sobota 25. ledna 2020

Čekání na ten nejzázračnější milníkový povánoční dáreček


A je po Vánocích, 


  • do nejzazšího deadlinu Hromnic už zbývá jen týden; 
  • ale náš stromeček už je dávno odstrojen a nejsme sami, u popelnic vyrůstají den co den nové lesy; 
  • cukroví snězený, kolekce jakbysmet; 
  • svíčky vyhořený (no dobře, domácnost bez svíček bych nedopustila, ale už jedu nové maxi balení), aroma olejíčky vypotřebovaný (a ten co má dle názvu příchuť Vánoc už nedokupuju); 
  • dekorace odklizený, jelínci i s naším vánočním povlečením už odhopkali zpátky do skříně na odpočinek...

A přece: to hlavní je ještě stále teprve před námi!



Nikdy jsem tohle období neměla moc ráda…

  • šťavnaté předjaří, to ano, 
  • rozkvetlé pastelové jaro, rozhodně, 
  • dlouhé letní dny a voňavé večery, bezesporu, 
  • nostalgické zlatavé babí léto, jistě, 
  • vybarvený romantický podzim, každopádně, 
  • slavnostní advent plný světýlek, samozřejmě, 
  • a Vánoce, no ovšem, vždyť ty má rád skoro každý… 

Ale tyhle šedé zimní dny konce ledna a začátku února, kdy už Vánoce definitivně vyprchají a do předjaří ještě daleko, tak ty jsem vždycky odpočítávala a snažila se popohánět čas. Teď se to všechno změní a nejspíš to bude moje nejmilejší období, nebo rozhodně nezapomenutelně významné. Krásně to ta příroda zařídila, budu mít najednou pravidelnými radostmi protkaný už kompletně celý rok!
😍


Je ten devátý měsíc ale zvláštní období, těžko popsatelné a zachytitelné. Hodně natěšený a hodně nervózní zároveň. Logicky nejtěhotnější, ale zároveň už nastává čas se s těhotenstvím pomalu loučit a intenzivně se ladit na všechno to "potom" a taky samozřejmě na "to", aby to "potom" mohlo nastat... A to je právě to... Nejspíš ta dosud nejdůležitější událost vašeho života prostě NĚKDY přijde a vy jen musíte myslet co nejpozitivněji a věřit, že vše poznáte a zvládnete, odevzdat se vaší intuici jako snad ještě nikdy
Ano, můžete se připravovat, klidně se můžete našprtat jako na státnice. Ale nikdo vám nezaručí, že vám to pomůže a že předem v teorii naleznete zrovna ty kapitoly potřebné právě pro váš jedinečný příběh a prožitek. A i kdyby, víme jak je to s tou teorií a praxí...



Ve finále se ve vás bijí dvě naprosto protichůdné tendence: 
  1. potřeba zklidnit se a na všechno se už konečně vykašlat 
  2. potřeba ještě honem rychle všechno dotáhnout nejmíň na 200%, navíc překvapivě doprovázená i potřebnou energií. 

Začíná to zásobováním. Vím, že jsou lidi, kteří jsou neustále vybaveni plnou lednicí, mrazákem, spižírnou i sklepem... Co kdyby náhodou "přišla válka"? 😊 Tak tohle jsem já nikdy neměla, proč si dělat zásoby, když mám všechny obchody jen o pár kroků dál, než když jdu z odpadkama? Nakupovat jsem vždycky šla, až když doma nebylo už opravdu nic a mrazit si krabičky s jídlem? No tak to vůbec! Až doteď... Mražené naporcované maso, vývary a zelenina, konzervy, trvanlivé potraviny, vakuované jídlo, práškové směsi, sušené ovoce, oříšky a dokonce i domácí granola, to vše byste teď u nás doma našli v hojném množství. 🙆

Pokračuje to zvýšeným úsilím ve všem, co jste doposud dělali, ať už se jedná o pracovní povinnosti nebo "koníčky". Protože těžko říct, kdy a jak se ke všemu zase vrátíte, kolik budete mít času, chuti, sil nebo inspirace. Třeba tenhle článek, že? Před týdnem jsem slavnostně dopsala svůj oficiálně poslední delší text "před" a hle, jsem tu zas. Trochu podezřívám sama sebe, že s o to větší chutí právě proto, že jsem to neslibovala a k ničemu se nezavazovala.

No a nejintenzivněji se to samozřejmě projevuje přípravou domácnosti na příchod nového člena. Avšak ne tou "duševní", ale tou čistě praktickou: od plínek, přerovnávání skříní, dohánění stoletých úklidových restů a dokupování všech možných nezbytností. Ačkoliv jste si slíbili, že to nebudete přehánět a vše potřebné se dá přece vyřešit i ad hoc. Poslední taková naše nezbytnost byl proutěný spinkací košík, který nebude mít delší životnost než cca půl roku, no ale nekupte to, když je to tak krásný!


Košík už je komplet nachystaný a On ho chodí každý den kontrolovat, jestli se v něm náhodou miminko třeba přes noc nevylíhlo. Ona ho jednou trochu převezla, když mu tam naaranžovala svoji mimi-panenku z dětství, Honzíka, kterého si přivezla, aby si mohla zkoušet, jak se váže šátek. 😃 Každopádně se k tak snadnému příchodu děťátka na svět raději moc neupínají, i když je pěkné si to čekání zpestřit pohádkami a zázraky ...


Tu zklidňovací a ladící se tendenci zatím dost potlačuju na úkor té druhé, jež dává dost zabrat a je poměrně časově náročná. 😎 Ale věřím, že se to brzo přehoupne naopak, už jen pár posledních úkolů. 😇 Každopádně jsem vděčná alespoň za jógu, kterou se mi teď daří dopřávat si skoro každý den a taky za všechny ty deníčky, obrázky a milníkové kartičky pro miminko, to je prozatím taková moje malá soukromá "meditace".


Tímto se s vámi prozatím loučím a k tomu, na jak dlouho, se raději taktně nebudu vůbec vyjadřovat. 🙋




neděle 5. ledna 2020

2019 Rok s Konzuelou & Kalendář 2020


Bilancování na přelomu roku, to je něco pro mě. Ten moment, kdy se krásně zúročí všechny ty deníčky, diáře a notýsky! O uzavírání starého a plánování nového životního období s Year Compassem připravuju článek pro Bloggers RE. Konzuela si ale taky zaslouží roční ohlédnutí. Však tu s námi byla skoro celý rok 2019 (a se mnou ještě o kus déle), brzo bude mít první narozeniny.


Vyšlo zde:


Abych Vám zde nenaservírovala jen strohý rekapitulační a statistický článek, doplňuji text ještě tematickým kalendářem na rok 2020 a skvosty poezie od mých nejmilejších básníků - Bohuslava Reynka a Jana Skácela, které jsem během uplynulého roku nalezla (nebo znovuobjevila) a poschovávala si.



Leden



Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma

je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána

počalo hojně sypce sněžit
(…)
Jan Skácel, Zimní den


V lednu ještě oficiálně žádné články nevycházely, ale já úž je tvořila a střádala.



Únor


(…) 
Tu bylo v sněhu mnoho hvězd
a lidská stopa jediná. 
Zářily květy ptačích cest,
zmizela dědina.
(...)
Bohuslav Reynek, Vzpomínka


14. února to pak všechno oficiálně vypuklo a byla to hned ze začátku velká jízda. Já psala a kreslila jako o život a moc Vám všem děkuju za podporu a milé přijetí. Dle počtu zhlédnutí stále kraluje článek "Návraty mužů domů", který raketově vystřelil hned po vydání.




Březen


(…)
Mé srdce jest jak v louce pramen,
kol něhož bílé kvítí roste…
Jsem něhou přebolestnou zmámen
a pláči strastí dívky prosté. 
(...)
Bohuslav Reynek, Svítání zjara



V březnu postavičku Konzuely doplnila první 4 představitelky "domácích víl" a taky jsem začala pátrat ve svých cestopisných vzpomínkách, konkrétně jsme se spolu přenesli do Portugalska.




Duben


Jest šeříkové odpoledne, šedí holubi, jejichž zobáčky se podobají poupatům jabloňovým, krouží nad ovsem, který je téměř celé již schová, vpadnou-li tam, toliko hlavy jim někdy kovově vyčnívají. Blankyt strnul a temně se zrcadlí v louce, šlehavě prošíván jehlami rozzářených, útlých trav.
(...)
Bohuslav Reynek, Krajina


Duben byl lehce nostalgický (vzpomínkou na prázdniny u babičky), ale zároveň velikonočně veselý a barevný, doplněný rovněž o cestopisné vzpomínky, tentokrát ze Slovinska.




Květen


Na malinovém nebi
rozpouští se den.
Za zídkou z cihel
omamně voní bezy.

Je slyšet každý list.
Bez hnutí vrůstá
kaštan do noci.
V kamenech šplíchá tma.


Jan Skácel, Večer


Lázeňský květen - zrelaxovaná jsem tehdy dokončila asi jeden z nejhlubších článků, věnovaný naší generaci Y...




Červen


Požáry Ze čtyř stran hoří léto

Omamně kvetou akátové háje
Zelená duše vína doutná na vinicích
Krvácí vlčí máky v obilí
(...)
Jan Skácel, Krátký popis léta


Pokud byl květnový článek o "ztracené generaci" doposud nejhlubší, pak ten "S kůží na trh" byl rozhodně nejosobnější. Bojovala jsem jak při jeho psaní, tak při jeho publikování, ale nějaké vnitřní pnutí mi nedovolilo to vzdát a je to dobře. Věřím, že pár lidem pomohl. Každopádně jsem to pak musela odlehčit návratem do studentských let, přímo na můj dijonský Erasmus.




Červenec


To jak se sklání nad stmíváním léto
Je beze zbytku
Na tenkých větvích celé jeřabiny
A mimo tíhu čas
Srpen tak blízko jako bodlák u cesty
Dny o píď kratší 
(...)
Jan Skácel, Uprostřed léta


V červenci jsem byla hodně na cestách a taky jsem pod vlivem těhotenských hormonů neměla takový tvůrčí tah na branku, ale nevzdávala jsem to. Opět jsem se napojila na nostalgickou notu a zavzpomínala na dovolené u moře z mého dětství. A taky Vám představila další čtyři víly domácí.




Srpen


Na stromech usychají hnízda
kdo nenašel ten neztrácí
a světlo zní a v jeřabinách
nesnadné léto krvácí 
(...)
Jan Skácel, Nesnadné léto


V srpnu už jsem jen uzavřela pár restů a rozhodla se, v rámci půlročního výročí blogu, pro malou tvůrčí pauzu.




Září


Zas září nastává, a zas mi sládne krev
jak hroznů šťáva. Tichý žalozpěv
se v srdci rodí; keře šípků rudnou
sty srdéček. A na duši mou bludnou,
by spočinula po bolestech žní,
se snáší ohně závoj zamžený
jak potní roucho z pavučin. 
(...)
Bohuslav Reynek, Tušení jeseně


V září jsem nepsala a zkoušela si i trochu jiné malování, než ilustrace s Konzuelou.




Říjen


Únavou podzimní traviny lehly,
úsvitu krůpěje motýli zkřehlí
pijí;

zdvihají křídla svá, ale již nevzletí,
na květech zavřených zelenou perletí
planou.

Také jdu unaven, žampion u cesty,
bílý a křehounký jako šat nevěsty,
sbírám. 
(...)
Bohuslav Reynek, Jíní


No a v říjnu se opět konal velkolepý návrat, každý týden jeden článek. K hlubokému generačnímu článku tak přibyl ještě ten o introvertech (Ticho). Naopak v lehčím tónu jsem psala o své notýskové obsesi a vracela se vzhůru nohama na naši zélandskou (kiwi) svatební cestu.




Listopad


Méně listí, více hvězd
ve stromech se mihotá.
Zmohutněla ratolest
vniterného života.
(...)
Bohuslav Reynek, Úsvit v listopadu


Po říjnové náloži by se mohlo zdát, že jsem zase trochu ztratila dech, ale opak je pravdou. Jen jsem pro Vás už zároveň chystala speciální adventní nadílku ;) Každopádně moje psaní o druhém trimestru (2v1 radosti) se u Vás těšilo poměrně velké oblibě...




Prosinec


(…)
Zticha pláčí stromy lysé,
pláčí na zápraží zimy,
oděny jsou vzdechy svými,
ve vzdechů svých záři klečí:
slzy jsou větší, vždy větší,
ale trpkost v nich není:
strávena jest ve vidění
nevýslovném.

Bohuslav Reynek, Mžení v Prosinci


Dobré dílo se podařilo a s prosincem přišel i slibovaný Adventní kalendář a přísun nových textů každý den! V kombinaci s vánočními přípravami a třetím trimestrem to byl celkem záhul. Zatím mám stále dojem, že bych si to spíš nezopakovala, ale nikdy neříkej nikdy :).




Bloggers RE


V listopadu mi navíc začaly vycházet články u Bloggers RE.

Za rok 2019 byly vydány celkem tři:
a teď v lednu už první vlaštovka a další je na cestě:



Co jste nejvíc četli?



A jaké jsou blogové plány do budoucna? Popravdě řečeno velmi otevřené a neurčité. Maminkou jsem ještě nikdy nebyla a nevím, co to se mnou provede. Vím ale jistě, že je to pro mě dost klíčová životní role, kterou nechci nikterak šidit. Tuším, že námětů bude spousta, avšak vůle a času k jejich provedení jako šafránu, ale třeba se pletu. Jistě nějakou dobu na blogu nebude tak živo jako nyní, ale jen velmi nerada bych nechala ten zažehnutý plamínek zcela vyhasnout. Tak se nechme všichni překvapit...

pondělí 23. prosince 2019

Adventní kalendář - Štědrodenní okénko

Kouzlo Vánoc… ta magická atmosféra všude kolem nás a v ideálním případě hlavně rozlitá i v našich srdcích. Máte ho letos? Povedlo se Vám jej zachytit? Já se přiznám, že se mi to v posledních letech zrovna moc nedařilo.

Vybavuju si, že jsem ho naposledy plnými doušky prožila někdy v šesté třídě. Paradoxně dost možná proto, že jsem nějakou dobu před vánočními prázdninami onemocněla a rodiče už mě pak nechali doma. V takových těch dnech, kdy jste ještě trochu zesláblí, ale už vám není vysloveně špatně, ani nepotřebujete od rána do večera ležet, není vůbec k zahození mít před sebou ještě další volno, navíc to vánoční. Pamatuju si, že jsem si vyrobila vlastní betlémek, koukala Bylo nás pět a měla opravdickou pohodu


Ne, že bych od té doby už nikdy neměla pěkný vánoční pocit, jenom se ty pocity bohužel z pomalého prožívání smrskly spíš na takové záblesky, pomíjivé slavnostní okamžiky
  • Třeba když jsme si ve škole dělali vánoční hodinu, říkali si tematická slovíčka a do toho začalo za okny chumelit.
  • Nebo když mě kamarádka vzala na besídku akvabel, kde vystupovala její sestra a na konci bylo krásné číslo plné svíček a koled.
  • Ráda taky vzpomínám na mé časté výpady na vánoční trhy v době, kdy jsem intenzivně sepisovala diplomku a prakticky bydlela v knihovně v centru města, to byly ty nejlepší pauzičky…
  • Nebo na naše první opravdu společné Vánoce, kdy Jarda dost volně naložil se zadáním koupit co nejmenší stromeček do našeho mini-bytu. Asi si furiantsky řekl, že přece nemusíme tolik troškařit. Jenže když toho vzrostlého a košatého fešáka rozbalil, sám byl zaskočen. Vlastně jsme přišli o kuchyň a místo ní měli jenom vánoční strom. Taky jsme zavedli tradici křivě stojícího stromečku. Představte si, že my máme takou "smůlu na stromečky", že ať koupíme jaký chceme, vždycky stojí ve stojanu nakonec zešikma a musíme ho podkládat knížkama, záhada… (Pozor, tady musím spravedlivě doplnit, že letos máme premiéru a stojí zcela rovně i bez knížek!).


Každoročně si taky vánoční pocit snažím vykouzlit svými rituály, bez kterých by to prostě nešlo:
  • Už zmiňované pečení perníčků u Dětí z Bullerbynu.
  • Bílé vánoce Káji Gotta, ty budou letos obzvlášť nostalgické… Patřily mezi gramofonové desky, které jsme doma vždycky poslouchali a které se roztomile zasekávaly pokaždé na tom stejném místě. I když už je teď poslouchám elektronicky, stejně pokaždé na to zaškobrtnutí čekám.
  • Vyrábění PF z fotek nebo obrázků. 
  • Vánoční výzdoba, světýlka, neustálé pálení svíček a všech možných voňavých věcí. Zkrátka intenzivní spolupráce s vílou SvětloNoškou. Tak intenzivní, že Vám pak manžel nenápadně posílá odkazy na články o požárech způsobených adventními věnci...
  • Balení dárků u pohádek a vánočních filmů, většinou v předvečer Štědrého dne, ale teď už se snažím i s větším předstihem.
  • Štědrovečerní procházka.
  • Ježíškův zvoneček.
  • Rozbalování dárečků pěkně popořadě, ať všichni ví, kdo co dostal a jakou měl radost - a hlavně to takhle daleko dýl vydrží (v dnešní digitální době už díky EPG funkci ani nevadí, že se kvůli tomu pokaždé zmešká nová štědrovečerní pohádka). 


Asi si člověk Vánoce už nikdy neužije tak, jako v dětství, vlastně se mi to zdá rok od roku těžší. Možná na tom má svůj podíl i čím dál komerčnější pojetí svátků, ale to tady teď rozebírat nechci. Věřím, že podobné kouzlo, jako známe z dětství nám mohou do domova vnést zase další děti. Takže se nám blýská na lepší časy. Už letos to asi bude trochu jiné, a co teprve pak za rok.

Vlastně to kouzlení u nás trochu začalo už na Štědrý den před třemi lety. Jarda mi děsně tajemně chystal na ráno jakési překvapení. Takže když jsem vstala, už čekal pod stromečkem první dárek s instrukcemi k okamžitému otevření. Byla to obrovská krabice, v té byla menší, ještě menší a tak dál a dál, zkrátka matrjoška. V poslední šperkové krabičce se pak schovával zásnubní prstýnek. Takže jsem hned běžela do ložnice budoucího manžela vzbudit, abychom se mohli radovat společně.

Tahle situace se pro nás doma stává poměrně charakteristickou. Tedy že já ráno něco zásadního zjistím a jdu vzbudit manžela, podělit se s ním o radost. Za dobu o kus delší, než bychom si oba přáli jsem ho takhle dojatě budila s dvěma čárkama na papírku. Respektive s jednou čárkou zřetelnou a druhou spíš takovou stínovou. Vzhledem k tomu, že muž nebyl v oblasti papírků a čárek tak hluboce erudovaný a ostřílený jako já, nevěděl přesně ani co znamenají dvě čárky, natož tak, že ten druhý stín už je veliký příslib zásadní životní události. Nicméně když jsem ho urychleně dovzdělala, ihned se naladil na moje rozněžnělé rozpoložení, ale o tom už zase někdy jindy.

Každopádně máme do příštích let příslib toho nejkouzelnějšího kouzla Vánoc! 




středa 18. prosince 2019

Adventní kalendář - Sněhuláčí ráj


Vánoční čas je čas pohádek, takže kromě první mikulášské mám pro Vás ještě jednu, tentokrát "sněhuláčí". Vím, že to slovo rozhodně není jazykově korektní, ale tenkrát jsem se tím netrápila, tak nebudu ani teď - nic vhodnějšího mě stejně nenapadá... 

Text pochází s nejvyšší pravděpodobností ze stejné (nebo rozhodně nepříliš vzdálené) doby jako vyprávění o Mikulášovi. Nicméně v tomto případě nebyl dokončený... Přišlo mi to škoda natolik, že jsem se ho rozhodla dopsat. Čili z určité části se nejedná o recyklaci, ale o nový autorský počin. 😊

Schválně jestli poznáte ten bod zlomu mezi původním a aktuálním textem? Kdyžtak pište do komentářů, já to později odtajním.
😉

Myslím, že úvodních slov už bylo až až a je na čase přenést se do pohádky a z našeho aktuálního počasí do ladovské zimy. Alespoň Vám mohu poslat trochu té sněhové nadílky, pokud už si po ní stýskáte.



19. Adventní okénko


Jednoho zimního dne se děti rozhodly, že si postaví sněhuláka. A bude se jmenovat Bonifác. Jakmile byl Bonifác hotový, odešli ale domů a sněhuláček osaměl. Chvíli se díval, jak dva kluci na protějším svahu sáňkují, jenže i ti nakonec zmizeli a Bonifác už zůstal úplně sám. Bylo mu víc a víc smutno. Tak smutno, že se z toho rozplakal.

Najednou kolem proletěly vrány a zakrákaly: "Sněhuláčku, proč brečíš?" "Je mi smutno, nemám žádné kamarády…" odpověděl jim. A vrány na to: "Tak kamaraď s námi!" Sněhulák souhlasil, a tak si hráli až do večera. Jenže s večerem padla tma a vrány se se sněhuláčkem musely rozloučit. Bonifác zase zesmutněl, ale taky se mu začala klížit víčka, až se najednou zavřela úplně a on usnul.

Zdál se mu krásný sen. Sníh se nádherně třpytil a když se rozhlédl kolem, všiml si dvou dalších sněhuláků. Měl velikou radost. Ale pak se zamyslel a zeptal se jich, kde se tam vzali. Na to oni odpověděli, že pro něj jdou ze sněhuláčího ráje. Bonifác se hned zajímal, jak takový sněhuláčí ráj vlastně vypadá a jeho noví kamarádi mu o něm hned začali vyprávět.




20. Adventní okénko


Když k ráji přicházíte, napřed uvidíte obrovskou bránu, vedle které stojí dva sněhuláci. Jeden si zapisuje jména příchozích a ten druhý jim uděluje průkazku, lístek a otevírá. Jakmile vejdete dovnitř, spatříte velikou zasněženou zahradu a v ní spoustu sněhuláků - malých, velkých, buclatých i drobných, … se všemi si můžete hrát!

Jsou tam také stoly, které se prohýbají jídlem a pro ty, kterým by bylo teplo tam mají i ochlazovací lednice. Ale to jsou jen výjimečné případy, když má třeba nějaký sněhuláček horečku, protože ve sněhuláčím ráji je pořád zima. "A dost už povídání, však se tam s námi pojď podívat!" Bonifác si utáhl šálku na krku a nadšeně vyrazil.

Zapsal se do knihy, převzal všechny doklady a hned se rozběhl do zahrady. Našel si dva nové kamarády Pankráce a Serváce. Postavili si společně domeček ze sněhu, prý se mu říká iglú. Sněhuláčí holčička Barborka jim donesla rozkvetlou větvičku třešně, aby to tam měli hezké. Jenže pak spustila něco o vdávání, a tak si šli kluci radši ven dát pořádnou koulovačku.




21. Adventní okénko


Dost jim u toho vyhládlo, nejvyšší čas obhlídnout stoly s jídlem. Nebyly to vlastně stoly, ale mrazící boxy, v nich byly vyskládány snad všechny nanuky světa a příchutě zmrzlin, na jaké si jen vzpomenete. Vybrali si Ledňáčka, Eskymo a polárkový dort a nacpali si bříška tak moc, až jim začaly z kabátků vystřelovat kamínkové knoflíky.

Bylo potřeba dát se po všech těch zimních radovánkách trochu do pucu. Ale i na to jsou ve sněhuláčím ráji připraveni! Vybrali si nejen nové knoflíky, ale i nové mrkvičky na nos (nebojte se, z těch odložených tam vyrábí znamenitou mrkvičkovou zmrzlinu, takový ráj přece musí být zero waste, to je jasná věc!). A ještě si z legrace vyzkoušeli pár nových modelů hrnců na hlavu.

Pak si ale Bonifáce nechali zavolat k bráně. Vysvětlili mu, že už je ráno, děti si přišli hrát a bude se muset probudit a jít zase z ráje zpátky na zem. Zrovna dvakrát se mu nechtělo, hlavně když si s sebou nemohl vzít své nové kamarády. Prý mají stanoviště někde úplně jinde a nemůžou tam nechat jejich děti marně čekat.




22. Adventní okénko 


"S dětmi my musíme být vždycky za dobře, jinak nás přestanou stavět a my se můžeme jít klouzat, nebo to s námi pojede z kopce, zkrátka a dobře budeme mít po legraci!" vysvětlili mu. "Ale neboj, dobře si schovej vstupenku a kdykoliv zase osamíš a bude Ti smutno, můžeš se za námi vrátit.

A taky tady samozřejmě pořádáme ozdravné pobyty na jaro a léto. Jen musíš přijet včas! Někteří sněhuláci to podcení, a když už jsou tak rozpuštění, že ani neudrží koště v ruce, většinou nemají dost sil se k nám přemístit a končí to s nimi bledě…" dodali. Bonifác hned pookřál.

Zvedl koště, že ještě zamává kamarádům na rozloučenou, ale v tom se mu najednou brána i zahrada rozplynuly v mlze. Promnul si oči a Sněhuláčí ráj byl v nedohlednu. Zpátky ale zase byly děti, které si ho včera postavily a zrovna mu dvě holčičky upravovaly šálku na krku. Kluci zase hned vedle začali budovat velkolepé iglú.



23. Adventní okénko


Bonifác musel uznat, že s dětmi je to skoro stejně prima, jako v ráji. Pak se ale na obloze objevily první hvězdy, setmělo se a maminky zavolaly děti domů k večeři. Sněhulák napřed chvíli hrdě strážil iglú, jenže večer to už zdaleka nebyla taková zábava. Brzo se mu zase udělalo smutno.

Vzpomínal na Pankráce a Serváce, na misku plnou polárkového dortu a taky na ty srandovní hrnce na hlavu. Přišlo mu hrozně líto, že to celé byl jenom sen. Musí rychle zase usnout, a třeba se do toho snu ještě vrátí.

Zachumlal se, utáhl si šálku, strčil ruce do kapes, ale počkat… co to… V kapse nahmatal dva papírky! Průkazku a lístek. Takže ono se mu to nezdálo?! Blaženě zavřel oči a vydal se na cestu do ráje, copak ho tam asi dnes čeká?

čtvrtek 12. prosince 2019

Adventní kalendář - Dvory

Často se tady ohlížím za svým dětstvím a oživuju vzpomínky. Ohlížet a oživovat budu i nyní, ale od časů dětských pohádek se teď přesuneme do minulosti o něco bližší, a to na léta vysokoškolská. Po zahájení studia a orientačním týdnu jsem onemocněla. Nechtěla jsem v tak klíčových životních okamžicích nic zmeškat, takže jsem dlouho odolávala a nemoc statečně přecházela. Bylo mi hůř a hůř, ale netroufla jsem si vynechat ani hodinu pilates. 

Pak už se ale nedalo nic dělat, musela jsem k paní doktorce, resp. tehdy k jejímu záskoku. Byla mi diagnostikovaná angína a začala jsem užívat penicilín. Jenže na angínu vůbec nezabíral a ještě jsem se celá osypala. To už byla moje doktorka zpět, zbystřila a její podezření se bohužel potvrdilo - jednalo se totiž o mononukleózu.

Takže velkou část svého prvního semestru jsem nakonec strávila na infekčním oddělení v nemocnici, kam mi kamarádka podávala oknem okopírované poznámky z přednášek. Rozjezd ve škole byl pak stejně krušný. Nové úkoly, staré úkoly, zkoušky a zápočty už pomalu na krku... Byl ale jeden úkol, který mě zaujal natolik, že jsem chvíli odložila stranou vše ostatní a hned se do něj s chutí pustila. Z hlediska time managemantu úplně špatná prioritizace, ale jak mě to bavilo :)

Práce do literárního semináře spočívala ve zprozaizování básnického textu. Tím básnickým textem byla pěkná divočina od Ivana Blatného. Jsou jistě básníci mému srdci bližší, ale mé tehdejší já si v tom dokázalo nalézt "cosi" co by možná moje dnešní já už ani nedokázalo. Výsledný text jsem jsem opět upravovala co nejméně, aby mělo hlavní slovo právě ono rozparáděné tehdejší já - ještě než mu štosy seminárek, bakalářek a diplomek v akademickém stylu přistřihly křídla.


Dvory

Nezvonil, neklepal. Nechala klíče trčet.
Osudy, život. Rozsviť na schodech.
To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit.
Co je to? Medvěd. Nic jí nedává.
Dva metry padesát. Široký skoro třicet.
Z Dvorecké. Světle. Od té švadleny.
Zsinalý starý dům. Za blikajícím oknem.
Byla tam ve smutku. A tiché cvik - cvik - cvik.
Kdo zemřel? Kremace. Dědečka, švagra, strýce.
Bůh všemohoucí. Smrká. Povolal.

A chumelilo se. Přes lampy starých dvorů.
Jak je ten vetešník. Co se tam dostane.
Domino hodiny zakašlal náhrdelník.
Trubači na koních přibouchl struny pták.
Klopýtla poháry v té zimě malíř písma.
To holt by žehličku vyliž mně zeleň žluť.
Aby tak ve vaně cinobr karmín šarlat.
Na lejstra telefon přijedu namazaná.
Kukátko deštníky vyžral mu skřipec. Hajzle!
A chume… Prsteny Co se tam dostane!

Tak padá večer sníh přes lampy starých dvorů.
Jak je ten ptáčník. Něco pro čížky.
Ona to nesnědla. Protože není čížek.
Konvičku! Sama. Škoda na zimu.
Děkuju, prosím. Už jsem zabalená.

IVAN BLATNÝ, Tento večer


13.Adventní okénko




Vstala, roztřesenými prsty odhrnula záclonu a pohlédla dolů do dvora.

Jak dlouho už to trvá? Jak dlouho už tráví večery sama, v tichém smutném očekávání? Vlastně ani neví… Den co den to zklamání a osamění vyplňují každičké místo jejich starého bytu, každý nádech, každý výdech. Byt se jí zdá nesnesitelně a znepokojivě prázdný, ačkoliv je celý zaskládaný harampádím.

Ví to. Ví, že jsou to vlastně nepotřebné krámy, kterých už se měla zbavit dávno. Možná by se to pak pročistilo i mezi nimi. Kolikrát už se vztekal, že jim to tady jednou celé spadne na hlavu. Jenomže k tomu nemá odvahu. Jak mu má vysvětlit, že už jsou všechny ty přebytečné věci součástí jejího života a bojí se to změnit. Doufá, že jí pomohou překonat tu vnitřní samotu.

Ty osamělé večery byly k nepřečkání… Dokonce se naučila i šít, aby mohla na chvíli zapomenout, na chvíli si neuvědomovat. Krásný vykládaný šicí stroj po babičce si přistrčila hned pod okno s výhledem do dvora. "To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit," opakuje si v duchu za uklidňujícího klapání stroje, "dva metry padesát, široký skoro třicet… cvik - cvik - cvik."


14. Adventní okénko



Už dávno musela mít rozsvícenou lampu (v šeru jí vždy začaly slzet oči, bylo to tím šerem, je si téměř jistá), když on přicházel. Nezvonil, neklepal, jenom zarachotil klíčem. "Už zase šití?" ptával se. Jako by ho to ještě mohlo překvapit, po těch letech.

Mluvili spolu, a přece spolu nemluvili. Byl tam, ale přesto si připadala dál sama. Nevěděla, kde byl tak dlouho, neptala se. Co kdyby se jednoho dne už nevrátil? Co potom? Stejně jí nic nedává, nic jí nepřináší… Jenže… A tak to šlo dál a dál, den za dnem, večer za večerem. A haraburdí se dál hromadilo v jejich malém tmavém bytě.

Roztřesenými prsty odhrnula záclonu, pohlédla dolů do dvora a pozorovala jak se přes mihotavé světlo lamp chumelí. Dělávala to často. Jak dobře jen znala ten zsinalý starý dům s velkým dvorem uprostřed. Všechny ty životy a osudy na věčnost vryty do jeho stěn… Mezi nimi i ten její.


15. Adventní okénko


Někdy si říká, jestli je to opravdu ona, ten kdo pozoruje. Není to náhodou celé naopak? Zdá se jí, že pokaždé když přitiskne nos na sklo, dvůr si toho hned všimne: "Zase ty? Tak co bys ráda viděla tentokrát?"

Jenže toho mrazivého prosincového večera ji ke sklu okna nezahnalo to monotónní "cvik - cvik - cvik".

Uslyšela přerývaný hlas paní Benešové, zvuky přijíždějícího automobilu a ševelení shlukujícího se davu. Jakmile zjistila, co se děje, otočila zděšeně kličkou a okno otevřela. Ten automobil byl totiž vůz pohřební a právě k němu nesli pana Beneše. Hlasitě si povzdechla a nedokázala zadržet slzy.

Pan Beneš byl bezesporu nejšarmantnějším obyvatelem toho omšelého domu. I když už mu zdraví zcela nesloužilo, zůstával za všech okolností galantní a milý. Občas se potkali u dveří, když se vracívala ověšena nákupními taškami. Vždy ji uctivě pozdravil, neopomínaje připojit drobnou úklonu, a podržel dveře.


16. Adventní okénko


Se slovy: "račte madam," ji zbavil všech tašek a ona jej pak obvykle pozvala na kávu a zákusek. Nad kouřícím nápojem a cinkáním dezertních lžiček si on pak nikdy neodpustil vyprávět ty svoje příběhy. Snad nepotkala lepšího vypravěče. Jeho příběhy byly čisté jako horský pramen a křehké jako vaječná skořápka.

Pan Beneš dokázal vyprávět o rozmanitých věcech, místech i lidech, ale jedno jeho povídání pokaždé spojovalo, byly to dobré konce. Často se zasnila a plula tím jeho idylickým světem, ale jednou jí to nedalo: "Pane Beneši, řekněte mi, ale opravdu upřímně, vy na ty šťastné konce skutečně věříte?". "Celým svým srdcem," odpověděl on a v očích se mu něžně zalesklo.

Požádala ho, zdali by jí některé z těch příběhů nemohl sepsat. Hned další den zazvonil s čerstvě popsaným archem papíru. Malíř písma, napadlo ji, když se se zalíbením zahleděla do pečlivě vykroužených písmen, svitky jí připomínaly nějaký vzácný pergamen. Pečlivě si je uschovala a pokaždé, když v noci nemohla spát, tiše se vykradla ven z ložnice a jeden si přečetla. Pak se jí spalo mnohem lépe, a navíc se jí i zdály krásné sny.


17. Adventní okénko


-To je ale neštěstí, paní Mráčková!
-Inu, Bůh ho k sobě povolal, Bůh je všemohoucí, s tím my nic nezmůžeme…
Zaslechla ještě rozhovor dvou sousedek z přízemí. Pak se zvedl vítr a sněhové vločky se zběsile roztancovaly. Pár jich vdechla spolu s mrazivým vzduchem, až se rozkašlala. Na krku se jí přitom rozhoupal náhrdelník s malým červeným rubínem, svatební dar.

Dav lidí se pomalu rozcházel, zpět ke svým životům, ke svým osudům. Zavřela okno. Ale ještě chvíli u něj zůstala stát a s nosem přitisknutým na sklo pozorovala jak se dole ve dvoře chumelí přes mihotavé světlo lamp. Dnes k ní dvůr nepromlouval, byl celý strnulý a zamlklý.

Vrátila se k šití. "Cvik – cvik – cvik" … "To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit." Z rohu místnosti se ozýval pravidelný tikot hodin. Komu asi příště odměří jeho čas? Ani nevěděla jak, a košile byla najednou téměř hotova, stačilo už jen přišít poslední knoflíček.



18. Adventní okénko


Ještě si musí donést žehličku a … Tu k ní dolehly výčitky a křik od protějších dveří. Pohlédla do kukátka a spatřila jak se pan Kyliján vztekle souká do kabátu. Než za sebou stačil zabouchnout dveře, vystrčila Kylijínová hlavu a z plných plic zařvala:
"Hajzle!", až se stěny domu otřásly a vločky na dvoře rozvířily. Pak po něm hodila deštník a o poznání klidněji dodala: "Vezmi si deštník, chumelí."
Začala znovu přemýšlet o dobrých koncích příběhů pana Beneše...

Dnes už se k šití vrátit nemohla. Stála u okna s nosem přitisknutým na sklo. Klepala se zimou zabalená do deky a smutně pozorovala jak se dole ve dvoře chumelí přes mihotavé světlo lamp. Náhle k ní dvůr zase promluvil: "Chceš vědět, jestli se dnes vrátí? A co když se nevrátí? Co potom?"

pondělí 9. prosince 2019

Adventní kalendář - Příběh mých vánočních "perníčků"

A máme tu další flashback, tentokrát přesně rok starý. Moje předvánoční nároky se značně zredukovaly, ale malým nehodám jsem se stejně nevyhnula…




10. Adventní okénko


✨Pečení jsem zredukovala pouze na perníčky, s tím že jich udělám hodně a budou se jíst už i před Vánocema, tak! Nakoupila jsem si i motivační nová vykrajovátka a nedbala na cenné maminčiny rady, že čím komplikovanější tvary, tím spíš se pak všechno akorát poláme.

✨Máme takový osvědčený recept, který se snažím každý rok o něco "vylepšit", aby byl "zdravější". Loňskou verzi s třtinovým cukrem jsem si pracovně označila za "rustikální", načež jsem letos s cukrem již neexperimentovala, zato jsem se vyřádila na mouce a zakoupila na tento účel speciální čirokovou.

✨Těsto jsem s láskou připravila za doprovodu hlasu Libušky Šafránkové a slov Astrid Lindgrenové u mé milované audionahrávky Vánoce v Bullerbynu, kterou si každoročně odstartovávám vánoční čas. To byla ještě ta příjemná část.

"Rustikální" třtinová verze 2017

11. Adventní okénko

✨Když jsem se pak ale jala s již odleženým těstem dále pracovat, veškerá zábava šmahem skončila. Hlavou mi zněla hláška "za stálého míchání lijeme do záchodu", v mém případě tedy spíš sypeme do koše. Přívlastek "sypký" byl pro moje těsto rozhodně nejpřiléhavější. A teď si představte, že máte něco sypkého tak jako drobenka rozválet a vykrájet do komplikovaných tvarů.

✨Měla jsem opravdu chuť můj boj s "těstem" definitivně ukončit. Myslím, že dokonce i jemu by se ulevilo, kdyby se už dále nemuselo snažit navzdory své sypké podstatě držet tvar. Jenže jsem si, nevím proč zrovna v ten moment, nějak vzpomněla na tu dobrou hospodyňku, která skočí přes plot i pro pírko. Tak proč ne pro rozsypané těsto? A rozhodla jsem se, že bych si tam aspoň jednou taky mohla zaskočit.

✨S vykrajovátky jsem to teda vzdala definitivně, neb cestou na plech poztráceli všichni ježci své bodlinky, o tykadlech šneků ani nemluvě. Místo toho jsem začala improvizovaně tvořit něco, co jsem si tentokrát nazvala "andělské sušenky" (a to už je skoro jen krůček od božské many, že? 😀 ). Zní to skoro jako bych se uklidnila, ale nenechte se zmást. Sršelo to ze mě tak, že jsem klidně mohla z fleku rozblikat všechna vánoční světýlka v ulici.

Varianta 2018 - "Andělské sušenky"

12. Adventní okénko


✨🚻✨A přesně do toho přišel On domů. Napřed mu jí bylo trochu líto, což ho ovšem od toho sršení nikterak neuchránilo… Když se Ona navíc neprozřetelně zmínila o záměru cukroví zdravějšího a bezlepkového, reagoval na to On podobně jako Ona na sypké počínání svého těsta. Takže už sršeli oba, že by mohli rázem vánočně rozblikat celé město.

✨🚻✨ Slova jako "zdravý" a "bezlepkový" pro něj spadají do kategorie nášlapných min druhé nejvyšší kategorie. Na horší příčce trůní už pouze "veganský" nebo "ekologický". Probouzí to v něm silné znepokojení, že se mu Ona za zády mění ve Phoebinu známou Bouři, která má vlastní pec a šije si šaty z pšenice. Čili jeho jediná možná reakce je "veto". 🙂

✨V každém případě jsme přestáli rodinnou bouři i sypké těsto. Na své andělské sušenky jsem si zvykla natolik, že je chodím denně ujídat. Na první ochutnání by se mohlo zdát, že mají mírnou pachuť. Asi jako když Monica pekla makoládové keksy. Ale od druhé sušenky dál už je to jenom lepší. 


P.S.: No schválně, myslíte, že jsem si dala letos říct a upekla pěkně pšeničnou klasiku? To bych Vás zklamala, že ano? Nějak jsem za ten rok pozapomněla na to utrpení a hlavně se rozhodla, že za všechno špatné může beztak ten čirok. Že to byla určitě jen špatná volba... Tak jsem tentokrát sáhla po Jizerce, že to bude tutovka. Nebyla. Zlatej čirok! 😀
 
Letošní "perníčky" už opravdu nemám odvahu fotit, ale máme dobrý linecký :)



neděle 8. prosince 2019

Adventní kalendář - Zasněžený práh


9. Adventní okénko



Dnes budu výjimečně šetřit slovy. A těch pár vět, co Vám posílám jsem si dovolila vypůjčit. Poslední dobou se hodně vracím k poezii. Trochu jsem se jí přehltila na vysoké škole, kde bohužel většinou musela kvantita načtených sbírek převládnout nad kvalitou prožitku. I tak jsem objevila spoustu pokladů. A Bohuslav Reynek mezi ně rozhodně patřil. Nicméně jsem po škole poezii na nějakou dobu odsunula na vedlejší kolej, vlastně ani s prózou to nebylo až tak vřelé... Teď nikam nespěchám a čtení si užívám. O jeden nalezený skvost bych se s Vámi při druhé adventní neděli ráda podělila...