Často se tady ohlížím za svým dětstvím a oživuju vzpomínky. Ohlížet a oživovat budu i nyní, ale od časů dětských pohádek se teď přesuneme do minulosti o něco bližší, a to na léta vysokoškolská. Po zahájení studia a orientačním týdnu jsem onemocněla. Nechtěla jsem v tak klíčových životních okamžicích nic zmeškat, takže jsem dlouho odolávala a nemoc statečně přecházela. Bylo mi hůř a hůř, ale netroufla jsem si vynechat ani hodinu pilates.
Pak už se ale nedalo nic dělat, musela jsem k paní doktorce, resp. tehdy k jejímu záskoku. Byla mi diagnostikovaná angína a začala jsem užívat penicilín. Jenže na angínu vůbec nezabíral a ještě jsem se celá osypala. To už byla moje doktorka zpět, zbystřila a její podezření se bohužel potvrdilo - jednalo se totiž o mononukleózu.
Takže velkou část svého prvního semestru jsem nakonec strávila na infekčním oddělení v nemocnici, kam mi kamarádka podávala oknem okopírované poznámky z přednášek. Rozjezd ve škole byl pak stejně krušný. Nové úkoly, staré úkoly, zkoušky a zápočty už pomalu na krku... Byl ale jeden úkol, který mě zaujal natolik, že jsem chvíli odložila stranou vše ostatní a hned se do něj s chutí pustila. Z hlediska time managemantu úplně špatná prioritizace, ale jak mě to bavilo :)
Práce do literárního semináře spočívala ve zprozaizování básnického textu. Tím básnickým textem byla pěkná divočina od Ivana Blatného. Jsou jistě básníci mému srdci bližší, ale mé tehdejší já si v tom dokázalo nalézt "cosi" co by možná moje dnešní já už ani nedokázalo. Výsledný text jsem jsem opět upravovala co nejméně, aby mělo hlavní slovo právě ono rozparáděné tehdejší já - ještě než mu štosy seminárek, bakalářek a diplomek v akademickém stylu přistřihly křídla.
Dvory
Nezvonil, neklepal. Nechala klíče trčet.
Osudy, život. Rozsviť na schodech.
To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit.
Co je to? Medvěd. Nic jí nedává.
Dva metry padesát. Široký skoro třicet.
Z Dvorecké. Světle. Od té švadleny.
Zsinalý starý dům. Za blikajícím oknem.
Byla tam ve smutku. A tiché cvik - cvik - cvik.
Kdo zemřel? Kremace. Dědečka, švagra, strýce.
Bůh všemohoucí. Smrká. Povolal.
A chumelilo se. Přes lampy starých dvorů.
Jak je ten vetešník. Co se tam dostane.
Domino hodiny zakašlal náhrdelník.
Trubači na koních přibouchl struny pták.
Klopýtla poháry v té zimě malíř písma.
To holt by žehličku vyliž mně zeleň žluť.
Aby tak ve vaně cinobr karmín šarlat.
Na lejstra telefon přijedu namazaná.
Kukátko deštníky vyžral mu skřipec. Hajzle!
A chume… Prsteny Co se tam dostane!
Tak padá večer sníh přes lampy starých dvorů.
Jak je ten ptáčník. Něco pro čížky.
Ona to nesnědla. Protože není čížek.
Konvičku! Sama. Škoda na zimu.
Děkuju, prosím. Už jsem zabalená.
IVAN BLATNÝ, Tento večer
Nezvonil, neklepal. Nechala klíče trčet.
Osudy, život. Rozsviť na schodech.
To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit.
Co je to? Medvěd. Nic jí nedává.
Dva metry padesát. Široký skoro třicet.
Z Dvorecké. Světle. Od té švadleny.
Zsinalý starý dům. Za blikajícím oknem.
Byla tam ve smutku. A tiché cvik - cvik - cvik.
Kdo zemřel? Kremace. Dědečka, švagra, strýce.
Bůh všemohoucí. Smrká. Povolal.
A chumelilo se. Přes lampy starých dvorů.
Jak je ten vetešník. Co se tam dostane.
Domino hodiny zakašlal náhrdelník.
Trubači na koních přibouchl struny pták.
Klopýtla poháry v té zimě malíř písma.
To holt by žehličku vyliž mně zeleň žluť.
Aby tak ve vaně cinobr karmín šarlat.
Na lejstra telefon přijedu namazaná.
Kukátko deštníky vyžral mu skřipec. Hajzle!
A chume… Prsteny Co se tam dostane!
Tak padá večer sníh přes lampy starých dvorů.
Jak je ten ptáčník. Něco pro čížky.
Ona to nesnědla. Protože není čížek.
Konvičku! Sama. Škoda na zimu.
Děkuju, prosím. Už jsem zabalená.
IVAN BLATNÝ, Tento večer
13.Adventní okénko
Vstala, roztřesenými prsty odhrnula záclonu a pohlédla dolů do dvora.
Jak dlouho už to trvá? Jak dlouho už tráví večery sama, v tichém smutném očekávání? Vlastně ani neví… Den co den to zklamání a osamění vyplňují každičké místo jejich starého bytu, každý nádech, každý výdech. Byt se jí zdá nesnesitelně a znepokojivě prázdný, ačkoliv je celý zaskládaný harampádím.
Ví to. Ví, že jsou to vlastně nepotřebné krámy, kterých už se měla zbavit dávno. Možná by se to pak pročistilo i mezi nimi. Kolikrát už se vztekal, že jim to tady jednou celé spadne na hlavu. Jenomže k tomu nemá odvahu. Jak mu má vysvětlit, že už jsou všechny ty přebytečné věci součástí jejího života a bojí se to změnit. Doufá, že jí pomohou překonat tu vnitřní samotu.
Ty osamělé večery byly k nepřečkání… Dokonce se naučila i šít, aby mohla na chvíli zapomenout, na chvíli si neuvědomovat. Krásný vykládaný šicí stroj po babičce si přistrčila hned pod okno s výhledem do dvora. "To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit," opakuje si v duchu za uklidňujícího klapání stroje, "dva metry padesát, široký skoro třicet… cvik - cvik - cvik."
Už dávno musela mít rozsvícenou lampu (v šeru jí vždy začaly slzet oči, bylo to tím šerem, je si téměř jistá), když on přicházel. Nezvonil, neklepal, jenom zarachotil klíčem. "Už zase šití?" ptával se. Jako by ho to ještě mohlo překvapit, po těch letech.
Mluvili spolu, a přece spolu nemluvili. Byl tam, ale přesto si připadala dál sama. Nevěděla, kde byl tak dlouho, neptala se. Co kdyby se jednoho dne už nevrátil? Co potom? Stejně jí nic nedává, nic jí nepřináší… Jenže… A tak to šlo dál a dál, den za dnem, večer za večerem. A haraburdí se dál hromadilo v jejich malém tmavém bytě.
Roztřesenými prsty odhrnula záclonu, pohlédla dolů do dvora a pozorovala jak se přes mihotavé světlo lamp chumelí. Dělávala to často. Jak dobře jen znala ten zsinalý starý dům s velkým dvorem uprostřed. Všechny ty životy a osudy na věčnost vryty do jeho stěn… Mezi nimi i ten její.
Ví to. Ví, že jsou to vlastně nepotřebné krámy, kterých už se měla zbavit dávno. Možná by se to pak pročistilo i mezi nimi. Kolikrát už se vztekal, že jim to tady jednou celé spadne na hlavu. Jenomže k tomu nemá odvahu. Jak mu má vysvětlit, že už jsou všechny ty přebytečné věci součástí jejího života a bojí se to změnit. Doufá, že jí pomohou překonat tu vnitřní samotu.
Ty osamělé večery byly k nepřečkání… Dokonce se naučila i šít, aby mohla na chvíli zapomenout, na chvíli si neuvědomovat. Krásný vykládaný šicí stroj po babičce si přistrčila hned pod okno s výhledem do dvora. "To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit," opakuje si v duchu za uklidňujícího klapání stroje, "dva metry padesát, široký skoro třicet… cvik - cvik - cvik."
14. Adventní okénko
Už dávno musela mít rozsvícenou lampu (v šeru jí vždy začaly slzet oči, bylo to tím šerem, je si téměř jistá), když on přicházel. Nezvonil, neklepal, jenom zarachotil klíčem. "Už zase šití?" ptával se. Jako by ho to ještě mohlo překvapit, po těch letech.
Mluvili spolu, a přece spolu nemluvili. Byl tam, ale přesto si připadala dál sama. Nevěděla, kde byl tak dlouho, neptala se. Co kdyby se jednoho dne už nevrátil? Co potom? Stejně jí nic nedává, nic jí nepřináší… Jenže… A tak to šlo dál a dál, den za dnem, večer za večerem. A haraburdí se dál hromadilo v jejich malém tmavém bytě.
Roztřesenými prsty odhrnula záclonu, pohlédla dolů do dvora a pozorovala jak se přes mihotavé světlo lamp chumelí. Dělávala to často. Jak dobře jen znala ten zsinalý starý dům s velkým dvorem uprostřed. Všechny ty životy a osudy na věčnost vryty do jeho stěn… Mezi nimi i ten její.
15. Adventní okénko
Někdy si říká, jestli je to opravdu ona, ten kdo pozoruje. Není to náhodou celé naopak? Zdá se jí, že pokaždé když přitiskne nos na sklo, dvůr si toho hned všimne: "Zase ty? Tak co bys ráda viděla tentokrát?"
Jenže toho mrazivého prosincového večera ji ke sklu okna nezahnalo to monotónní "cvik - cvik - cvik".
Uslyšela přerývaný hlas paní Benešové, zvuky přijíždějícího automobilu a ševelení shlukujícího se davu. Jakmile zjistila, co se děje, otočila zděšeně kličkou a okno otevřela. Ten automobil byl totiž vůz pohřební a právě k němu nesli pana Beneše. Hlasitě si povzdechla a nedokázala zadržet slzy.
Pan Beneš byl bezesporu nejšarmantnějším obyvatelem toho omšelého domu. I když už mu zdraví zcela nesloužilo, zůstával za všech okolností galantní a milý. Občas se potkali u dveří, když se vracívala ověšena nákupními taškami. Vždy ji uctivě pozdravil, neopomínaje připojit drobnou úklonu, a podržel dveře.
16. Adventní okénko
Se slovy: "račte madam," ji zbavil všech tašek a ona jej pak obvykle pozvala na kávu a zákusek. Nad kouřícím nápojem a cinkáním dezertních lžiček si on pak nikdy neodpustil vyprávět ty svoje příběhy. Snad nepotkala lepšího vypravěče. Jeho příběhy byly čisté jako horský pramen a křehké jako vaječná skořápka.
Pan Beneš dokázal vyprávět o rozmanitých věcech, místech i lidech, ale jedno jeho povídání pokaždé spojovalo, byly to dobré konce. Často se zasnila a plula tím jeho idylickým světem, ale jednou jí to nedalo: "Pane Beneši, řekněte mi, ale opravdu upřímně, vy na ty šťastné konce skutečně věříte?". "Celým svým srdcem," odpověděl on a v očích se mu něžně zalesklo.
Požádala ho, zdali by jí některé z těch příběhů nemohl sepsat. Hned další den zazvonil s čerstvě popsaným archem papíru. Malíř písma, napadlo ji, když se se zalíbením zahleděla do pečlivě vykroužených písmen, svitky jí připomínaly nějaký vzácný pergamen. Pečlivě si je uschovala a pokaždé, když v noci nemohla spát, tiše se vykradla ven z ložnice a jeden si přečetla. Pak se jí spalo mnohem lépe, a navíc se jí i zdály krásné sny.
17. Adventní okénko
-To je ale neštěstí, paní Mráčková!
-Inu, Bůh ho k sobě povolal, Bůh je všemohoucí, s tím my nic nezmůžeme…
Zaslechla ještě rozhovor dvou sousedek z přízemí. Pak se zvedl vítr a sněhové vločky se zběsile roztancovaly. Pár jich vdechla spolu s mrazivým vzduchem, až se rozkašlala. Na krku se jí přitom rozhoupal náhrdelník s malým červeným rubínem, svatební dar.
Dav lidí se pomalu rozcházel, zpět ke svým životům, ke svým osudům. Zavřela okno. Ale ještě chvíli u něj zůstala stát a s nosem přitisknutým na sklo pozorovala jak se dole ve dvoře chumelí přes mihotavé světlo lamp. Dnes k ní dvůr nepromlouval, byl celý strnulý a zamlklý.
Vrátila se k šití. "Cvik – cvik – cvik" … "To kolem podle těch. Pak ještě zaobroubit." Z rohu místnosti se ozýval pravidelný tikot hodin. Komu asi příště odměří jeho čas? Ani nevěděla jak, a košile byla najednou téměř hotova, stačilo už jen přišít poslední knoflíček.
18. Adventní okénko
Ještě si musí donést žehličku a … Tu k ní dolehly výčitky a křik od protějších dveří. Pohlédla do kukátka a spatřila jak se pan Kyliján vztekle souká do kabátu. Než za sebou stačil zabouchnout dveře, vystrčila Kylijínová hlavu a z plných plic zařvala:
"Hajzle!", až se stěny domu otřásly a vločky na dvoře rozvířily. Pak po něm hodila deštník a o poznání klidněji dodala: "Vezmi si deštník, chumelí."
Začala znovu přemýšlet o dobrých koncích příběhů pana Beneše...
Dnes už se k šití vrátit nemohla. Stála u okna s nosem přitisknutým na sklo. Klepala se zimou zabalená do deky a smutně pozorovala jak se dole ve dvoře chumelí přes mihotavé světlo lamp. Náhle k ní dvůr zase promluvil: "Chceš vědět, jestli se dnes vrátí? A co když se nevrátí? Co potom?"
"Hajzle!", až se stěny domu otřásly a vločky na dvoře rozvířily. Pak po něm hodila deštník a o poznání klidněji dodala: "Vezmi si deštník, chumelí."
Začala znovu přemýšlet o dobrých koncích příběhů pana Beneše...
Dnes už se k šití vrátit nemohla. Stála u okna s nosem přitisknutým na sklo. Klepala se zimou zabalená do deky a smutně pozorovala jak se dole ve dvoře chumelí přes mihotavé světlo lamp. Náhle k ní dvůr zase promluvil: "Chceš vědět, jestli se dnes vrátí? A co když se nevrátí? Co potom?"
Žádné komentáře:
Okomentovat