Píšu rukou

V létě jsem Vám psala o svých výtvarkových pokladech z půdy. Jenže jsem záměrně něco vynechala. Našla jsem tam kromě obrázků i hromadu sešitů ze základky, deníků, autorských pohádek a časopisů. Nejenom kreslení, ale i psaní patřilo (a stále patří) k mým oblíbeným činnostem. Nemyslím tím teď jenom psaní pro obsah, ten tvůrčí proces, ale i psaní jako takové - psaní ruční, samozřejmě.

Když jsem viděla, s jakou láskou jsem si vedla sešity, úplně mě to vrátilo v čase. A s novým začátkem školního roku, se všemi těmi slabikáři a písankami kolem mě, to se mnou zarezonovalo ještě o to víc. Jestli jsem něco měla ve škole opravdu upřímně ráda (od základky až po vysokou), bylo to právě zapisování do sešitů. Všechny ty nadpisy, barvičky (pamatujete si třeba tu tlustou propisku s nejmíň deseti barvama, s níž se prakticky nedalo psát? nebo duhovou pastelku?), vlepené nebo namalované obrázky... A má to pro mě nesmírné kouzlo dodnes, včetně těch hrubek a nesmyslů špatně opsaných z tabule. Tuhle se někde vzpomínalo, jak všichni nesnášeli, když šli po nemoci zpátky do školy a museli si od spolužáků opsat zmeškané zápisy... Tak já to zbožňovala 😇! To je přece koncentrace toho nejlepšího z hodiny a ještě si to můžete doma v klidu esteticky vyšperkovat😊.

Na základce jsme taky s nejlepší kamarádkou založily vlastní časopis. Byla to tenkrát velká móda... Bohužel jsme s tím nepřišly jako první, nicméně jsme to podchytily celkem včas a pojaly to hodně zodpovědně. Místo pravidelného odpoledního hraní (vždycky v úterý nebo ve čtvrtek od 16:00 do 17:30, u Simonky doma fungoval striktní časový harmonogram aktivit, u nás žádný, takže jsem mohla bez problémů naskočit na ten její) začala zasedat naše redakční rada. Jistě jsme musely třídní spolužáky významně ovlivnit. Náš časopis se totiž jmenoval Hvězda a za pár týdnů po prvním vydání se na pultech školních lavic objevily další noviny s neotřelým názvem  Měsíc. 

Nešlo vlastně o nic víc, než o ruční opisování článků z jiných časopisů a knížek (no jo, počítače jsme ještě neměly a internety už vůbec ne), občas dokonce ofocené úryvky a sem tam nějaká ta tvůrčí malůvka nebo básnička, aby se neřeklo. Nicméně jsme si za to dovolily inkasovat celých deset Kč. To, myslím, v devadesátkách nebylo úplně málo. Slovutné Bravo snad tenkrát nestálo ani dvacku. Navíc nám to množil Simčin tatínek v práci, takže náklady prakticky nulové... Zjevně jsem měla v dětství lepšího obchodního ducha než mám dnes. Však se pak taky, prostřednictvím hlášení školního rozhlasu, prodávání časopisů ve škole plošně zakázalo. Ale my stihly vydat celá tři čísla, a to už byl panečku pořádný projekt! Když to tak vezmu, s přestávkami (menšími či většími) píšeme vlastně obě dodnes, takže to pro nás jistě melo zcela zásadní význam 😀.

V pokročilejších studentských letech mi zase bylo psaní klíčovým prostředkem k učení. Když si něco ručně napíšu, zároveň si to tím i zapamatuju. To máte: podtrhávání knížek a skript > výpisky > výpisky z výpisků > malé papírky se záchytnými body > osnova s těmi nejzáchytnějšími body... Mockrát se mi stalo, že už jsem si tu finální verzi výpisků před zkouškou vůbec ani projít nestihla, a i tak to všechno dobře dopadlo (nejhůř na druhý pokus 😎).

Asi mě to psaní rukou svým způsobem i uklidňuje, proto jsem byla v práci za počítačem čím dál nervóznější... Ale to do listy jsem si psala pořád a když jsem řešila něco extrémně náročného, stejně jsem si to musela vždycky "hodit na papír". Přesto jsem tou dobou trochu více experimentovala s elektronickým zaznamenáváním poznámek, úkolů, termínů, snad jsem dokonce chvíli nepoužívala ani papírový diář. Měla jsem ale pocit, že mi z toho brzo praskne hlava. Zkrátka to, co je na papíře, pro mě platí nějak víc než to, co někde online poletuje ve světě technologií, kterým já asi nikdy nebudu plně důvěřovat. Pokud si něco zapíšu, cítím to už jako částečně splněné, je to sice klam, ale funguje a ulehčit rozlítané hlavě není v dnešní rozlítané době nikdy na škodu 🏃💆.

Ano, uznávám, že je to částečně všema těma mýma sešitama, že se mi občas sotva podaří uzvednout kabelku (poslední dobou už raději volím batůžek). Nejsem a zřejmě nikdy nebudu minimalistické děvče do nepohody, které si vystačí s drobným zavazadlem i na dlouhých a dalekých cestách (já si s ním kolikrát nevystačím ani na jedno odpoledne🙆). Ale každý máme něco... Já už se s tím smířila a moje okolí jistě taky (to neustálé kumulování notýsků na zejména jídelním / mém pracovním stole mu věru radost nečiní, ale každý holt kumuluje něco jiného a někde jinde, a tohle je ten můj taneční prostor a ta moje (Prádlo)Množka) 📗📘📙📒📕📓📔📖.

Tak schválně... "Malý" seznam mých papírových pomocníků:

• Začalo to deníkem, který jsem si po dlouhých letech zase začala psát a byl to pro mě významný předstupeň celého tohoto blogu. 
• Pro velký úspěch jsem ještě přidala i Pětiletý deník, který sice nevyplňuju tak poctivě, neb některé předdefinované otázky mi připadají trochu hloupé a pořád dokola. Ale všechny resty jsem nakonec vždycky dohnala a vzhledem ke speciálnímu období, které teď prožívám/e jsem odhodlaná to kousnout (vyderžaj pioněr!), že výsledek by mohl být v budoucnu i docela hodnotný...
• No a do třetice ještě nesmí chybět deník cestovní, protože to jsou často okamžiky, k nimž se chci vracet a vzpomínky, které bych chtěla mít zakonzervované a s tou pamětí to bohužel kolikrát není kdovíjak slavné (a lepší už to nebude). 
• Pak samozřejmě ten papírový diář a na konci roku si ještě poslední léta zpracovávám takové hodně detailní shrnutí v podobě „YaerCopmassu“, ale o tom zase někdy příště.
• Jo, a ještě psací notýsek s nápady do budoucna (zatím hlavně k blogu).
• No a bločky s to do seznamy bych málem zapomněla!

O takových těch bambilionech nepopsaných nebo jen lehce načatých sešitů, které šetřím na speciální příležitosti, ale nutně jsem je potřebovala se snad už radši ani nebudu zmiňovat 😄.

Navíc s intenzivním kreslením teď mou garderobu ještě doplňují skicáky různých rozměrů a kvalit a všelijaké "omalovánky".

A teď si přestavte, že někam jedu a ještě si k tomu beru papírové knížky (protože ty mi taky budou vždycky bližší než ty ve čtečce)📚.

A to mluvím pouze o těch papírových kamarádech a vůbec nezmiňuju všechny ty psací a výtvarné potřeby 📝🎨✏✂

🙈 Existuje někde podobnej blázen, nebo jsem v tom dočista sama? 🙈

P.S.: 

Rozhodně tady nemůžu vynechat ručně vyráběná přáních a dopisy. Ty nejkrásnější mám poschovávané. Logicky ne ty, co já jsem tvořila (ty budou mít, pokud si budu hodně fandit, možná u sebe mí příjemci), ale ty jež byly adresované mně...📜✉

• Pár prvních pozdravů rodičům jsem poslala už někdy v dětství, na dopisním papíře s kočičkou. 
• Ta hlavní vlna se ale rozjela, až když jsem se z města přestěhovala na vesnici (celých 8km vzdálenou!). Se stejnou kamarádkou, s níž jsme vyráběly vlastní časopis, nám to připadalo jako konec světa a začaly jsme si dopisovat. O tom, jak nás prudí rodiče a škola nebo co zrovna dávali v Esu (krásně a dojemně mi to připomněla ve svatebním projevu💕). 
• Dopisní holubi si taky mohli křídla ulítat vždycky po letních táborech - pár kontaktů se nám takto podařilo udržovat i několik let! 
• A významná dopisovací éra nastala rovněž s obdobím výměn na francouzském gymplu. Tam byl náš vůbec první kontakt s francouzskými protějšky zabalen do obálky, proto jsme jim taky říkali "corres/correska" (dle francouzského correspondance - korespondence). Nejdéle (dávno po všech výměnách) jsem si psala s correskou která ani nebyla moje, ale podnikaly jsme toho hodně ve skupince a nějak jsme si přirostly k srdci. Dokonce nás jedno léto pozvala i k sobě domů na návštěvu, to byly časy... 

• Od vysoké už moje korespondence značně prořídla. Pár dopisů z Erasmu, několik liebesbriefů s mým tehdejším milým a současným milým manželem, ale zase jsme zahájili dopisování přes celý svět s bratrancem a jeho manželkou, co se usadili na Novém Zélandu. To nám vydrželo dodnes, s krásnou frekvencí minimálně jeden dopis za rok, ale věřím nám, že to udržíme 🙌!

Já si prostě nutně potřebuju aspoň jednou za rok ten ručně psaný dopis střihnout, a taky ve schránce najít mezi věčnými letáky tu kouzelnou obálku, co voní dálkami...