Jeden Velikonoční

Moji milí čtenáři, ač jsme si tento článek z velké části předepsala už před naším odjezdem do Dublinu (a tedy ještě před hlavními velikonočními svátky), k finálnímu publikování tady na blogu se nakonec dostávám až nyní. Ono se bez toho notebooku a při vstřebávání kupy nových cestovatelských zážitků bloguje docela těžko, ale snažila jsem se, ne že ne! Jako malé odškodnění tedy tento článek doplním už i předpremiérou pár dublinských fotek s tematikou tamější velikonoční a jarní výzdoby... Hlavní text o Dublinu s ilustracemi a dalšími fotkami už se taky připravuje, takže se můžete těšit!

Když jsem šla začátkem velikonočního týdne procházkou z města míjela jednak stromy naparáděné kraslicemi, jednak děti, které zřejmě kráčely ze školy na prázdniny, v rukou si hrdě nesly své rukodělné  kraslicové výtvory a slavnostně je prezentovaly rodičům. Dostala jsem sama velkou chuť k velikonočnímu tvoření. Snad ještě větší chuť než ke psaní to byla tentokrát chuť ke kreslení. Věděla jsem, že letos vzhledem k cestování žádné kraslice vyrábět nebudu, tak jsem to vajíčko chtěla vybarvit alespoň na papíře. Nakonec jsem obrázek tvořila částečně doma, částečně v letadle a částečně na hotelovém pokoji. Je to tedy z mých ilustrací zatím největší světoběžnoce ✈🌐😃.

Zamyslela jsem se při tom nad svým vztahem k Velikonocům a hlavně nad tím, jak se v průběhu let proměňoval. 👧 Jako malá holka jsem je zrovna v lásce neměla. Symbolika jarního ozdravení nebo dokonce "pomlazení" mi byla tenkrát celkem šumák a fakt mi přišlo slušně řečeno divný nechat se celý den mlátit od koledníků. Dokonce mi ani tak nevadilo samotné šlehání karabáčem, jako všechny ty formality okolo. Hrozně jsem se styděla a řešila věčné dilema jestli před proutěnou zbraní utíkat nebo radši stát na místě. A jestli utíkat tak jak rychle a jak daleko? A pokud stát na místě, tak co u toho dělat?? Celý den jsem většinou visela pohledem na hodinách a nemohla se dočkat těch pozdních odpoledních hodin, kdy už bylo jasné, že nikdo další nedorazí.

U jedné babičky jsem tyhle svátky většinou trávila společně se dvěma bratranci 👦👦👧, tak to by ještě šlo. Hned z rána jsem to schytala, aby bylo tradicím učiněno zadost, ale pak už jsem se velmi ráda podřídila většině a doprovázela kluky při koledování, samozřejmě že balíčky se sladkostma jsem dostávala taky🍬🍫🍬. A pak že bez práce nejsou koláče ✅ 🍰. 

Jednou jsem ale Červené pondělí trávila u druhé babičky, která se v dobré víře rozhodla, že mi udělá radost. V duchu teorie "čím víc pruhů, tím víc Adidas" k sobě na pomlázku svolala všechny kluky, muže i pány z ulice (a možná i dál) do jediného 👦👨👴👷👱👲👮👳💂, když tam bude mít tu vnučku. Dveře se tedy od rána netrhly a já musela celý den utíkat, stát na místě nebo způsobně konverzovat s úplně cizími lidmi. Pokud by mi na Mikuláše objednala obzvlášť strašidelného čerta 👹, prokázala by mi tím zhruba podobnou službu (možná by to bylo dokonce snesitelnější, protože ten aspoň přijde jen jednou, a pak už je klid).

👩 Čím jsem byla starší, tím byly ale Velikonoce větší sranda. Zvlášť když jsme s holkama přišly na to, že si to utrpení můžeme značně zmírnit tím, že budem ty hodiny hypnotizovat společně a následně i společně utíkat nebo stát na místě 👭💃. A tak jsme se každoročně scházely u kamarádky Ivy, řešily zásadní společenská témata, popíjely Martini a k obědu nám její úžasná maminka vždycky usmažila ty nejlepší kuřecí řízky s bramborovou kaší. Rok od roku jsme je naoko zdvořile odmítaly o něco méně přesvědčivě. A pak už jsme jen čekaly a čekaly ⏳⌛. 

Zcela jsem přehodnotila názor na hodiny, kdy by se dali očekávat poslední koledníci. Tahle lukrativní zastávka s legendární česnekovou pomazánkou byla totiž vyhodnocena jako nejlepší cílová stanice, takže naši hoši se nejednou přimotali klidně i ve tři odpoledne😵🙈🙉🙊😵. Někteří už dokonce i rovnou vzdali ambice vystoupat zákeřné schody do prvního patra a zakotvili v bezpečí lavičky pod okny. Pokud se nepletu, tak tohle zastavení je pro naše koledníky doposud v kurzu, i když už tam Iva pár let nebydlí 😄.

🚂 S postupem času taky člověk ocení, že Velikonoce znamenají i volno a možnost si někam vyrazit. Za tradičními a řemesly a výrobky na české hrady a zámky, navštívit nějaké evropské metropole nebo třeba vyjet do Jižních Čech na kola. To se Vám pak takhle může stát, že čekáte s kolem před železničním přejezdem a najednou na Vás vybafne další přijíždějící cyklista s tatarem v ruce a za bujarého křiku "hody hody doprovody, vyšlehám tě do pohody" vám uštědří pár ran kolo nekolo. Pak projede vlak, zvednou se závory a všichni dál nevzrušeně pokračují v jízdě, jakoby nic ...🚴

🌼🐣🐇 Poslední dobou mám Velikonoce moc ráda. Jednak už jsem velká a stydím se o něco míň 😄. Ale hlavně Velikonoce hlásí příchod jara v plné síle, nový svěží vítr, konec zimní hibernace. Venkovní i vnitřní svět odhazuje šedavé halení a všechno se začíná krásně vybarvovat - malovaná vajíčka, pentličky, kočičky, zeleň, zákoutí, zátiší, výzdobičky … Vzduchem srší energie, chuť vyrazit ven z nory, chuť něco podnikat a tvořit 🌀🌞✨🌷.

 

A jedna humorná absurdita závěrem 🐤🐤🐤

Sebrané Spisy Slovinské

Než vyrazíme na další cesty,

rychle ještě splnit starší resty! 

Sebrané Spisy Slovinské sdílím Vám

Snad se budou líbit Vám, dyja dyja dá!

🎶😄🎶

1) Přímořský rezort po hlavní sezoně

A máme to tady opět, přátelé! Situace se nám opakuje, variuje a vyvíjí. Přímořskou turistickou sezonu jsme předčasně zahájili a nyní ji ukončujeme téměř po limitu, jaký je v tom rozdíl?

• Koupací smůlu jste si už naštěstí vybrali posledně, takže tentokrát Vám venkovní teplota i povětrnostní vlivy umožní si alespoň na část pobytu takhle poležet na pláži a pořádně zaplavat v Jadranu 🌊.
• 
  
• Plážová lehátka, přístřešky i slunečníky jsou zcela zdarma (nevím jestli vždycky nebo jenom teď, po sezoně). Navíc vzhledem k prořídlým řadám rekreantů není potřeba o ně svádět po ránu litý boj, jak si to pamatuju ze svého dětství, kdy bylo potřeba vstát ještě kus před snídaní a vyznačkovat si svoje teritorium pestrobarevnými osuškami - kdo to neudělal, tak jako by nebyl! Tak teď po sezoně si na pláž klidně nakráčíte někdy kolem jedenácté a ještě si můžete vybírat, kde by se Vám to tak nejlépe líbilo… Navíc si můžete klidně jen tak posedět a porozjímat u stolečku opuštěného plážového baru, velmi stylového, vyzdobeného lapači snů, květy a bambusovými a cingrlátky hrajícími ve větru🍹.
•  
• Ale abyste měli tu správnou nostalgii, tak česká rodinka se stejně zanedlouho uloží opodál, bude kouřit, pít drinky, filozofovat o životě a nenápadně se rozrůstat o další a další členy (až se chtě nechtě přistihnete, že se v myšlenkách intenzivně zaobíráte rozklíčováním jejích příbuzenských vztahů) a rozšiřovat se v prostoru tak, až budete doslova na dotek 🙌.
•  
• Ve většině restauračních zařízení budete opět téměř jedinými hosty, překvapivě kolem Vás ale personál nebude ani trochu kmitat, natož se Vám tak dívat do očí a plnit  z nich nějaká přání. Je to asi jako byste pokaždé někam přišli těsně před zavíračkou, oni už mají odpracováno, patrně i vyděláno, a teď už by si chtěli jen spočítat tržbu, zavřít kasu, poklidit, hodit nohy na stůl a počkat až někdo odmává konec… Jenže oni jim tam pořád chodí lidi! Nedá se nic dělat, obsloužit Vás musí, ale plně si na Vás realizují svojí vyhořelost. Občas se mi zdá, že jejich krajní pozitivní poloha je jakási vlažná neutralita 😏💪.

Jen jednou, v městečku Izola, kde se kouzelně střetá Balkán s Itálií, jsme už už chtěli vše přehodnotit s tím, že jsme místním ukřivdili. Číšník poletoval po zahrádce, usmíval se, na stole nám neustále něco přistávalo, včetně závěrečného digestivu na účet podniku. V tom jsme ale z jeho rozhovoru s jinými hosty pochopili, že je to Ital a italský bude nejspíš i celý tenhle podnik včetně znamenitých krevetovo-cuketových tagliatelle toho času již spokojeně odpočívajících v našich bříškách… 🍝

Ale stejně je tu krásně!!! Naší Portoroži je hanlivě přezdíváno Portobeton, a ano, věru ho tu není málo, žádné romantické a divoké přírodní pláže jako si vesměs pamatuju z Chorvatska. Avšak i se vším tím betonem a různými zátarasy bránícími v pocitu věčnosti&nekonečna, které mám spojené s otevřeným mořem, si tady stejně připadám docela útulně. Pobřeží je lemováno krásnými dřevěnými moly, betonové plochy přechází do zelených prostranství s ratanovými lehátky, přístřešky, palmami a borovicemi. Do vody vedou pohodlné schůdky, dno je upravené, takže se nemusíte bát dostoupnout a ve vodě neplave žádný svinčík. Je to sice, pravda, takové trochu sterilní, ale když se zadívám na barevné plovací čepice důchodců a klidnou vodní hladinu, tak nebýt toho, že sem tam projede v dáli nějaká loď, připadám si jak na jakési retro plovárně, jen s ozdravnou jadranskou vodou jako bonus, úplně jak z Rozmarného léta, a nezdá se mi to být ani trochu poněkud nešťastné 🚤.

2) Čelit výzvám!

Užívat si horké letní dny u moře, to vážně není žádná věda, uspořádat koupací akci při vichřici a značně poklesajících teplotách, to už chce panečku fištróna!

Muž však pravil, že to musíme zrealizovat - na důchod to pak jistě oceníme 🙆

• Takže si vyběhnete v plavkách a šátečku, ačkoliv byste se nejradši vrátili pro svetr 👘.
• 
  
• Co nejkřečovitěji se balíte do vlajícího šátku, abyste následně hrdinně odložili i ten - důmyslně jej zatížíte na plážovém lehátku 👙.
•  
• Oblečeni do plavek a husí kůže se vydáte k moři, pěnové žabky necháte lehkomyslně pohozené na břehu 👣.
• 
  
• Víte, že když se neponoříte ihned, neponoříte se už nikdy, a tak se ponoříte ihned a snažíte se co nejdřív rozplavat ztuhlou krev v žilách ⛄.
•  
• Po chvíli oceníte, že voda je přeci jen teplejší než vzduch, a hlavně v ní ani trochu nefučí - je tedy žádoucí udržovat co nejvíce tělesné plochy pod hladinou 🙏.
• 
  
• Mořské vlny se před Vámi zatřpytí a vy plavete dál a dál, jako o život 💙.
• 
  
• Na chvíli se otočíte směrem ke břehu, že si jako odpočinete a poležíte na vodě, přičemž zjistíte, že v protisměru to zdaleka není taková idylka, že vám totiž vítr soustavně chlístá spršky vody z hladiny přímo do ksichtu 💦. 
•  
• Jasně jste pochopili vzkaz, že je na čase plavat bez okolků zpátky, s realizací je to ale slabší, kvůli těm neutuchajícím soustavným chlístancům do očí, uší i nosu 💦💦💦.
• 
  
• Nakonec se po diagonále nějak dopravíte ke vzdálenějším schůdkům, opět se vystavíte studenému a větrnému vzduchu a běžíte si k původnímu vstupu pro ty pěnové žabky 🏃.
• 
  
• Hledáte a lovíte s manželem 4 kusy žabek, souboj nakonec vyhráváte, avšak pouze 3:1 - obuv si tak proti vám schovává jedno eso v rukávu (alias botu v moři) 👣👣.
• 
  
• Obutá/neobutá, oblečená/neoblečená, suchá/mokrá prcháte s vidinou horké sprchy zpět na pokoj 🛀.
•  
• Na úplně opačném konci pláže nacházíte plovat tu poslední botu, manžel se vám pro ni vrhne hlava nehlava, bohužel spíš nehlava, neb je mu v tom zápalu do ní uštědřena rána od kovového zábradlí 💥.
• 
  
• Celou epizodu tak můžete s klidným svědomím uzavřít, mise mít na stará kolena na co vzpomínat byla úspěšně splněna 👴🏻👵🏻✅

3) Na kole, na kole ...

🗼

Piraň nás na první pohled nadchla 

a věděli jsme, že chceme víc, 

a ještě! 

A v zlatém odpoledním světle i při slunce západu! 

A na kole! 

A … splnilo se nám to 

a bylo to krásné !!!

🗼

🚴🏼‍♀️ Když jsme se blížili k improvizované půjčovně kol a jiného sportovního náčiní, přestávalo se mi to jevit jako dobrý nápad, jakkoliv byl můj. Se svým kolem už jsme na sebe tak nějak zvyklí, ale s cizími bicykly mi to většinou moc nešlape. Najednou se mi hrozně chtělo jít pěšky, taková pěkná procházka to mohla být!

🚴🏼‍♀️ Jenže na to už bylo pozdě, a tak jsem všechny obavy spolkla a s nenuceným výrazem napjatě očekávala na přidělený stroj. Když mi v rukou přistála krásná vysoká řídítka a mohla jsem se ladně vyhoupnout na sympaticky nízké sedlo, kolo jsem si zamilovala na první dosed. Splnilo totiž základní podmínky zachování mého osobitého jízdního stylu. Tedy: Kdykoliv máš jen stín pochybností o vzniklé situaci, rychle sesedni. Pokud člověk často sesedá, musí se mu především dobře nasedat, s oběma nohama na zemi samozřejmě (nějaké švihání nohou ve vzduchu už pomalu za jízdy na té nebohé druhé noze je pro mě snad ještě větší sci-fi než se jednou rukou pustit a třeba ukázat, že odbočuju… – ano, vím, že podobné triky umí každý průměrný český důchodce, taky za to mají můj bezbřehý obdiv).

🚴🏼‍♀️ Jakmile jsme prokličkovali rušnější ulicí až k cyklostezce na břehu moře, na jehož hladině zrovna dováděly ve vlnách paprsky pozdně odpoledního slunce, přála jsem si, aby tahle jízda nikdy neskončila. Vlasy vlály ve větru jako v reklamě na Poděbradku a bylo mi tak lehce a šťastně…

🗼 

I cesta může být cíl, a tahle cesta klidně mohla být cílem sama o sobě, my měli ale takové štěstí, že na nás ještě jako třešínka na dortu čekalo město, krásné slovinské městečko s italským šarmem, rozprostírající se od břehu moře a táhnoucí se bludištěm tajemných křivolakých uliček až do přilehlých kopců, kde se hrdě tyčí majestátní hradby. Odsud si lze vychutnat pohled na celou tu šírou nádheru, červené střechy domů, vysoké věže kostelů, prozářenou svěží zeleň stromů a keřů, divoký temně azurový Jadran s bílou pěnou a všeobjímající teplé sluneční světlo, nejlepší filtr, 100% přírodní...

🗼

4) Poděkování

 

Cestou z Predjamského hradu, který jsme navštívili během přesunu od moře do hor se nám stal jeden takový ošklivý..., nepěkná věc. A totiž že jsme píchli.

🚗 Když nám kontrolka definitivně potvrdila naše obavy a zahlásila ztrátu tlaku v pneumatice, byli jsme zrovna v nějaké zapomenuté vesničce. Okamžitě jsme zastavili, prakticky nějakým důchodcům na dvorečku. Byli jsme zrovna v plné polní se všemi zavazadly, která nám nezbývalo než na ten dvoreček vyrovnat, abychom mohli vypátrat v kufru rezervu, důchodci si toho vůbec nevšímali a nevzrušeně si okopávali zahrádku.

🚗 Muž chytil paniku nejvyššího stupně a myslím, že v prvotním šoku opravdu věřil tomu, že už budem na tom dvorečku uvězněni navěky. Já jsem výjimečně držela optimismus a víru v lepší zítřky...

🚗 Každopádně kolo jsme nakonec za vydatné podpory na telefonu zdárně vyměnili, trochu jsme se ušpinili, hodně vyčerpali a čekaly nás ještě stovky bonusových kilometrů navíc. A nikdo nám ani náznakem nepomohl, nepřibrzdil, důchodci nezvedli hlavu od okopávání…

🚻 V kombinaci s předchozími zážitky jsme si o Slovincích už začínali myslet své, to bychom ale nemohli poznat naše laskavé bytné z Trenty, Ajlošu a Tanju. 

🚻 Když jsme potmě a v poněkud zbědovaném stavu dorazili do malebné dřevěné chaloupky na úpatí kopců a skal, Aljoša na nás trpělivě čekal, aby nám předal náš krásný apartmán. Tak akorát útulně malý a zároveň dostatečně prostorný i vybavený. Nový, čistý, voňavý, moderní, ale zároveň plný domácího tepla, se svíčkami a živým kvítím na stole.

🚻 Aljoša sice angličtinou moc nevládl, ale starostlivě si vyslechl naše trápení a hned se nabídl, že se nám poptá na možnou výměnu rezervy v nějakých bližších lokalitách (aby nás zachránil alespoň od části bonusových km, které nás ještě měly čekat do konečného řešení našeho problému). Dalšího dne se nejen poptal, ale vše nám rovnou i domluvil a následně večer přišel osobně vysvětlit i s manželkou Tanjou.

🚻 Když jsme se probudili do posledního trentského rána a s nelibostí se začali balit, přišli se s námi ještě oba rozloučit a dokonce nám předat i krásné dary, lokální produkty (samozřejmě domácí, jak jinak😁) 🧀🍖🍷🍾.

🚻 Vykoupili tak bohatě veškeré dosavadní přešlapy jejich krajanů a nám potvrdili, že věřit v dobré lidi ještě stále není žádný naivní přežitek, DĚKUJEME!

Malý úryvek, očima mého muže ...

Lehce nostalgický článek

Jsem melancholik. Typologie osobnosti jsem měla vždycky v oblibě. Jasně, uvědomuju si, že je to škatulkování, zjednodušování a často i umělé napasovávání různorodých lidí do stejnorodých tabulek. Jenže… stejně mě to baví, nemůžu si pomoct... Pokud chce nějaká teorie zaujmout moji pozornost, stačí aby obsahovala libovolný kategorizační test, popisovala různé typy, rozdíly, shody, kombinace, nehody, náhody, výhody... a má mě 😊. Ne každá taková teorie je dobrá, to si naštěstí kriticky uvědomuju. Ale… krátkodobě mě dokážou zabavit klidně i ty špatné 😎. Avšak to se tohoto Hippokratova dělení na flegmatiky, choleriky, sangviniky a melancholiky rozhodně netýká. To už je opravdu léty prověřená klasika, ve které se alespoň koutkem duše najde každý z nás.

Takže jsem melancholik. Ale proč to píšu? Možná už začínáte nabývat dojmu, že chci typologiím věnovat celý tenhle článek. Pokud Vás to odrazuje, tak se nebojte, není tomu tak. Pokud Vás to naopak nalákalo, taky se nebojte, trochu psychologické to přecejen bude. (Koho odrazuje i ta psychologická troška, doporučuju rovnou skočit na druhou půlku článku - od druhého obrázku dál 😉.) Právě k Vám totiž vysílám v pořadí desátý jubilejní (rozhodla jsem se, že deset je jubileum, tak doufám, že mě v tom nenecháte) článek. A to je prostor pro trochu Nostalgie. A Nostalgie je něco, co umí melancholici moc dobře!

Obecně prožívám intenzivněji nebo minimálně navenek viditelněji spíš negativní emoce. Jenže co jsou to vlastně negativní emoce? A co jsou ty pozitivní? Často si uvědomuju, jak moc je všechno relativní a "pozitivní" vs. "negativní" jsou pojmy speciálně relativní, zvlášť pokud jde o emoce. Žijeme dnes vůbec v relativní době, to je jasná věc. Jedna moudrá psycholožka nám kdysi na školení vštěpovala, že každé "pozitivum" má i své stinné stránky a "negativum" zase ty slunné. A zrovna taková Nostalgie tak ladně a neuchopitelně balancuje na hraně mezi tím vším, že mě to naprosto fascinuje! Občas mě dokáže potrápit, ale ve skutečnosti ji mám ráda a jsem vděčná svému melancholickému ražení, jak hluboce a plasticky ji dokážu prožívat.

Je to:

• zvláštní tetelivý pocit mezi radostí a smutkem, mezi vzrušením a dojetím
• zhmotnění konečnosti a pomíjivosti spolu s prožitkem krásna, které máme už navždy ukryto uvnitř jako poklad
• rozněžnělý filtr, jenž z minulosti dělá lepší svět a přítomnosti vtiskává lehký patos a hlavně hořkou příchuť toho, že se už brzo sama taky stane minulostí…

Já jsem třeba mistr na to cítit nostalgii z konce a minulosti už v přítomném okamžiku… (Proto mám taky s tím kýženým tady a teď prožitkem často problém, a proto mám taky takovou potřebu zachycovat jej pomocí slov a obrazů). Když se děje něco hezkého, uvědomím si již bolestně brzy, že to za chvíli pomine a je mi po tom teskno, byť to ještě ani neskončilo. Tohle například běžně zažívám už nejmíň od půlky dovolené nebo když jím moje oblíbené jídlo a vím, že nebude na přidání 😄. Občas je mi dokonce teskno a lítostivo i za něčím, co nebylo zas až tak čistokrevně super, ale stačí mi jen pouhý fakt, že se to už zkrátka nebude opakovat, že je to konec jedný éry! (Aneb pohled na svět přes "maturitní brejle"👓)

Pokud ale pominu všechny výše zmiňované pikanterie, moje Nostalgie mi většinou pomáhá, především budovat a hýčkat si vlastní pozitivní minulost, rozvíjet lásku k tradicím, rituálům, pospolitosti a soudržnosti, za což jsem jí nesmírně vděčná. Někdy mě Nostalgie doslova pohltí a namíchá mi koktejl emocí, pocitů, vzpomínek, vůní a chutí, tak silný, až mě to omámí a nepustí zpět 🎶. To třeba když se vracím na stará místa, kde jsem dřív bydlela, nebo něco významného prožila. Je to totéž a zároveň to není totéž. Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky tu platí beze zbytku. Ale to neznamená, ze vás ta řeka nebude stále přitahovat jako magnet a že díky ní neprožijete zase něco hezkého, ačkoliv tentokrát trochu jinak...

 

Třeba jakmile projíždím kolem České Třebové, kde mám babičku s dědou, cítím to. Obzvlášť silně. Všechny ty vjemy a asociace mi ožívají a vytváří v obláčcích kolem mé hlavy doslova paralelní světy.

 •

Ruce fialový od borůvek, malin, ostružin a taky lhoteckýho rybízu, samozřejmě a zvuky toho prehistorického odšťavňovače, podkreslené zklamanými povzdechy, že to nějak nechce fungovat, zase... 🍓

Nebo ta obrovská bouřka, co nás jednou na borůvkách stihla, úprk přes stráně, promáčený oblečení, a pak už jen babiččina těžká duchna a vůně čerstvě upečenýho borůvkovýho svítku 💥

Dny strávený s dědou v lese • přespolní kuchyně, lesní čaje, pečené brambory a špekáčky, ty nemůžou chybět • čištění studánek pro srnečky • stavění domečků pro skřítky • Proměnit se v Indiány? Žádný problém! • Běhání po louce, pletení věnečků, chytání motýlů, sbírání bylinek (tenkrát všichni věřili, že ze mě bude opravdická lékárnice a ne jen ta z filozofické fakulty) • A v zimě hurá sáňkovat na Březinu a bruslit do Benátek 🌲

Velikonoční burza se sladkostma • Vyrábění dušičkových věnců a procházky mezi plápolajícíma svíčkama • Lhotecké posvícenské věnečky a koláče • Kostelíček svaté Kateřiny a jabkancová pouť • Dědův legendární Betlém, babiččina BOŽÍhodová kačena se zelím, muchomůrky a arabesky na stromečku, "máme jich tu jedenáct a jsou to ty nejznámější..."🎄

 •

Kozlov, Hory, Presy, Javorka (mnou leta překřtívaná na Jagorku 😊) - hastrman, hříbek, selka co stlouká máslo, Rumcajs, Večerníček • Havajská játra a zmrzlinové poháry s paraplíčkem 🍨

Cukrárna u Kruliše než z ní udělali sexshop, potraviny u Bohouše (tenkrát jediné, dnes jsou tam nejmíň čtyři hypermarkety), Drogerie-Papírnictví u Beránkové, když se ještě tyhle dva voňavé obchody spojovaly do jednoho 👜

 •

Tuny pomalovaných nádražáckých papírů a popsaných bloků - deníkama, kronikama, diplomama, … • Dědova kancelář s psacím strojem (to tehdy bylo něco) a později možná dokonce! i s počítačem • A hlavně, hlavně! Město z kartónu, domeček modrého hrocha, fialového hrocha a medvěda a později i jejich manželek a dětí z krabic od bonboniér, čajů a vaniček od jogurtů  •  Pruhovaný koberec v ložnici - jasná běžecká dráha pro olympiádu, jedinou takovou kde se mohl utkat viking, kuchař igráček, medvídek koala a indián  •  A taky bunkry z křesel, polštářů a dek, když venku pršelo  •  později i žolikové seance ♦♥♣♠ (Ty Katko, ale ne že to řekneš mamce!) 📦

 •

Intenzivní libečkové aroma, základní ingredience všech polívek a lektvarů (třeba uzmenšovacích nebo uzvětšovacích 😊) připravovaných do plecháčků na dvorečku, dnes by mi za to hipsteři asi utrhali ruce 🍵

Skřípání písku při výstavbě tunelů a vodních příkopů • Troubení klaksonu na autě z klády s volantem, o němž děda dodatečně přiznal, že byl nalezen na skládce (No nekupte to! A jak nám posloužil…) • Neutichající vrzání houpačky • Dřevěné ťukání do chodníku chůdama, napřed nejisté, ale záhy pěkně svižné a rytmické nebo tupá rána oštěpu umě nasměrovaného přímo na můj palec od nohy (co se sportů týká, byla jsem vždycky výrazně šikovnější na nohy než na ruce🙆) • Šplouchání bazénku a výkřiky "Padám z mostu", "Zlatá brána otevřená" nebo "Spadla lžička do kafíčka! (Ale rychle ven a převlíct do suchýho, ne že nastydnete, já tady potom nebudu lítat s teploměrem!) • Praskání táborákovýho ohně a cvakání zubů při nočním pozorování hvězd 🔥

Barevné světy ze kříd - když došel chodník na zahradě i na ulici, pokračovalo se čmáráním na azbestové stěny domu (Ale hlavně opatrně, je to jedovatý!) 🎨

No a ta nejlepší klubovna jakou si jen dokážete představit, domeček z prken od školních lavic se střechou, otvíracím oknem a dveřma, erbem, plně vybavený nábytkem včetně spotřebičů 🔔

 •

Babiččiny chlupatý knedlíky, křapáče, přepékaná kaše, štrůdl a makový buchty ještě teplý čerstvě vytažený z trouby (Ústa se radují, bříška žalují) • Svěžest bezinkové šťávy a hroznové limonády • LeeedoMedooo, přimazávání křupavých rohlíků nArmálním máslem (já už v dětství věděla, že ten margarín je nějak špatně), topinky se sádlem (a že to sádlo nebude tak strašně nezdravý, jak se říká - Ty Katko, ale ne že to řekneš mamce!), domácí rybízová marmeláda (tehdy ještě nebyly domácí výrobky alias DIY cool trendem ale jedinou možností), bílá káva z melty, hrnečky s Krtečkem, Večerníčkem a lesním ovocem, příděl dýňových semínek ☕

 •

Děti z Bullerbynu, Cirkus Humberto, Pučálkovic Amina, Anička z První A, Špička chce k novinám, Děvčata z Příkré uličky (Ty Katko, ale ne že to řekneš mamce!), Hry bez hranic, Doktorka Quinnová, ale i estrády na Nově, abych nebyla jenom idylická 📚

  •  

 • 

 • 

   

A já se v těch všech obláčcích a paralelních světech jiných časových dimenzí melancholicky topím i nostalgicky koupu, s nohama taktak na zemi. Já a moje Nostalgie. Moje nostalgie a já. Ta Nostalgie jsem já. Je to moje součást. Odjakživa a Navždycky. Děkuju!

PS: Jazykové okénko k nespisovným výrazům a hlavně koncovkám 📝 Pokaždé, když jsem v září ve škole vyprávěla zážitky z Český Třebový, vyděšená paní učitelka se mě snažila zase zpátky přeučit na "z České Třebové". Tady není kdo by mě opravoval a cítím, že mi to sem zkrátka patří, jinak by to vzpomínání nebylo tak úplně opravdové. Narvat to do každého jednoho slova už by mi ale zase přišlo moc, takže jsem to občas odlehčila. Není v tom žádný klíč, jenom čistá intuice, tak ať si tím pozornější a jazykově citlivější čtenáři nemusí lámat hlavu 👀.

Když muž se ženou snídááaaa

"Muži a ženy jsou dva různý živočišný druhy…"

Aneb najdi tři rozdíly.

 

On a Ona poprvé: Vstávání

Ona:

Obvykle se budí ještě pár minut před zazvoněním tiché a tlumené melodie budíku. Pokud ne, po pár tónech ho okamžitě vypíná. Chvilku si ještě poleží, protahuje se a vstává. Potmě posbírá pár předmětů osobní potřeby, které u sebe potřebovala mít i večer před usnutím (ostatní věci už má z předchozího dne nachystané ve vedlejší místnosti). Odchází. Zavírá dveře ložnice a nechá ho v klidu spát.

On:

Poměrně agresivní zvuk budíku se rozezvučí poprvé ⏰ >> Ona se okamžitě probírá. On budík po chvíli vypíná a nerušeně spí dál, i jí se ještě naštěstí podaří usnout.

Budík zvoní podruhé ⏰⏰ >> Ona se okamžitě probírá a ví že už neusne. On budík po chvíli vypíná a nerušeně spí dál, jí už se opravdu usnout nepodaří. Tak alespoň ještě ve vyhřátém pelíšku odpočívá a užívá si, že nemusí vstávat…

Z čehož ji vytrhne ⏰⏰⏰ třetí zvonění budíku >> On budík po chvíli vypíná a nerušeně spí dál. Ona už má definitivně pokažené i ranní povalování. Je dočista vzhůru, vstává a jde si uvařit čaj.

Budík se rozdrnčí počtvrté ⏰⏰⏰⏰ >> Tady už On někdy neusíná, ale začne místnost osvětlovat displejem. Když si dostatečně zkontroluje internety, pomalu vstává a jde si dát sprchu.

(Existují ale i alternativy s pátým ⏰⏰⏰⏰⏰ až šestým ⏰⏰⏰⏰⏰⏰zazvoněním.)

Ona využívá dočasného klidu a jde si ještě lehnout. Ví, že rozhodně nemá cenu pokoušet se ještě usnout, nicméně přesto občas usíná. Po sprše On vtrhne zpět do ložnice, rozsvítí velké světlo (které Ona nesnáší ani když není rozespalá) a začne ve skříni hledat, co by si tak vzal na sebe. Někdy to zabere i několik kol postupného otevírání a následného zavírání šuplíků. Občas s ní konzultuje, kde by se tak ten který kus oděvu mohl nacházet, načež se spěšně (čti hlučně) obléká. Závěrem sebou ještě plácne na postel se slovy "Ty se máš, že nemusíš vstávat!"

Krucifix! To bych ráda věděla, jak to dělaj v jinejch rodinách?

Na to musí mít lidi nějaký speciální školení nebo co?? 😃

On a ona podruhé: Snídání

"Mám takovou zvláštní úchylku. Večer před spaním, třeba když si čtu v posteli, dostávám strašlivou chuť na snídani. Není to obyčejný hlad, který by šlo zahnat rohlíkem nebo banánem. Je to zcela konkrétní chuť na horký čaj nebo bílou kávu, croissanty, lívanečky s javorovým sirupem a rozpečené toasty s máslem a pomerančovou marmeládou. " (Pavla Horáková: Teorie podivnosti)

Ano, tohle přesně mívá Ona taky! Večerní snění o ranní snídani ☕. Ranní snění o ranní snídani ☕. No neříká se snad, že má po ránu člověk myslet na něco pěkného, naladit se radostně na nový den?

"Když se ráno probudíš, Pú," řeklo konečně Prasátko, "co je tvá první myšlenka?" "Co bude k snídani," řekl Pú. "A co tvoje, Prasátko?" "Co se dnes asi stane zajímavého," řeklo Prasátko. Pú zamyšleně přikývl. "To je totéž," řekl."

Vzhledem k tomu, že poslední dobou než zkonzumuje všechny své ozdravné přípravky a šťávičky, musí se samotnou snídaňovou konzumací čekat skoro hodinu, zažívá celkem krušné chvíle, kdy vteřina, je delší než rok 🕕🕖🕗!

Ona je prostě jednoznačně snídaňový typ ☕. Asi se nějak podvědomě naprogramovala na oblíbené rčení svého dědečka "Snídani sněz sám, o oběd se rozděl se svým přítelem a večeři daruj svému nepříteli." Zbožňuje dlouhé a poklidné několikachodové víkendové domácí snídaně ☕ prokládané čtením a povídáním, švédské snídaňové stoly v hotelech ☕ i stylové brunche v kavárnách ☕! Má to ale jeden háček: pro společný život si vybrala svůj snídaňový protiklad ☕❌. Ne, že by ho snad záměrně hledala - teorie o tom, jak se protiklady přitahují má jistě něco do sebe, ale zase odsud posud… Zkrátka to tak nějak vyšlo samo, že On, Muž s nímž se Ona rozhodne strávit celý svůj život a který k ní bude mnoha ohledech dokonale ladit, jednoduše nebude mít snídaně zrovna v lásce ☕❌. Ironie že? … Umíte si představit, jakou má radost, když celý život ironii hledá? 😄

Pokud je tedy On o víkendu vzhůru v čase kdy by se dala očekávat snídaně, nebo kdy by ji očekávala Ona (další zádrhel je totiž v tom, že Ona je spíš skřivan zatímco On ukázková sova) a ke společné snídani tak skutečně dojde, bere ji On čistě pragmaticky. Jednoduše dostat něco málo do žaludku v rámci přípravy na oběd, hlavně žádné zbytečné cavyky s tím, ideálně to vyřídit v co nejkratším časovém úseku. A jestli má On co se oběda a večeře týče apetit, tak snídaně se to bohužel netýká ani trochu … Výjimku mohou zajistit maximálně míchaná vajíčka nebo čoko-kuličky v mlíce, ale i to se dá shltnout v rekordních časech!

Svůj ideál o tom, kterak si oba sedí naproti sobě u dlouhého slavnostního stolu plného dobrot jako panstvo na anglickém venkově:

"Drahý, ještě šálek čaje? … "Ano a podáš mi prosím slaninu, drahá?" … "Och nyní jsem dočetl vskutku zajímavou pasáž ve své obohacující knize, podívej! - Co o tom soudíš? …"

si tedy může Ona nechat pouze na to své večerní a ranní snídaňové snění…

On a Ona potřetí: Balení 

(Nikoliv kdo koho sbalil, ale jak si kdo balí...)

Ona samozřejmě zahájí přípravy na cesty minimálně den předem. Vypere několik praček tak, aby bylo čisté všechno, co se bere i co zůstává doma - pro příjemnější návrat. Pak si namyslí potřebné kousky oblečení (do tepla, do zimy, na sport, volný čas, společenské události, pro strýčka příhodu, do rezervy, na každý pád … 👑👒👓👕👖👗👘👙👚👛👞👟👠👡👢) naskládá je na postel, natřídí a napakuje do látkových pytlíčků. V koupelně si začne centralizovat nezbytnou kosmetiku 💄. Zabalí cestovní lékárničku 💊. Udělá konkurz na nejlepší čtivo 📚 a jiné volnočasové kratochvíle 🎨 a elekronice dodá potřebnou šťávu 🎧📷. On spí, odpočívá u internetů a televizí nebo se šlechetně ujímá reprezentací na společenských událostech 😎.

Když se pomalu blíží čas odjezdu Ona si jde chystat příruční zavazadlo 👜, doladit hygienu 👝, nějakou tu malou svačinku 🍔 na cestu, poskládat jeho košile 👔👔👔… On spí, odpočívá u internetů a televizí, … 💤💤💤

Jakmile odjezd už prakticky klepe na dveře, On vstává, jde do ložnice, udělá tam nějaký dokonalý trik a do minuty má vykouzlený sbalený kufr 💼🎩, takže si může jít ještě na těch pár ušetřených minut poležet a třeba pustit nějaká zábavná videa na internetech, pro změnu. Objektivně vzato má Ona poněkud širší záběr a je předem dobře vybavena na všechna ta jeho "Nemáme náhodou tohle? … A tamto?" která dříve nebo později přijdou. Ale stejně. Tohle teda fakt obdivuje! Ráda by znala tu tajemnou magickou formuli, jak si sbalit zavazadla za ani ne dvě minuty?? Zázrak? Superschopnosti? Tajná smlouva s ďáblem? Od všeho kousek?? 🎩💥💫😈

A co je nejhorší, přesně v ten moment si Ona uvědomuje, že navzdory všem náskokům a rezervám stejně žalostně nestíhá, (a to si myslela, že si ještě před odjezdem stihne klidně i zacvičit) 👀🏃. Začne zmateně pobíhat po bytě, zavírat okna, vypojovat spotřebiče, rozbourávat kompozici svého esteticky naskládaného zavazadla a doplňovat do něj zapomenuté předměty (čti věci, které obvykle vůbec není potřeba brát, ale v té panice by Ona nejradši zabalila do baťůžku celičký byt, protože jeden nikdy neví!). Jemu zakazuje na ni mluvit, pohybovat se v bezprostřední blízkosti a jakkoliv ji rozptylovat. Zkrátka něco v tomto duchu … :

RIMMER: Tak to by stačilo! (Začne psát do svého zápisníku a předříkává si) „Lister D., třetí technik. Přestupek: ruší nadřízeného důstojníka pobrukováním, mlaskáním a mlčením.“ Až to uvidí kapitán, jsi v koncích.

Nicméně navzdory všem peripetiím se ještě nikdy nestalo, že by neodcestovali nebo něco zásadního zapomněli, a pokud ano, tak to už asi bylo zapomenuto v záplavě šťastných vzpomínek, které si naopak vozí z cest domů. Navíc tam vstávají, kdy se jim chce (dobře, ona ho trochu tahá z postelete, protože už se nemůže dočkat snídaně) a někdy spolu vydrží snídat i půl hodiny (když má on po ruce internety) 😂.