Dijonské retro počátky

Nedávno jsem Vám tu psala, jak mě to každé září táhne do Dijonu, mého Erasmus místa... Za pár měsíců tomu bude už sedm let, co jsem si ve Francii takhle užívala poslední okamžiky svého studentského života. Sice ještě není září, ale nějak mě to poslední dny táhne do Francie. Už od gymplu mi tak nějak pěkně vycházelo, že jsem se tam plus minus jednou do roka vypravila. To byly výměny, poznávací zájezdy, Erasmus pobyty všech mých kamarádek z gymplu, ten můj dijonský Erasmus, rodinná dovolená v Provence a nakonec služební cesty do Paříže, ta poslední byla shodou okolností taky v září, v září 2016. Takže expirační doba už dávno vypršela a já si sama sebe teď čím dál častěji představuju v nějakém malebném francouzském městečku, na trzích, na zahrádce s kávičkou a croissantem nebo ve večerních uličkách se sklenkou vína...

Co si teď můžu s jistotou splnit je o Francii alespoň psát. A víte co? Já už to udělala. Právě před těmi sedmi lety jsem na svém pokoji č. 110 Neverského pavilonu kolejí Mansart sepisovala dva díly dijonských pamětí, dále distrubuovaných e-mailem rodině a kamarádům (možná si na to někteří z Vás ještě vzpomenou). Byl to, pokud si dobře pamatuju, můj první text tohoto druhu a dalo by se říct že i takový předchůdce nebo předvoj tohoto blogu. Nedávno jsem se k tomuto "dílu" náhodou dostala a po letech vše znovu přelouskala. Jako celek má spoutu much, ale pár střípků myslím stojí za zachování a nemělo by pro úplnost chybět ani mezi vyprávěními Princezny Konzuely. Oproti idylickému líčení francouzkých reálií tady v úvodu je to psaní o kus realističtější a kritičtější. Nicméně dodávám, že s odstupem jsou mé vzpomínky veskrze pozitivní a i když Francouzi mají velmi specifivckou a komplikovanou povahu, někde v hloubi srdce je mám stejně svým způsobem ráda...😊

Bohužel se mi dochoval pouze první díl pamětí. Ten druhý jsem proložila fotkama tak poctivě, že se nedal klasicky poslat mailem a odkaz na externí uložiště už dávno nefunguje... Pokud by se náhodou našel někdo, kdo si to tenkrát stáhnul a stále to má uložené někde v počítači, budu Vám tuze vděčná, když mi dáte vědět 😇!

A teď dobrá zpráva pro všechny, kteří mají trochu problém s mými hutnými texty. Tentokrát to totiž bude mnohem víc o fotkách sem tam proložených popisky, krátkými komentáři nebo minipříběhy! Tak hurá do roku 2011, zpátky do minulosti a do studentských let...

Le grand Dijon 

... construit son tram ...

 „Rekonstrukční smůla“ se mi vážně lepí na paty. Město je prakticky neprůjezdné (zmatená  navigace nás neustále nabádala, abychom se otočili  o 180 stupňů, jakmile  to  bude  možné)  a  navíc všechna   významná   a   za   normálních   okolností nejspíš  i  pěkná  místa  zdobí  zábrany  specificky fuchsiové barvy. Práce nijak významně nepokračují. Málokdy jsem zahlédla ve vyhrazených   prostorách   skutečně   někoho   něco dělat. Nicméně je   možné    navštívit Maison    du    tram (tramvajové omalovánky a jiné hry pro děti, projekce  a  prospekty  pro  dospělé,...)  a  u zápisu  jsme  dostali  přívěšek  s tramvají  a pero  specificky  fuchsiové  barvy... 😄.

Fotka z našeho dijonského návratu léta páně 2013, kdy už specificky fuchsiové tramvaje vesele brázdily ulice (Aneb neuvěřitelné se stalo skutkem...)

  

 Dijonské Highligts:

💗🐌 noční pohled na osvícené Place de la Libération, 

💗🐌 výhled   z radniční   věže, 

💗🐌 botanická Jardin Arquebuse, 

💗🐌 rodinný vycházkový nedělní Parc Colombière s cukrovou vatou a kolotočema, 

💗🐌 Jardin Darcy s reprezentativní   plastikou   ledního medvěda, zde bohužel bez medvěda 🙈,

💗🐌 jezero Kyr  s přerostlýma  kačenama  a  krotkýma labutěma romanticky pózujícíma  na   pláži (ideální  místo  pro  nedělní  siestu... francouzští strýci hrající pétanque ve stínu platanů, pique-niqueující rodiny... ), 

💗🐌 monumentální  vodotrysk  na Place  Wilson  v podvečerním slunci  a  jeho  kruhy  z duhy,

💗🐌 odpolední káva přímo pod vítězným obloukem na Place Darcy,...

Další města a městečka regionu Bourgogne - Franche-Comté

1) Auxerre 

💗🐌 město oplývající   velkým   množstvím   koček všech   různých   barev   a   tvarů   (vůbec začínám  mít  pocit,  že  zatímco  u  nás jsme   spíš   pejskaři,   Francouzi   nedají dopustit    na    šelmy    kočkovité ).

💗🐌 na výlet se k naší české skupince přidaly i  Italka a dvě Němky. Němky celou   dobu   neodtrhly   oči   od   svého průvodce   a   rozhodně   se odmítaly   odklonit   od   turistické   trasy   předdefinované kovovými šipečkami na zemi.

Na oběd jsme se zastavily pro něco křupavého u místního pana pekaře a daly si i siestu u smetanové kávy podávané s mandlí   v čokoládě   (Italka   obsah   šálku   vyzunkla daleko  rychleji  než  my  Středoevropanky,  Němky  si nedaly nic).

💗🐌 nádvoří  kláštera Saint-Germain s modrými  pruhovanými  lehátky

💗🐌 až kýčovitě typicky  francouzská  ulička  u  radnice

 

💗🐌 sousední městečko Tonerre  jehož  hlavní  atrakcí  je  kruhová vodní nádrž opředená legendami a tajemstvím – nikdo přesně neví, odkud se bere voda, co do ní přitéká...

2) Beaune

💗🐌 město obklopené    vinicema,    a hlavně město    s tou    nejreprezentativnější    střechou    ze    všech reprezentativních   burgundských   střech   pokrývající   místní   věhlasný Hospic. 

💗🐌 káva pod  palmami  při níž nás skupinka malujících Francouzek vyportrétovala  uhlem...  (styděla  jsem  si  to  vyfotit,  ale moc podobné jsme si stejně nebyly)

💗🐌 výhledy  cestou  zpět - bílé  krávy  na  zelených  pastvinách,  kapličky ztracené uprostřed lánů vinic, malé vesničky s až pohádkově roztomilými domečky,...

Toto výjimečně není vlastní tvorba, nýbrž moje nejoblíbenější burgundská pohlednice :)

Opět 2013 návraty a parc Bouzaize

3) Semur en Auxoi

💗🐌 po  chvilce  bezstarostného  a bezcílného   toulání   městem (turistická     kancelář     přece nebude mít v neděli otevřeno)  jsme  se  najednou octly    u    sluncem    ozářené hladiny řeky  mimo  centrum, pod  nosem  nám  zavála  vůně nedělního oběda, rodiny posedávaly    na    zahrádkách, naši  cestu  lemovaly  odkvetlé pampelišky,   trochu   přezrálé slaďoučké  kuličky  hroznů  a na  každém  rohu  se  vypínaly ukázkové   pavučiny...

 

💗🐌 holkám  bohužel nevyšel plán  završit pěkný den ochutnávkou šneků, přišly jsme pozdě a už se prostě nevařilo, nic... (stejně tak jsme si onehdy v centru Dijonu kolem poledne nemohly dát kafe, protože to se  pro  změnu  zase  jenom  vařilo...). V každém  případě  k mé  radosti  bohatě  stačil pohárek malého piva Leffe a holky nakonec uhádaly aspoň vafle...😅

4) Dál už bohužel první díl pamětí nesahá, ale dám Vám sem alespoň fotky ostatních neméně krásných měst...

Dole

 Besancon

Chateau du Clos de Vougeot 

Chalon sur Saone

Toto impresionisticky snové a nanejvýš abstraktní zachycení města vzniklo technickou závadou na fotoaparátu...

Résidence Mansart

 

🐌 můj pokojíček už toho asi pamatuje opravdu hodně, minimálně jeho nábytek rozhodně musel zažít všechny francouzské republiky. Ale zase je docela účelný a s trochou snahy jsem si ho už pěkně zabydlela. Mám tu praktickou koupelnu včetně kuchyně, ložnici včetně  chodby  a  speciálně zahlučněné kartónové  stěny. Na chodbě se pak nachází společné unisexy sprchy s kasárna   designem 🙆.

🐌 každopádně   jsem   ráda,   že   mám   střechu   nad hlavou,  i  když  se  mi  jedné  noci  začala  trochu bortit! Probudily  mě  zvuky  trhající  se  izolepy. To  znám  z privátu,  za  chvíli  se  asi sesune  jeden  z plakátů,  kterými  jsem  se  snažila  zamaskovat  stopy  na  stěnách  po předchozích  nájemnících.  Jenže  najednou mě definitivně probrala rána jak z děla, nespadl totiž plakát, ale kus skříně, dobře byla to jen skříňka nad umyvadlem, vlastně jen její dvířka,  ale  i  tak  😯 ! Ráno jsem to hned běžela nahlásit a slíbili mi skřínku fungl novou. Už to bude měsíc... a nic... No jo, chce to tomu dát čas.  

Nakonec jsem se aspoň na druhou část svého pobytu fungl nové skříňky opravdu dočkala😉

Université de Bourgogne

🐌 když v bludišti obrovské dvoukřídlé, třísektorové a dislogicky uspořádané budovy hledám  nějakou  místnost,  zdejší studenti  i vyučující  jen  zoufale  kroutí  hlavami  a  občas  podotknou  něco  o  bordelu. Dokonce  i  naše  tutorka  se  během  uvítacích  dnů  3x ztratila...  během vlastní komentované univerzitní prohlídky. A  když  už  náhodou  někde  něco (třeba rozvrh předmětů😎) je,  tak rozhodně  ne  na  internetu  (shodly  jsme  se  na  tom,  že  nejspíš  proto,  že  ho  Francouzi sami  nevynalezli,  snaží  se  si  jím  usnadňovat  život  co  nejméně  😃),  ale  někde  na maximálně   zastrčené   a   zapomenuté   nástěnce...

🐌 vybrat si předměty nebylo úplně jednoduché,   protože   nejednou   došlo   k tomu,   že na výuku vůbec nedošlo, neb na   daný   seminář   prostě nedošel žádný vyučující (beztak někde doteď bloudí po chodbách). A i z řad studentů vždycky  pár  lidí do předepsané místnosti jednoduše netrefilo...  (Vážně  je  tady  pár  začarovaných místností – asi komnaty nejvyšší potřeby💫)

Lejstra...

 

Placení  kolejí :    
🐌 paní v okýnku  si  ode  mě  vzala dvě  fotky  (které  už  jsem  pak  nikdy  neviděla,  jsou  tady zkrátka posedlí  budováním  kartotéky  a  sbíráním  fotek  od  každého,  kdo  jim  projde pod  rukama),  
🐌 kopie  všech  možných  i nemožných  dokladů  (bylo  naivní vzít si s sebou po jednom exempláři kopie každého dokladu, to jsem rozdala už první den...)
🐌 a pak se do toho teda opatrně pustila...
🐌 napsala první řádek výpočtů,  
🐌 dlouze se na   něj   zadívala, dlouze   se   napila   kafe,  
🐌 kousek   připsala,   dlouze   se   zapovídala s kolegyní, a pak zase nabrala elán vrátit se ke svému dílu
🐌 znovu si ho celé prohlédla, tentokrát  poměrně  krátce,  a  spráskla  ruce 
🐌 zjistila,  že  to  má  celé špatně,  chopila  se bělítka  a  jala  se  celou  věc  napravit,  tentokrát  už  opět poměrně  dlouze 

🐌🐌 Asi  nemusím dodávat,   že   pokud   se člověk   nenaučí   být   extrémně   trpělivý a  neadaptuje   se   na francouzskou filozofii „laisser tranquille“, „on va se calmer“, trpí...
🐌🐌 A ať nikoho ani nenapadne zkoušet jen náznakem a i ve zcela oprávněných situacích předbíhat nebo požadovat určité  služby  přednostně. Na  to  oni  tady  prostě  nemají  uzpůsobené  myšlení. A  takový člověk by opět, i když tentokrát  trochu jinak, trpěl ... 👀

Tak to je z mých burgundských vzpomínek prozatím vše. Uvidíme, jestli si pořídím nějaké nové nebo budu jen dál pátrat v archivech, ale k nějakému francouzskému vyprávění Vás jistě ještě někdy pozvu 🍷🍷🍷

A takhle vypadala původní verze Pamětí...

S kůží na trh ... (I)

• Ráno se vzbudíte, je jedno kolik je hodin, musíte vstát. Kůže se vám přes noc srazila tak o dvě čísla, jak kdyby pračka spánku navolila špatný program. Všechno vás pálí a stahuje, musíte se jít rychle namazat. Jakmile tu vysušenou kůži ale namažete, zareaguje štípáním a pekelným svěděním.
• Po nějaké době je potřeba se obléci, sbíráte síly, nic příjemného… Je jen pár věcí, které na sobě snesete, ty točíte pořád dokola, až do úplného zničení (což jde poměrně rychle, oleje a krémy udělají své).
• Všechna zrcadla obcházíte obrovským obloukem. V koupelně a na chodbě se raději pohybujete prakticky potmě, abyste náhodou něco nezahlídli. A když už, naučíte se v zrcadle prostě nevidět. Třeba si zazoomujete vlasy a učešete se, aniž byste se na sebe vlastně skutečně podívali.
• Muž vás chce obejmout, vy chcete muže obejmout, zoufale prahnete po jeho objetí, ale když ono to tak moc bolí! Bolí vás kůže, bolí vás celý člověk.
• Chodíte co nejvíc po venku. Když se ale zpotíte, když přijdete do kontaktu s mrazivým vzduchem, víte že pak budete trpět. Stejně si to nenecháte vzít, je to základní balzám pro vaši duši!
• K večeru začne svědění houstnout, je to k nepřečkání. Jediné, co vás může na chvíli vysvobodit je horká sprcha. Jenže je potřeba to dobře načasovat. Ani příliš brzo, ani příliš pozdě, tak aby se vám pak podařilo usnout ještě něž blahodárný účinek zcela pomine.
• Celou tu dobu Vám ale někdo trpělivě stojí po boku. Utěšuje vás, i když by kolikrát sám potřeboval utěšit. Neochvějně tvrdí, že by si ničeho nevšiml a že vám to sluší. Snaží se vás podporovat ve všech možných řešeních a přístupech, dokonce snad mírně posune své přísné hranice vnímaní racionálna a iraciaonálna. Často se tak snaží akceptovat i věci, kterými nejspíš ještě nedávno opovrhoval. Někdy je to težké a nejde to. Jenže. Jakkoliv se často míjíte, diskutujete, argumentujete a máte pocit, že se vzdalujete. Ve skutečnosti, z ptačí perspektivy, se k sobě vlastně neustále přibližujete a připoutáváte, což vám bude odhaleno až když krize pominou…

Tento článek je zatím můj nejosobnější a taky pro mě ten úplně nejtěžší. Vůbec se mi nepíše snadno, byť ho mám dlouho rozepsaný a stačí už "jen" vše dokončit a doladit (řádky, jenž čtete jsou nejmíň desátá verze). Ještě pořád přemýšlím, jestli ho k Vám vůbec vyšlu? A to jsem si to záměrně nechala až na dobu, kdy mi bude dobře. Já totiž i v té nejhlubší krizi, z níž pocházejí úvodní slova, věřila, že okamžik, kdy mi bude zase dobře přijde! Hlavní důvod, proč chci tento kritický článek poslat do světa? Když mi bylo nejhůř, podobné texty mi hodně pomáhaly - vidět, že v tom nejsem sama a věřit, že bude líp, že to jde...

Byť to tak vypadá, moje dnešní nejdůležitější poselství nebude spočívat v tom, že krize se dají zvládat jen s někým takovým po boku (ačkoliv to pro mě rozhodně bylo obrovsky důležité, celý proces to výrazně urychlilo a nesmírně za to děkuju, nejen manželovi, ale všem svým blízkým🙏🙏🙏). A ani ekzém samotný není hlavním tématem. Neplánuju sem psát seznam věcí, které zaručeně zaberou, protože nic takového není. To ale rozhodně neznamená, že není naděje, naopak! To nejtěžší, ale zároveň nejpřirozenější a svým způsobem nejvíc osvobozující uvědomění tkví dle mě v přijetí faktu, že jediné, co/kdo vám může opravdu pomoci jste vy sami. Tím nechci říct, že jste na to sami, ale že je potřeba začít od sebe. Přijmout plnou zodpovědnost a místo potlačování následků daleko spíš postupně pochopit příčiny a souvislosti.

Moje krize se projevila na kůži, což mi na nějakou dobu způsobilo ještě hlubší krizi, jenže kůže byla právě následek, nikoli příčina. Skoro každý máme občas nějakou krizi, ať už trvá dlouze nebo krátce a zasáhne nás silně nebo se o nás jen lehce otře. A každý máme nějaké téma, které se nám neustále v různých obměnách vrací. Můžeme se v něm pořád posouvat, ale patrně se budeme mít ještě vždycky co učit (proto, ačkoliv píšu, že je mi mnohem lépe, říkám to se vší pokorou a rozhodně netvrdím, že jsem z toho venku nebo že mám všechno vyřešené!). Představuju si to trochu jako různé úrovně v nějaké počítačové hře (kromě The Sims jsem teda nikdy žádnou pořádně nehrála, ale představuju si to tak 😄).

A právě o těch našich věčných tématech a krizích a o tom, jak se na ně dívat, bych chtěla psát především... Kůže je můj osobní barometr, který mi ukazuje, když jsem špatně, když už moc scházím ze své cesty. A já zvlášť posledních pár let čím dál častěji bloudila po cestách vedlejších, tak mi to musela začít ukazovat víc a víc dramaticky, abych nakonec nezbloudila zcela. Kožní patálie často zrcadlí problémy s hranicemi a s přijetím okolí (protože kůže sama je vlastně taková naše vnější hranice s okolním světem).

V diplomce jsem se zabývala dílem mého oblíbeného Milana Kundery… Proč to sem píšu? Protože jsem v těch moudrých románech konkrétně hledala vše, co souviselo s tématem "náš obraz v očích ostatních". Přišlo mi, že je pro mnoho Kunderových postav stěžejní a fascinovalo mne. Teď už vím proč. Dokázala jsem se do těch postav vcítit. Někde uvnitř jsem tomu moc dobře rozuměla a taky to pro mě bylo stěžejní. Ať už mi počínání oněch postav bylo sympatické, či nikoliv.

Moje soukromá "kunderotéka" a narozeninová kytička od muže, ať vám to tu trošku rozveselím🌼

Svoje hranice jsem poslední dobou porušovala čím dál víc, snažila se popírat vlastní limity a hlavně vždycky vyhovět, nezklamat, i kdybych měla jít sama proti sobě. Chodila jsem tam tak často, až jsem se začala sama sobě dočista ztrácet. On má každý ty limity jinde a to neustálé srovnávání Vás taky může pořádně zmást. Nápor, který je pro mou citlivou duši už destruktivní, je třeba pro někoho jiného jen drobným polechtáním a zdravou motivací. Ale to je právě důležité si uvědomit, přijmout a rozhodně s tím nebojovat!

Nabízelo by se takévé to, že kdyby mi to všechno zaklaplo o něco dřív, tak... Ale znáte to s těma rybama, rybníkama atk (✅🍑🐟❌🏊😄). Takže já fakt ničeho nelituju! (klišé č. 1?) Věřím tomu, že je všechno jak má být a děje se z nějakého důvodu přesně v ten správný čas... (klišé č. 2?) Že vás ve finále nic tak neposune a neposílí, jako velká krize. (klišé č. 3?) A já jsem si potřebovala pořádně natlouct pusu, abych dokázala vykročit z bludné sítě ohledů a nesmyslných výmluv a odhodlala se k radikálním změnám a střihům (ty neradikální a opatrné už totiž od určitého bodu vůbec nezabíraly). Nové (a samozřejmě lepší) začátky se opravdu někdy mohou zrodit jen na popelu toho starého, co už nám neslouží a je potřeba to nechat odplynout. Tak jako ten bájný pták Fénix! (klišé č. 4?)

Tak a teď je otázka, jestli jsem na Vás vychrlila jen snůžku klišé nebo hluboké životní pravdy? Pro mě je to samozřejmě to druhé... Ale víte proč? Protože jsem si na to opravdu přišla sama vlastním prožitkem, ketrý je bohužel (bohudík?) nepřenositelný. Do té doby to pro mě byla jen nějaká hesla, která na mě skákala ze seberozvojového čtení a rad. Hesla, kterým jsem sice moc chtěla věřit, ale tak úplně nevěděla jak...

Vlastně to zní prostě. Jsem mnohem víc doma, plynu v hodně volném tempu a dělám z velké části věci, co mě baví (s lidma co mě baví/ starý nebo mladý/ More, nic mě nezastaví, yeah!😂🎶🎶🎶). Ale ta cesta k tomu byla trniná a kdybych vynechala jen jeden jediný krok, všechno by možná bylo jinak... Vím, že to co mám a můžu si dovolit není samozřejmost a vážím si toho. Taky vím, že to každý nepochopí a přestala jsem se těch odmítavých reakcí bát (skoro😊), ačkoliv jich bylo mnohem méně, než jsem původně čekala a podory naopak mnohem víc 💗💗💗.

Když se člověk rozhodne udělat změnu a vykročit do neznáma (ať už je to třeba právě odejít z práce a nevědět nejen co bude za rok, ale ani co bude zítra nebo pozítří?), nejtěžší na tom je, že veškeré výsledky (ať už ty ➕ nebo ➖) se dostaví až po nějaké době. A jde právě o to dopřát si chvíli toho vzduchoprázdna a nesnažit se hned všechno zalepit něčím novým, pokud je to jenom trochu možné. Jde taky o to nebát se, věřit své intuici a pokračovat dál, ačkoliv přesně nevíte kam Vás to dovede... Alespoň u mě to tak bylo. A teď s jistotou vím a vidím (klidně i v zrcadle za plného světla😉), že jsem se vydala správně a zavedlo mě to přesně tam, kam jsem chtěla a potřebovala. Ačkoliv ještě nejsem docela za vodou.

Snažím se, aby články nebyly tak dlouhé. Možná to tak nevypadá, ale opravdu se o to snažím 😇. Takže i když bych Vám toho chtěla na toto téma ještě spoustu povědět, volím možnost přestat v nejlepším a uchýlit se pomalu k závěru. Pokud to pro Vás bylo až přiliš filozofické a abstraktní, už teď mám v hlavně volné pokračování o tom, co mi konkrétně pomáhalo. Opravdu jsem přesvědčená, že ta zkušenost je nepřenositelná, na druhou stranu vím, že takhle občas s vámi může něco zarezonovat a inspirovat nebo motivovat vás k vlastnímu řešení. Asi to nebude hned v příštím článku, neb vnímám, že i já sama potřebuju odlehčit, ale jistě to bude poměrně brzo, neb cítím, že to ještě potřebuju dopovědět...

True Life

Občas jsem o víkendu ráda jen tak doma (a někdy zase až tak ráda nejsem, jenže je to zkrátka potřeba). Ale obzvlášť teď na jaře (a taky v létě a na podzim 😊 mě to táhne ven, ani to nemusí být moc daleko. Čas strávený na procházce nebo výletě po okolí se mi prostě jeví jako ta nejvýhodnější investice, která se vám pak může formou vzpomínek ještě léta vracet. Zvlášť když jste v té nejlepší společnosti… 💛

O toulkách po krásách českých měst už jsem se aspoň krátce zmínila na Instagramu:

https://www.instagram.com/p/BvxAKUtg6Iv/?igshid=1cp2jgq1b6ex2.

Tak aby to nebylo líto ani všem těm dalším navštíveným městečkům, vesnicím, vesničkám, dědinám a horám… Moc pěkně jsme toto jaro výletovali a vlastně nevím, o čem bych chtěla vyprávět nejvíc. A víte co, povím Vám od všeho kousek. Rozhodování buď a nebo mi nikdy nešlo (to už ostatně víte), zato v kompromisech a la chytrá Horákyně báječně vynikám. Samotné rozhodnutí zda si vybrat ku četbě třeba jenom jeden výlet, nebo si střihnout rovnou všechny tři, nechám tedy diplomaticky na Vás…

1) Jak jsme objevili kouzlo závrtů a piva s milkshake přichutí

Ten výlet se začal ve vlaku poněkud netradiční pivní degustací. Vlastně byl zahájen už doma, dost napjatým a vyhroceným hledáním čepice Los Angeles Dodgers - základní to výbavy na výlet, která by neměla chybět v šatníku žádného správného mladého muže. V šatníku mého muže toho rána však osudově chyběla. Byla totiž podle přemístěna (rozuměj uklizena) ještě podlejší ženou (mnou), která už však toho času čekala na zastávce, protože její muž vstal (podle) pět minut před odjezdem klíčové tramvaje. Pohroma byla na střeše. Navzdory enormnímu zájmu o přítomnosti čepice na výletě, musel tento vzácný úlovek (americký, samozřejmě) potupně zůstat doma, zavřený ve zcela nepředvídatelném šatním šuplíku.

Jako zázrak teď s odstupem času vnímám fakt, že muž se během těch pěti minut osprchoval, oblékl, přeskládal mnou zabalený batoh (trapný) do pánské tašky (švihácké) a tu smluvenou tramvaj skutečně stihl. Stihli jsme dokonce ještě před jejím příjezdem započít hádku, která nás krásně zabavila až do příjezdu na nádraží.

Ale teď zpět k té pivní degustaci. Kamarádi nakoupili ve specializovaném obdhůdku piva s příchutí mango milkshake, malina milskhake, ananas milkshake, jahoda weissbier a možná ještě nějaká další. Ananas nechutnal nikomu. Malina byla taková neutrální. Dále jsme se pak rozdělili do dvou táborů: jeden preferoval mango milkshake a druhý jahodu weissbier. Abych Vás neochudila o nic z naší chuťové palety, vše jsme ještě zajídali hruškovým a tvarohovým frgálem. I tato cesta nám nečekaně velmi rychle utekla. Po malé kontrole zrekonstruované blanské nádražky jsme se již začali oddávat dobrodružstvím pěšího putování Moravským krasem.

Čekaly tam na nás krásné cesty polem, loukou, lesem, výhledy, skoro-vodopády 😄, kytky, potoky, zahrádka bez obsluhy 🙅 ve Skalním Mlýně za hudebního doprovodu Kristýny Obracečky a výheldu na dno řidičské kariéry, jež se schovává za volantem turistického vláčku 😂, Macošská propast, větrný mlýn a vřesoviště v Ostrově u Macochy, ale hlavně a především velká spousta ZÁVRTŮ.

"Odborná" rešerše z Wikipedie pro nepoučené (včetně mě): jeden z nejtypičtějších povrchových krasových tvarů. Nejčastěji jde o okrouhlé deprese (sníženiny), dosahující průměru od několika metrů do 1 km (útvary větší bývají již označovány jako polje) a hloubce od 1 m až po hluboké závrty hlubší než 100 m. Závrty vznikají nejčastěji rozpouštěním rozpustné horniny směrem do podzemí, které se označuje také jako krasovění. Při postupném rozšiřování závrtů může docházet k jejich splývání se závrty sousedními a vzniku protáhlých depresí, které se někdy nazývají uvaly. Máme závrty korozní, řícené, náplavové, sufózní (…)

Adrenalinově se začala cesta tam, tudíž cesta zpět se nemohla započíti jinak. Vypadalo to následovně: nástup do autobusu číslo jedna - výstup z autobusu číslo jedna cca po pěti minutách - nástup do autobusu číslo dvě - výstup z autobusu číslo dvě cca po sedmi minutách - nástup do autobusu číslo tři - výstup z autobusu číslo tři cca po čtvrt hodině - běh na vlak - cesta vlakem: ochutnávka hrachových a čočkových chipsů (čočkové nechutnaly nikomu, hrachové 2/6 včetně mě 😊), debata o "výletech přes ptáky" 😃 - příjezd domů.

Děkuju všem zúčastněným, zejména pak organizátorům, bylo to moc fajn 💛 !!!

2) Jak jsme byli nevinní

Chcete si otevřené sklepy vychutnat od první do poslední doušky? Vyrazte s rodiči dvou malých dětí, kteří se výjimečně octli na opušťáku. A vlastně ani pojem první doušky není dostatečně výstižný. První doušek by se dal očekávat v prvním otevřeném sklepě. Jenže což takhle dát si hned ráno cestou vlakem k snídani na zavínění/zavinění hned několik lahvinek šampíčka? (Tímto jsem nás asi už nesmazatelně klasifikovala mezi vlakové alkoholiky 😵😎.)

Přiznám se, že mi to jako moc dobrý nápad nepřipadalo, jenže ve finále nám to asi celkem vytrhlo trn z paty. Ve všeobecně nastolené veselé náladě našim kamarádům přišlo aspoň částečně úsměvné, že jsme si na akci, k níž se vstupenky prodávají v sokolovně a vzhledem k voucherům na lahve vína nejsou z nejlevnějších, vyrazili prakticky bez hotovosti. O to úsměvnější bylo, že můj drahý speciálně za tímto účelem ráno vyrazil hotovost vybrat. Nějak ale neodhadl situaci a většinu z jím vyměřené sumy spolkla hned první investice do jízdenek na vlak, který nám málem ujel (kvůli tomu bankomatu… tahleta rána pře výlety bývají u nás doma poměrně napjatá). Jeho odzbrojující a s oblibou používaná argumentace, že neměl ani ponětí, kam a za jakým účelem to vlastně jedeme, organizátory překvapivě neodzbrojila.

Což o to, stane se… Jenže to by nesměli být ti stejní kamarádi, kteří měli ještě v živé paměti, kterak jsme si na přechod Jeseníků vyrazili jen s bločkem stravenek a platebníma kartama, přičemž nikde nebrali ani jedno ani druhé… Veškeré hmotné jmění celé naší skupiny jsme pak posledního večera vyskládávali na koberec v horské chatě, nakonec jsme to nějak dali dohromady, ale všichni předpokládali, že se z toho poučíme...🙆

V sokolovně jsme si záhy potvrdili, že karty opravdu neberou. Kamarádi sice ze své rezervy pokryli i náklady naše, ale pak už jim nezbylo ani na kafe, ani na párek, což nebyla situace komfortní pro nikoho. (Ona: Jé, nedáme si klobásku?? On: Máš snad na ni nějaký peníze?...). Poté, co muž probudil a vyburcoval drink and drive taxikáře, který se šetřil na odpolední šichtu, aby ho dovezl k nejbližšímu bankomatu a zase zpátky, jsme se ještě rozhodli zkusit štěstí v místním Coopu.

K našemu překvapení zde byla opravdu funkční služba cashback. Za několik tisíc jsme tedy nakoupili dva balíčky žvýkaček a až na zmiňovaného taxikáře měli všichni radost, jak se nám to pěkně vyřešilo. Po zbytek dne už jsme tak mohli ne(z)řízeně porovnávat vzorky vín, škvarkových pomazánek, bramboráků, selátek, burgerů, designu a výzdoby jednotlivých sklepů a sem tam i něčeho malého na zahořčení, aby se kyselinky zneutralizovaly a pohárky chuťové i skleněné zresetovaly. K tanci a poslechu naštěstí nehráli jen ochotníci z místní lidušky (nechyběly pecky jako Stánky nebo Hrobař), ale i skutečná cimbálka, která nás trochu zdržela na předposlední štaci, jakož i mírně povolila stavidla naší konzumace (sýra a špaldových medovek, samozřejmě). Domů jsme se dostali o několik hodin později, než jsem očekávala a zpáteční cesta nebyla z nejpohodovějších (kvůli těm přestupům, samozřejmě), ale rozhodně to stálo za to 🙌.

Děkuju všem zúčastněným, zejména pak organizátorům, bylo to moc fajn 💛 !!!

3) Jak jsme obnovili True Life tradici

Mám ráda hory. Ráda se po nich procházím, ráda se kochám jejich jedinečnými scenériemi, ráda si nabírám do zásoby vzduch tak čerstvý, jako umí vyrobit jedině ony. Jestli se mi někde daří vypnout tu nekonečně proudící dálnici myšlenek v hlavě, je to právě na horách. Zvlášť při chůzi po nějakém náročnějším terénu, kde jediné, na co můžete myslet je pouze a jenom to, kam bezpečně došlápnout…

Moc ráda mám hory, ale to není nic proti naší kamarádce Páje, horalce tělem i duší. Tráví na nich každou volnou chvíli, ať už je slunce, vítr, mráz, bouřka nebo konec světa. Vyjíždí, sjíždí, jezdí, lozí, … a občas, občas je ochotna i jen tak chodit a vyvést nás na nějaký výlet. Není to však výlet jen tak obyčejný, je to výlet True Life. To znamená, že se (Pája) neplánuje trasa, kde nepotkáte ani živáčka, a všude kolem vás vládne jenom divoká a nezkrocená horská příroda. Může se stát, že dojde cesta, může se stát, že se uprostřed května promění léto na zimu, jako by Maruška uprosila bratříčka Ledna o pár sněhových vloček na pořádnou koulovačku. A taky se může stát, že je potřeba přebrodit potok!!

Tady ovšem přestává veškerá legrace. Vy normálně nemáte nějaké zvláštní problémy se skákáním, ale … Když je potřeba skočit z jednoho kluzkého balvanu na druhý a vyhnout se tím zurčící horské bystřině, váháte tak osudově dlouho, že je prakticky vyloučeno, že by se vám ten skok mohl vydařit (ostatní to samozřejmě hravě zvládli, ale to je vám jaksi prd platný). A taky že se Vám nevydaří a od pasu dolů se s vodním živlem konfrontujete víc, než by bylo zdrávo a než by si kdokoliv přál. Zbytek túry (stalo se to prakticky na jejím začátku) pak tedy absolvujete v o dvě čísla větší vypůjčené mikině, o číslo větších vypůjčených šortkách - v pase utažených vypůjčeným motorkářským šátkem a v ponožkách obalených igelitovými sáčky. U ohýnku si pak kromě špekáčků opékáte i vlastní chodidla a veškerý obsah batohu.

Ale to bylo před sedmi lety. Letos jsme tuto krásnou tradici zase obnovili, již o mnoho moudřejší, poučenější a hlavně vybavenější, se zásobou náhradního oblečení vždy po ruce! Nakonec nebylo žádné potřeba. Všechno šlo až podezřele hladce. Lidi žádní, příroda krásná, výkonnostní výstup lesem, kochání na pasece, průzkum koryta, potoky jen z bezpečné vzdálenosti. Až jsme si říkali, že je to nějak málo true a zaradovali se při pohledu na první sněhové ostrůvky. Když ostrůvků přibývalo a pevné půdy pod nohama přímou úměrou ubývalo, už jsme se radovali o něco méně. Došlo i na boření se do sněhu a mokré bačkůrky… Ale to už jsme naštěstí byli skoro v cíli a hravě to spravila horká zelná polívčička. Závěrem jsme si pak ještě stopli jednoho skialpinistu, který nás přiblížil k autu a náš IV ročník true lifu tímto mohl být oficiálně prohlášen za dostatečně true💪💪💪.

Děkuju všem zúčastněným, zejména pak organizátorce, bylo to moc fajn 💛 !!!

Foto by Simona💛, nohy rovněž její😀

✧✧✧

✧✧✧