Silvestr v Dubaji

Většinou jsou mé nejintenzivnější asociace z nových míst barevné - vstřebávám všechny krásy a klidně i nekrásy kolem sebe hlavně očima. V Emirátech tomu bylo jinak: první co se mi vybaví budou navždycky vůně…

🍑 Meruňková po úklidu na pokoji

🍋 Citronová v neuvěřitelně vypulírovaném metru - to bylo asi poprvé (a dost možná i naposledy), kdy mě napadlo, že by se v metru dalo snad i ze země jíst!

🔮 Těžké kořeněné parfémy linoucí se z obchůdků v nekonečných nákupních centrech (pokud si budete někdy potřebovat představit nekonečno, můžete si tam směle dosadit dubajské obchoďáky, metra nebo letiště - z bodu A do bodu B se tak můžete v rámci jedné "budovy" přemisťovat klidně i hodinu)

🔥 Vonné tyčinky zapálené i na ulicích

🌀 Omamná oblaka kouře z vodních dýmek v kavárnách, restauracích, večer na pláži (tam se zároveň mísí i vůně tikka masaly spolu s maklubou) nebo klidně na oblíbených bbq piknicích podél dálnice😮

S orientálními vůněmi se mi pak ještě pojí zvuková stopa svolávání Muezzínů k motlitbám, každodenní budíček, večerka i průvodce celým dnem.
(Druhý nejsilnější zvukový dojem je pak filipínská hotelová zpěvačka, kterak si stříhá Helenku Vondráčkovou v "originále"😄.)

Do samotné Dubaje jsme to z našeho hotelu měli relativně blízko, přes všelijaké zdravotní peripetie jsme se tam ale nakonec vypravili jenom jednou, a to právě na Silvestra. O tom, jestli to byl dobrý nápad, špatný nápad, nebo jaký to byl vlastně nápad se záhy dozvíte.

Naše první kroky směřovaly do slunné Mariny neomezených možností. Množství betonu v tomhle velkolepém a celičkém umělém království mi kupodivu nebránilo se tam cítit dobře. Aby ne, když je tam všechno, na co si člověk jenom vzpomene. To se Vám takhle zachce zmrzlinu a lup, máte před sebou stánek Haagen Dasz a dva kopečky v sobě tak rychle jako nikdá 🍧😋. Na člověka tu zkrátka dýchne taková uvolněná prázdninová atmosféra. V bezprostředním okolí pláží bylo sice poměrně živo, jakmile jsme se ale vydali po nábřeží okolo zálivu, až jsme si říkali, kde všichni ti lidi jsou??? Trochu nás napadlo, že by jich na Silvestra zrovna v Dubaji mohlo být docela dost, a ono ne, světe div se!

Jenom třpytivá hladina vodní s luxusními jachtami dole, skleněná hladina mrakodrapová nahoře, nad tím vším modrá obloha plná racků, která se promítala od obou těch hladin a odrážela ve slunečních paprscích, sem tam palma nebo vyparáděná věž mešity, která mezi strohými skleněnými obry budila náležitý rozruch, a my dva... V tomto poklidném plynutí jsme si ještě vychutnali oběd na nábřeží, a pak už se pomalu mělo začít větší dobrodružství.

Rezervaci na Burj Khalifu jsme měli na konkrétní čas a ten se nám začal nepěkně krátit. Otázku o tom, kde že všichni ti lidi jsou jsme si s jistotou přestali pokládat po výstupu z metra u Mallu, kde dav náhle exponenciálně vzrostl. Záhy se objevili i ozbrojenci a zřízenci v reflexních vestách, zátarasy, přísně vymezené koridory k průchodu a kyvadlový provoz. Podobná opatření byla jistě nanejvýš rozumná a veskrze nezbytná, ale místo aby na mne měla kýžený efekt, že naše bezpečnost je pod kontrolou, vyděsila mě hned ze startu mnohem víc než ten samotný lítý dav - nejmultikulturnější dav, jaký si jen dokážete představit.

Všichni ti lidi opravdu neměli stejnou rezervaci jako my, nýbrž už se srocovali na ohňostroje a silvestrovské oslavy, které shodou okolností měly vypuknout jen pár kroků od místa, kam jsme směřovali. Geniální plán že se jakémukoliv bláznění a šílení vyhneme, když město opustíme "už" několik hodin před půlnocí tedy narazil na zásadní trhlinu. Nějak jsme nedomysleli, že večírky obvykle nevypukají až s úderem půlnoci, ale předchází jim přípravy a stěhování národů právě těch několik hodin před prvními minutami očekávaného nového roku…

Náš cíl byl vzdušnou čarou nedaleko. Snažili jsme se tedy vymotat z mumraje a nekonečných skleněných průchodů, což by se nám nakonec i podařilo, jenže jakmile jsme se octli tam venku, byli jsme policisty zase pěkně zahnáni do útrob metra. Venek měl teď na nějakou dobu přestat existovat a stádo se muselo šikovat do těch proklatých chodeb, kde bylo lépe pod kontrolou. Jako z nějakého hororu, že?

Asi je na čase vysvětlit něco, co moc nedokázal pochopit ani Jarda, který měl jedinou reálnou obavu, že nebudeme včas na místě a prošvihneme tak naši již nelevným penízem zaplacenou rezervaci. Já jsem ale strachů měla podstatně víc, srdce mi bušilo na poplach a se suchem v krku jsme lapala po dechu. Mám v životě pár věcí, které mě děsí, je to zcela iracionální, ale ani plné vědomí téhle iracionality mi v tom nedokáže zabránit, ba naopak. Jsou to mmj. uzavřené prostory, obzvlášť pak ty podzemní: garáže, metro, nebo dlouhé nekonečné chodby, kde nevidím konec. respektive na východ ven. No a taky mi vůbec nedělají dobře extrémní davy lidí. Mám prostě úzkost z toho, že někde uvíznu a už se nikdy nedostanu ven nebo že se mi udělá zle a dav se pak bude přese mě valit vesele dál…

V tomhle se zcela ztotožňuju s Karlem Čapkem:

Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.

Ačkoliv jsem si vědoma větší hloubky do těchto slov vložené, i v doslovném smyslu fungují velmi výstižně. A navíc mě tahle babylónská apokalypsa v cizím městě děsila o kus víc, než stát se něco takového tam u nás doma (domů, do Podolí, do lékárny, …). Ve své podstatě to vlastně bylo docela mystické. Takový pěkný komplexní vzorek společnosti 21. století. Pokud by chtěl někdo dělat sociologický průzkum, happening nebo natočit originální hudební klip, jeho srdce by, na rozdíl od toho mého zběsile bubnujícího, asi zaplesalo! Běloši. Černoši. Ruďoši. Žluťoši. Sárí. Burky. Hábity. Výstřihy. Minisukně. Posh woo girls. Baťůžkáři. Květinové děti. Emaři. Skejťáci. Děti. Důchodci. Homo. Hetero. Bi … (Prosim Vás, doufám, že tam všichni čtěte tu obrovskou nadsázku? Pokud ne, tak znovu a lépe 😄.)

Každopádně jste si asi už spočítali, že jedna a jedna jsou dvě a moje vyplašená éterická duše se octla v dějišti (bojišti?), kde nacházela kombinaci hned několika svých oblíbených elementů. Časem došlo i na píšťalky a světelné meče, to už jsem na sebe nenápadně aplikovala všechny jogínské a meditační techniky, co mě jen napadly. Ucpávala jsem si na přeskáčku levou a pravou nosní dírku na dech nádí šodhana, střídavě si do mozku promítala pěkné uklidňující obrázky i ty nejkatastrofičtější scénáře, abych byla připravena na nejhorší, protože kdo je připraven není zaskočen a už vůbec ne paralyzován... Snad... V duchu jsem přepočítávala naše zásoby vody (cca 0.75l, s tím bychom noc přečkali), jídla (nula, ale bez jídla se přece dá vydržet…?), teplejšího oblečení (jedno sako a jeden svetr) a představovala si, že až se to celé definitivně ucpe, všichni se pěkně uklidníme, posedáme si na zem a snad že si spolu ještě i užijeme nějaký ten večůrek🎉.

Panika mě ale zcela nepřipravila o naději, že Silvestra strávíme pěkně v poklidu našeho odlehlého hotýlku, za doprovodu filipínského dua k tanci a poslechu a bodrých, převážně českých účastníků zájezdu - to byste nevěřili, jak jsem se k tomuto způsobu večera upínala, až mě to pomalu k slzám dohánělo 😂.

Ráda bych napsala, že to všechno nakonec stálo za to, že výhled z nejvyššího mrakodrapu světa nás naprosto uchvátil, naše načasování na panoramata koupající se v západu slunce přesně zaklaplo a nikdy na tu nádheru nezapomeneme… Bohužel se však nejlepším zážitkem večera stala skutečně až hostina a filipínské duo v hotelu. Západ slunce jsme prostáli ve frontě, v níž jsme pochopili, že ty zarezervované dvě hodiny neslouží k poklidnému kochání se výhledy, ale k nekonečnému čekání na výstup a následný sestup českým výtahem… Nahoře už byla tma, všechno se nám odráželo od skleněných tabulí a opět jsme se museli prodírat davy. Než jsme vítězoslavně nasedli na taxíka, o kterém už psal svůj příběh zase Jarda, bylo ještě potřeba projít několik dalších chodeb a projet pár zastávek metra, neb v okolí oslav nevypli venkovní svět jen pro pěší chodce, ale i pro veškerou dopravu včetně taxi...

Možná byl ten zážitek v posledních hodinách roku 2018 pro mě docela symbolický. Takže v novém roce, už žádné vláčení s davem proti své vůli a ideálně co nejméně situací, ve kterých nám nebude dobře, to přeju každému jednomu z Vás! Amen! Nebo Alláh Akbar, ať to máme tematické 😊.