Občas jsem o víkendu ráda jen tak doma (a někdy zase až tak ráda nejsem, jenže je to zkrátka potřeba). Ale obzvlášť teď na jaře (a taky v létě a na podzim 😊 mě to táhne ven, ani to nemusí být moc daleko. Čas strávený na procházce nebo výletě po okolí se mi prostě jeví jako ta nejvýhodnější investice, která se vám pak může formou vzpomínek ještě léta vracet. Zvlášť když jste v té nejlepší společnosti… 💛
O toulkách po krásách českých měst už jsem se aspoň krátce zmínila na Instagramu:
https://www.instagram.com/p/BvxAKUtg6Iv/?igshid=1cp2jgq1b6ex2.
Tak aby to nebylo líto ani všem těm dalším navštíveným městečkům, vesnicím, vesničkám, dědinám a horám… Moc pěkně jsme toto jaro výletovali a vlastně nevím, o čem bych chtěla vyprávět nejvíc. A víte co, povím Vám od všeho kousek. Rozhodování buď a nebo mi nikdy nešlo (to už ostatně víte), zato v kompromisech a la chytrá Horákyně báječně vynikám. Samotné rozhodnutí zda si vybrat ku četbě třeba jenom jeden výlet, nebo si střihnout rovnou všechny tři, nechám tedy diplomaticky na Vás…
1) Jak jsme objevili kouzlo závrtů a piva s milkshake přichutí
Ten výlet se začal ve vlaku poněkud netradiční pivní degustací. Vlastně byl zahájen už doma, dost napjatým a vyhroceným hledáním čepice Los Angeles Dodgers - základní to výbavy na výlet, která by neměla chybět v šatníku žádného správného mladého muže. V šatníku mého muže toho rána však osudově chyběla. Byla totiž podle přemístěna (rozuměj uklizena) ještě podlejší ženou (mnou), která už však toho času čekala na zastávce, protože její muž vstal (podle) pět minut před odjezdem klíčové tramvaje. Pohroma byla na střeše. Navzdory enormnímu zájmu o přítomnosti čepice na výletě, musel tento vzácný úlovek (americký, samozřejmě) potupně zůstat doma, zavřený ve zcela nepředvídatelném šatním šuplíku.
Jako zázrak teď s odstupem času vnímám fakt, že muž se během těch pěti minut osprchoval, oblékl, přeskládal mnou zabalený batoh (trapný) do pánské tašky (švihácké) a tu smluvenou tramvaj skutečně stihl. Stihli jsme dokonce ještě před jejím příjezdem započít hádku, která nás krásně zabavila až do příjezdu na nádraží.
Ale teď zpět k té pivní degustaci. Kamarádi nakoupili ve specializovaném obdhůdku piva s příchutí mango milkshake, malina milskhake, ananas milkshake, jahoda weissbier a možná ještě nějaká další. Ananas nechutnal nikomu. Malina byla taková neutrální. Dále jsme se pak rozdělili do dvou táborů: jeden preferoval mango milkshake a druhý jahodu weissbier. Abych Vás neochudila o nic z naší chuťové palety, vše jsme ještě zajídali hruškovým a tvarohovým frgálem. I tato cesta nám nečekaně velmi rychle utekla. Po malé kontrole zrekonstruované blanské nádražky jsme se již začali oddávat dobrodružstvím pěšího putování Moravským krasem.
Čekaly tam na nás krásné cesty polem, loukou, lesem, výhledy, skoro-vodopády 😄, kytky, potoky, zahrádka bez obsluhy 🙅 ve Skalním Mlýně za hudebního doprovodu Kristýny Obracečky a výheldu na dno řidičské kariéry, jež se schovává za volantem turistického vláčku 😂, Macošská propast, větrný mlýn a vřesoviště v Ostrově u Macochy, ale hlavně a především velká spousta ZÁVRTŮ.
"Odborná" rešerše z Wikipedie pro nepoučené (včetně mě): jeden z nejtypičtějších povrchových krasových tvarů. Nejčastěji jde o okrouhlé deprese (sníženiny), dosahující průměru od několika metrů do 1 km (útvary větší bývají již označovány jako polje) a hloubce od 1 m až po hluboké závrty hlubší než 100 m. Závrty vznikají nejčastěji rozpouštěním rozpustné horniny směrem do podzemí, které se označuje také jako krasovění. Při postupném rozšiřování závrtů může docházet k jejich splývání se závrty sousedními a vzniku protáhlých depresí, které se někdy nazývají uvaly. Máme závrty korozní, řícené, náplavové, sufózní (…)
Adrenalinově se začala cesta tam, tudíž cesta zpět se nemohla započíti jinak. Vypadalo to následovně: nástup do autobusu číslo jedna - výstup z autobusu číslo jedna cca po pěti minutách - nástup do autobusu číslo dvě - výstup z autobusu číslo dvě cca po sedmi minutách - nástup do autobusu číslo tři - výstup z autobusu číslo tři cca po čtvrt hodině - běh na vlak - cesta vlakem: ochutnávka hrachových a čočkových chipsů (čočkové nechutnaly nikomu, hrachové 2/6 včetně mě 😊), debata o "výletech přes ptáky" 😃 - příjezd domů.
Děkuju všem zúčastněným, zejména pak organizátorům, bylo to moc fajn 💛 !!!
2) Jak jsme byli nevinní
Chcete si otevřené sklepy vychutnat od první do poslední doušky? Vyrazte s rodiči dvou malých dětí, kteří se výjimečně octli na opušťáku. A vlastně ani pojem první doušky není dostatečně výstižný. První doušek by se dal očekávat v prvním otevřeném sklepě. Jenže což takhle dát si hned ráno cestou vlakem k snídani na zavínění/zavinění hned několik lahvinek šampíčka? (Tímto jsem nás asi už nesmazatelně klasifikovala mezi vlakové alkoholiky 😵😎.)
Přiznám se, že mi to jako moc dobrý nápad nepřipadalo, jenže ve finále nám to asi celkem vytrhlo trn z paty. Ve všeobecně nastolené veselé náladě našim kamarádům přišlo aspoň částečně úsměvné, že jsme si na akci, k níž se vstupenky prodávají v sokolovně a vzhledem k voucherům na lahve vína nejsou z nejlevnějších, vyrazili prakticky bez hotovosti. O to úsměvnější bylo, že můj drahý speciálně za tímto účelem ráno vyrazil hotovost vybrat. Nějak ale neodhadl situaci a většinu z jím vyměřené sumy spolkla hned první investice do jízdenek na vlak, který nám málem ujel (kvůli tomu bankomatu… tahleta rána pře výlety bývají u nás doma poměrně napjatá). Jeho odzbrojující a s oblibou používaná argumentace, že neměl ani ponětí, kam a za jakým účelem to vlastně jedeme, organizátory překvapivě neodzbrojila.
Což o to, stane se… Jenže to by nesměli být ti stejní kamarádi, kteří měli ještě v živé paměti, kterak jsme si na přechod Jeseníků vyrazili jen s bločkem stravenek a platebníma kartama, přičemž nikde nebrali ani jedno ani druhé… Veškeré hmotné jmění celé naší skupiny jsme pak posledního večera vyskládávali na koberec v horské chatě, nakonec jsme to nějak dali dohromady, ale všichni předpokládali, že se z toho poučíme...🙆
V sokolovně jsme si záhy potvrdili, že karty opravdu neberou. Kamarádi sice ze své rezervy pokryli i náklady naše, ale pak už jim nezbylo ani na kafe, ani na párek, což nebyla situace komfortní pro nikoho. (Ona: Jé, nedáme si klobásku?? On: Máš snad na ni nějaký peníze?...). Poté, co muž probudil a vyburcoval drink and drive taxikáře, který se šetřil na odpolední šichtu, aby ho dovezl k nejbližšímu bankomatu a zase zpátky, jsme se ještě rozhodli zkusit štěstí v místním Coopu.
K našemu překvapení zde byla opravdu funkční služba cashback. Za několik tisíc jsme tedy nakoupili dva balíčky žvýkaček a až na zmiňovaného taxikáře měli všichni radost, jak se nám to pěkně vyřešilo. Po zbytek dne už jsme tak mohli ne(z)řízeně porovnávat vzorky vín, škvarkových pomazánek, bramboráků, selátek, burgerů, designu a výzdoby jednotlivých sklepů a sem tam i něčeho malého na zahořčení, aby se kyselinky zneutralizovaly a pohárky chuťové i skleněné zresetovaly. K tanci a poslechu naštěstí nehráli jen ochotníci z místní lidušky (nechyběly pecky jako Stánky nebo Hrobař), ale i skutečná cimbálka, která nás trochu zdržela na předposlední štaci, jakož i mírně povolila stavidla naší konzumace (sýra a špaldových medovek, samozřejmě). Domů jsme se dostali o několik hodin později, než jsem očekávala a zpáteční cesta nebyla z nejpohodovějších (kvůli těm přestupům, samozřejmě), ale rozhodně to stálo za to 🙌.
Děkuju všem zúčastněným, zejména pak organizátorům, bylo to moc fajn 💛 !!!
3) Jak jsme obnovili True Life tradici
Mám ráda hory. Ráda se po nich procházím, ráda se kochám jejich jedinečnými scenériemi, ráda si nabírám do zásoby vzduch tak čerstvý, jako umí vyrobit jedině ony. Jestli se mi někde daří vypnout tu nekonečně proudící dálnici myšlenek v hlavě, je to právě na horách. Zvlášť při chůzi po nějakém náročnějším terénu, kde jediné, na co můžete myslet je pouze a jenom to, kam bezpečně došlápnout…
Moc ráda mám hory, ale to není nic proti naší kamarádce Páje, horalce tělem i duší. Tráví na nich každou volnou chvíli, ať už je slunce, vítr, mráz, bouřka nebo konec světa. Vyjíždí, sjíždí, jezdí, lozí, … a občas, občas je ochotna i jen tak chodit a vyvést nás na nějaký výlet. Není to však výlet jen tak obyčejný, je to výlet True Life. To znamená, že se (Pája) neplánuje trasa, kde nepotkáte ani živáčka, a všude kolem vás vládne jenom divoká a nezkrocená horská příroda. Může se stát, že dojde cesta, může se stát, že se uprostřed května promění léto na zimu, jako by Maruška uprosila bratříčka Ledna o pár sněhových vloček na pořádnou koulovačku. A taky se může stát, že je potřeba přebrodit potok!!
Tady ovšem přestává veškerá legrace. Vy normálně nemáte nějaké zvláštní problémy se skákáním, ale … Když je potřeba skočit z jednoho kluzkého balvanu na druhý a vyhnout se tím zurčící horské bystřině, váháte tak osudově dlouho, že je prakticky vyloučeno, že by se vám ten skok mohl vydařit (ostatní to samozřejmě hravě zvládli, ale to je vám jaksi prd platný). A taky že se Vám nevydaří a od pasu dolů se s vodním živlem konfrontujete víc, než by bylo zdrávo a než by si kdokoliv přál. Zbytek túry (stalo se to prakticky na jejím začátku) pak tedy absolvujete v o dvě čísla větší vypůjčené mikině, o číslo větších vypůjčených šortkách - v pase utažených vypůjčeným motorkářským šátkem a v ponožkách obalených igelitovými sáčky. U ohýnku si pak kromě špekáčků opékáte i vlastní chodidla a veškerý obsah batohu.
Ale to bylo před sedmi lety. Letos jsme tuto krásnou tradici zase obnovili, již o mnoho moudřejší, poučenější a hlavně vybavenější, se zásobou náhradního oblečení vždy po ruce! Nakonec nebylo žádné potřeba. Všechno šlo až podezřele hladce. Lidi žádní, příroda krásná, výkonnostní výstup lesem, kochání na pasece, průzkum koryta, potoky jen z bezpečné vzdálenosti. Až jsme si říkali, že je to nějak málo true a zaradovali se při pohledu na první sněhové ostrůvky. Když ostrůvků přibývalo a pevné půdy pod nohama přímou úměrou ubývalo, už jsme se radovali o něco méně. Došlo i na boření se do sněhu a mokré bačkůrky… Ale to už jsme naštěstí byli skoro v cíli a hravě to spravila horká zelná polívčička. Závěrem jsme si pak ještě stopli jednoho skialpinistu, který nás přiblížil k autu a náš IV ročník true lifu tímto mohl být oficiálně prohlášen za dostatečně true💪💪💪.
Děkuju všem zúčastněným, zejména pak organizátorce, bylo to moc fajn 💛 !!!
 |
| Foto by Simona💛, nohy rovněž její😀 |
✧✧✧
✧✧✧
Žádné komentáře:
Okomentovat