Rok 2018 ve znamení jedničkových výročí

Uplynulý rok se pro nás dva nesl ve znamení jedničkových výročí. V srpnu jsme oslavili 1 rok od svatby, tedy bavlněnou svatbu😮. Věděli jste, kolik je specificky pojmenovaných svatebních výročí? Já dosud znala jen ta, stříbrná, zlatá, diamantová,... a nedávno jsem zjistila, že to zdaleka není všechno! Třeba za půl roku by nás měla čekat svatba papírová, pak kožená, následně květinová, dřevěná, atd, atd… (Zkrátka prvních patnáct let má svůj vlastní název každý další rok, pak už se to stupňuje "jenom" po 5 letech.) Hlavně jsme ale v listopadu oslavili 11 let bok po boku jako pár!

Koupíme si 11 dortů? Dáme si 11 piv? (Nápady mého muže, jak jinak 😂.) Asi to bude znít jako klišé, ale hlavně když budeme nadále mít jeden druhého a započneme tak další společné jedenáctky … (Ačkoliv tu Klapzubovu už teda zřejmě nedáváme 🏃.)

Znám plno párů, co jsou spolu dýl, ale asi pořád docela lámem rekordy, dle toho jak na mě většina lidí při té číslovce vytřeští oči (někdo s obdivem, někdo se zděšením).

Jaké to teda vlastně je být s někým tak dlouho? Pro mě je tato druhá dekáda snad ještě krásnější než ta první, možná i díky úžasné svatbě, kterou jsme si poměrně dlouho šetřili a zase vlila do našeho partnerství novou omamnou esenci ⚗️

Pravděpodobně to byl pro nás pro oba zatím nejhezčí den v životě, ačkoli věříme, že nás čekají ještě krásnější❤️... Kolem pojetí svatebního dne panuje spousta rozličných názorů a probíhá nejedna rozohněná debata zapřisáhlých příznivců či odpůrců toho nebo onoho. Často nám říkali: "Hlavně si to musíte užít vy dva, na ostatní se vykašlete." Tak my jsme se na ně tedy nevykašlali, a mnohonásobně se nám to vrátilo. Udělali jsme svatbu pro lidi, a lidi ji následně udělali nazpátek pro nás. Moc si toho vážíme. Je krásné, když se přátelé stanou rodinou a rodina přáteli. Je krásné, když se dva stanou rodinou, a dva rody se tak spojí. I po deseti letech vztahu to pro nás mělo zásadní význam a jsme si jisti, že nejen pro nás.

Každý vztah má různé vlny, fáze a cykly, tak jako my sami, tak jako příroda a celý svět kolem nás. Je to normální a přirozené, jen občas (často?) se na to při honu za absolutním štěstím rádo zapomíná. Když vás někdy vlna podemele, že se skoro začnete topit nebo jsou vaše vlny unavené vyčerpané a jen vás tak bezvládně unáší, o to víc pak oslavíte, že se zase jednoho dne na nich vezete společně, že ruku v ruce dokážete překonat i vlnobití, nebo bezstarostně dovádět, smát se, houpat se, plynout, být…

Mohla bych Vám tady psát o těch budících, ponožkách, trenýrkách a tričkách, ručnících, pračkách, myčkách, skleničkách, papírcích, hromádkách, odpadcích, oknech, o těch věčných internetech, displejích, zelených, modrých i oranžových obrazovkách, o Jevíčkách, 17. listopadech, o logice, argumentech, striktním racionálnu … Mohla bych, on totiž ten život o tom z velké části je, a ne že ne. A když se na to člověk dokáže podívat s odstupem a přes filtr humoru a nadhledu, ohromně to pomáhá (takže třeba někdy příště😉).

Na druhou stranu to sice nezanedbatelná součást opravdu je, ale rozhodně to není ta podstata - hlavně se nenechat těma ponožkama zasypat a skleničkama zazdít …

Chtěla bych mnohem spíš poděkovat za všechno to 🙏🏻 Souznění 🙏🏻 Sounáležitost 🙏🏻 Porozumění 🙏🏻 Chápání a naslouchání 🙏🏻 Bezbřehou podporu 🙏🏻 Obdiv 🙏🏻 Respekt 🙏🏻 Toleranci 🙏🏻 Citlivost 🙏🏻 Harmonii

🙏🏻 A hlavně za všechny ty zdánlivě obyčejné okamžiky jako 🙏🏻 :

🎈Naše pravidelné telefonáty ráno o sedmé s přáním hezkého dne

🎈Naše pravidelné telefonáty z ložnice do obyváku, že je čas jít normálně na kutě (jinak ty gaučové spáče vzbudit nelze)

🎈Naše soukromá (ne)dokonalá verze rumby

🎈Naše společné chvíle u Přátel

🎈Naše vyjeté obědy v Pollu po společenských událostech předešlého večera

💙Když se na sebe poo podíváme a víme, že jeden z nás bude muset jít pro dorty do Ollies

💙Když za sebe dokončujeme věty a rozumíme si i beze slov

💙Když si zpíváme a tančíme v autě

👫Když On příjde ze společenské události v noci domů ve fázi Filozofa, vzbudí Ji a pak spolu filozofují půl noci

👫Když Ona ho uprostřed líného dne přiměje vyrazit na procházku a On musí chtě nechtě uznat, že se po ní cítí mnohem líp než před ní, ačkoliv to bylo cavyků s jedním vykoupáním

👫Když se On dívá na nějaký sport a Ona si z toho dělá jakože hroznou srandu a je nad to zcela povznesena, ale občas jí to i trochu chytne a po očku to začne nenápadně sledovat s ním, On to ví, ale dělá že ne 

👫Když Ona ho přiměje chodit s ní do tanečních, pětkrát 😂 On se tváří, že to dělá jen kvůli ní, dost často ho to fakticky prudí, ale občas ho to chytne a je rád, když to pak můžou na nějaké společenské události pořádně rozbalit, i když by to sám nepřiznal, Ona to ví, ale dělá že ne

👫Když si On oblíbí nějakou písničku a pouští si ji pořád dokola, Ona se na oko hrozně čertí, ale vlastně už by jí chybělo, kdyby to nedělal a vadí jí to míň než tvrdí, On to ví, ale dělá, že ne

👫Když Ona jezdí na kole tak specificky a pomalu, že On musel pro sebe vynalézt speciální výzvu "pojedu to celé na 7/7 a nesmím přehodit za žádnou cenu", Ona se raduje, jak mu najednou hezky stačí, ale ví, že to není jen tak, On jí nic nevyčítá a dál a dál s ní jezdí na výlety, které jsou pro ni vrcholový sport, zatímco pro něj rekreační aktivita pro rodiny s dětmi

👫Když On stojí pevně nohama na zemi a cihlu k cihle jí tam staví všechny ty vzdušné zámky, nápady a přání z jejích obláčků a Ona je mu za to neskonale vděčná

👫KDYŽ LÁSKA

Jak jsme nedojeli do pivních lázní

Dala jsem Jardovi k třicátinám woucher do pivních lázní (naštěstí nejen🙆). Navzdory tomu jak dávno už to je, jsme dosud v pivních lázních nebyli a zřejmě již ani nikdy nebudeme…

Možnost uplatnění byla oficiálně do června, ale podařilo se mi vyjednat speciální načasování nad rámec celé slevomatí akce, a to až po naší srpnové svatbě. Měla to být taková mini svatební cesta, malá ochutnávková demoverze, ale nevyšlo to. Zapomněla jsem totiž paní na recepci informovat, zda preferujeme masáž bambusovými tyčkami nebo omlazují kůru, z čehož si bez jakékoliv další komunikace a upozornění vyvodila, že nebere naši rezervaci v potaz… Nevadí, tenkrát jsme se nakonec místo toho vydali na ten nejwellnessovatější wellness co znám do Infinitu u brněnského Prýglu, což můj nejbáječnější muž dokázal zařídit i za pět minut dvanáct. Na plán B dost dobrý 💆😻!

S tou moc milou a ochotnou paní jsme si domluvili náhradní březnový termín, byl sice stále srpen, ale dřív prostě oni volno neměli 😎. A ODTUD SE NÁM TEN PŘÍBĚH TAK NĚJAK LÁME V NÁŠ NEPROSPĚCH A VEŠKERÁ DALŠÍ NEDOROZUMĚNÍ A PŘEŠLAPY UŽ PADAJÍ ČISTĚ NA NAŠE KONTO, ale přesto Vám ho dovyprávím, čestně!

Ono klíčové březnové datum jsem sice doma nahlásila, průběžně jej připomínala, ale bohužel jej v pravý čas neposlala Jardovi do online kalendáře, takže jako by nebyl... A místo něj tam zatím podle naskočila událost firemního víkendového workshopu - když byla kolize odhalena, už se s tím nedalo nic dělat 🤭.

Tímto okamžikem už jsem všechna následující vyjednávání nechala na manželovi. Ten nám zařídil zbrusu nový červencový termín, čili téměř rok poté, co jsme měli v lázních relaxovat původně. Datum si tentokrát všichni obzvlášť pečlivě poznačili do všech dostupných (a radši i nedostupných) kalendářů. Když nám přišel v pondělí potvrzující e-mail našeho víkendového pobytu, vypadalo to na šťastný pohádkový konec, aneb do třetice všeho dobrého. Údaje jsme jim tedy bodře potvrdili a začínali se těšit, až v sobotu vyrazíme. Jenže v pohádce nežijeme (většinou), takže se v pátek Jardovi v práci rozdrnčel telefon s naléhavým dotazem, kde že se nacházíme, neb nás již netrpělivě očekávají, a světe div se, bylo to z Rožnovských pivních lázní 🤦🏼‍♀️

Začali jsme pátrat, ale bohužel se odhalilo, že všechna ta námi schválená data byla opravdu pátek-sobota, nikoliv sobota-neděle... V úplném prvopočátku jsme si to, těžko říct proč, přetransformovali na víkendový pobyt, a pak už ten blud jen dále udržovali a nic nás z něj nemohlo vyvést. Všechny procedury byly v odpoledních hodinách prvního dne, takže už ani nemělo cenu zmatkovat a snažit se o záchranu.

Navzdory tomu všemu jsme ale, aniž bychom cokoliv speciálního vymýšleli a někam zvlášť daleko jezdili, prožili jeden z nejkrásnějších víkendů za poslední dobu a načerpali spoustu nových sil 😍

Zlatý hřeb víkendu byl náš cyklovýlet do Hospůdky ve stodole v Zábeštní Lhotě. Poprvé jsem se tam podívala při jedné krásné jarní rozlučce se svobodou 👩‍❤️‍💋‍👩. Později jsem tam vzala Jardu v čase poadventním a nadchlo to i jeho natolik, že jsme se domluvili na návrat v létě, ideálně na kole, a tak se taky stalo!

Ten den byl pro mě ztělesněním vrcholného léta. Horký vzduch kolem nás vířil jako v obrazech Van Gogha, v úrodných polích podél cest zrovna probíhaly žně a všude se vznášel zlatavý prach. Zbožňuju boží muka v obilí, jimiž byla naše cesta poseta. Kopce byly náročné, ale většinou vedly vznešenými alejemi, jejichž stíny dohlížely na to, aby naše (respektive spíš moje) utrpení bylo co nejsnesitelnější. Potkali jsme taky jedny z nejkrásnějších koní - lesklá srst, ještě lesklejší hříva, ušlechtile pobíhajících ve výběhu. 🌳🚴🏻‍♂️🚴🏼‍♀️🐎🌾🌞

Když jsme se přiblížili k hospůdce, trochu v nás zatrnulo, zpozorovali jsme totiž podezřelé množství slavnostně oblečených lidí a nazdobených aut. V ten moment nám došlo, že svatební sezóna je v plném proudu a my si vůbec neověřili, zdali v cíli našeho výletu, nebude náhodou uzavřená společnost. Vidina toho, že se nám nedostane kýžené odměny, a co možná hůř, že budeme ty zpáteční kopce šlapat hladoví nás pořádně vyděsila.

Adrenalin stoupal, ale nakonec jsme s úlevou zjistili, že pro svatebčany bylo vyhrazeno jen jedno křídlo a my se tedy mohli usadit k sympatickému stolečku, jako by tam na nás už čekal. Posezení bylo příznačně vyzdobeno v obilno-levandulovém duchu, steaky lahodné a šťavnaté a svatební koláčky se rozplývaly na jazyku, božská mana, nic nám nechybělo! Až na hotovost... - pokaždé nás tam překvapí, že neberou karty. Nicméně s polívkou napůl a malým pivem místo velkého jsme to nakonec i tak dali dohromady, skoro na korunu přesně😊! 

Kromě vyšlapané gastro-odměny, pastvy pro naše bříška, jsme jako bonus získali i dokumentární záběry všeho toho svatebního hemžení kolem, tedy pastvu pro oči i duši 💕 Roztomilé štěbetání družiček. Lehce nervózní nevěsta s dojatým tatínkem čekající na cestu k oltáři. Záplava květin, růžových krajek, bílých krajek i vřelých emocí 💕. Příjemně linoucí se tklivé hudební podkreslení pak nakonec nakrmilo i naše receptory sluchové…. S láskou jsme se tím přenesli do těch našich slavnostních svatebních chvil, na které vzpomínáme tak rádi, že nevynecháme jedinou příležitost 👰🤵. Zkrátka den jako vymalovaný, víc krachlých plánů, víc takových (ne)obyčejných okamžiků!

Silvestr v Dubaji

Většinou jsou mé nejintenzivnější asociace z nových míst barevné - vstřebávám všechny krásy a klidně i nekrásy kolem sebe hlavně očima. V Emirátech tomu bylo jinak: první co se mi vybaví budou navždycky vůně…

🍑 Meruňková po úklidu na pokoji

🍋 Citronová v neuvěřitelně vypulírovaném metru - to bylo asi poprvé (a dost možná i naposledy), kdy mě napadlo, že by se v metru dalo snad i ze země jíst!

🔮 Těžké kořeněné parfémy linoucí se z obchůdků v nekonečných nákupních centrech (pokud si budete někdy potřebovat představit nekonečno, můžete si tam směle dosadit dubajské obchoďáky, metra nebo letiště - z bodu A do bodu B se tak můžete v rámci jedné "budovy" přemisťovat klidně i hodinu)

🔥 Vonné tyčinky zapálené i na ulicích

🌀 Omamná oblaka kouře z vodních dýmek v kavárnách, restauracích, večer na pláži (tam se zároveň mísí i vůně tikka masaly spolu s maklubou) nebo klidně na oblíbených bbq piknicích podél dálnice😮

S orientálními vůněmi se mi pak ještě pojí zvuková stopa svolávání Muezzínů k motlitbám, každodenní budíček, večerka i průvodce celým dnem.
(Druhý nejsilnější zvukový dojem je pak filipínská hotelová zpěvačka, kterak si stříhá Helenku Vondráčkovou v "originále"😄.)

Do samotné Dubaje jsme to z našeho hotelu měli relativně blízko, přes všelijaké zdravotní peripetie jsme se tam ale nakonec vypravili jenom jednou, a to právě na Silvestra. O tom, jestli to byl dobrý nápad, špatný nápad, nebo jaký to byl vlastně nápad se záhy dozvíte.

Naše první kroky směřovaly do slunné Mariny neomezených možností. Množství betonu v tomhle velkolepém a celičkém umělém království mi kupodivu nebránilo se tam cítit dobře. Aby ne, když je tam všechno, na co si člověk jenom vzpomene. To se Vám takhle zachce zmrzlinu a lup, máte před sebou stánek Haagen Dasz a dva kopečky v sobě tak rychle jako nikdá 🍧😋. Na člověka tu zkrátka dýchne taková uvolněná prázdninová atmosféra. V bezprostředním okolí pláží bylo sice poměrně živo, jakmile jsme se ale vydali po nábřeží okolo zálivu, až jsme si říkali, kde všichni ti lidi jsou??? Trochu nás napadlo, že by jich na Silvestra zrovna v Dubaji mohlo být docela dost, a ono ne, světe div se!

Jenom třpytivá hladina vodní s luxusními jachtami dole, skleněná hladina mrakodrapová nahoře, nad tím vším modrá obloha plná racků, která se promítala od obou těch hladin a odrážela ve slunečních paprscích, sem tam palma nebo vyparáděná věž mešity, která mezi strohými skleněnými obry budila náležitý rozruch, a my dva... V tomto poklidném plynutí jsme si ještě vychutnali oběd na nábřeží, a pak už se pomalu mělo začít větší dobrodružství.

Rezervaci na Burj Khalifu jsme měli na konkrétní čas a ten se nám začal nepěkně krátit. Otázku o tom, kde že všichni ti lidi jsou jsme si s jistotou přestali pokládat po výstupu z metra u Mallu, kde dav náhle exponenciálně vzrostl. Záhy se objevili i ozbrojenci a zřízenci v reflexních vestách, zátarasy, přísně vymezené koridory k průchodu a kyvadlový provoz. Podobná opatření byla jistě nanejvýš rozumná a veskrze nezbytná, ale místo aby na mne měla kýžený efekt, že naše bezpečnost je pod kontrolou, vyděsila mě hned ze startu mnohem víc než ten samotný lítý dav - nejmultikulturnější dav, jaký si jen dokážete představit.

Všichni ti lidi opravdu neměli stejnou rezervaci jako my, nýbrž už se srocovali na ohňostroje a silvestrovské oslavy, které shodou okolností měly vypuknout jen pár kroků od místa, kam jsme směřovali. Geniální plán že se jakémukoliv bláznění a šílení vyhneme, když město opustíme "už" několik hodin před půlnocí tedy narazil na zásadní trhlinu. Nějak jsme nedomysleli, že večírky obvykle nevypukají až s úderem půlnoci, ale předchází jim přípravy a stěhování národů právě těch několik hodin před prvními minutami očekávaného nového roku…

Náš cíl byl vzdušnou čarou nedaleko. Snažili jsme se tedy vymotat z mumraje a nekonečných skleněných průchodů, což by se nám nakonec i podařilo, jenže jakmile jsme se octli tam venku, byli jsme policisty zase pěkně zahnáni do útrob metra. Venek měl teď na nějakou dobu přestat existovat a stádo se muselo šikovat do těch proklatých chodeb, kde bylo lépe pod kontrolou. Jako z nějakého hororu, že?

Asi je na čase vysvětlit něco, co moc nedokázal pochopit ani Jarda, který měl jedinou reálnou obavu, že nebudeme včas na místě a prošvihneme tak naši již nelevným penízem zaplacenou rezervaci. Já jsem ale strachů měla podstatně víc, srdce mi bušilo na poplach a se suchem v krku jsme lapala po dechu. Mám v životě pár věcí, které mě děsí, je to zcela iracionální, ale ani plné vědomí téhle iracionality mi v tom nedokáže zabránit, ba naopak. Jsou to mmj. uzavřené prostory, obzvlášť pak ty podzemní: garáže, metro, nebo dlouhé nekonečné chodby, kde nevidím konec. respektive na východ ven. No a taky mi vůbec nedělají dobře extrémní davy lidí. Mám prostě úzkost z toho, že někde uvíznu a už se nikdy nedostanu ven nebo že se mi udělá zle a dav se pak bude přese mě valit vesele dál…

V tomhle se zcela ztotožňuju s Karlem Čapkem:

Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.

Ačkoliv jsem si vědoma větší hloubky do těchto slov vložené, i v doslovném smyslu fungují velmi výstižně. A navíc mě tahle babylónská apokalypsa v cizím městě děsila o kus víc, než stát se něco takového tam u nás doma (domů, do Podolí, do lékárny, …). Ve své podstatě to vlastně bylo docela mystické. Takový pěkný komplexní vzorek společnosti 21. století. Pokud by chtěl někdo dělat sociologický průzkum, happening nebo natočit originální hudební klip, jeho srdce by, na rozdíl od toho mého zběsile bubnujícího, asi zaplesalo! Běloši. Černoši. Ruďoši. Žluťoši. Sárí. Burky. Hábity. Výstřihy. Minisukně. Posh woo girls. Baťůžkáři. Květinové děti. Emaři. Skejťáci. Děti. Důchodci. Homo. Hetero. Bi … (Prosim Vás, doufám, že tam všichni čtěte tu obrovskou nadsázku? Pokud ne, tak znovu a lépe 😄.)

Každopádně jste si asi už spočítali, že jedna a jedna jsou dvě a moje vyplašená éterická duše se octla v dějišti (bojišti?), kde nacházela kombinaci hned několika svých oblíbených elementů. Časem došlo i na píšťalky a světelné meče, to už jsem na sebe nenápadně aplikovala všechny jogínské a meditační techniky, co mě jen napadly. Ucpávala jsem si na přeskáčku levou a pravou nosní dírku na dech nádí šodhana, střídavě si do mozku promítala pěkné uklidňující obrázky i ty nejkatastrofičtější scénáře, abych byla připravena na nejhorší, protože kdo je připraven není zaskočen a už vůbec ne paralyzován... Snad... V duchu jsem přepočítávala naše zásoby vody (cca 0.75l, s tím bychom noc přečkali), jídla (nula, ale bez jídla se přece dá vydržet…?), teplejšího oblečení (jedno sako a jeden svetr) a představovala si, že až se to celé definitivně ucpe, všichni se pěkně uklidníme, posedáme si na zem a snad že si spolu ještě i užijeme nějaký ten večůrek🎉.

Panika mě ale zcela nepřipravila o naději, že Silvestra strávíme pěkně v poklidu našeho odlehlého hotýlku, za doprovodu filipínského dua k tanci a poslechu a bodrých, převážně českých účastníků zájezdu - to byste nevěřili, jak jsem se k tomuto způsobu večera upínala, až mě to pomalu k slzám dohánělo 😂.

Ráda bych napsala, že to všechno nakonec stálo za to, že výhled z nejvyššího mrakodrapu světa nás naprosto uchvátil, naše načasování na panoramata koupající se v západu slunce přesně zaklaplo a nikdy na tu nádheru nezapomeneme… Bohužel se však nejlepším zážitkem večera stala skutečně až hostina a filipínské duo v hotelu. Západ slunce jsme prostáli ve frontě, v níž jsme pochopili, že ty zarezervované dvě hodiny neslouží k poklidnému kochání se výhledy, ale k nekonečnému čekání na výstup a následný sestup českým výtahem… Nahoře už byla tma, všechno se nám odráželo od skleněných tabulí a opět jsme se museli prodírat davy. Než jsme vítězoslavně nasedli na taxíka, o kterém už psal svůj příběh zase Jarda, bylo ještě potřeba projít několik dalších chodeb a projet pár zastávek metra, neb v okolí oslav nevypli venkovní svět jen pro pěší chodce, ale i pro veškerou dopravu včetně taxi...

Možná byl ten zážitek v posledních hodinách roku 2018 pro mě docela symbolický. Takže v novém roce, už žádné vláčení s davem proti své vůli a ideálně co nejméně situací, ve kterých nám nebude dobře, to přeju každému jednomu z Vás! Amen! Nebo Alláh Akbar, ať to máme tematické 😊.

Návraty mužů domů

Předem pro jistotu podotýkám, že tento článek nevzniká na základě čerstvých zkušeností, ale spíše dlouhodobým pozorováním (dobrovolným i vynuceným 😎). Je pravda, že poslední dobou je u nás tato tematika již méně aktuální - jestli je to výsledek spořádaného rodinného života nebo spíš datem narození v občanském průkazu (jak nedávno po jednom osudovém florbalovém zápase poznamenal Jardův souputník ) si však vůbec netroufnu soudit 😁.

Asi už by se slušelo nahodit udičku, o čem že se to chystám psát, že? Myslím, že je to jedno z témat pojících a rozdělujících většinu párů napříč zeměpisnými šířkami i historickým vývojem: noční až ranní návraty mužů ze společenských událostí domů. Pravěcí muži jistě bujaře slavili úspěšný lov mamuta nebo kolektivně zaháněli žal když jim mamut zdrhnul, zatímco ženy doma trnuly u přežvykování bobulí. Co se dělo po vyhraných středověkých bitvách je občas naznačeno i v učebnicích dějepisu, natož pak po těch prohraných… - a královny u toho obvykle taky nebyly. No a dnešní pánové přeci nemohou při svých každodenních strastech a radostech zaostávat! Místo mamuta mají hypotéku, místo protivníka na bitevním poli nechápavého šéfa, nebo zpupné podřízené…

Když jsme jezdili s našima autem na dovolenou do Chorvatska, poslouchali jsme pořád dokola dvě kazety (nespletla jsem se, myslím opravdu audiokazety) - Nerez a Bratry Ebeny. Pamatuju si, jak jsem s Markem a Ivou Bittovou vesele notovala:

Není doma vždycky všechno tak, jak by to žena měla v plánu,

celý večer čeká, a on pak přijde o půl páté k ránu.

U nás se nekřičí, u nás se nespílá, u nás je zvláštní idyla.

(…)

Tichá, tichá, naše domácnost je tichá, tichá a s konverzací nikdo nepospíchá.

Tichá, naše domácnost je tichá, tichá, jen vodovodní kohout tiše vzdychá, tichá,

je pozdě honit bycha.

A vůbec jsem tenkrát netušila, kolik je v tom pravdy  :)

Poté, co vás takhle muž nesčetněkrát v noci vzbudí, nebo kvůli němu do rána nezamhouříte oka, protože vám v 11 napsal, že jede domů, v 6 tam pořád ještě není a dovolat se samozřejmě nedá jemu ani nikomu z jeho kamarádů, se můžete buď donekonečna vztekat a aplikovat tichou domácnost (o těch zkažených nedělních obědech, výletech a vůbec jakýchkoliv programech ani nemluvě), nebo se vztekat jenom na půl plynu a udělat si z toho zajímavou sociologicko-psychologickou studii.

Já takhle například už podle stylu chrastění klíčů v zámku poznám, s jakou se drahá polovička ku domovu navrací. Mám jednotlivé fáze dokonce pojmenované: Vypravěč - Bavič - Filozof - Básník - Zpěvák/Samomluvec - Delirium. Po Filozofa má cenu zahajovat noční konverzaci, od Básníka dál nikoliv, záhy vysvětlím proč.

Teď k jednotlivým fázím:

Pokud máte taky po svém boku extrovertního lidumila, fáze Vypravěče jenom lehce umocní jeho běžný společenský projev a přidá mu na decibelech. Bude vyprávět příběhy, cizí i vlastní (pokud je znáte v podobě originálního zážitku, nebudete se stačit divit, jak moc se vstříc publiku proměnily). Bude glosovat, komentovat, vtipkovat (rád si bez udání zdroje vypůjčí i všechno co mu nesměle špitnete do ouška nebo co se Vám v době nedávné podařilo trefně poznamenat). Bude taky diskutovat, možná se občas trochu hádat nebo rozohněně spílat (třeba politologii 😄).

Bavič je pořád z velké části Vypravěčem, hodně veselým a ještě o třídu hlučnějším. Avšak rozmáhá se nám tady jeden takový nový nešvar - tzv. "cyklení". Všechny ty historky, poznámky, anekdoty a vzplanutí jsou navléknuty na nekonečnou smyčku a v pravidelných intervalech neúnavně opakovány, nejprve pro nové, pak už klidně i pro dávné příchozí. Přece nelze riskovat, že by ty perly někomu unikly! A pozor, tento jev funguje i jako kolektivní záležitost. Na smyčku hlášek tak může nasednout libovolně velká smečka a souCyklit se sborově. Kdyby náhodou došly hlášky, zásoba kvalitních českých písní je na(ne)štěstí nevyčerpatelná.

Na rozdíl od předchozích etap je Filozof velmi oduševnělý a jde opravdu hluboko pod povrch. Je schopen vyřešit zásadní otázky lidské existence, od abstraktních problémů společnosti až ke konkrétním útrapám jedince. Cíl pobavit společnost a spočinout na výsluní jejího středu ustupuje ušlechtilejším záměrům, proto Filozofa obvykle najdete v družném hovoru z očí do očí nebo v malé skupince nejbližších či aktuálně nějak "mysticky" spřízněných duší. Jedná se o takový ten typ rozhovoru, který když nepodchytíte hned u zrodu a chcete se později přidružit a naskočit na jeho vlnu, vůbec nemáte šanci (v lepším případě se hned ze startu ztratíte a rozumně vyhodnotíte, že tady už vám pšenka nepokvete a je třeba jít to zkusit o stůl dál; v horším případě se zorientujete, pokusíte zapojit, ale nikdo si vás nebude všímat a brát vaše případné výroky v potaz, aniž by v tom byla jakkoliv zlá vůle, to pouze fokus a tunelové vidění Filozofa zalívá vše okolo do mlhy). Pokud máte chuť nebo potřebu si s partnerem oduševněle popovídat, otevřít i některá za normálních okolností méně populární témata, něco společně zdárně vyřešit, počíhejte si na toto jeho rozpoložení. Když se Vám v noci vrátí domů Filozof, zažeňte rozespalost pod postel, nebudete litovat…

Básník bude stejně jako Filozof pravděpodobně řešit nějaké trable, ovšem nově to bude celé zavité do hávu utkaného z patosu (krev, pot a slzy!). Básník miluje celý svět, miluje svoji práci, své kolegy, miluje svoje kamarády (i zde nám to může přejít do kolektivní fáze vzájemného vyznávání lásky), miluje vás, samozřejmě… Avšak často sklouzává do paranoie, že celý svět dost nemiluje jeho. Upadá pak do depresivního melancholického transu a veškeré pokusy jej odvrátit obvykle vycházejí vniveč. V dobrém rozpoložení si však i básník dokáže udržet pozitivní notu. To se pak jenom neškodně poeticky dojímá nad krásami vezdejšího bytí, a v duchu kunderovského kýče pak druhotně i nad svým vlastním dojetím.

Pokud je chrastění klíčů v zámku obzvlášť nemotorné, odemknutí se zadaří až na x-tý pokus a hned po překročení prahu se ozývá hlasitý zpěv, smích a družný hovor, buď k vám domů muž z nějakého důvodu přivedl ubytovat i kamaráda, nebo máte co do činění se Zpěvákem alias Samomluvcem. Zachraň se kdo můžeš! Tihle chlapíci jsou podobně hluční jako třeba Bavič, ale o poznání méně příčetní. Nikdy nevíte co od nich čekat kromě faktu, že se Vám to s nejvyšší pravděpodobností nebude ani trochu líbit.
→ V pro vás ideálním případě se záhy dostanou do horizontální polohy v obyváku na gauči, přejdou do Deliria a vaši pozornost a péči si vyprosí až při utrpení dalšího dne (který bude zcela určitě zcela mínusový).
→ V případě pro vás neideálním vám vtrhnou do ložnice a vyžádají si vaši pozornost ihned, což je v dané fázi, odpusťte mi to, prostě házení perel sviním. Obvykle vyčkají dokud vás zcela neprobudí a nepřipraví i o ty nejposlednější zbytečky cenného filtru rozespalé malátnosti, jakmile se však pokusíte o nadlidský úkol zahájit s nimi onu vynucovanou komunikaci, odpadnou v půlce věty okamžitě do kómatu doprovázeného velmi hlasitým chrápáním. Vaše jediná naděje na usnutí je vytvořit si rychlou hladinku pomocí všudypřítomných alkoholových výparů a upadnout ve sladkou otupělost. Kdyby přeci jen ke společné konverzaci došlo a něco jste skutečně vyřešili, můžete vzít jed, že do rána by to bylo beze stopy zapomenuto.

Co se týče Deliria, dovolila bych podrobnosti vynechat, myslím, že každý si je dokáže domyslet a bude nám tady lépe bez jejich explicitního popisu. Místo toho bych ráda toto veskrze vědecké pojednání nějak uzavřela 😊. Přemýšlela jsem, co z těch všech etap vyvodit za moudro nebo snad dokonce poučení, a i když to nebyl původní záměr a dovedl mě k tomu až text samotný, něco mi vyvstalo. Vezmu to zase trochu od lesa, ale zavedu Vás zpátky a nenechám bloudit, nebojte!

Říká se, že my ženy jsme jako Měsíc, neustále se proměňujeme, působí na nás spousta vnějších i vnitřních vlivů, tudíž vůbec nejsme předvídatelné. Každý muž má doma vlastně žen hned několik a často neví, která ho po příchodu domů přivítá. Zatímco muži jsou jako Slunce, stálí a konstantní.  Nechci nic zobecňovat, nemusí to tak fungovat vždycky, ale třeba u nás jsem já to barevné listí a kvítí ve větru a muž ty pevné kořeny a kmen. Jedno by nebylo bez druhého a jedno není důležitější než druhé. Nicméně dokážu pochopit, že i muži chtějí a potřebují někdy vystoupit ze své stability a na chvíli se stát třeba Vypravěči nebo Filozofy. Mají na to i jiné páky, především klučičí duši a dětskou hravost, kterou si na rozdíl od nás žen uchovávají až do důchodku. Jenže když ulovíš mamuta, nebo ho nedej bože neulovíš, táhne Tě to prostě z rámce jistoty a stability pryč k Baviči nebo Básníkovi, od kmene do větvoví, ze Slunce až na Měsíc, aspoň na chvíli.
 

Úvodník Aneb Psaní o psaní

Přátelé, tak je to tady! V mé hlavě už nějaký čas s tímto blogem žiju, někteří z Vás to i vytušili, byť jsem dopředu nechtěla nic zakřiknout ani se k ničemu zavazovat. Nechávala jsem to dlouho uzrát, možná až moc dlouho. I tak mám někde ve skrytu duše stále pocit, že nejsem dost "připravená", že vidím jenom pár krůčků dopředu… Jenže ačkoliv je uzrávání pěkná a nanejvýš ušlechtilá činnost, všeho moc škodí a někdy je dost možná ještě hezčí a ušlechtilejší jít do toho po hlavě. Teď nebo nikdy, skočit a nechat se unášet proudem! Sebrat veškerou odvahu a jít si za sny! (Navíc se mě často ptáte, co teď tak vlastně dělám, a konečně budu moct odpovídat zcela pravdivě - vykrucování mi stejně nikdy moc nešlo 😊.)

Tak Vám tu píšu úvodník mého blogu, kterému tím definitivně vdechuji život a posílám ho do světa na zkušenou. Respektive spíš upravuju hrubou verzi, jež už pár měsíců taky uzrávala, což je daleko těžší, než psát úplně nový text. A abych byla upřímná, nevím nakolik zrovna tento článek vzniká pro Vás a nakolik pro mě… Je to tak trochu příběh, ale taky hodně text o otázkách bez odpovědí, orientační a referenční bod, který nás ale zřejmě zas tak moc nezorientuje. Nicméně vnitřně cítím, že je to potřeba, tak snad mi to odpustíte 🙏.

Ti z Vás, co mě už odhalili se mě často ptali, jestli mám nějaké téma? To mě pokaždé vyděsilo - sakra téma vlastně! Téma! Téma?? Byl to taky jeden z důvodů mého čekání, věřila jsem, že uzráváním mi to téma třeba přijde... Jenže nepřišlo, a já se tím rozhodla dál netrápit. Tajně doufám, že byste mi mohli odpustit i tohle. Slibuju, že Vám tady všechny střípky budu alespoň nějak třídit do smysluplných celků. A kdo ví, třeba ani nebudeme vědět jak, a najednou bude téma na světě✨.

Představuju si to celé jako takovou Myslánku alias Pensieve (můj druhý nejoblíbenější kouzelný předmět z Harryho Pottera, hned po Hermionině kabelce 👛😃), kam si mužů cokoliv odložit a zase se k tomu někdy vrátit, a hlavně Vás k tomu vzít s sebou. Protože sdílení je pro mě nesmírně důležité a obohacující a vím, že nechci psát jen pro sebe. Chci ty obsahy vysílat dál, rozvíjet, debatovat, diskutovat, opouštět, a nechat k sobě zase vracet zpátky, nové, lepší, díky Vám 💗. Což je mi zároveň i odpovědí na otázku, jestli má v dnešní době význam pouštět do éteru ještě nějaký nový blog? Další to bod, který mě dlouho odrazoval. V tomto je mi současná doba internetová obrovskou inspirací i brzdou zároveň.

Ale kromě toho, že miluju sdílení a živoucí obsahy, miluju hlavně psaní samotné a rozhodla jsem se té lásky nevzdávat jen proto, že dnes už nikdo nečte, protože všichni píšou 😊 a s nejvyšší pravděpodobností snad ani není možné přijít s něčím novým pod sluncem…

Už v dětství jsem tvořila různé deníky, kroniky, pohádkové knížky, básničky a časopisy. Ve škole se pak záhy sloh a literatura staly mými nejoblíbenějšími předměty. Vydrželo mi to až do maturity, po které jsem nevěděla co bych šla studovat jiného než právě jazyky. Tady ale přišlo první rozčarování. Můj styl byl na odborné literární práce příliš vzletný. Asi poprvé jsem se setkala s kritikou něčeho, co jsem napsala, a já stála mnohem víc o pochvaly. Ochotně jsem tedy své psaní zašněrovala do chladné a věcné kazajky. Pořád mě to bavilo, navíc už mě za to zase chválili, svět se tedy zdál být opět v pořádku 🙆. A tak jedna seminárka střídala druhou, pak přišla první bakalářka, druhá bakalářka, první diplomka, druhá diplomka, korektury, překlady, dovolená v Jugoslávii,… 😄 Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že už jsem značně přepsaná a psaním unavená a sešněrovaná tak, že sotva lapám po dechu. Nějak převládla forma nad obsahem a myšlenkou, znaky nad pocity a pravidla nad fantazií.

Dospěla jsem k názoru, že možná nejsem až tak kreativní, jak jsem si myslela a taky tak trochu "dojela" na svou další lásku - k papírnictví, a zvláště ke kancelářským potřebám. Jak já milovala šanony a sešity s tvrdými deskami! U Vágnera jsem byla schopna nechat všechno, co jsem si v potu sebezapření introvertní duše vydělala rozdáváním letáků, promoakcemi a podobnými radostmi. Měla jsem to mít, nastoupila jsem tedy do kanceláře. Šanonů tam ale zrovna moc nebylo (a ani jeden sešit s tvrdými deskami!) a to zbývající málo mělo být záhy zlikvidováno, neb elektronizace vládne světu. Takže sice žádné hračky z papírnictví, ale zato  hned dva monitory, a taky šablony, tabulky, čísla, programy a budgety, hlavně budgety. Fantazie utíkala hlouběji a hlouběji pod povrch, až jsme o sobě vzájemně prakticky nevěděly…

Tímto nehatím logiku a formu jako takovou, vždycky ocením rámečky, do nichž
můžu ten svůj chaos rozmístit a roztřídit, vyhledávám to kolem sebe (protože ve své vzletné romantické duši to nenajdu) a moje podvědomí k po-řád-ku určitým způsobem vzhlíží. Je to pro mě výborný sluha, jenže špatný pán… Pomalu mi to začalo docházet a docházelo to taky té fantazii s tvořivostí, které pod povrchem zase nenápadně vzklíčily, rostly, prorážely naše zanesené komunikační kanály a nenápadně mě postrkávaly do trochu jiných vod. Já se v těch vodách rozhlížela, snila, chytala kapky inspirace a sbírala odvahu, až jsem doplavala do stávajícího bodu a rozhodla se, že dál už sama nepoplavu, dál už musíme plavat spolu. Takže je to tady, přátelé!