První dovolená rodinného typu

Očekávání vs. Realita

1) Hotel rodinný čili bezbariérový 

2) Chůvička i hory přenáší 

3) Apartmán, čili útočiště pro rodiče

4) Klidný spánek, kde lišky dávají dobrou noc

Omyl číslo jedna: Hotel rodinný čili bezbariérový

Když zahlédne v zrcátku jeho výraz, nepatrně pobavený, patrně rozpačitý, je jí jasné, že máme asi trochu problém, Hustone. A taky že jo. Zatímco Ona čekala s holčičkou v autě, On byl na výzvědách a vyzvěděl, že hotel je sice krásný, apartmán jakbysmet, ovšem vedou k němu nejedny schody a ani jeden výtah. 

Alespoň do restaurace v prvním patře tedy jeden výtah vedl. Něco jako výtah. Alespoň si to mysleli. Ale mnohem spíš nemysleli vůbec, když do té podivné prosklené věci s kočárkem, veškerým ansámblem a hlavně s dítětem v autosedačce nastoupili a zmáčkli spoušť. Věc se s kvílením posunula o pár centimetrů výš a s otřesem se zase prudce zarazila. Těch pár centimetrů však stačilo k tomu, že celý neuvážený krok už nešlo vzít zpět - tedy věc otevřít a vystoupit z ní. Naštěstí záhy přišli na to, že spoušť je potřeba nikoli krátce stisknout, ale držet po celou dobu rozklepané jízdy. Tu věc asi mnohem víc držela jejich síla vůle. Zbylou silou vůle a díky prosklenému charakteru té věci se pak Ona držela před klaustrofobickým záchvatem. Ne, skutečně to nebyl výtah. Ano, byla jen plošina pro vozíčkáře, jakkoliv elegantně vyhlížející.

Po zbytek pobytu měl tedy On posilovnu (zadarmo, no nekup to?!) a tahal kočár do schodů, aspoň dokud je nenapadlo nechávat ho v autě (ten kočár😀).

Omyl číslo dva: Chůvička i hory přenáší

Rodiče si vychutnávají pomalou snídani a romantickou večeři a jen po očku sledují spící holčičku v chůvičce… Hezká představa. Ona moc dobře věděla, že je to představa z kategorie utopie. Už vůbec docílit jakéhokoli spánku holčičky je malý zázrak a velká dřina. Natož to tak ještě všechno zkoordinovat s nevyzpytatelnými biorytmy a ještě nevyzpytatelnější technikou. Přesto se dobré dílo podařilo. 

Po slabé hodince zpívání a pohupování do rytmu kručícího žaludku a po dvou předchozích nevydařených pokusech skutečně Ona položila spící holčičku do postýlky a On nažhavil chůvičku s dosahem 300 metrů. Ihned bleskově vystřelili do 50 metrů vzdálené restaurace, oba nažhaveni na velkolepou snídani. Sotva se vzdálili pár metrů od apartmánu, chůvička začala vypadávat, záběry byly čím dál trhanější, až přešly ve zcela stacionární obraz, jenž nakonec vystřídal blikající červený varovný signál. 

On se však jal nezdolně ohledat celou restauraci, aby nakonec našel poklad. Jeden jediný stůl s dosahem chůvičky. Pirátský poklad, který v hotelu Na Palubě příznačně střežil barevný papoušek Ara. Stůl v zajetí lodních provazů a výstražných cedulí "Nevstupovat", "Nekrmit", "Nefotit". Jakmile se však chůvička opět probrala k životu, probrala se ze svého spánku, toho času desetiminutového, i holčička. Ona popadla alespoň tu část snídaně, kterou zatím stihla ukořistit a oba zase bleskově vystřelili po schodech nahoru zpět do apartmánu. S ochotným svolením obou milých majitelů si pak střídavě běhali dolů a nahoru pro další chutné kořisti. Zřejmě tak vytvořili novou disciplínu - něco na pomezí švédského stolu a run upu se závažím. 

Ale tentokrát to bude příběh se šťastným koncem. Následujícího dne si tam u toho pokladu s papouškem vychutnali večeři i s drinkem: On, Ona a chůvička promítající nestacionární obrázek spící holčičky. 

Omyl číslo tři: Apartmán, čili útočiště pro rodiče 

Ona se řídila praktickou radou zkušených - mít ještě jednu místnost jako zázemí, když dítě (večer) usne. Měli ji tedy mít. Jenže když dítě skutečně usnulo v ložnici a oni se chtěli uvelebit v tom překrásném načančaném obýváčku provensálského stylu, vlastně nebylo kam. Nabízely se pouze dvě tvrdé Záhořovy lavice a dvě ještě tvrdší křesla s opěráky sotva do půli zad. Vzhledem k těm sparťanským podmínkám, byť oděným do romanticky rustikálního hávu, nevydrželi bdít o moc déle než holčička.

Omyl číslo čtyři: Klidný spánek, kde lišky dávají dobrou noc? 

Na horách, tam se jim bude po těch městských rozpálených nocích spát jedna báseň. Čerstvý vzduch. Klid. Jenže. Krásné procházky podél bublající řeky Bělé, malebná panoramata s kostelem svatého Mikuláše prakticky za humny, to ano. Ale klidný spánek, tak to tedy zcela určitě ne. Bohužel se za humny, respektive pod jejich okny, nacházela i poměrně frekventovaná silnice čili nebylo možné ani pořádně vyvětrat, aby je nebudila noční rallye náklaďáků. Jako bonus se pak přímo pod tím jejich provensálským obýváčkem nacházela ještě bowlingová dráha.

Všechny tyhle omyly byly ale stejně jen nepatrnou vadou na kráse svěží přírody, příjemných výletů a procházek a dobrého jídla a pití. Holčička se zatím projevila jako vhodný cestovní parťák, dobrodruh, milovník outdoorových exteriérů i gastro zastávek. Kéž by jí to tak vydrželo! Příště zas, snad... (😷🙆)