Je možné, že máme doma malou Italku? Blonďatou Italku s alabastrovou pletí? Jsem zvědavá, co si budu říkat, až okusíme s holčičkou další kraje a mravy, ale v sicilském městečku Terrasini byla okamžitě jako doma. Kromě dobrodružné výpravy do rozpáleného Palerma, jsme toho ze Sicílie moc neviděli. Dohromady vlastně asi tři ulice, dvě fontány, jeden parčík, náměstíčko, promenádu s plážemi a "amfiteátrem". Přesto mám pocit, že jsme poznali vše podstatné.
Tatínek nám dokázal obstarat takové bydlení, že jsme prakticky splynuli s domorodci. Měli jsme stejný dům, stejný jídelní stůl těsně za vchodovými dveřmi, a pod schody stejné vybydlené plastové židličky, na nichž podvečer co podvečer tak pokojně vysedávali na předpraží místní dědečci a babičky. Samostatně i v družných hloučcích, bez ohledu na množství pytlů s odpadky na háku nad hlavami, u nohou, nalevo i napravo. Přísahám, že kdyby nebylo i večer takové horko, sednu si tam na tu židličku taky. Kdykoliv jsme kolem nich s princeznou prošli, dali se s námi do řeči a vlastně bylo jedno, že jsme si oficiálně nerozuměli. "Bellissimou" nikdy nešetřili.
Rovněž byli upřímně nadšení, že naše "bambino" neustále něco povídá a prozpěvuje. Třeba i v oranžovém nafukovacím kruhu uprostřed širého moře. Jeden stařík z toho dostal nefalšovaný záchvat smíchu, až se trochu nalokal slané vody. Děti a rodiče byli stejně kontaktní a komunikativní, a tak nebyl problém si třeba s novou kamarádkou zajezdit obchodem v nákupním košíku, pocákat se u kašny s úplně cizíma holčičkama, nebo si půjčit náhodnou italskou babičku a sbírat s ní do kyblíku kamínky "brava, brava!"
Noční život s všelijakými nahodilými pěveckými a tanečními vystoupeními holčičku taky nadchnul. Museli jsme chodit každý večer kontrolovat improvizovaný amfiteátr u nápisu "LoVe", jestli tam náhodou zase někdo netancuje. Nakonec jsme se skutečně dočkali improvizované dětské besídky, od baletu až po street dance, a tedy i nejzářivějších jiskřiček v těch nejkrásnějších modrých očích. Bylo to taky poprvé, kdy jsme natáhli večerku a naše dítě pak spalo ráno o hodinu déle, někdy až do 6:30!
Mimo jiné jsem až zde konečně pochopila, proč někteří lidé leží úplně těsně u vody, div si nezamokří chodidla. Jsou to rodiče! Jedná se o velice praktický vynález, jak mít relativně pohodlně pod kontrolou své dítě, které se nejednou ve vodě zdrží i déle než hodinu. Z toho se ale jindy ihned po prvním smočení rozhodne, že už chce zpátky do "hotelu" a tahání o čas pak stojí nejednu zmrzlinu... Mimochodem, kolik zmrzliny už je moc zmrzliny? V tomto ohledu se nám velmi rozšířily obzory.
Jediné, čemu jsme nepřišli na kloub byl obsah oněch kýblů, jenž italské panímámy tak vehementně každé ráno vylévaly z pavlačí. Z čím větší výšky, s tím větším požitkem, řekla bych. Pracovně jsme si to nazvali splaškami, ale pevně věříme, že tomu tak nebylo. Neví to náhodou někdo?
Možná má v sobě každé dítě kus Itala. Možná má v sobě každý Ital kus dítěte. Patrně o kus větší, než průměrný Čech. Vlastně mám pocit, že průměrný Čech toho má s průměrným Italem společného jen pramálo. A přesto se vzájemně máme docela rádi, nebo spíš právě proto. Nevím, jestli bych dokázala v Itálii žít. Na dovolené tady ale nepotěšíte jen chuťové pohárky, můžete si nečekaně zobnout i z duchovní potravy, v té nejprostší a možná i nejúčinnější formě. La dolce far niente. Jíst=meditovat=milovat.
