1) Irčani
Pokud jedu v Česku taxíkem, většinou ocením, když si můžeme s řidičem (nebo řidičkou, abych byla genderově korektní) poklidně mlčet. V zahraničí je to jiné. Tímto se hromadně omlouvám všem českým taxikářům, je to ode mě pokrytecké a nefér. V zahraničí taxikáři často fungují i jako určitý zdroj poznávání místní kultury. Když nám padnou do oka, rádi si s nimi povídáme (ať už si rozumíme více či méně) a mnohdy se od nich i ledacos zajímavého dozvíme. Aby bylo jasno, já obvykle ze zadního sedadla se širokým úsměvem a přikyvováním jako houba nasávám informace a postřehy, zatímco Jarda vepředu odvážně čelí všem cizojazyčným konverzačním nástrahám (a že je to někdy past vedle pasti) 🚕.
Každopádně pan
taxikář, který nás vezl z hotelu na letiště mi pomohl utřídit myšlenky a
pojmenovat některé jevy, takže se k němu během tohoto psaní ještě vrátím. Když
jsme se mu na jeho zdvořilostní otázku jak se nám líbil Dublin a Dubliňané
snažili záplavou neurčitých slov patřičně vyjádřit své nadšení,
velmi přiléhavě naše výroky shrnul jedním trefným slovem: "relaxed". V Dublinu jsou zkrátka všichni relaxed, neberou se vážně, vůbec to tak nějak celkově neberou
moc vážně, což je jenom šlechtí ⛱.
Dubliňané se mi
všichni opravdu zdáli jaksi uvolněně spokojení
a hlavně od všeho tak akorát. Ani
přehnaně hluční a ukřičení jako jižanské národy (dokonce i po vyhraném ragbyovém utkání se chovali vesele, avšak velmi civilizovaně, veškeré oslavy skončily zavčas a téměř beze stopy), ale rozhodně také ne jakkoliv
ušlápnutí nebo uzavřeně nekomunikativní. Pokud se jali zahájit konverzaci, byli
zdvořilí a starostliví, avšak zároveň nenucení a přirození. Jevili známky
skutečného upřímného zájmu, žádná křečovitá póza, na kterou můžete narazit
třeba u Američanů a Francouzů 💚.
Manžel je
přesvědčený, že v tom ráji útulných hospůdek a
barů, lahodných moků a pálenek v kombinaci s velmi vysokou životní úrovní musí
být všichni "permanentně nalití", tudíž spokojení. Ano,
potkali jsme pár mladíků, kterým byl malý i velmi velkorysý boulevard nebo
děvče s nafukovacím kruhem ve tvaru jednorožce, avšak tomu bylo v pátek večer,
čili bych v tom neshledávala nic až tak znepokojivého. Jinak pro mě místní nevykazovali
žádné stopy opilosti, takže jsou to buď zkušení
alkoholici, kteří neustále udržují úměrnou hladinku, nebo v alkoholu otázka jejich zrelaxovaného životního
postoje zalita nebude...🍻
2) Proč Irsko?
Pan taxikář mi
sjednotil myšlenky závěrem našeho pobytu, pan recepční na hotelu mě zase přiměl
zamyslet se hned zkraje, opět velmi prostou otázkou: Proč jsme se rozhodli
navštívit právě Irsko…? Mno, destinace k návštěvě u nás většinou vykopávám já a
já to obvykle nemívám až tak promyšlený (jsem hodně intuitivní typ, což už jste
možná postřehli). Nicméně pár hmatatelných důvodů mi hlavou problesklo,
jakkoliv mohou znít hloupě, tady je máte:
a) Miluju zelenou barvu
Možná na mě
zapůsobila reklama, ačkoliv neměla kýžený efekt. Všechna ta "drsná země, jemná whiskey" a hlavně záběry
těch nejzelenějších kopců, co jsem kdy
viděla, klidně i v záplavě deště jen z okna útulné hospody plné zpěvu a tance
(neb když je nejhůř, tak v hospodě přece neprší 😄) už mě z televizních
obrazovek a plakátů vábila poměrně dlouho. Země, která má zelenou na vlajce i ve znaku, to přece musí
jedinec jako já - zelenou barvou celoživotně okouzlený - uvidět, osahat a
poznat!
A nejen zelená!
Často Vám tu píšu o barvách a barevných vjemech. Byť se obvykle snažím
neopakovat, s barvama si to zakazovat nebudu. Berte to třeba jako takový
leitmotiv, který se jako červená nit potáhne většinou mých textů. Mimochodem
paleta červené až oranžové je v Dublinu hned po zelené druhým nejdominantnějším
barevným akcentem. Na své národní barvy jsou tu opravdu hrdí…
První, odkud na Vás
barvy volají jsou beze sporu proslulé dublinské
dveře vystupující z oranžových cihlových domů. U dvojdomků nejčastěji
kombinace právě kontrastní červené a zelené
nebo žluté a modré, ale zaznamenala jsem
i pár růžových, fialových nebo tyrkysových. Na druhý pohled se pak barvy
netýkají jenom dveří, vyzdobené jsou výlohy,
výkladní skříně, bary, na každém kroku jsou krásné zelené parky, stromy (pár zastávek vlakem i ty typické zelené kopce), no a takhle v dubnu taky
spousta květů. Všimla jsem si taky
určitého decentního a veselého streetartu.
Například všechny elektrické a jiné skříňky, běžně šedivé, jsou barevně a často i
vtipně a vynalézavě pomalovány, třeba podobiznou Freddieho Mercuryho, který
chce ride ten jeho bicycle…
My jsme to jako děti
štěstěny nepoznali, ale běžné irské dny budou asi docela často šedivé, upršené,
možná dokonce i ponuré, tak si je místní zřejmě externě barví, kde a jak jenom
mohou… 🎨
b) Pivo, bary, pivnice, hospody, hospůdky
Vyšší koncentraci
příjemných a stylových podniků asi těžko pohledat. Když jsme ukazovali rodičům
fotky ulic dublinského centra, domluvili jsme se, že pokud se v záběru objeví
něco jiného než bar nebo hospoda, náležitě to okomentujeme - většina obrázků se
tedy obešla zcela bez komentáře 😎.
Hned první večer
jsme si našli Naši srdcovku, nenápadný rohový bar ještě před pomyslnými branami
hlavního centra a středem dění, se zelenou
výlohou zvenčí a dřevěným obložením uvnitř, jak jinak. Malinký tak, že
vlastně ani neobsahoval klasické stoly a židle, jen ty vysoké barové a taky
barový pultík po celém obvodu místnosti, ale i tak útulný a až po strop zaplněný vřelostí a místním folklórem.
Jeho hlavním esem v rukávu byla totiž druhá "tajná" místnost,
pohledem přehlédnutelná, ale zcela nepřeslechnutelná, linula se z ní totiž živá hudební produkce, která nás dovnitř přivábila
jako nějakým kouzlem. Pánové u piva rozebírali střídavě sport a střídavě
Hru o trůny, s jejich dámami už to pěkně šilo do rytmu. Takže takové to
klasické "chlapi už jsou nalití a ženský chtěj tancovat".
Od slovutného Temple baru jsme
předem čekali spíš pravý opak, z popisků a článků jsme vyrozuměli, že se jedná
převážně o nákladnou atrakci pro turisty… Inu, je to možné, ale kéž by takové byly všechny turistické atrakce.
Já tam teda cítila nejen genius loci, ale i
kus upřímnosti a opravdovosti. Lidí tam bylo dosti, ale stále v únosné míře (a
to moje tolerance na množství lidu je poměrně nízká). Na baru snad
neomezený výběr nejen piva a whiskey, živá muzika naprostou samozřejmostí. Venkovní předzahrádka s červenými sudy a lavicemi, průchod plný retro
plakátů a pohledů, zákoutí s Jamesem Joycem a zahrádka ve vnitrobloku, … Možná
na tom měla nějaký podíl i konzumace tekutého chleba, ale nám to tedy ke
spokojenosti stačilo a i sem jsme se ještě rádi vrátili 🍺.
c) Co Ir to Superstar
Sinéad O´Connor,
Bono Vox, Enya, Glen Hansard, Damien Rice, Ed Sheeran, a mohla
bych jmenovat dál a dál…
Pokud platí že
"Co Čech, to muzikant", tak každý muzicírující pouliční Ir by u nás
jistě z fleku vyhrál Superstar. V ulicích bylo performerů opravdu mnoho, ale
ani jednou se nestalo, že by někdo hrál špatně, většinou nám fakt padaly brady
a nebylo možné jít dál a ani se nezastavit. Na některých místech jsme díky
krásné hudební kulise spočinuli klidně i na hodinu a jen tak seděli,
poslouchali, vnímali, pozorovali a rozjímali, klidně i uprostřed davu. Jako
třeba u přístavu v Howtu, kde hráli a zpívali patrně dva bratři, jeden hláskem
ještě pronikavě dětským a druhý už sametovým dospělým…🎸
3)Ta velká žlutá koule na obloze
Tak a teď zpět k panu taxikáři. Sám byl skoro dojat z té slunečné nádhery, která během
velikonočních dní zaplavila dublinské ulice: "Všichni jsme koukali na tu
velkou žlutou kouli na obloze a nechápali jsme, co to jako je!?" I my jsme
byli z počasí nadšení, ale asi nám až dosud nedocházelo, jak velkou raritu jsme
zažili a jak moc si toho máme vážit. Taky jsem zpětně pochopila místní
v šortkách a tílkách i v brzkých ranních či pozdních večerních hodinách, kdy to
za mě bylo přeci jen aspoň na lehkou bundičku…👙
Všichni si přejeme
na dovolené krásné počasí, až nám pak z těch vroucích přání sucho sžírá zahrádky.
Není to sranda, měli bychom si začít přát taky deště. Ale přes všechny hrozby
jsem k tomu ještě duchovně nedospěla... Když srovnám všechny naše cesty a výlety,
kdy nás doprovázely sluneční paprsky a kdy dešťové kapky, je to prostě nebe a
dudy a to krásné počasí Vám samo o sobě udělá půlku dovolené… Tak jako třeba
nám v Irsku 🌞.
Ta velká zářící a hřejivá koule s námi byla
téměř pořád...:
- první ráno v zeleném parku St Stephens, kde jsme polahodili bříšku snídaní a oku záplavou barevných tulipánů
- po východu z Temple baru, kdy nám trochu zamotala hlavu a po východu z Guinness Storehouse muzea, kdy nám ji zamotala dvojnásob
- při odpolední siestě u Patrikovy katedrály
- její odraz se vlnil v paprscích řeky Liffey a prosvítal sloupovími mostů
- podvečer nám zamávala a zapadala za obzor v docích
- ale hned další ráno na kávičce u přístavu v Howtu už tam zase byla a šimrala nás do tváří. Nejen nás ale i sympatického pána u sousedního stolečku. Zajímal se u servírky, odkdy točí pivo. Ta ho zklamala výrokem, že pivo mohou dávat pouze k jídlu. Těžko říct, jestli tahle vyhláška bylo opatření proti přílišné opilosti nebo měla jednoduše navýšit konzumaci pokrmů v onom bistru. Už nevím, jak to s panem dopadlo, ale dal se s námi do řeči a zjistili jsme, že je z Finska. Shodli se s Jardou na tom, že nejlepší hokejisti jsou občas oni, občas my a při loučení si vzájemně popřáli hlavně porazit Rusy, vždycky!
- opírala se nám do zad při výšlapu Howth Clift Wallk, který jsem po kamenitých stezičkách mezi vřesovišti a útesy asi jako jediná z turistů (a že jich tam bylo jako hub po dešti!) absolvovala s velkou koženou kabelkou. No držela jsem ten baťůžek při balení kufru v ruce, ale pak jsem ho vzhledem k zavazadlovému limitu zase nějak neuváženě vyřadila…
- jen tak, pro radost
- děkujeme!🙏
P.S.: Vodní živel nás ale přesto navštívil, překvapivě to bylo na hotelovém pokoji a uprostřed noci. Navzdory únavě po cestě jsem nějak špatně spala a nemohla se zbavit dojmu, že někde něco teče. Když už jsem se úplně probrala, pochopila jsem že se mi to nezdá, že reálně slyším šplouchání. V domnění, že asi protíká sprcha, jsem se vydala do koupelny celou situaci urovnat, respektive usušit. Bylo to ale mnohem horší, než jsem čekala. Kombinací špatně těsnícího kohoutku a ještě hůř odtékající výlevky z umyvadla v potůčku odtékala voda přes kachličky až do předsíně, kde vytvářela uprostřed koberce slušný mokřad. Vší silou jsem kohoutek utáhla a přemýšlela co dál.
A) Udělat paniku, vzbudit manžela, vyslechnout si přednášku o tom, jak jsem neopatrná a roztržitá (což jsem, kohoutek jsem nejspíš špatně utáhla já), následně společnými silami všechno nějak vyřešit a zbytek noci se v klidu vyspat.
B) Nedělat nic, hlavně žádnou paniku a zbytečný mobilizování dalších lidí takhle uprostřed noci. Věřit, že ráno moudřejší večera, že se věci občas mají schopnost vyřešit samy, když jim dáme dostatek času. Aneb že se třeba do svítání všechno nějak vsákne. Pak se zbytek noci převalovat a odhánět zlé sny o tom, jak vybírám kbelíkem vodu z hotelového pokoje a jak se k nám dobývají vytopení obyvatelé pokoje pod námi a domáhají se nápravy.
Ano, B) to nakonec vyhrálo a ukázalo se, že v hotelu zřejmě mysleli úplně na všechno, zvlášť při výběru koberce - ten borec opravdu přes noc pojal celý nedopatřením vytvořený Aqualand. Kam přesně se voda poděla nebo kde se dodnes nachází snad ani radši nechci vědět. Nebýt toho, jak předsíňový koberec čvachtal, snad bych i uvěřila, že se mi to všechno jenom zdálo...
🛁⛲🌊
Žádné komentáře:
Okomentovat