Jestli my jsme si to celé nějak špatně nenačasovali?… Přepadá mě teď často úzkost. Ale čím dál víc se utvrzuju, že tomu tak není. Mám na mysli zakládání rodiny vzhledem k aktuální (a jistě i budoucí) korona-situaci. Jednak jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že záležitosti rodinného typu stejně naplánovat nelze; Jednak intenzivně nabývám dojmu, že to někdo celé naplánoval za nás, a mnohem prozíravěji, než bychom si to kdy naplánovali sami.
Být to na nás, zakládali bychom o nezanedbatelný kus dřív
- neuskutečnili bychom tak spoustu cest, blízkých, ani vzdálených,
- nenavštívili nespočet překrásných míst,
- nevychutnali si tolik dobrých jídel v restauračních zařízeních,
- ani si neužili hromadu kulturních a společenských zážitků.
Tenkrát jsem si sice říkala, že bych všechno tohle za náš vysněný rodinný život šmahem vyměnila. Že už máme nastřádáno i do zásoby. Jenže to jsem netušila, jak vzácné komodity to za pár let budou.
Když jsem zjistila, že bych měla na svět přivést nového človíčka právě v roce 2020, zdálo se mi to jako kouzelné datum k narození. Ne, že bych jakkoliv propočítávala roky, měsíce nebo dny, ale když už to tak vyšlo, líbilo se mi to. Momentálně už je jasné, že právě tento rok, byť jsme si z něj zatím odžili pouhou čtvrtinu, zřejmě nebude v historii zapsán příliš pozitivně. Do čeho se to ta naše holčička narodila, jaký svět ji asi jednou bude čekat?
Holčičce je to sice momentálně úplně jedno, nijak to nepociťuje, potřebuje rodiče, domov a lásku a to jí nikdo neodpírá, ba naopak. Budeme se z toho zřejmě nějaký ten pátek vzpamatovávat, ale až povyroste natolik, aby vše mohla plně vnímat, snad se to už zahojí, dokonce možná i vylepší.
Jenže. Nepočítala jsem s tím,
- že na své vysněné jarní procházky s kočárkem budu vyrážet taky s rouškou. (mimochodem, nic pro atopiky a lidi s citlivou kůží, tyhle "obličejové masky", zvlášť když je teplo...);
- že vycházky budou vlastně to to jediné, kam budeme s holčičkou chodit, a i to by mohlo být ledaským považováno za hazard;
- že na první jarní posezení na zahrádce vyrazíme tak maximálně na naši vlastní terasu.
Nepočítala jsem s tím,
- že se nám šestinedělí ještě o hezkých pár nedělí protáhne;
- že nejen na všechny kamarádky a kamarádky, tety a strejdy, ale v podstatě i na první pochování od babiček a dědečků, bude naše holčička čekat ještě nekonečně a neurčitě dlouho;
- že já si se svými kamarádkami budu čerstvé maminkovské zkušenosti vyměňovat výhradně po telefonu;
- a že všechny známé lidi bude možné potkat pouze a jen šťastnou náhodou.
Ano, tohle všechno jsou zatím opravdu jen malé věci. Malicherné ve srovnání s tím, co se děje a bude dít kolem nás. Jenže se nelze ubránit pocitu, že si člověk tohle vysněné životní období zkrátka představoval trochu jinak.
Naštěstí jsem po prvotním šoku záhy zjistila, že ono to nějak půjde:
- naše až zbytečně velká, dostatečně nevyužitá a dosud nerevitalizovaná terasa získala najednou úplně jiný rozměr. Velká a prázdná betonová plocha se osvědčila na uspávání v kočárku, když už máte venkovního světa v rouškách plné zuby;
- naše šestinedělí s námi vlastně prožíval celý národ, takže jsme vůbec neměli pocit, že o něco přicházíme;
- no a pokud vyrazíme do parku, je skoro pravidlem, že někoho známého potkáme - vlastně se tam nyní téměř přesunul veškerý život, zvlášť pro rodiny s dětmi, které nedisponují vlastní zahradou nebo jiným exteriérovým útočištěm.
Ale teď vážně. Navzdory tomu všemu bude pro nás osobně stejně rok 2020 jedním z nejkrásnějších životních období a nedáme si ho vzít, nikým a ničím!
Žádné komentáře:
Okomentovat