čtvrtek 9. června 2022

VYSOčina

Od posledního článku už uplynul skoro rok (tedy od toho skutečně dopsaného a publikovaného, z těch nedokončených už jsem zatím nastřádala úctyhodnou sbírku). Zřejmě nebude náhoda, že stejně dlouhá doba zatím utekla od našeho posledního většího rodinného výletu. Skoro to vypadá, že dokážu psát jenom na cestách nebo o cestách. Ale daleko spíš dokážu psát, když získám alespoň kapičku nadhledu, a k tomu cesty zkrátka pomáhají.

Tak jako tak byla cesta, o níž se právě chystám psát trochu jiná. Ono to cestování s dětmi je hodně jiné už od základu, ale tentokrát to bylo jiné ještě na druhou... 

Už když se podzim přehoupl do té své šedivější půlky, jsem si pomyslela, že to asi bude dlouhá a temná zima. A byla. Každoroční těšení na jaro tak nabíralo zcela nový rozměr. Bohužel se ani ten jarní energetický koktejl moc nevydařil, plavalo v něm plno bacilů, nemocí a katastrof. Díky za všechny ty sluneční paprsky a krásné chvíle venku. Díky za (znovu)poznávání probouzejícího se světa dětskýma očima. Dokázalo to tu šedivou protrhat, jenže ne roztrhat. 


Bylo nutně potřeba se znovu nadechnout a projít se po té sousedovic zelenější trávě. Pokusy opustit aspoň na chvíli náš domácí mikrokosmos probíhaly sice neustále, ale pokaždé do toho dřív nebo později něco (nemoc) přišlo. 

Tentokrát to vypadalo slibně, všichni tři jsme byli víc jak tři dny v kuse fit a opravdu jsme naložili kufry do kufru a nastartovali směr Vysočina. Přišla do toho sice hned po pár minutách zácpa a série neodkladných pracovních telefonátů, ale poslední zatáčky před cílem už jsme vybírali s úsměvem a s hlasitým zpěvem Hej pane zajíci, Láska má a "maminko tleskej"... 

Navzdory pozdnímu příjezdu jsme ještě zvládli 

  • krátkou procházku kolem areálu, 
  • jezero, 
  • hřiště, 
  • skamarádit se s robotem na recepci, 
  • pozdravit místní lišku Elišku v dětském koutku, 
  • rychle do sebe hodit aspoň kousek večeře
  • a po dlouhém uspávání si vyzvednout dole v lobby aspoň rodičovský welcome drink.

Proč se tolik rozepisuju o prvním večeru? Protože tím naše mini dovolená tak nějak skončila sotva stihla začít. K tomu drinku jsme si přidali ještě slané mandle, bohužel. 

Ráno nás probudil déšť a bolavý žaludek. Celý den jsme se střídali mezi utrpením na hotelovém pokoji a zoufalou snahou zabavit v tom bídném stavu dítě v hotelovém interiéru. 

Robot měl zrovna dovolenou, ELiška taky, takže došlo i na bloumání mezi kulečníkovými stoly a hru s trianglem. Večer jsme se zmátořili alespoň na krátkou procházku za slunce západu, a vylepšili tak den z nuly na dvojku (aby bylo jasno, tak nula je smrt).

Dalšího rána už nám bylo lépe, jenže to zase nemilosrdně nastal čas odjezdu. Stejně jsme chtěli náš výlet vytáhnout aspoň na čtyřku, a tak jsme se ještě vydali z posledních sil a zastavili u Pohádkové vesničky

V ten moment to pro nás byl učiněný zázrak. Tolik zážitků a objevů na tak malém prostoru a v tak krátkém čase! 

Sluníčko, malebná dřevěná zátiší, potůčky, les a svět, kde může Popelka sousedit s vodníkem i Křemílkem a Vochomůrkou. Shodli jsme se, že už jsme skoro na pětce.

I tak mi to ale bylo celé nesmírně líto. A nejvíc líto mi bylo té holčičky, 

  • která byla tolik natěšená, že spinkáme v hotelu, 
  • která viděla v jezeru moře,
  • která se na snídaních nadšeně zdravila s ELiškou,
  • která vyprávěla ke dni matek, že maminka vypadá jako kytička,
  • která si užívala i to moje bezradné poposedávání v kulečníkovém salonku...

Jenže... (Tahle) holčička často potřebuje mnohem méně, než si my dospěláci myslíme, plánujeme a organizujeme. Mně trhá srdce, že jsme valnou část výletu hibernovali u Binga (hotelové kanape jsme teda využili na maximum) místo výletů po okolních luzích a hájích, ale jí je to asi docela fuk. Těch pár zážitků si pečlivě zapsala do paměti a doteď si o nich do (ne)omrzení vyprávíme, třeba postavičky z Vesničky i po měsíci vyjmenuje všechny do jediné.