Adventní kalendář - Štědrodenní okénko

Kouzlo Vánoc… ta magická atmosféra všude kolem nás a v ideálním případě hlavně rozlitá i v našich srdcích. Máte ho letos? Povedlo se Vám jej zachytit? Já se přiznám, že se mi to v posledních letech zrovna moc nedařilo.

Vybavuju si, že jsem ho naposledy plnými doušky prožila někdy v šesté třídě. Paradoxně dost možná proto, že jsem nějakou dobu před vánočními prázdninami onemocněla a rodiče už mě pak nechali doma. V takových těch dnech, kdy jste ještě trochu zesláblí, ale už vám není vysloveně špatně, ani nepotřebujete od rána do večera ležet, není vůbec k zahození mít před sebou ještě další volno, navíc to vánoční. Pamatuju si, že jsem si vyrobila vlastní betlémek, koukala Bylo nás pět a měla opravdickou pohodu. 

Ne, že bych od té doby už nikdy neměla pěkný vánoční pocit, jenom se ty pocity bohužel z pomalého prožívání smrskly spíš na takové záblesky, pomíjivé slavnostní okamžiky …

• Třeba když jsme si ve škole dělali vánoční hodinu, říkali si tematická slovíčka a do toho začalo za okny chumelit.
• Nebo když mě kamarádka vzala na besídku akvabel, kde vystupovala její sestra a na konci bylo krásné číslo plné svíček a koled.
• Ráda taky vzpomínám na mé časté výpady na vánoční trhy v době, kdy jsem intenzivně sepisovala diplomku a prakticky bydlela v knihovně v centru města, to byly ty nejlepší pauzičky…
• Nebo na naše první opravdu společné Vánoce, kdy Jarda dost volně naložil se zadáním koupit co nejmenší stromeček do našeho mini-bytu. Asi si furiantsky řekl, že přece nemusíme tolik troškařit. Jenže když toho vzrostlého a košatého fešáka rozbalil, sám byl zaskočen. Vlastně jsme přišli o kuchyň a místo ní měli jenom vánoční strom. Taky jsme zavedli tradici křivě stojícího stromečku. Představte si, že my máme takou "smůlu na stromečky", že ať koupíme jaký chceme, vždycky stojí ve stojanu nakonec zešikma a musíme ho podkládat knížkama, záhada… (Pozor, tady musím spravedlivě doplnit, že letos máme premiéru a stojí zcela rovně i bez knížek!).

Každoročně si taky vánoční pocit snažím vykouzlit svými rituály, bez kterých by to prostě nešlo:

• Už zmiňované pečení perníčků u Dětí z Bullerbynu.
• Bílé vánoce Káji Gotta, ty budou letos obzvlášť nostalgické… Patřily mezi gramofonové desky, které jsme doma vždycky poslouchali a které se roztomile zasekávaly pokaždé na tom stejném místě. I když už je teď poslouchám elektronicky, stejně pokaždé na to zaškobrtnutí čekám.
• Vyrábění PF z fotek nebo obrázků. 
• Vánoční výzdoba, světýlka, neustálé pálení svíček a všech možných voňavých věcí. Zkrátka intenzivní spolupráce s vílou SvětloNoškou. Tak intenzivní, že Vám pak manžel nenápadně posílá odkazy na články o požárech způsobených adventními věnci...
• Balení dárků u pohádek a vánočních filmů, většinou v předvečer Štědrého dne, ale teď už se snažím i s větším předstihem.
• Štědrovečerní procházka.
• Ježíškův zvoneček.
• Rozbalování dárečků pěkně popořadě, ať všichni ví, kdo co dostal a jakou měl radost - a hlavně to takhle daleko dýl vydrží (v dnešní digitální době už díky EPG funkci ani nevadí, že se kvůli tomu pokaždé zmešká nová štědrovečerní pohádka). 

Asi si člověk Vánoce už nikdy neužije tak, jako v dětství, vlastně se mi to zdá rok od roku těžší. Možná na tom má svůj podíl i čím dál komerčnější pojetí svátků, ale to tady teď rozebírat nechci. Věřím, že podobné kouzlo, jako známe z dětství nám mohou do domova vnést zase další děti. Takže se nám blýská na lepší časy. Už letos to asi bude trochu jiné, a co teprve pak za rok.

Vlastně to kouzlení u nás trochu začalo už na Štědrý den před třemi lety. Jarda mi děsně tajemně chystal na ráno jakési překvapení. Takže když jsem vstala, už čekal pod stromečkem první dárek s instrukcemi k okamžitému otevření. Byla to obrovská krabice, v té byla menší, ještě menší a tak dál a dál, zkrátka matrjoška. V poslední šperkové krabičce se pak schovával zásnubní prstýnek. Takže jsem hned běžela do ložnice budoucího manžela vzbudit, abychom se mohli radovat společně.

Tahle situace se pro nás doma stává poměrně charakteristickou. Tedy že já ráno něco zásadního zjistím a jdu vzbudit manžela, podělit se s ním o radost. Za dobu o kus delší, než bychom si oba přáli jsem ho takhle dojatě budila s dvěma čárkama na papírku. Respektive s jednou čárkou zřetelnou a druhou spíš takovou stínovou. Vzhledem k tomu, že muž nebyl v oblasti papírků a čárek tak hluboce erudovaný a ostřílený jako já, nevěděl přesně ani co znamenají dvě čárky, natož tak, že ten druhý stín už je veliký příslib zásadní životní události. Nicméně když jsem ho urychleně dovzdělala, ihned se naladil na moje rozněžnělé rozpoložení, ale o tom už zase někdy jindy.

Každopádně máme do příštích let příslib toho nejkouzelnějšího kouzla Vánoc!