Homo SPA

Čím dál častěji se mi začínají spojovat moje oblíbená místa s určitým měsícem nebo obdobím v roce.

• V létě (tedy během období "velkých" dvou až tříměsíčních prázdnin, na něž nás podle naláká povinná školní docházka, a pak nám je v dospělosti život nemilosrdně vezme, dá nám místo nich usmolené dva týdny dovolené a dělej co umíš, holenku... ) vzrůstá má nostalgie a akutní potřeba rozjet se za babičkou a dědou do České Třebové.
• V září mě vždycky začíná volat francouzská část mé duše a myšlenky mi bloudí po dijonských ulicích a hlavně burgundských vinicích
• Na přelomu října a listopadu dostávám poselství od protinožců a vzpomínám na zélandské jaro 

• No a v květnu, v květnu:

• prahnou plíce po pořádné dávce horského vzduchu 🌀
• tělo i duše baží po regeneraci 💆🛀
• nohy touží běhat po loukách, brouzdat v potůčcích a stoupat lesními cestami 🌿👣🌲
• ústa si přejí pít pramenitou vodu přímo ze studánky 💧
• oči sní o promítání výhledů, panoramat a extra porci svěží zelené barvy 🌄
• uši by rády poslouchaly ničím nerušený zpěv ptáků, bubnování dešťových kapek, rytmické ťukání norských holí a vlastní nádechy a výdechy 🎶🐦
• Nedá mi to tedy, a musím se vypravit směr jesenické lázně. Respektive letos mi to nedalo a musela jsem po loňské třítýdenní rekreaci vrátit na místo činu (byť tentokrát jen na tři dny), ale rozhodně si nemyslím, že to bylo naposled... Inu máj, to je zkrátka lázní čas!  

 

Aby nedošlo k nějakým mýlkám tak: 

Ad 1) Mým nejsrdcovějším místem samozřejmě byla, je a vždycky bude Olomouc! A to v jakoukoliv denní, noční i roční dobu, což si naštěstí mohu plnými doušky užívat. Ale to bude zase na samostatnou kapitolu někdy příště ... 😊

Ad 2) Mé silné citové pouto ke zmiňovaným místům pojí jeden důležitý činitel: čas. Tedy možnost si je opravdu vychutnat, nabažit se jich, nasát atmosféru do každičkého póru kůže a buňky v těle, pěkně v klidném a pozvolném plynutí. Jinak jsem rozhodně navštívila i spoustu jiných krásných míst během různých období. Na spoustu z nich budu taky s láskou vzpomínat. Většinou jsme však stihli prožít vztah pouze na úrovni intenzivní avšak krátké letní lásky a ono speciální hluboké pouto se tak nestačilo utvořit. 

Napřed mě překvapilo a pobavilo, že v lázních potkávám ty samé lidi jako před rokem, jako by se tu zastavil čas. Jenže pak mi došlo, že stejně jak potkávám já je, potkávají i oni tu nezvykle mladou rekreantku, jež se tu celé dny toulá s batohem na zádech, pokud zrovna nesedí v kavárně a neustále něco nesepisuje, kdyby tak věděli co … 😃

 

Takže jaký vlastně je ten HOMO SPA?

Dlouhodobým pozorováním jsem dospěla k pracovnímu rozdělení do několika kmenů:
ŽABKY - ŽABÁCI SALONŮ - SKOKANI - ROPUCHY - ROSNIČKY & PULCI

 

1) Žabky 🐸🐸🐸

Skupina čítající dvě a více seniorek různorodého věku, od stařenek o holi až po vitální čupr babičky, co po horách poskakují jako kamzíci. Jejich hlavním jmenovatelem je právě to, že se vždycky drží pospolu a tváří se radostně. Ať už jsou na tom s reálným stavem sil jakkoliv, nezapřou chuť do života. Korzují promenádou, zavěšeny jedna do druhé nebo hopkají s pomocí norských holí lesními stezkami mezi prameny, vždy v družném hovoru. V terénu je poznáte podle brebentění rozléhajícího se vzduchem již z dáli a taky podle toho, že se na Vás obvykle doširoka usmívají a často s Vámi i zapředou pár přátelských slov. Dle mého názoru jedny z nejsympatičtějších lázeňských rekreantek. 

 

2) Zlatá stářež (šviháci a divy; žabáci, lvi a vlci salonů) 🐸🐱🐺 

 

První kategorie mě v lázních nikterak nepřekvapila, tato druhá, navíc mezi návštěvníky snad úplně nejpočetnější, mě překvapila velice. Zcela totiž popírá základní filozofii lázeňského pobytu tak jak já ji vnímám: odpočinek & regenerace. Naopak nastoluje filozofii novou: nekonečná párty, takový tábor pro dospělé na sklonku produktivního věku. Tahle skupinka se striktně drží rádiusu hotelová recepce - lázeňská hospoda - lázeňská vinárna/diskotéka, kde DJ remixuje čas v nekonečné smyčce devadesátek. Odvážnější si ještě chodí pro vodu k nejbližšímu prameni na kraj lesa. Drží se zkrátka hesla, že v hospodě a v posteli nikdy neprší. A když zrovna začne pálit slunce, vylezou v plavkách na hotelovou terásku a libují si že "to je lepší jak v Chorvatsku". 

 -A: Třeba Ti ty lázně prodlouží. 

 -B: Ne, tři týny jsou tak akorát… Pak už je člověk unavenej. To je záhul na játra, záhul na ledviny. Jsem teď brala měsíc antibiotika, nemám vůbec trénink! 

Poznáte je podle tmavých očních linek, masivních šperků, zdobného oblečení, mnohdy nad očekávání odvážného (zvlášť ve večerních hodinách). Abych nezanedbala pánskou část, tak ta se vyznačuje až nežádoucím způsobem výraznou mluvností a téměř neustálými pokusy o ten nejlacinější vtip. 

3) Sporťáci (Sportovní skokani) 🐸🐆 

 

Sem patří všichni extrémní sportovci. Takoví ti adrenalinoví nadšenci, které potkáte na samém vrcholku lesa, kam jste se skrz výmoly a jiné terénní záludnosti tak tak vyškrábali. Jenže oni na tom místě nejsou sami, vedle nich stojí zjevně použité jízdní kolo. Jak si tuto záhadu vysvětlit jsem dosud nerozklíčovala. 

Toto společenstvo pak v rámci priessnitzovy terapie pohybem osídlí tu výkonnostně nejnáročnější skupinu nordické chůze, do níž jste vzhledem k vašemu věku výrazně pod lázeňským průměrem zařazeni také. Vaše tempo chůze, které bývá běžně velmi dynamické se tak náhle táhne s jazykem na vestě kilometr za ostatními a po zdolání vrcholu se jeho naděje na odpočinek neproměňují, ba naopak, musí se podrobit běhu z kopce! Pravidelně se takto scházel například vysloužilý horník, kterému vedoucí skupiny neřekla jinak než Horňas, zubař a truhlář, všichni náruživí cyklisté. Jediná moje záchrana byla, že občas v lese hledali hříbky, což je aspoň trochu zpomalilo…

 

4) Samotářské žáby - jednotkové i párové 🐸/🐸🐸

a) Třída Kuňky baťůžkářovité = Vy; Tzn. ráno si nabalíte baťůžek a celý den se touláte krajinou. Střídavě sportujete i relaxujete, píšete i čtete, prožíváte i pozorujete,… Sice je Vám často smutno a připadáte si sociálně vykořenění, ale i si tu samotu trochu užíváte a snažíte se z ní čerpat. Vnímáte, že ji sice neumíte (tu samotu), ale že ji potřebujete jako sůl, tudíž se ji musíte naučit. Ona totiž (ta samota) dokáže být velmi léčivá. A v žádném, ale opravdu v žádném případě se nechcete družit s divama ani žabákama salonů!😄 

Spadají sem i některé partnerské dvojice se 100% koordinací časového harmonogramu i pohybů při chůzi (nádech - hůlka - pravá - výdech - hůlka - levá - …). Dokáží se takto horami pohybovat coby jedno tělo a jedna duše dlouhé hodiny bez jediného slova. 

b) Třída Ropuchy bručounovité - Na první pohled byste si je mohli splést s žabkama, ale jenom zdálky… Zblízka jasně uvidíte, že se rozhodně netváří radostně a o chuti do života nemůže být ani řeč. Jejich výraz zračí permanentní nas✩, zbědovanost a ukřivděnost. Často si průběžně lamentují pod fousy, někdy si lamentují pěkně hlasitě a okázale před každým kolemjdoucím ochotným naslouchat, a klidně i před tím neochotným…

5) Rosničky a pulci 🐸🐸👪 

 

O maminky (případně i tatínky - otec Pulec, dítě Pulec, to jsou dneska věci…) s dětmi v lázních není nouze. Děti bývají horským vzduchem a volností čím dál víc rozparáděny a jejich rodiče tím víc rezignováni, čím víc jsou ty děti rozparáděny… Přesto je mi tento kmen velmi milý, neb je mi věkově poměrně blízký a hlavně mě uklidňuje, že životní rovnováha a koloběh zůstávají zachovány, o čemž by v té záplavě stáří mohl jeden začít pomalu pochybovat 🙆... 

Ztracená generace? Aneb Syndrom YXZ

Vážení čtenáři, dnes to vezmeme pěkně IN MEDIAS RES. Není čas ztrácet čas, máme toho hodně 🏃🏃🏃

Dříve než přistoupíme k otázkám prospěchu, musím Vás, ač nerada, upozornit na jednu velice nepříjemnou věc. Rozmohl se nám tady takový nešvar (…) Je to slovíčko:

• Syndrom ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, tedy porucha pozornosti s hyperaktivitou) - dřív zlobivé dítě
• Syndrom hodné holčičky (disease to please) - dřív ideál vzorného dítěte (Aneb Sedávej panenko v koutě, najdou tě)
• Syndrom odkládaného života - neustálé čekání na mysticky magický okamžik vhodné konstelace všech potřebných okolností a podmínek, kdy slavnostně překročíme bod zlomu a konečně nastane to, co jsme si vysnili. Protože to, co máme teď zkrátka a jednoduše ještě není to ono (neboli "až pak" mantra)
• Únavový syndrom a hlavně syndrom vyhoření - ten je během posledních let asi skloňovaný nejvíce (Rovněž to není nic nového pod sluncem, alarmující ale je, že trápí čím dál častěji mladé lidi, v podstatě ještě během jejich kariérních počátků)
• Syndrom podvodníka (Imposter nebo lidově syndrom Hochštaplera) - navzdory tomu, že máte v nějaké činnosti prokazatelné úspěchy, jste přesvědčeni, že se jedná pouze o velkou souhru náhod. Že vaše úspěchy vlastně nejsou zasloužené. Že ostatní jsou daleko schopnější a kompetentnější. A že je jen otázka času, kdy se to na vás celé provalí ... Jedná se údajně o produkt nadměrné soutěživosti a konkurenčního prostředí, jež nás dnes obklopuje téměř na každém kroku. Může se objevit už i v průběhu studia. Budiž studentům útěchou, že často postihuje i jejich profesory. Nevyhýbá se ani uměleckým profesím, doktorům nebo top manažerům. V kancelářském prostředí se mu vůbec daří velice dobře…

• Syndrom FOMO/FOBO a rozhodovací paralýza - z velké části produkty sociálních sítí, přemíry informací a neustálého porovnávání, k tomu se ještě vrátím.
• A když máme tu dobu internetovou, připojím ještě: google syndrom, syndrom počítačového vidění, syndrom karpálního tunelu, syndrom SMSkového krku, bolavého palce nebo syndrom vibrační 😄
• Pokud jste zvědavi na nějaké větší bizáry a pikanterie, můžete aplikovat google syndrom a podívat se na: Pochůzkovou paralýzu, pošťáckou úzkost, syndrom vařené žáby nebo syndrom pařížský 😂

Že jste o některých ještě nikdy neslyšeli? Já taky ne, ale teď už vím, že je mám na tuty všechny! A rozhodně mám taky syndrom z přemíry syndromů. Ono i to samotné hledání symptomů na internetech je vlastně taková nemoc naší doby. 

Dnešní doba je zvrácená. Dnešní doba je nemocná. Ach ta dnešní mládež! Kam ten svět spěje?!

Neochvějné kategorizační výroky, které jsou neúnavně prohlašovány už po celá staletí… Tak teď tu máme nás mileniály, generaci Ypsilon, jež má syndrom snad i na příliš dlouhý nádech. Ano, je to úsměvné. Nechci se na to dívat nekriticky jenom proto, že se mě to týká taky. Ale ani se na to nechci dívat přehnaně kriticky. Vlastně to nechci vůbec nijak hodnotit ani posuzovat. Chci si jednoduše dopřát takové malé, čistě subjektivní (nebo řekněme autentické, to se dnes těší větší oblibě) Y-okénko a pozvat Vás do něj. Váš pohled mě totiž hodně zajímá, ať už jste další Y, X, Z, nebo kdokoliv!

A v lete chcela ísť do Paríža, ale pôjdeme radšej my asi k moru,/tiež vôbec nemusí túto dobu chorú,/ ale neopúšťa sa, nemá problém ani s Mohamedom, ani s Ježišom, má rada každého,/ ale je buddhistkou asi najviac z toho všetkého (…) tiež najradšej komunikuje cez texty, /žúruje a nikdy nespí,/ svoje pocity neskrýva,/ vždy hovorí, čo si myslí, no často jedná tak, ako väčšina,/ a to správne ne vždy býva..

 🔽

Jsem generace Ypsilon,/ nemusím nic, a můžu všechno,/ a možností mám milión, /tak je zkouším, zkouším po jednom…

  🔽

(…) čas plynie stále rýchlejšie, ona chytená vo víre veľkomesta,/ ale v pohybe, takže robí chyby, a chce Boha, ktorý ju za to nepotrestá (…) trochu ničí, trochu tvorí, slovom horí!

Generace Y, první co mi v hlavě naskočilo byl právě tenhle chytlavý song Majka Spirita a Evy Farné, jenž mi kdysi nadšeně pustil můj muž (a pak dál pouštěl do omrzení, jak to umí jenom on), který ho pro nás tenkrát "objevil" (tohle si my doma hlídáme, co je čí objev, tak musím řádně odcitovat zdroje ... 😎 A na poli hudby jsem jednoznačně Jára já, tedy Jára da Cimrman v Patent Officu). Text který s lehkostí a nadhledem vybalancovává i ty tíživější stránky života mileniálů byl pro mě asi první hlubší interakcí s Y-fenoménem (respektive s jeho pojmenováním a definicí).

Teď, teď, teď tu byl!

  

🔽🔽🔽

Mileniálové jsou dnes z velké části třicátníci, kteří zakládají rodiny. A nebo taky ne. I mama hotel se těší velké popularitě (beztak zase nějaký syndrom). Někoho spolkla univerzita a toulá se světem jako věčný student. Někdo se jen tak toulá světem. Někdo se ve světe našel, jiný se tam ztratil. Někoho zas do víru vcucla kariéra a točí s ním tak zběsile, že na všechno ostatní zapomněl. Někdo jede na vlně singles, jiný byl tou vlnou smeten. Někdo nechce. Někdo nemůže. Někdo je šťastný tak jak je. Někdo sobě i ostatním namlouvá, že je šťastný tak jak je. A většina z nás chce to, co zrovna nemá a masochisticky si to každých pár minut potvrzuje a kontroluje na sociálních sítích.  Do dospěláckého života se plno z nás vrhalo předčasně a zároveň to pořád jaksi odkládáme i dávno po termínu. Čekáme, vybíráme, přebíráme, užíváme, přežíváme a taky kličkujeme, mezi všemi těmi syndromy třeba.

Nedávno jsem v rámci prokrastinace (no jo, prokrastinační syndrom jsem tady zatím dočista zapomněla zmínit 🙆) zkoukla čtyři nové díly Gilmorových děvčat po patnácti letech (samozřejmě všechny na jeden zátah, když už tak už). Pěkná nostalgie. Přátelé jsou samozřejmě Přátelé, ale dialogy Rory s Lorelei jsou asi taky významný kulturní střípek naší generační mozaiky. Mimo jiné mě tam hodně pobavila parodizovaná skupina "ztroskotaných" třicátníků, kteří nezvládli dospět:

 🔽

Rory, znáš už se s třicátníkama? - Ne, co to je? - Děcka zhruba v tvým věku. Po vysoké šli do světa a ten je vyplyvnul jak žvějku. A teď jsou zpátky doma jako ty (…) chodí spolu ven.

 Jádro našich problémů většinou paradoxně tkví v tom, že se máme opravdu dobře. Nemíváme předem vytyčené mantinely, jak tomu bylo u našich rodičů

 🔽

Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě. Mezi tím samozřejmě rekreační chata, taktéž i barevný televizor.

Můžeme ten život pojmout jakkoliv budeme chtít. Ale úplně jakkoliv. Samozřejmě se to netýká zdaleka všech. A nechci se rouhat, svoboda je dar. Jen bychom k němu někdy potřebovali i kvalitní návod k použití. Možností volby je nekonečno, ale pokusů omezeně, a hlavně čas máme vyměřený pořád více méně stejně… Na jak dlouho, to nikdo předem neví. 

🔽

Naše rozhodnutí tak mají osudovou váhu a nebo naopak vůbec žádnou. "Einmal ist keinmal" můžeme si říct s Kunderovým Tomášem. Život je buď nesnesitelně lehký nebo nesnesitelně těžký, nic mezi tím.

 

🔽🔽🔽

Pak aby z toho jeden neměl "Fear of missing out" nebo "Fear od better options", o rozhodovací paralýze ani nemluvě. Nicméně co se mojí nerozhodnosti týče, je to ještě úplně jiná liga. Jsem tak chorobně nerozhodná, že to nenavleču na FOMO, FOBO a neschovám se snad ani za znamení blíženců, ve němž jsem narozena. 

Představte si třeba, že jste v obchodním centru. Venku je zima a prší (prostě typický květen, to nám teď asi půjde dobře), tak jste se rozhodli doplnit chybějící položky v šatníku, zásoby do lednice, v mezičase si skočit na kafe a zákusek a pak si za odměnu zajít do kina. Nic dramatického, že? Dokonce skoro samé v základu příjemné záležitosti. Jenže pro chorobně nerozhodného člověka je to peklo.

1) Bojová hra tedy začíná oblečením.

Máte k dispozici nejmíň dvacet obchodů. Ok, minimálně pět můžete s klidným svědomím vyloučit a ušetřit se tak scének a pohledů a la Pretty woman. Dalších pět dost možná tak úplně neladí s vaším vkusem. To máte ale pořád dobrých deset obchodů k dobru. Pokud se budete hodně snažit ještě to trochu zredukujete, ale pod pět se určitě nedostanete. Pět obchodů až po strop narvaných oblečením, stará kolekce, nová kolekce, výprodej, doplňky, běda vám, jak něco vynecháte, všechno je potřeba prověřit.

A pak ta muka v kabinkách! Do užšího výběru vždycky postoupí nejmíň tři kousky, které nutně potřebujete. Pak se opravdu hodně snažíte něco vyřadit, až nakonec vyřadíte všechny. Ale zas něco byste si po té dřině při výběru a zkoušení koupit přece mohli. Ještě jednou to tedy celé zvážíte a trdááá, jste zpátky na … pěti!? kouscích (jako když Joey seškrtal Monice svatební dezerty tak, že tři přidal, včetně prstíčků s nutelou). A co je nejhorší? Ať už odcházíte s libovolným počtem oblečení nebo s prázdnýma rukama (kompromis neexistuje), pokaždé je to špatně. Když pokoupíte, užíráte se, že jste si to mohli odpustit. Když se ovládnete, užíráte se, že jste si to mohli dopřát. Ty tři kousky Vám budou pak ve dne v noci strašit v hlavě, až to nakonec vzdáte a do inkriminovaného obchodu se vrátíte. Jenže to Vás nespasí. Buď už je v mezičase vyprodali a budete naštvaní, že jste zaváhali. Nebo si je nakonec koupíte a budete pro změnu naštvaní, že jste slaboši…

2) To chce pauzičku.

Zaboříte se do křesílka v kavárně s naivní vidinou vydechnutí a začnete hypnotizovat nápojový lístek. Mají deset druhů kávy, deset druhů čajů a dalších horkých nápojů, šest příchutí domácí limonády, koktejly, smoothie, mošty a dost možná i nějakou kombutchu, ječmen a podobné lektvary. Z vitríny na vás pak potutelně mrká dvanáct dortíků, čtyři dezerty ve skleničce dvou různých velikostí, a jistě i nějaké ty sušenky, koláčky a jiné sladké pečivo, samozřejmě domácí, jak jinak. Rozbuší se vám srdce a začnou se potit dlaně. Nejde jen o výběr v jednotlivých kategoriích, ale i o náročnou vzájemnou kombinatoriku, abyste vytvořili dokonale harmonický a lahodný celek.

Uf, máte to, cappucino, čoko-pomerančový dortík a levandulová limonáda. Jenže pak k vedlejšímu stolečku donesou brownies se zmrzlinou a vypadá to vážně dobře, rozhodně líp než by vůbec kdy mohl vypadat ten čoko-pomerančový dortík. Uvažujete nad tím, jak moc hloupé by bylo ještě objednávku změnit. Uvažujete nad tím tak dlouho, až plynule přejdete k úvaze nad tím, jestli už je pozdě, nebo ještě ne… A pokud ne, tak s jakou zmrzlinou si to vlastně dát? Do toho Vám přinesou ten čoko-pomerančový dortík. Je vlastně docela dobrý, ale ta blbá buchta od sousedního stolku vám každé sousto nechá zhořknout v ústech. No nic, radši to rychle zhltnete, zaplatíte a s bolestnou vzpomínkou na neproměněnou  brownies šanci prcháte.

3) Prcháte přímo do supermarketu pro jídlo.

Tam už je to učiněná pohroma. Pokud byste chtěli pečlivě zmonitorovat všechno zboží a zvážit veškeré faktory, uvízli byste v obchodním centru asi už na doživotí… Spokojíte se tedy s tím, že budete osvědčené produkty nakupovat stále dokola a občas si v nějaké kategorii rebelsky zaexperimentujete hledáním nových osvědčených položek. I tak váš manžel již po několika marných pokusech rezolutně odmítá společné nákupy rodinného typu, takže můžete chodit na lov buď jeden nebo druhý, společně ni krok. 

Pokud však pošlete na lov manžela samotného, spáchá sice celý nákup v nepochopitelně rekordním čase, jenže bodů za kvalitu a umělecké provedení získá obvykle zoufale málo. Některé body seznamu interpretuje až příliš doslovně (láhev vína místo vína hroznového a naopak, kokosák místo strouhaného sušeného kokosu atd.), jiné zas naopak až moc přibližně (okurka nebo cuketa, hodinky holinky…) a některé nedokáže interpretovat vůbec (třeba záhadná zaříkadla jako polníček, hlíva nebo cizrna). Je to tedy jen krajní řešení v případe vaší nemoci nebo krátkodobé časové tísně, jinak jste na udržování hladinky potravy v domácnosti raději samotní. Jen vy a ta vaše chorobná nerozhodnost, která vždy ráda přispěchá "na pomoc". Navzdory tomu všemu nakonec vždy nastane ten neuvěřitelný moment, kdy máte hotovo.

4) Idyla. Pojďme za odměnu do kina, když už jsme tady…

Moderní multikina mají tu zvláštní vlastnost, že buď nehrají nic nebo všechno. Samozřejmě pečlivě dbají na zákon schválnosti, takže když jste zrovna poblíž a máte k jejich návštěvě čas a chuť, nehrají zhola nic. A pokud by čistou hříčkou náhody právě nečekaně hrála všechno, taky to není žádná výhra. Do kina jdete obvykle s někým, nejčastěji s mužem a Vaše představy o ideálním filmu na večer se mohou rozcházet. Rozhodovací proces je tak potřeba zpestřit diskusí a hledáním kompromisů. Ve finále je to ale jedno, dost možná se zhroutíte do červené polstrované sedačky a ještě během úvodních reklam vyčerpáním usínáte.

🔽🔽🔽

Jasně, tohle byl vtip. Jenže když si to zkusíte aplikovat na skutečně závažná životní rozhodnutí, už to taková sranda není. A co teprve hledání té správné míry...

• Třeba jak utrácet uváženě a zároveň si zdravě dopřát a vychutnat života ❓
• Kde je ta hranice mezi zdravým a kýženým odpočinkem a bohapustým zevlováním, poflakováním a povalováním? Jeden díl seriálu je ještě v pořádku a dva už jsou průšvih ❓
• A jak vybalancovat vztah snad ze všech nejtěžší, vztah sama k sobě? Dokdy jste k sobě ještě zdravě laskaví a odkdy už jste jen stagnující lenoši bez vůle a cílů s vhodnou výmluvou vždy po ruce? Zoufalci, co nedokážou nic dotáhnout ani si odepřít žádné krátkodobé uspokojení potřeb, jako ty testované děti, co zblajzly marshmallow během pár minut
  ❓

• S jakou vervou si plnit své sny, aby ještě zůstala zachována i potřebná míra lehkosti a přirozeného plynutí a odkdy už je to jen směšně urputné tlačení na pilu ❓
• Jak dlouho jsme ještě zdravě sebevědomí a od jakého momentu už nastává zlom k čiré aroganci ❓
• Jak vybalancovat ideální poměr mezi egoismem a altruismem?
• Kde končí hranice motivující inspirace ostatními a kde začíná sebemrskačství nebo popírání vaší skutečné osobnosti a identity ❓
• Kdy je ještě budování vlastní "značky" (nebo brandu, chcete-li) - převážně na sociálních sítích - v pořádku a kdy už kvůli němu zapomínáte žít tady a teď ❓
• Do jaké míry je vaše potřeba pohybu a zdravé stravy ještě sympatickým vědomým postojem a odkdy už je to nebezpečná posedlost? 
• Jak nemíjet celek pro detail a jak nadhledem nepohltit i těch pár detailů, které jsou klíčové ❓
• Kterak neprožít uspěchaný život v poklusu s časovým harmonogramem i na návštěvu toalety a kterak v loudavém tempu nepromarnit nejednu životní příležitost❓

Tento článek se bohužel pointy nedočká 😞. Neznám odpověď ani na jedinou z uvedených otázek 🙇. Opravdu se na  to snažím přijít, teorií, praxí, inspirací, meditací, sdílením,… seč mi síly stačí. Nicméně zatím to mnou spíš smýká od jednoho pólu k druhému a zlatá střední cesta mi zůstává utajena, mlha přede mnou, mlha za mnou… Kéž by Vám mé budoucí já jednou psalo článek o tom, že už jsem na to přišla! A co vy? Víte to snad někdo ❓❓❓

Zrelaxovaní Irčani

1) Irčani

Pokud jedu v Česku taxíkem, většinou ocením, když si můžeme s řidičem (nebo řidičkou, abych byla genderově korektní) poklidně mlčet. V zahraničí je to jiné. Tímto se hromadně omlouvám všem českým taxikářům, je to ode mě pokrytecké a nefér. V zahraničí taxikáři často fungují i jako určitý zdroj poznávání místní kultury. Když nám padnou do oka, rádi si s nimi povídáme (ať už si rozumíme více či méně) a mnohdy se od nich i ledacos zajímavého dozvíme. Aby bylo jasno, já obvykle ze zadního sedadla se širokým úsměvem a přikyvováním jako houba nasávám informace a postřehy, zatímco Jarda vepředu odvážně čelí všem cizojazyčným konverzačním nástrahám (a že je to někdy past vedle pasti) 🚕.

Každopádně pan taxikář, který nás vezl z hotelu na letiště mi pomohl utřídit myšlenky a pojmenovat některé jevy, takže se k němu během tohoto psaní ještě vrátím. Když jsme se mu na jeho zdvořilostní otázku jak se nám líbil Dublin a Dubliňané snažili záplavou neurčitých slov patřičně vyjádřit své  nadšení, velmi přiléhavě naše výroky shrnul jedním trefným slovem: "relaxed". V Dublinu jsou zkrátka všichni relaxed, neberou se vážně, vůbec to tak nějak celkově neberou moc vážně, což je jenom šlechtí ⛱.

Dubliňané se mi všichni opravdu zdáli jaksi uvolněně spokojení a hlavně od všeho tak akorát. Ani přehnaně hluční a ukřičení jako jižanské národy (dokonce i po vyhraném ragbyovém utkání se chovali vesele, avšak velmi civilizovaně, veškeré oslavy skončily zavčas a téměř beze stopy), ale rozhodně také ne jakkoliv ušlápnutí nebo uzavřeně nekomunikativní. Pokud se jali zahájit konverzaci, byli zdvořilí a starostliví, avšak zároveň nenucení a přirození. Jevili známky skutečného upřímného zájmu, žádná křečovitá póza, na kterou můžete narazit třeba u Američanů a Francouzů 💚.

Manžel je přesvědčený, že v tom ráji útulných hospůdek a barů, lahodných moků a pálenek v kombinaci s velmi vysokou životní úrovní musí být všichni "permanentně nalití", tudíž spokojení. Ano, potkali jsme pár mladíků, kterým byl malý i velmi velkorysý boulevard nebo děvče s nafukovacím kruhem ve tvaru jednorožce, avšak tomu bylo v pátek večer, čili bych v tom neshledávala nic až tak znepokojivého. Jinak pro mě místní nevykazovali žádné stopy opilosti, takže jsou to buď zkušení alkoholici, kteří neustále udržují úměrnou hladinku, nebo v alkoholu otázka jejich zrelaxovaného životního postoje zalita nebude...🍻

2) Proč Irsko? 

Pan taxikář mi sjednotil myšlenky závěrem našeho pobytu, pan recepční na hotelu mě zase přiměl zamyslet se hned zkraje, opět velmi prostou otázkou: Proč jsme se rozhodli navštívit právě Irsko…? Mno, destinace k návštěvě u nás většinou vykopávám já a já to obvykle nemívám až tak promyšlený (jsem hodně intuitivní typ, což už jste možná postřehli). Nicméně pár hmatatelných důvodů mi hlavou problesklo, jakkoliv mohou znít hloupě, tady je máte:

a) Miluju zelenou barvu

Možná na mě zapůsobila reklama, ačkoliv neměla kýžený efekt. Všechna ta "drsná země, jemná whiskey" a hlavně záběry těch nejzelenějších kopců, co jsem kdy viděla, klidně i v záplavě deště jen z okna útulné hospody plné zpěvu a tance (neb když je nejhůř, tak v hospodě přece neprší 😄) už mě z televizních obrazovek a plakátů vábila poměrně dlouho. Země, která má zelenou na vlajce i ve znaku, to přece musí jedinec jako já - zelenou barvou celoživotně okouzlený - uvidět, osahat a poznat!

A nejen zelená! Často Vám tu píšu o barvách a barevných vjemech. Byť se obvykle snažím neopakovat, s barvama si to zakazovat nebudu. Berte to třeba jako takový leitmotiv, který se jako červená nit potáhne většinou mých textů. Mimochodem paleta červené až oranžové je v Dublinu hned po zelené druhým nejdominantnějším barevným akcentem. Na své národní barvy jsou tu opravdu hrdí…

První, odkud na Vás barvy volají jsou beze sporu proslulé dublinské dveře vystupující z oranžových cihlových domů. U dvojdomků nejčastěji kombinace právě kontrastní červené a zelené nebo žluté a modré, ale zaznamenala jsem i pár růžových, fialových nebo tyrkysových. Na druhý pohled se pak barvy netýkají jenom dveří, vyzdobené jsou výlohy, výkladní skříně, bary, na každém kroku jsou krásné zelené parky, stromy (pár zastávek vlakem i ty typické zelené kopce), no a takhle v dubnu taky spousta květů. Všimla jsem si taky určitého decentního a veselého streetartu. Například všechny elektrické a jiné skříňky, běžně šedivé, jsou barevně a často i vtipně a vynalézavě pomalovány, třeba podobiznou Freddieho Mercuryho, který chce ride ten jeho bicycle…

My jsme to jako děti štěstěny nepoznali, ale běžné irské dny budou asi docela často šedivé, upršené, možná dokonce i ponuré, tak si je místní zřejmě externě barví, kde a jak jenom mohou… 🎨

 

b) Pivo, bary, pivnice, hospody, hospůdky

Vyšší koncentraci příjemných a stylových podniků asi těžko pohledat. Když jsme ukazovali rodičům fotky ulic dublinského centra, domluvili jsme se, že pokud se v záběru objeví něco jiného než bar nebo hospoda, náležitě to okomentujeme - většina obrázků se tedy obešla zcela bez komentáře 😎.

Hned první večer jsme si našli Naši srdcovku, nenápadný rohový bar ještě před pomyslnými branami hlavního centra a středem dění, se zelenou výlohou zvenčí a dřevěným obložením uvnitř, jak jinak. Malinký tak, že vlastně ani neobsahoval klasické stoly a židle, jen ty vysoké barové a taky barový pultík po celém obvodu místnosti, ale i tak útulný a až po strop zaplněný vřelostí a místním folklórem. Jeho hlavním esem v rukávu byla totiž druhá "tajná" místnost, pohledem přehlédnutelná, ale zcela nepřeslechnutelná, linula se z ní totiž živá hudební produkce, která nás dovnitř přivábila jako nějakým kouzlem. Pánové u piva rozebírali střídavě sport a střídavě Hru o trůny, s jejich dámami už to pěkně šilo do rytmu. Takže takové to klasické "chlapi už jsou nalití a ženský chtěj tancovat".

Od slovutného Temple baru jsme předem čekali spíš pravý opak, z popisků a článků jsme vyrozuměli, že se jedná převážně o nákladnou atrakci pro turisty… Inu, je to možné, ale kéž by takové byly všechny turistické atrakce. Já tam teda cítila nejen genius loci, ale i kus upřímnosti a opravdovosti. Lidí tam bylo dosti, ale stále v únosné míře (a to moje tolerance na množství lidu je poměrně nízká). Na baru snad neomezený výběr nejen piva a whiskey, živá muzika naprostou samozřejmostí. Venkovní předzahrádka s červenými sudy a lavicemi, průchod plný retro plakátů a pohledů, zákoutí s Jamesem Joycem a zahrádka ve vnitrobloku, … Možná na tom měla nějaký podíl i konzumace tekutého chleba, ale nám to tedy ke spokojenosti stačilo a i sem jsme se ještě rádi vrátili 🍺.

 

c) Co Ir to Superstar

Sinéad O´Connor, Bono Vox, Enya, Glen Hansard, Damien Rice, Ed Sheeran, a mohla bych jmenovat dál a dál…

Pokud platí že "Co Čech, to muzikant", tak každý muzicírující pouliční Ir by u nás jistě z fleku vyhrál Superstar. V ulicích bylo performerů opravdu mnoho, ale ani jednou se nestalo, že by někdo hrál špatně, většinou nám fakt padaly brady a nebylo možné jít dál a ani se nezastavit. Na některých místech jsme díky krásné hudební kulise spočinuli klidně i na hodinu a jen tak seděli, poslouchali, vnímali, pozorovali a rozjímali, klidně i uprostřed davu. Jako třeba u přístavu v Howtu, kde hráli a zpívali patrně dva bratři, jeden hláskem ještě pronikavě dětským a druhý už sametovým dospělým…🎸

3)Ta velká žlutá koule na obloze

Tak a teď zpět k panu taxikáři. Sám byl skoro dojat z té slunečné nádhery, která během velikonočních dní zaplavila dublinské ulice: "Všichni jsme koukali na tu velkou žlutou kouli na obloze a nechápali jsme, co to jako je!?" I my jsme byli z počasí nadšení, ale asi nám až dosud nedocházelo, jak velkou raritu jsme zažili a jak moc si toho máme vážit. Taky jsem zpětně pochopila místní v šortkách a tílkách i v brzkých ranních či pozdních večerních hodinách, kdy to za mě bylo přeci jen aspoň na lehkou bundičku…👙

Všichni si přejeme na dovolené krásné počasí, až nám pak z těch vroucích přání sucho sžírá zahrádky. Není to sranda, měli bychom si začít přát taky deště. Ale přes všechny hrozby jsem k tomu ještě duchovně nedospěla... Když srovnám všechny naše cesty a výlety, kdy nás doprovázely sluneční paprsky a kdy dešťové kapky, je to prostě nebe a dudy a to krásné počasí Vám samo o sobě udělá půlku dovolené… Tak jako třeba nám v Irsku 🌞.

Ta  velká zářící a hřejivá koule s námi byla téměř pořád...:

• první ráno v zeleném parku St Stephens, kde jsme polahodili bříšku snídaní a oku záplavou barevných tulipánů
• po východu z Temple baru, kdy nám trochu zamotala hlavu a po východu z Guinness Storehouse muzea, kdy nám ji zamotala dvojnásob
• při odpolední siestě u Patrikovy katedrály
• její odraz se vlnil v paprscích řeky Liffey a prosvítal sloupovími mostů
• podvečer nám zamávala a zapadala za obzor v docích
• ale hned další ráno na kávičce u přístavu v Howtu už tam zase byla a šimrala nás do tváří. Nejen nás ale i sympatického pána u sousedního stolečku. Zajímal se u servírky, odkdy točí pivo. Ta ho zklamala výrokem, že pivo mohou dávat pouze k jídlu. Těžko říct, jestli tahle vyhláška bylo opatření proti přílišné opilosti nebo měla jednoduše navýšit konzumaci pokrmů v onom bistru. Už nevím, jak to s panem dopadlo, ale dal se s námi do řeči a zjistili jsme, že je z Finska. Shodli se s Jardou na tom, že nejlepší hokejisti jsou občas oni, občas my a při loučení si vzájemně popřáli hlavně porazit Rusy, vždycky!
• opírala se nám do zad při výšlapu Howth Clift Wallk, který jsem po kamenitých stezičkách mezi vřesovišti a útesy asi jako jediná z turistů (a že jich tam bylo jako hub po dešti!) absolvovala s velkou koženou kabelkou. No držela jsem ten baťůžek při balení kufru v ruce, ale pak jsem ho vzhledem k zavazadlovému limitu zase nějak neuváženě vyřadila…
• jen tak, pro radost
• děkujeme!🙏

P.S.: Vodní živel nás ale přesto navštívil, překvapivě to bylo na hotelovém pokoji a uprostřed noci. Navzdory únavě po cestě jsem nějak špatně spala a nemohla se zbavit dojmu, že někde něco teče. Když už jsem se úplně probrala, pochopila jsem že se mi to nezdá, že reálně slyším šplouchání. V domnění, že asi protíká sprcha, jsem se vydala do koupelny celou situaci urovnat, respektive usušit. Bylo to ale mnohem horší, než jsem čekala. Kombinací špatně těsnícího kohoutku a ještě hůř odtékající výlevky z umyvadla v potůčku odtékala voda přes kachličky až do předsíně, kde vytvářela uprostřed koberce slušný mokřad. Vší silou jsem kohoutek utáhla a přemýšlela co dál. 

A) Udělat paniku, vzbudit manžela, vyslechnout si přednášku o tom, jak jsem neopatrná a roztržitá (což jsem, kohoutek jsem nejspíš špatně utáhla já), následně společnými silami všechno nějak vyřešit a zbytek noci se v klidu vyspat.

B) Nedělat nic, hlavně žádnou paniku a zbytečný mobilizování dalších lidí takhle uprostřed noci. Věřit, že ráno moudřejší večera, že se věci občas mají schopnost vyřešit samy, když jim dáme dostatek času. Aneb že se třeba do svítání všechno nějak vsákne. Pak se zbytek noci převalovat a odhánět zlé sny o tom, jak vybírám kbelíkem vodu z hotelového pokoje a jak se k nám dobývají vytopení obyvatelé pokoje pod námi a domáhají se nápravy.

Ano, B) to nakonec vyhrálo a ukázalo se, že v hotelu zřejmě mysleli úplně na všechno, zvlášť při výběru koberce - ten borec opravdu přes noc pojal celý nedopatřením vytvořený Aqualand. Kam přesně se voda poděla nebo kde se dodnes nachází snad ani radši nechci vědět. Nebýt toho, jak předsíňový koberec čvachtal, snad bych i uvěřila, že se mi to všechno jenom zdálo...

🛁⛲🌊