertů, ale většinou jsou to hodní čerti. Jenže co když se stane, že se náhodou k Mikulášovi připlete nějaký čert zlobivý, a ještě k tomu obrovský popleta? Věřte nevěřte, jednou se taková příhoda stala! 

Byl jednou jeden Mikuláš, který pořád nemohl najít žádného čerta. Hledal a hledal, až najednou ostatní Mikulášové už se svými čerty pomalu začali vyrážet do ulic, a on stále nic. Tak si řekl, že se nedá nic dělat a bude muset zavolat do pekla, ať mu nějakého čerta pošlou. Bohužel v pekle měli jenom jednoho čerta před kterým Lucifer Mikuláše důrazně varoval, že je to hroznej trumbelín a nic kloudnýho ať od něj nečeká. Ale Mikulášovi to bylo jedno, hlavně aby už konečně nějakého čerta měl.

4. Adventní okénko

Za chvilku se objevil dým a čoud, a v tu ránu tam stál čert. Akorát místo aby začal řádit a strašit děti, musel ho Mikuláš přemlouvat a prosit na kolenou, aby se vůbec zvedl. Byl tak líný, že mu přišlo zatěžko popadnout i prázdný pytel. Teprve po dlouhém vysvětlování a naléhání vyrazili do prvního domu. Tam už na ně čekal kluk tak líný, že se věčně jen válel na peci, rozkazoval a poroučel všem kolem sebe. No hrůza a děs!

Jenže čert pořád, jaký je to hodný kluk, že si ani uši nemyje a vůbec si neuklízí hračky v pokojíčku. Ani ho prý nenapadne, aby ho vzal do pytle, protože dlouho neviděl šikovnějšího kluka. Nedal si říct, museli odejít s nepořízenou. Pak vešli do druhého domu, kde bydlela hodná holčička Anička. Tam se čert nikoho na nic neptal, Aničku prostě šoupl do pytle a propadl se s ní do země.

Hodina pro čerty je nesmírně dlouhá doba pro lidi, tak dlouhá, že během namáhavé cesty do pekla holčička vyrostla.

Ostatní čerti se divili, koho jim to tam ten popleta přinesl. Ten na ně ale nedbal, Aničku vysypal z pytle, ať prý si s ní dělají co chtějí, on si jde po té dřině lehnout. Čerti se hned kolem Anči shlukli, ale ta si to nenechala líbit a hned na ně spustila: "Jak se tak koukám, máte tu pořádnej chlívek! Dneska si pro mě za mě dělejte, co chcete, ale zejtra se začně gruntovat! A běžte radši brzo spát, ať máte na ten zejtřek dost sil!"

Tento a další obrázky už budou původní, pokud byste třeba váhali :)

5. Adventní okénko

Doprovodila čerty do jejich komůrek a když se tam rozhlédla, spráskla ruce, že tam budou snad muset gruntovat nejmíň tejden! Jen co Anča odešla, čerti se sešli, že budou hrát karty. Hned se shodli, že jim ten línej čert nadělil pěknýho Mikuláše… Taky si vykládali o všem, co jim na jazyk přišlo, a když už si neměli dál co říct, rozloučili se, že teda půjdou spát.

Ráno je Anča vzbudila hrozně brzy a rozdala jim úkoly. Každý si měl nejdřív uklidit ve své komůrce. Čerti ale nevěděli, jak takový pořádný úklid vlastně vypadá. Anča je chvilku pozorovala, jak se tam motají, a pak už se na to nemohla dívat: "Koukám, že vůbec neumíte držet hadru v ruce. Nejdřív vyneste všechen nábytek ven do pekelného sálu a se zbytkem vám poradím později." Čerti, ačkoliv velmi velmi neradi, udělali, jak jim Anča řekla. Pak jim rozdala kýble s vodou a rejžáky, že se musí nejdřív sami pořádně vydrhnout.

Čerti nadávali a odmlouvali. Však všichni víte, že přinutit čerta k mytí není žádná lehká věc! Nakonec se sice nechali přemluvit, ale vydrhnout je musela Anča, protože zase vůbec nevěděli, jak na to. Dalo jí to pěknou fušku, ale zvládla to. Dokonce je i učesala, ušila jim úklidové zástěrky a nastříhala prachovky. Potom je konečně zahnala do komůrek, ať si tam pořádně vysmejčej a sama uklidila čertovskou kuchyň a dvě patra čertovské společenské místnosti, kde byl jenom oheň v kotli, pavučiny a dvoumetrová vrstva prachu.

6. Adventní okénko

Když byl úklid hotový, čerti odpočívali a Anča jim zatím ze zbytků látek našila vestičky, kalhoty a oblékla je. Pak si poslala pro toho popleteného čerta, a nakázala mu zavolat Mikulášovi - omluvit se mu za to, co mu vyvedl. Musí z toho mít chudák jistě velkou ostudu… Čert se odvlekl k Luciferově vysílačce a Mikulášovi se omluvil. Ten mu napřed nechtěl odpustit, ale když mu čert poradil, jak všechno napravit, nechal se obměkčit. 

Pokud Vás zajímá, jakou radu Mikuláš dostal, musíme se chvíli přenést zase zpátky na zem. Tam Mikuláš vyhlásil, že kdo se odváží Anču z pekla vysvobodit, dostane ji za ženu. Jelikož to bylo děvče čistotné, hodné a navíc pěkné, o zachránce nebyla nouze. Patřil mezi ně i princ Jakub. Jenže ať se ptal koho chtěl, nikdo nevěděl, kudy se do pekla jde. Jednoho dne si tedy řekl, že zkrátka vyrazí a pokusí se cestu nějak najít sám. 

A tak šel a šel, a když už chodil světem několikátý den, na chvíli se zastavil a rozdělal si uzlíček s buchtami. Tu si najednou všiml Mikuláše přímo před sebou. Hned mu nabídl jednu ze svých buchet. Mikuláš na to: "Děkuju Kubíku, jsi hodný". "Ale Mikuláši, odkud znáš mé jméno?" divil se Jakub. "Ale to víš, vrabci si o tobě a tvojí statečnosti cvrlikali na střeše." odpověděl on. "Mikuláši, když už jsi tady, nevíš náhodou, kudy se jde do pekla?" zeptal se Kuba.

7. Adventní okénko

"No to musíš přes Černý les, a potom Křišťálovou jeskyní, kde najdeš velikou jámu. Do té jámy skočíš a uvidíš malou chaloupku skřítka Kulihráška, který Ti řekne, jak dál." Kuba poděkoval za radu, vzal si ještě jednu buchtu na posilněnou a vydal se na cestu. Přesně podle Mikulášova návodu došel až ke skřítkovi. 

Kulihrášek už na něj čekal a popsal mu zbytek cesty do pekla: "Nejdřív projdeš kolem tří Zrcadlových jezer a přes Strašidelný tunel až k řece Odvahy, kterou musíš proplout. Půjčím Ti pramičku, ale opatrně, žije tam zlý vodník… Toho Strašidelnýho tunelu se naopak vůbec bát nemusíš. Už tam zůstal jenom Belzebínek, hodný a milý strašidýlko. A málem bych zapomněl, tady máš láhev medoviny, která se Ti určitě bude hodit pro čerty."

"Teď už se u mě vyspi, jinak bys do pekla přišel o půlnoci, to mají zrovna čerti ty nejsladší sny a vzbudit je z nich by sis rozhodně nepřál. Tak dobrou noc!" dodal ještě Kulihrášek. Kuba si to ještě chvíli všechno v hlavě promýšlel, ale dlouho to netrvalo a usnul, jako když ho do vody hodí. Ráno se se skřítkem rozloučil a vyrazil.

8. Adventní okénko

Když konečně došel na místo, čerti zrovna mastili karty, takže poslali Anču, aby šla otevřít. Kuba jí všechno vysvětlil a ona se hned rozzářila radostí. Kubu čertům přestavili jako experta na karty a ti ho tak přivítali s velikou úctou. Hned se společně pustili do hry. Kuba záhy všechny přemohl, až mu zbyl jen Lucifer, kterého záměrně nechal vyhrát, aby mohl na počest jeho vítězství každému nalít medoviny.

Čerti medovinu vypili, okamžitě usnuli a Kuba s Ančou mohli z pekla snadno utéct. Vrátili se akorát na Mikuláše. Tentokrát už měl Mikuláš správného čerta, který dal pořádně za vyučenou tomu lenivému klukovi. Kubu s Ančou každý vítal a vystrojili jim nádhernou svatbu. Hodný Kubík s pracovitou a hezkou Ančou žili šťastně až do smrti…

Adventní kalendář - Sněhový nákup

Psal se rok 2017. Navzdory pracovnímu nasazení a nedávnému návratu ze zélandského dobrodružství jsem zvládla mít byt uklizený podle Marie Kondo (nejmíň půl roku jsme pak doma vedli spory o tom, co vše jsem si dovolila vyhodit) a chystala se zodpovědně na naše první společné Vánoce pod společným příjmením. Při tom všem se mi stala malá nehoda, ale místo vztekání jsem to radši celé sepsala, a nakonec mě to ještě pobavilo. Vlastně jsem si takhle v duchu psala už léta. Ale tentokrát jsem to dotáhla do konce a opravdu vyslala do světa. Během roku 2018 jsem sdílela víc a víc takových střípků, až se na začátku roku 2019 narodil blog. A teď už zpátky do minulosti a předvánočního ruchu. 

1. Adventní okénko

Dělala jsem takový ten vetší vánoční nakup a rozhodla se, že budu eko-bio-zero waste-.... a igelitku si v obchodě prostě nevezmu. Že ta moje hustým sněžením notně načatá papírová taška to ještě pojme! Pečivo s rajčaty jsem pak nastrkala do jednoho sáčku, však to mám kousek… První 2/3 cesty se zdálo, že mi to vážně projde. Ale pak to začalo. Moji tašku nenápadně opustila láhev Znojemských okurek a zakutala se do sněhového pelíšku.

Pohotově jsem ji sebrala, nacpala do malé kabelky na doklady a doufala, že zbytek už bude nějakým vánočním zázrakem držet pohromadě.... Nebudu Vás napínat, nedržel. Za okamžik si ve sněhu ustlaly i jogurty, avokáda a majonézy. Do toho se v těsném sáčku s bagetami přestalo líbit rajčatům. Zkusila jsem ještě zoufale vše cpát do té malé kabelky, ale jako lavina se do sněhu sypaly další a další potraviny.

2. Adventní okénko

Nezbývalo než nechat nákup nákupem, ať si užívá sněhové nadílky, a běžet zpátky do obchodu pro pořádnou igelitku - už nebyl čas lámat si hlavu s ekologií. Potraviny na mě naštěstí vzorně počkaly. (Věřím, že si v mezičase stihly užít i pořádnou koulovačku.) Jala jsem se je chvatně přeskládat ze sněhu do tašky. Jenže jak jsem to tam házela velmi halabala, byla igelitka záhy zcela zaplněná. 

Na zboží, které doposud neopustilo torzo oné slavné papírové tašky už tudíž v igelitce místo nezbylo. Tvářilo se však, že už bude hodné a dotáhne to solidárně až do konce. Tak jsem odvážně vyrazila ku domovu. Ano, hádáte správně, nedotáhlo. Těsně před vchodovýma dveřma to definitivně ruplo! Když už se poválela ve sněhu avokáda, tak jak by k tomu ta manga přišla. Jak by pak před avokádama v jedené míse vypadala, že ano? 

Závěr: NA POŘÁDNÝ NÁKUP POŘÁDNOU TAŠKU, DYCKY!

2v1 Radosti

Dlouho jsem přemítala, jestli a jak se i tady podělit o to vzácné a křehké období, které už nějakou dobu doma prožíváme... Vzácnost a výjimečnost jednoznačně vybízí k ano, křehkost snad ze všech křehkostí nejkřehčí zase raději opatrně nabádá k bezpečnému uchování pouze ve vnitřním světě. Přesto jsem se nakonec rozhodla si tu na památku pár střípků poskládat. 

Jsou to střípky převážně z těch prostředních tří měsíců, o kterých se říká, že jsou nejhezčí a mohu to za sebe jen potvrdit. Teď už je to zase malinko jinak. Na procházkách mě brzdí píchání v boku. Od cpaní se všemožnýma dobrotama mě zase předem odrazuje vidina večerního pálení žáhy. Zato povalování mi začíná jít čím dál lépe. Jenom pak třeba z toho gauče nebo vany vstát začíná být čím dál těžší. No a emoce že se vydaly na horskou dráhu nebo možná spíš na centrifugu... to asi ani úplně není třeba rozmazávat.

Někdy mám pocit, že náš život je jako nějaká počítačová hra, jako bychom plnili jakési předem dané úkoly a posouvali se z jedné úrovně na druhou. Vydatně nás k tomu povzbuzují mantry v podobě neustále se opakujících se otázek našeho okolí (abychom náhodou neustrnuli, propána!).

- Tak co vysvědčení?

- Na jakou půjdeš školu?

- Ty sis ještě nenašel/a práci?

- Co kluci?

- No kdy bude konečně veselka?

- Už máte na svatbu všechno zařízený?

- A miminko pořád neplánujete?

- Ty nepiješ...??

- Kdy máš termín?

- Už víte, co to bude?

- Výbavička nakoupená?

- A co druhé/třetí?

- Dál zatím nevím - Schválně, kdo do tam už jste: Zastaví se to tady, nebo to pokračuje?

- Samostatná kategorie jsou pak samozřejmě nevyžádané rady, na ty je miminkovské období obzvlášť štědré a mé budoucí já už se na ně raději chystá...

Je to jak "bum do krtka", jakmile jednoho odbavíte a zmizí v noře, hned vykoukne z jiné nový... Nebudu dělat, že jsem nikdy žádnou takovou otázku nikomu nepoložila. Jsou to často takové vyprázdněné konverzační fráze, vděčná témata pro small talk. Jenže to bohužel většinou platí pouze pro toho, kdo je pokládá. Mnohdy může jít o citlivá témata a pokud na Vás číhají na každém rohu několikrát denně, může to s vámi docela zamávat. Zvlášť když už s vámi tak jako tak mává jiný stav. 

My si třeba vše promysleli a domluvili se, kdy začneme výbavu pro miminko pořizovat, ale kvůli těm věčným otázkám už jsem o několik měsíců dříve začala panikařit, že jsem možná špatná matka!? Teď to samozřejmě myslím s velkou nadsázkou, ale stejně není od věci se nad tím zamyslet. Nicméně aktuálně už pomalu pořizujeme, vše je v pořádku a brzo budeme moci postoupit do dalšího "levelu" 😊

To jsem se nechala trochu unést mimo téma, takže rychle zpátky k těm předestřeným milým střípkům! Jsem zvědavá, které z nich zůstanou něžnou vzpomínkou na naše "dvě v jedné", a které už třeba předestírají budoucí charakter a preference našeho děťátka.

Arganový olej ylang ylang

Arganové oleje mám v oblibě už dlouho. Během svého nejtemnějšího kožního období jsem bohužel nesnesla ani ty. S o to větší láskou jsem se k nim pak vrátila. A když jsem zjistila, že bříško bude potřebovat speciální péči, zrovna jsem začala používat ten s vůní ylang ylang. Složka charakteristická pro moje parfémy, dominantní byla v tom pro mě na míru namíchaném a své místo má i v mém nejmilovanějším J´Adore. A teď už asi navždy vůně mého srdce 💛.

Svíčková na smetaně

Byly časy, kdy jsem se nad svíčkovou snad i ušklíbala 👀. Ty už dávno pominuly, ale přesto jsem na ni největší chutě vždy mívala hlavně v zimních měsících... Tak letos ne. Pochutnávala jsem si na ní snad celé léto, při sebemenší příležitosti, počasí nepočasí. Hned bych si ji zase dala, jen když tady o tom píšu 🍴!

Hudba a mluvené slovo

Hudbu jsem měla ráda vždycky, každá příležitost a činnost má svou specifickou melodickou linku... S hudebním vkusem a postoji jsem se ale v naší filharmonické rodině mírně vymkla. Nejen, že na nic nehraju (ne, že by v minulosti nedošlo k žádným pokusům, jenže dlouhodobě to byl žel čím dál neudržitelnější boj). Ale doteď si pamatuju, jak jsem někoho známého z oboru šokovala výrokem ve smyslu, že vážnou hudbu "snesu". Sice jsem si časem i zde našla své oblíbenosti, ale jednalo se vesměs o takové ty už dosti zprofanované fláky a la Bachův Air nebo nějaké kultovní operní árie jako Nessun dorma.

Jenže na konci léta, při našich toulkách Vysočinou se stala taková zvláštní věc. Šli jsme zrovna kolem parkoviště na Křemešníku a z jednoho pootevřeného auta se linula překrásná melodie. Nešlo jinak, než se zastavit a zaposlouchat, až mi najednou došlo, že to hraje samotná Má vlast! Museli jsme si ji pak nutně v autě hned taky pustit. Celou jsme ji vyposlechli, a poté jsme si dali ještě Novosvětskou... A co víc, poslouchám si podobný repertoár i nadále, netvrdím, že denně, ale občas mě to zkrátka popadne 😊 Čili je zřejmě velká šance, že se ten hudební um podědí alesoň ob generaci 🎶🎶🎶.

No a audioknížky a teď nově i podcasty, to je můj ušlechtilý způsob pasivní zábavy. Přeci jen momentálně trávím o něco víc času doma a o samotě nežli dříve. Kdykoliv se mi tak zasteskne po teple lidského hlasu, jsem na sebe pyšná, když místo kulisy seriálu zvolím právě tyto mluvené společníky. A vlastně to není ani tak úplně pasivní zábava, protože u poslechu kolikrát vyvíjím víc činnosti než bez něj. Speciálně třeba pro skládání prádla nebo třídění skříní je to obzvlášť silná zbraň v boji s prokrastinací 😊.
 

Jablíčka každý den

Začalo to během našeho nebeského pobytu v Jizerkách. Měli jsme tam sice opravdu královskou plnou penzi, jenže moje tělo už se nacházelo ve fázi, kdy neodkladně vyžadovalo i svačinky mezi jídly, zvlášť po horských výkonech. Ačkoliv mám lehkou alergii na jablíčka, byla zrovna ona v mísách na každém rohu neomezeně k dispozici, krásná, červená, voňavá a nablýskaná, čili se nedalo odolat (to mi úplně připomíná penzion ve Vermontu, kde se Ross s Chandlerem snažili získat zpět svoje peníze 😀). Překvapivě jsem zjistila, že se najednou vůbec žádná alergická reakce nekoná. Mohla jsem se po nich utlouct a zůstalo mi to vlastně dodnes 🍎.

Podzimní procházky a výlety

Obvykle snáším poměrně dobře i tropická vedra. Tohle léto to však bylo trochu náročnější a pobyt venku mě značně zmáhal, zvlášť ještě spojený s mou jinak tak milovanou chůzí. O to víc jsem si pak užívala letošní babí léto a vybarvený podzim. Toulali jsme se po všech krásách Hané - poli, loukami lesy. Vyrazili jsme na Kosíř, Pohořany, do Terezského údolí, bloumali po okolí blízkém i vzdálenějším a já si v týdnu vychutnávala taky procházky a mini-pikniky v parcích. Vážím si toho, že jsem mohla strávit tolik času na sluníčku a čerstvém vzduchu, stejně jsem přesvědčená, že je to vůbec to nejzdravější, co pro sebe můžeme udělat 👫🌳.

Tvoření v knihovně a kavárně

Tohle je další věc, za kterou jsem tuze vděčná, že jsem si mohla prožít. Pamatuju si, jak jsem v pracovním procesu vždycky do kavárny zavítala jednou za uherský rok a zasněně pozorovala všechny ty lidi, co tam vysedávají dlouhé hodiny a tvoří hodnoty sami pro sebe (zatímco jsem silně pochybovala, jestli z toho na čem tak usilovně pracuju já pro zaměstnavatele někde v budoucím koloběhu vůbec kdy jaké hodnoty vzniknou...). Ale nakonec jsem se dočkala a octla se na pozici těch, které jsem tak toužebně pozorovala 💻☕.

Bylo by pěknou pointou napsat, že jsem tentokrát zase trochu záviděla všem těm, kteří se tam jen před všednodenním shonem utekli ukrýt na jedno rychlé kafe, ale není tomu tak. Krásně jsem si zmapovala všechny nové kavárny a našla si ty svoje oblíbené, kam se ráda vracím. Z hlediska rozpočtu je to samozřejmě krajně nevýhodné, čili ani teď to zdaleka není mou každodenní kratochvílí, ale o to víc si to užívám. A když někdy psaní doma nejde, potřebuju kolem sebe "motivující šum", ale zároveň si nechci úplně znepřátelit rozpočet, vyrazím zavzpomínat do knihovny. Na období, kdy jsem tam den co den chodila sepisovat diplomku. Až se mi to přes počáteční blok nakonec skoro zalíbilo. A až se mi po tom dokonce nejednou zastesklo, když jsem školu zdárně dokončila a vrhla se do nových výzev 💻📚.

Nejlepší kalhoty

Já jsem odjakživa byla fanynkou kalhot s vysokým pasem. V letech kdy těžce frčely bokovky, jsem prakticky nebyla schopna si v obchodech dolní část oděvu nakoupit. Později sice začala být situace mnohem příznivější, ale stejně, žádný pas pro mě nebyl nikdy dost vysoký a dobře padnoucí. Až teď jsem ho našla, je to ten na těhotenských kalhotech, vysoký skoro až pod prsa a krásně měkký, elastický a přilnavý 👌. Doufám, že až nebudu 2v1, stihne někdo vynalézt podobný koncept kalhot i pro netěhotné, jinak nevím! Je to velká výzva, s absencí bříška, které to vše drží. Ale já věřím, že už se v dnešní době úspěšně vynalezly i mnohem zapeklitější věci, takže šup do toho, už není moc času 👖!

Bydlení na terase

Daleko víc jsem si teď užila naši velkorysou terasu. Terasu, kterou už si několik let říkáme, že bychom chtěli trochu víc zútulnit a zabydlet, ale nějak na to nakonec nikdy není vhodná doba (však to znáte). Ale letos jsem si tam alespoň svépomocí tvořila taková malá útočiště, malebné ostrůvky - snídací, siestový, čtecí a dokonce i pracovní aneb venkovní kancelář. V létě brzké snídaně za zpěvu ptáčků (ale nemyslete si, jakmile se osmělili, přidali ti "roztomilí" opeřenci daleko těžší nálož, než jen libé tóny, ludry jedny), ještě než definitivně zaútočí vedro. Na podzim zase naopak chytání poledního sluníčka u horkého nápoje a tvoření zátiší s dýněmi a vřesem. Vlastně jsem vše zahájila už v zimě, když hezky nasněžilo a já si tam šla vypít horkou medovinu. Na tu teď můžu sice zapomenout, ale nějaký hezký koutek ze světýlek bych tam vykouzlila moc ráda 🔮.

Sladké pečivo

Málem bych zapomněla na jednu z těch často se opakujících otázek: Máš teď nějaké speciální chutě? Asi Vás zklamu, v tomhle ohledu jsem nic zvláštního nezpozorovala. Ale pár drobností přece. Kromě výše zmíněných jablek a svíčkové ještě zmíním lehce proměnlivý vztah ke sladkému. Kdo mě zná, ví že můj postoj k čokoládičkám, dortíčkům a jiným sladkým tečkám je veskrze pozitivní (až nezdravě pozitivní). Tak zkraje malinko ochladl. Byť mi nebývalo špatně 🙏, nějaké krémové dorty mě lákaly podstatně méně než obvykle. Později jsem si to ale vynahradila a nejvíc mě vábily všemožné buchty s ovocem, koláčky s tvarohem, croissanty, skořicové šneky a nebo třeba taková ta dětská svačinka a la loupáček s máslíčkem, kakao, pribiňáček, termix,... 🍩🍪🍮.

Samozřejmě, že tahle idyla má i svoje stinné stránky, dny náročné a temné, ale já jsem tady tentokrát chtěla poskládat jenom mozaiku toho nejkrásnějšího. Tak snad mi to prominete a nebudete to považovat za učiněnou provokaci. V budoucnu jistě sepíšu i něco realističtějšího, ale teď nechci, dost možná právě kvůli té křehkosti. Každopádně bych chtěla moc poděkovat manželovi za to, jak jsem mohla a můžu celé to očekávající období pojmout. Bez něj by těch krásných chvil jistě nebylo tolik!!!

💗

Ze světových archivů

Jak už jsem předestřela o pár článků dříve, mám pro Vás a taky trochu pro sebe pár archivních vzpomínek. Po asijské Dubaji a Australském Zélandu, které už jsem s Vámi sdílela, se tentokrát podíváme do Ameriky a Afriky.

 

Concrete jungle where's nothing you can't do

Bohužel v době našeho výletu do NYC (září 2014) jsem relativně čerstvě nastoupila do práce, denně dojížděla do Brna, zahájila rekvalifikační kurzy z podvojného účetnictví (dodnes z nich vydatně těžím 😀) a světe div se, nepsala si ani jeden notýsek. Můžu tak čerpat jen z naneštěstí už dost vybledlých vzpomínek a naštěstí ještě nevybledlé fotokonihy (jenže tady je zase kámen úrazu, že knížky vyrábím, částečně z lenosti, částečně z estetických důvodů, jenom plné obrázků a s nulovými popisky...). Každopádně jsme se tenkrát jako účastníci připojili k takovému částečně školnímu zájezdu s průvodcem, sice to byl pobyt poměrně krátký, ale o to intenzivnější...

Metro mě dost překvapilo, jak bylo staré a rozvrzané... Nicméně tady na fotce to má aspoň atmosféru. Opravdický šok jsem zažila, jakmile jsme z metra vylezli ven, přímo na Times Square. Šok kulturní, šok osobní, šok z přemíry podnětů. Když ještě přičtu únavu po cestě, bylo toho všeho na mě zkrátka nějak moc. Moc lidí, to především! Moc barev, moc světel, moc zvuků, moc vůní a pachů,... Ostatní byli ale nadšení a i já po jsem po delší aklimatizaci musela uznat, že to opravdu stojí za vidění a intenzivní prožití.

Lodí na Ostrov Svobody a zase zpátky aneb ikonický pohled, bez kterého se z NYC neodjíždí... Nahoru na sochu jsme nevylezli. Buď to bylo zbytečně drahé nebo nám to někdo, o tuto zkušenost již bohatší, rozmluvil jako nerentabilní počin, nejspíš obojí 😀 Ale výhledy se nám i tak naskýtaly krásné a rovněž bylo lze spočinout v malebném parčíku (tím já nikdy nepohrdnu).

Příhodné počasí pro Národní památník 11. září (taky příhodné datum, +- pár dní přesně 13 let poté...)

Dycky Most, Brooklyn Most - monumentální vysutá stavba, která na Vás udělá dojem za každého počasí ...

Teď Vás musím upozornit na jednu zeměpisnou zajímavost... Jsem v Americe, normálně jsem v Americe... A už jsem v Číně! To, jak se dokážou během pár sekund úplně změnit kulisy, je na NY vážně fascinující. V newyorském kusu Číny už jsme byli dosti promoklí nebo tam bylo levno nebo to byly všechno jen záminky, abychom si prostě mohli zakoupit alkoholický nápoj a rebelsky ho na ulici pít z papírového sáčku, jak to známe z filmů. Problém byl v tom, že na našem papírovém sáčku byla fotka láhve s alkoholickým nápojem...😎

Nový den, slunce, Manhattan Midtown a chill u Rockefellerova Centra

Upper East Side, Central Park - pro mě jeden z highlightů, ne-li ten nej! Aby taky ne, když jde o PARK, navíc o největší a zřejmě nejslavnější v USA. A nezklamal! úplně jako ve všech těch filmech a seriálech...

Strawberry Fields Forever... Pietní místo s duší a spoustou pouličních muzikantů, díky nimž nejsou Beatles, Lennon a jeho Imagine nesmrtelní jen obrazně, ale i doslova, v nikdy nekončící smyčce, která se ale nemůže omrzet.

A večerní třešnička na dortu, zpět k Rockefellerovi a vzhůru do oblak na Top of the Rock. Většina podobných vyhlídek vám nabídne panoramata jen přes okenní tabule, ale tady se lze tou velkolepou světélkující nádherou opájet i z otevřené terasy...

Po rušných newyorských dnech mezi mrakodrapy byl pro mě výlet do klidného a výstavního Washingtonu učiněným pohlazením po duši. Zde Kapitol při slunce západu...

No a ta největší srdcovka na závěr... Dovnitř bohužel nebylo snadné se dostat, ale Rachel, Ross, Monica, Chandler, Phoebe ani Joey tam stejně zrovna nebyli, takže nevadí.

Tsamina mina eh eh, waka waka eh eh

Rok 2016 už si naštěstí pamatuju o něco málo lépe, ačkoliv poznámky jsem si taky nedělala. Naše první cesta za exotikou a taky za létem na pokraji české zimy a adventu. Nebyly to sice nakonec takové tropy, jako jsem očekávala. Na triko dobrý, ale v mokrých plavkách kolikrát jen za doprovodu drkotajících zubů. Mohl za to většinou silný vítr, který na pláži prakticky bez přestání vztyčoval červenou vlajku. Ale ta pláž, s bílým pískem a nekonečným horizontem, ta teda byla!!! A do moře jsme se samozřejmě nořili větru a vlnobití navzdory - někdo s velikým respektem, někdo s upřímným dětským nadšením...

Novinkou pro nás byly večery v rezortu. Vzhledem k tomu, že široko daleko nebylo nikde nic kromě pouští, a pokud tam něco bylo, našinec by to zřejmě spíš potkat nechtěl, byli jsme odkázáni jenom na areál našeho hotelu. Jednalo se sice o areál velkorysý, leč na procházky přesto nedostatečný. Čili jsme se časem museli alespoň částečně uchýlit k oficiálním animačním programům. Snažili se, ne že ne, snad každý druhý večer probíhalo tanečně divadelní vystoupení tzv "show time" a na terase u baru zase dokresloval atmosféru sametový hlas bluesové zpěvačky, ale ... Přecijen to bylo takové mírně nesvobodné, zvlášť když letní počasí nezabránilo sluníčku zapadat už po páté hodině odpolední (další okolnost, která mi nějak předem nedošla), takže to byly večery velmi dlouhé 😊

Jestli však byla konstelace na něco naprosto ideální, bylo to na výlety, díky nim se nám taky ze dnů podařilo vytěžit úplné maximum a potkat spoustu nádher, však se pojďte podívat... :

Napřed jsme nebezpečně balancovali nad hranami škarp podél svérázných cest necest ostrova Boa vista.

Ale po chvilce cviku to Jarda dostal do krve a ze dne stráveného v těsném objetí na čtyřkolce s větrem ve vlasech a pískem úplně všude se vyklubal asi jeden z našich nejoblíbenějších společných zážitků...

Náš hotel a jeho stylová zákoutí

To si takhle, zrovna v tom nejslunečnějším dni, který by bylo tak snadné strávit koupáním se a válením u moře, vyrazíte pěšky po pláži do hlavního města, protože se vám to zdá, co by kamenem dohodil. Po chvíli zjistíte, že se vám to opravdu jenom zdálo, ale nechcete to vzdát... Pak už byste to i vzdali, jenže zpátky je to tak daleko, že to není řešení. No nebudu vás napínat, nakonec tam dojdete, ale máte zničený nohy, počínající úpal a promarněné koupací odpoledne.

Sal Rei, "náměstí" (Praça de Santa Isabel)

Sal rei, hlavní kostel

Zelená oáza, údolí s kokosovými palmami a datlovníky. Vím, že mě zaujal výklad delegátky o tom, jak vzniklo a dokonce jsem si to pak i nějakou dobu pamatovala, ale jak asi tušíte, ta doba už bohužel pominula 😏. Každopádně náš třetí výlet, kde jsme čtyřkolky vyměnili za korbu terénní Toyoty (tam bylo totiž každé auto Toyota) a taky to byla slušná jízda!

Keramická dílna ve vesnici Rabil

Rozchod v dunách 😄

Jedna z hlavních místních atrakcí  = postupně chátrající Vrak lodi Santa Maria

Vrak super, ale mou hlavní atrakcí se jednoznačně stala tahle mořská zatoulaná želvička. Jsou symbolem ostrova, ale náš pobyt zrovna nespadal do jejich období, takže to byl malý zázrak! Hlavní zázrak taky byl, že s naší malou pomocí našla zase cestu zpátky do moře...

 

A tady je ta naše krásná pláž 💛

Vzhledem k vlniskám jsem ale nepohrdli ani bazénem, kde se dalo pořádně plavat, navíc i ve slané vodě...