VYSOčina

Od posledního článku už uplynul skoro rok (tedy od toho skutečně dopsaného a publikovaného, z těch nedokončených už jsem zatím nastřádala úctyhodnou sbírku). Zřejmě nebude náhoda, že stejně dlouhá doba zatím utekla od našeho posledního většího rodinného výletu. Skoro to vypadá, že dokážu psát jenom na cestách nebo o cestách. Ale daleko spíš dokážu psát, když získám alespoň kapičku nadhledu, a k tomu cesty zkrátka pomáhají.

Tak jako tak byla cesta, o níž se právě chystám psát trochu jiná. Ono to cestování s dětmi je hodně jiné už od základu, ale tentokrát to bylo jiné ještě na druhou... 

Už když se podzim přehoupl do té své šedivější půlky, jsem si pomyslela, že to asi bude dlouhá a temná zima. A byla. Každoroční těšení na jaro tak nabíralo zcela nový rozměr. Bohužel se ani ten jarní energetický koktejl moc nevydařil, plavalo v něm plno bacilů, nemocí a katastrof. Díky za všechny ty sluneční paprsky a krásné chvíle venku. Díky za (znovu)poznávání probouzejícího se světa dětskýma očima. Dokázalo to tu šedivou protrhat, jenže ne roztrhat. 

Bylo nutně potřeba se znovu nadechnout a projít se po té sousedovic zelenější trávě. Pokusy opustit aspoň na chvíli náš domácí mikrokosmos probíhaly sice neustále, ale pokaždé do toho dřív nebo později něco (nemoc) přišlo. 

Tentokrát to vypadalo slibně, všichni tři jsme byli víc jak tři dny v kuse fit a opravdu jsme naložili kufry do kufru a nastartovali směr Vysočina. Přišla do toho sice hned po pár minutách zácpa a série neodkladných pracovních telefonátů, ale poslední zatáčky před cílem už jsme vybírali s úsměvem a s hlasitým zpěvem Hej pane zajíci, Láska má a "maminko tleskej"... 

Navzdory pozdnímu příjezdu jsme ještě zvládli 

• krátkou procházku kolem areálu, 
• jezero, 
• hřiště, 
• skamarádit se s robotem na recepci, 
• pozdravit místní lišku Elišku v dětském koutku, 
• rychle do sebe hodit aspoň kousek večeře
• a po dlouhém uspávání si vyzvednout dole v lobby aspoň rodičovský welcome drink.

Proč se tolik rozepisuju o prvním večeru? Protože tím naše mini dovolená tak nějak skončila sotva stihla začít. K tomu drinku jsme si přidali ještě slané mandle, bohužel. 

Ráno nás probudil déšť a bolavý žaludek. Celý den jsme se střídali mezi utrpením na hotelovém pokoji a zoufalou snahou zabavit v tom bídném stavu dítě v hotelovém interiéru. 

Robot měl zrovna dovolenou, ELiška taky, takže došlo i na bloumání mezi kulečníkovými stoly a hru s trianglem. Večer jsme se zmátořili alespoň na krátkou procházku za slunce západu, a vylepšili tak den z nuly na dvojku (aby bylo jasno, tak nula je smrt).

Dalšího rána už nám bylo lépe, jenže to zase nemilosrdně nastal čas odjezdu. Stejně jsme chtěli náš výlet vytáhnout aspoň na čtyřku, a tak jsme se ještě vydali z posledních sil a zastavili u Pohádkové vesničky. 

V ten moment to pro nás byl učiněný zázrak. Tolik zážitků a objevů na tak malém prostoru a v tak krátkém čase! 

Sluníčko, malebná dřevěná zátiší, potůčky, les a svět, kde může Popelka sousedit s vodníkem i Křemílkem a Vochomůrkou. Shodli jsme se, že už jsme skoro na pětce.

I tak mi to ale bylo celé nesmírně líto. A nejvíc líto mi bylo té holčičky, 

• která byla tolik natěšená, že spinkáme v hotelu, 
• která viděla v jezeru moře,
• která se na snídaních nadšeně zdravila s ELiškou,
• která vyprávěla ke dni matek, že maminka vypadá jako kytička,
• která si užívala i to moje bezradné poposedávání v kulečníkovém salonku...

Jenže... (Tahle) holčička často potřebuje mnohem méně, než si my dospěláci myslíme, plánujeme a organizujeme. Mně trhá srdce, že jsme valnou část výletu hibernovali u Binga (hotelové kanape jsme teda využili na maximum) místo výletů po okolních luzích a hájích, ale jí je to asi docela fuk. Těch pár zážitků si pečlivě zapsala do paměti a doteď si o nich do (ne)omrzení vyprávíme, třeba postavičky z Vesničky i po měsíci vyjmenuje všechny do jediné.

Chalupčan, Chalupčanka, Chalupčátko na Hrčavě

Aneb druhá dovolená rodinného typu 

Začalo to nešťastnou třískou ...

Druhý den pobytu v Beskydech. Právě v momentě kdy se zdáli všichni tři dostatečně aklimatizovaní a vyladění ku zdárné rekreaci. Kdy Ona pracně přetransformovala baby apartmán (čti loftový podkrovní prostor originálně pracující s prvkem závěsů) na baby friendly. Se těsně před odjezdem na výlet ještě rozhodla jen tak letmo ustlat postele, protože jinak by si ten výlet třeba nemusela úplně užít.

A tak se postarala o to, aby si ho hned ze startu neužil nikdo. Jako odbornice na nepravděpodobné úrazy (jedním příkladem za všechny budiž legendárně vyhozené rameno u ústní zkoušky) zavadila v zápalu letmého stlaní malíčkem o baby friendly dřevěný trám a zaryla si třísku hluboko pod nehet. Bolelo to. Byla protivná. Místo na výlet jeli hledat lékárnu. Protože plastovou pinzetou z dětské kuchyňky tříska překvapivě vytáhnout nešla.

Nakonec se mise zdařila. Vetřelec byl z malíčku řádně odpreparován v čase, kdy ještě mělo smysl naskočit zpět do původních plánů. A tak zdolali sadu ostrých zatáček, aby dorazili až na vytyčenou Hrčavu. Cílem bylo odtud dojít na Trojmezí, a cestou zpět si ještě dopřát gastro zážitek v doporučeném hotelu s dětským koutkem. Sotva však minuli prvních pár dřevěných domečků, obloha se zlověstně zatáhla. Tak zlověstně, že než stačila vyslovit, jak ve vzduchu cítí bouřku, na jejich hlavy se snesly první kapky.

A skončilo to šťastným pocitem dovolené

Naštěstí poslední dřevěný domeček za jejich zády byla shodou okolností půvabná pražírnička i s posezením. Hrdě a trochu překvapivě se vyjímala mezi loukami téměř na konci civilizace a do dáli vysílala aroma čerstvé kávy. Déšť vlastně hezky posloužil jako záminka zastavit sotva se vyšlo a nechat se zlákat dál. Uvnitř bylo trochu těsno, nicméně zde panovala taková ta specifická výletnická solidarita a sounáležitost - počasí nás zahnalo do kouta, ale my jsme na ně společně vyzráli a máme zážitek.

Nakonec se veškerý nečas vytratil stejně znenadání jako se objevil. Nečas jim ale přivál ne-čas, definitivně se ocitli mimo plán a opustili svá očekávání. Po vyčasení usazeni na terásku usrkávali fantastické ledové espreso Chalupčan a famózní malinovou tříšť a věděli, že už nedojdou ani na Trojmezí, ani na oběd. ONO bylo výjimečně klidné, zřejmě proto, že taky dostalo trochu malinové tříště. Právě jim začala opravdová dovolená. A za pár dní zdolali v tomto zrelaxovaném rozpoložení i to Trojmezí.

První karanténa ... rodinného typu

Poslední článek byl o letní dovolené, první ve třech, a je to už dávno, nesmírně dávno. S velkou dávkou nadsázky by se dal náš poslední rok shrnout asi takto: narodila se nám L., pár dní jsme si my dvě pobyly v porodnici, a pak jsme byli my tři doma, načež jsme si my dvě odsloužily šestinedělí s jedním vykloubeným ramenem, kde jinde než doma, no a od té doby jsme tak nějak doma úplně všichni. S menší výjimkou právě na tu letní dovolenou.

Nicméně nedávno jsme vyhráli jackpot v podobě luxusního absolutního domácího pobytu all inclusive, aniž bychom o tohle grande finále jakkoliv soutěžili. Dostali jsme tak stopku i na dobové torzo radovánek v podobě vycházky na kafe do kelímku nebo sociálních kontaktů i s tou nejužší rodinou.

Tak tedy naše rodinná jednoaktovka On a Ona a ONO v domácím vězení, ať máme zaznamenaný otisk doby:

⟰ Scéna 1 ⟰

On začíná lehce pokašlávat, ale nepřikládá tomu žádný význam.

Ona tomu lehký význam přikládá, ale snaží se taky nepřikládat.

On se vydává na testy, již s podezřením. Má to, ale zatím si z toho dělá trochu legraci. Po telefonu žertuje s hygienou. Laškovně bájí o tom, jak už drahnou dobu prakticky poustevničí a nakazil se zřejmě od manželky, která ale ještě nemá příznaky a nebyla ani na testech. Rovněž slibuje, že ONO bez nás určitě nikam nepůjde, jen ať nemusí na testy!

ONO spí, zcela nadstandardně přes dvě hodiny, tak si On i Ona myslí, že to má taky.

Ona by rovněž spala (zvlášť po obědě kdy ale ONO už rozhodně spát nechce). Navíc má zimnici a bolí jí celý člověk, takže je to jasný…

⟰ Scéna 2 ⟰

Ona uspí dítě a jde na testy, vrátí se akorát když se ONO probouzí, aby už bylo až do večera vzhůru. Zvlášť takhle bez možnosti výletu do venkovního světa tedy následuje velice spanilá jízda.

Ona dostává verdikt a co myslíte pane doktore? … Jasný není nic, neměla ho tam, výsledek negativní! Takhle, negativní Ona je často, ale tento druh negativity opravdu všechny překvapil.

On už si z toho nedělá legraci ani trochu. Prožívá největší migrénu svého života. Tragédie je, že jim doma dojde Paralen. Večer v návalu zoufalosti hledá útěchu i na stránkách SZÚ a vítězoslavně nachází oficiální vyvrácení mýtu, že by Ibuprofen mohl průběh nemoci zhoršit. Lupne si tedy jedno růžové štěstí, dostavuje se slastná úleva a On věří, že už se uzdravil.

⟰ Scéna 3 ⟰

On se probouzí do nového dne a zjišťuje, že se neuzdravil ani náznakem. Navíc při kontrolním ranním očichávání dijonské hořčice to smrdí blížící se ztrátou čichu. A ta úplně největší katastrofa se dostaví u oběda, jehož chuť se již bohužel nedostaví vůbec.

Ona si na to nějakou dobu marně zvyká. To by jeden neřekl, jak máme zautomatizované výroky typu

"na co máš chuť?"

"jak ti to chutná?"

"ochutnej"… 

Bylo potřeba vše systematicky nahrazovat za 

"jakou by sis dal konzistenci?"

"cítíš něco?"

"vyzkoušej"

 

⟰ Scéna 4 ⟰

Ona i On začínají pustnout. Ona neustále nenápadně vyzdvihuje blahodárný vliv sprchy na uzdravení. On to sice nepochopí, ale naštěstí před pracovním video hovorem sám usoudí, že bez sprchy už to asi nepůjde. Ona si ale záhy uvědomí, že má tak co říkat, když jí ONO při své oblíbené kratochvíli nevytrhne klasicky chomáč vlasů, ale hotový přírodní dred, a ani ji to nezabolí.

ONO naopak vypadá jako ze žurnálu. Ona si na něm realizuje svoji potřebu hezky se obléct a někam se vypravit. Ono tak na své výpravy z ložnice do obyváku najednou vynosí i všechny ty zdánlivě nepraktické outfitky. Košilky, tričenka, co jdou špatně přes hlavičku a další vymoženosti, které normálně jen smutně leží ve skříni a koukají, jak do akce chodí dokola stále jen ta stejná bodyčka a punčošky.

⟰⟰⟰

ONO taky dělá pokroky, začne si samo sedat. Takže při všem tom marasmu můžou aspoň slavnostně začít společně stolovat jako rodina, což by si v běžném týdnu zdaleka tak neužili. On sice nic necítí a ONO zvlášť u oběda buď nejí nebo jídlo blaženě rozpatlává v pěstičkách při marných pokusech o opěvované BLW, ale Ona se nad tím stejně v duchu dojímá. 

Ona za těch deset dní v izolaci už stejně dost slevila ze svojí představy o pořádku (respektive dost z ní slevila už po příchodu z porodnice, teď už jí zbylo z představy o pořádku jenom naprosté dno). 

Nakonec na to ještě budou s láskou vzpomínat a jednou se tomu všichni společně zasmějí. Ale teď je na čase to zase pořádně roztočit! Vyrazit na procházku a dát si kafe do kelímku.

První dovolená rodinného typu

Očekávání vs. Realita

1) Hotel rodinný čili bezbariérový 

2) Chůvička i hory přenáší 

3) Apartmán, čili útočiště pro rodiče

4) Klidný spánek, kde lišky dávají dobrou noc

Omyl číslo jedna: Hotel rodinný čili bezbariérový

Když zahlédne v zrcátku jeho výraz, nepatrně pobavený, patrně rozpačitý, je jí jasné, že máme asi trochu problém, Hustone. A taky že jo. Zatímco Ona čekala s holčičkou v autě, On byl na výzvědách a vyzvěděl, že hotel je sice krásný, apartmán jakbysmet, ovšem vedou k němu nejedny schody a ani jeden výtah. 

Alespoň do restaurace v prvním patře tedy jeden výtah vedl. Něco jako výtah. Alespoň si to mysleli. Ale mnohem spíš nemysleli vůbec, když do té podivné prosklené věci s kočárkem, veškerým ansámblem a hlavně s dítětem v autosedačce nastoupili a zmáčkli spoušť. Věc se s kvílením posunula o pár centimetrů výš a s otřesem se zase prudce zarazila. Těch pár centimetrů však stačilo k tomu, že celý neuvážený krok už nešlo vzít zpět - tedy věc otevřít a vystoupit z ní. Naštěstí záhy přišli na to, že spoušť je potřeba nikoli krátce stisknout, ale držet po celou dobu rozklepané jízdy. Tu věc asi mnohem víc držela jejich síla vůle. Zbylou silou vůle a díky prosklenému charakteru té věci se pak Ona držela před klaustrofobickým záchvatem. Ne, skutečně to nebyl výtah. Ano, byla jen plošina pro vozíčkáře, jakkoliv elegantně vyhlížející.

Po zbytek pobytu měl tedy On posilovnu (zadarmo, no nekup to?!) a tahal kočár do schodů, aspoň dokud je nenapadlo nechávat ho v autě (ten kočár😀).

Omyl číslo dva: Chůvička i hory přenáší

Rodiče si vychutnávají pomalou snídani a romantickou večeři a jen po očku sledují spící holčičku v chůvičce… Hezká představa. Ona moc dobře věděla, že je to představa z kategorie utopie. Už vůbec docílit jakéhokoli spánku holčičky je malý zázrak a velká dřina. Natož to tak ještě všechno zkoordinovat s nevyzpytatelnými biorytmy a ještě nevyzpytatelnější technikou. Přesto se dobré dílo podařilo. 

Po slabé hodince zpívání a pohupování do rytmu kručícího žaludku a po dvou předchozích nevydařených pokusech skutečně Ona položila spící holčičku do postýlky a On nažhavil chůvičku s dosahem 300 metrů. Ihned bleskově vystřelili do 50 metrů vzdálené restaurace, oba nažhaveni na velkolepou snídani. Sotva se vzdálili pár metrů od apartmánu, chůvička začala vypadávat, záběry byly čím dál trhanější, až přešly ve zcela stacionární obraz, jenž nakonec vystřídal blikající červený varovný signál. 

On se však jal nezdolně ohledat celou restauraci, aby nakonec našel poklad. Jeden jediný stůl s dosahem chůvičky. Pirátský poklad, který v hotelu Na Palubě příznačně střežil barevný papoušek Ara. Stůl v zajetí lodních provazů a výstražných cedulí "Nevstupovat", "Nekrmit", "Nefotit". Jakmile se však chůvička opět probrala k životu, probrala se ze svého spánku, toho času desetiminutového, i holčička. Ona popadla alespoň tu část snídaně, kterou zatím stihla ukořistit a oba zase bleskově vystřelili po schodech nahoru zpět do apartmánu. S ochotným svolením obou milých majitelů si pak střídavě běhali dolů a nahoru pro další chutné kořisti. Zřejmě tak vytvořili novou disciplínu - něco na pomezí švédského stolu a run upu se závažím. 

Ale tentokrát to bude příběh se šťastným koncem. Následujícího dne si tam u toho pokladu s papouškem vychutnali večeři i s drinkem: On, Ona a chůvička promítající nestacionární obrázek spící holčičky. 

Omyl číslo tři: Apartmán, čili útočiště pro rodiče 

Ona se řídila praktickou radou zkušených - mít ještě jednu místnost jako zázemí, když dítě (večer) usne. Měli ji tedy mít. Jenže když dítě skutečně usnulo v ložnici a oni se chtěli uvelebit v tom překrásném načančaném obýváčku provensálského stylu, vlastně nebylo kam. Nabízely se pouze dvě tvrdé Záhořovy lavice a dvě ještě tvrdší křesla s opěráky sotva do půli zad. Vzhledem k těm sparťanským podmínkám, byť oděným do romanticky rustikálního hávu, nevydrželi bdít o moc déle než holčička.

Omyl číslo čtyři: Klidný spánek, kde lišky dávají dobrou noc? 

Na horách, tam se jim bude po těch městských rozpálených nocích spát jedna báseň. Čerstvý vzduch. Klid. Jenže. Krásné procházky podél bublající řeky Bělé, malebná panoramata s kostelem svatého Mikuláše prakticky za humny, to ano. Ale klidný spánek, tak to tedy zcela určitě ne. Bohužel se za humny, respektive pod jejich okny, nacházela i poměrně frekventovaná silnice čili nebylo možné ani pořádně vyvětrat, aby je nebudila noční rallye náklaďáků. Jako bonus se pak přímo pod tím jejich provensálským obýváčkem nacházela ještě bowlingová dráha.

Všechny tyhle omyly byly ale stejně jen nepatrnou vadou na kráse svěží přírody, příjemných výletů a procházek a dobrého jídla a pití. Holčička se zatím projevila jako vhodný cestovní parťák, dobrodruh, milovník outdoorových exteriérů i gastro zastávek. Kéž by jí to tak vydrželo! Příště zas, snad... (😷🙆)

Proměny domácnosti

Zdá se, že máme nového interiérového designéra, který nám dnes a denně proměňuje byt, zvláště pak obývací pokoj. A není jím nikdo jiný, než naše dítě. Tak vítejte na prohlídce...

Srdce domácnosti

Jídelní stůl už nefunguje pouze jako 2 v 1, tedy coby plocha stolovací a zároveň i "pracovní" (ano všechny ty deníčky, notýsky a skicáky tu mám pořád odhodlaně vyrovnané, stejně tak svůj počítačový psací stroj - otevřela jsem je za tu dobu asi dvakrát, abych je v zápětí mohla zase rychle zavřít, neboť jsem tak dlouho vyhodnocovala, jestli už by to šlo, až už to zase nešlo - s tou situací měnící se na bojišti každým okamžikem ještě neumím dostatečně pracovat), ale nejméně tak 5 v 1.

Až na krajně nevhodný dosah kuchyňského stolu byl nyní totiž umístěn i přebalovací pult. Tudíž naše kultura stravování nyní obsahuje i mastičku proti opruzeninám, olejíček proti větříkům a před prostíráním je obvykle potřeba setřít ze stolu i stopy… olejíčku do koupele (věřme, že opravdu jen toho olejíčku), neboť koupání rovněž probíhá... kde jinde než v srdci naší domácnosti?

Odpočinková zóna 

Pocit relaxace jsme z našeho gauče zastlali do starých dek a látkových plínek proti ublinkávání a navrch ještě přikryli kojícím polštářem, navzdory všem snahám již ublinkávání neušetřeným. Pokud náhodou nastane výjimečná pětiminutovka, kdy se na něj můžeme svalit oba ku odpočinku, většinou nemívám sílu tuto instalaci odstraňovat a následně zase aplikovat. Tudíž se svalím přímo do těch dek a plínek a s trochou štěstí zůstanu ušetřena stopám po ublinkávání. 

Jo, a místo designových, leč poměrně obtížně mobilních skleněných stolků jsem si ke kojení přistrčila fórový, leč lehounký stolek za pár šupů ze švédského řetězce s nábytkem.

Společenský život 

Ještě dřív než skleněné stolky jsme poslali na časově neurčený odpočinek naše barové židličky, místo nichž se teď ve výklenku pod kuchyňským ostrůvkem vyjímá kontrastní podložka na hraní, hrazdička, plyšáci a dětské knížky. 

Domácí kino

Televizi jsme sice nikam neposlali, nicméně dobré dva měsíce jsme ji ponechali zcela nevyužitou a na ovladače jenom sedal prach. Přesto tady každou chvíli něco hraje a mnohdy i svítí. Ano, ten nešvar se nám zde rozmohl celkem záhy, jsou jím interaktivní hračky. 

Co naplat, když ten roztomilý sloník, jehož melodie už známe oba nazpaměť a zní nám v hlavě, i když ten roztomilý sloník už drahnou chvíli mlčí, zkrátka naše dítě téměř spolehlivě uklidní a nejednou svým bílým šumem i uspí? A když právě nehraje a nesvítí sloník, většinou alespoň vibruje lehátko za doprovodu zvuků deštného pralesa.

Dále nám tu často vrní a světélkuje zvlhčovač vzduchu. Pokud totiž vaše dítě strašidelně chroptí, tak neumírá, nedusí se, ba dokonce ani nemusí být nachlazené. Dost možná máte doma jenom příliš suchý vzduch (aneb jeden z bodů našeho seznamu věcí, které nám nikdo předem neřekl).

Zvlášť v podvečerních hodinách se pak o poměrně hlasitý zvukový doprovod postará holčička sama, svou oblíbenou hrou "na páva", z čehož se ji my snažíme vytrhnout zpěvem, případně i hrou na klavír. Kdo by se pak sháněl po nějaké televizi, že?

PS: A už máme objednaný i kolotoč s projektorem a vodní (želví) nafukovací podložku...

Born in 2020 aneb Láska za časů korony

Jestli my jsme si to celé nějak špatně nenačasovali?… Přepadá mě teď často úzkost. Ale čím dál víc se utvrzuju, že tomu tak není. Mám na mysli zakládání rodiny vzhledem k aktuální (a jistě i budoucí) korona-situaci. Jednak jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že záležitosti rodinného typu stejně naplánovat nelze; Jednak intenzivně nabývám dojmu, že to někdo celé naplánoval za nás, a mnohem prozíravěji, než bychom si to kdy naplánovali sami.

Být to na nás, zakládali bychom o nezanedbatelný kus dřív 

• neuskutečnili bychom tak spoustu cest, blízkých, ani vzdálených, 
• nenavštívili nespočet překrásných míst, 
• nevychutnali si tolik dobrých jídel v restauračních zařízeních, 
• ani si neužili hromadu kulturních a společenských zážitků. 

Tenkrát jsem si sice říkala, že bych všechno tohle za náš vysněný rodinný život šmahem vyměnila. Že už máme nastřádáno i do zásoby. Jenže to jsem netušila, jak vzácné komodity to za pár let budou.

Když jsem zjistila, že bych měla na svět přivést nového človíčka právě v roce 2020, zdálo se mi to jako kouzelné datum k narození. Ne, že bych jakkoliv propočítávala roky, měsíce nebo dny, ale když už to tak vyšlo, líbilo se mi to. Momentálně už je jasné, že právě tento rok, byť jsme si z něj zatím odžili pouhou čtvrtinu, zřejmě nebude v historii zapsán příliš pozitivně. Do čeho se to ta naše holčička narodila, jaký svět ji asi jednou bude čekat?

Holčičce je to sice momentálně úplně jedno, nijak to nepociťuje, potřebuje rodiče, domov a lásku a to jí nikdo neodpírá, ba naopak. Budeme se z toho zřejmě nějaký ten pátek vzpamatovávat, ale až povyroste natolik, aby vše mohla plně vnímat, snad se to už zahojí, dokonce možná i vylepší.

Jenže. Nepočítala jsem s tím, 

• že na své vysněné jarní procházky s kočárkem budu vyrážet taky s rouškou. (mimochodem, nic pro atopiky a lidi s citlivou kůží, tyhle "obličejové masky", zvlášť když je teplo...);
• že vycházky budou vlastně to to jediné, kam budeme s holčičkou chodit, a i to by mohlo být ledaským považováno za hazard;
• že na první jarní posezení na zahrádce vyrazíme tak maximálně na naši vlastní terasu.

Nepočítala jsem s tím, 

• že se nám šestinedělí ještě o hezkých pár nedělí protáhne;
• že nejen na všechny kamarádky a kamarádky, tety a strejdy, ale v podstatě i na první pochování od babiček a dědečků, bude naše holčička čekat ještě nekonečně a neurčitě dlouho;
• že já si se svými kamarádkami budu čerstvé maminkovské zkušenosti vyměňovat výhradně po telefonu;
• a že všechny známé lidi bude možné potkat pouze a jen šťastnou náhodou.

Ano, tohle všechno jsou zatím opravdu jen malé věci. Malicherné ve srovnání s tím, co se děje a bude dít kolem nás. Jenže se nelze ubránit pocitu, že si člověk tohle vysněné životní období zkrátka představoval trochu jinak.

Naštěstí jsem po prvotním šoku záhy zjistila, že ono to nějak půjde: 

• naše až zbytečně velká, dostatečně nevyužitá a dosud nerevitalizovaná terasa získala najednou úplně jiný rozměr. Velká a prázdná betonová plocha se osvědčila na uspávání v kočárku, když už máte venkovního světa v rouškách plné zuby;
• naše šestinedělí s námi vlastně prožíval celý národ, takže jsme vůbec neměli pocit, že o něco přicházíme;
• no a pokud vyrazíme do parku, je skoro pravidlem, že někoho známého potkáme - vlastně se tam nyní téměř přesunul veškerý život, zvlášť pro rodiny s dětmi, které nedisponují vlastní zahradou nebo jiným exteriérovým útočištěm.

Ale teď vážně. Navzdory tomu všemu bude pro nás osobně stejně rok 2020 jedním z nejkrásnějších životních období a nedáme si ho vzít, nikým a ničím!

Čekání na ten nejzázračnější milníkový povánoční dáreček

A je po Vánocích, 

• do nejzazšího deadlinu Hromnic už zbývá jen týden; 
• ale náš stromeček už je dávno odstrojen a nejsme sami, u popelnic vyrůstají den co den nové lesy; 
• cukroví snězený, kolekce jakbysmet; 
• svíčky vyhořený (no dobře, domácnost bez svíček bych nedopustila, ale už jedu nové maxi balení), aroma olejíčky vypotřebovaný (a ten co má dle názvu příchuť Vánoc už nedokupuju); 
• dekorace odklizený, jelínci i s naším vánočním povlečením už odhopkali zpátky do skříně na odpočinek...

A přece: to hlavní je ještě stále teprve před námi!

Nikdy jsem tohle období neměla moc ráda…

• šťavnaté předjaří, to ano, 
• rozkvetlé pastelové jaro, rozhodně, 
• dlouhé letní dny a voňavé večery, bezesporu, 
• nostalgické zlatavé babí léto, jistě, 
• vybarvený romantický podzim, každopádně, 
• slavnostní advent plný světýlek, samozřejmě, 
• a Vánoce, no ovšem, vždyť ty má rád skoro každý… 

Ale tyhle šedé zimní dny konce ledna a začátku února, kdy už Vánoce definitivně vyprchají a do předjaří ještě daleko, tak ty jsem vždycky odpočítávala a snažila se popohánět čas. Teď se to všechno změní a nejspíš to bude moje nejmilejší období, nebo rozhodně nezapomenutelně významné. Krásně to ta příroda zařídila, budu mít najednou pravidelnými radostmi protkaný už kompletně celý rok! 😍

Je ten devátý měsíc ale zvláštní období, těžko popsatelné a zachytitelné. Hodně natěšený a hodně nervózní zároveň. Logicky nejtěhotnější, ale zároveň už nastává čas se s těhotenstvím pomalu loučit a intenzivně se ladit na všechno to "potom" a taky samozřejmě na "to", aby to "potom" mohlo nastat... A to je právě to... Nejspíš ta dosud nejdůležitější událost vašeho života prostě NĚKDY přijde a vy jen musíte myslet co nejpozitivněji a věřit, že vše poznáte a zvládnete, odevzdat se vaší intuici jako snad ještě nikdy. 

Ano, můžete se připravovat, klidně se můžete našprtat jako na státnice. Ale nikdo vám nezaručí, že vám to pomůže a že předem v teorii naleznete zrovna ty kapitoly potřebné právě pro váš jedinečný příběh a prožitek. A i kdyby, víme jak je to s tou teorií a praxí...

Ve finále se ve vás bijí dvě naprosto protichůdné tendence: 

1. potřeba zklidnit se a na všechno se už konečně vykašlat 
2. potřeba ještě honem rychle všechno dotáhnout nejmíň na 200%, navíc překvapivě doprovázená i potřebnou energií. 

Začíná to zásobováním. Vím, že jsou lidi, kteří jsou neustále vybaveni plnou lednicí, mrazákem, spižírnou i sklepem... Co kdyby náhodou "přišla válka"? 😊 Tak tohle jsem já nikdy neměla, proč si dělat zásoby, když mám všechny obchody jen o pár kroků dál, než když jdu z odpadkama? Nakupovat jsem vždycky šla, až když doma nebylo už opravdu nic a mrazit si krabičky s jídlem? No tak to vůbec! Až doteď... Mražené naporcované maso, vývary a zelenina, konzervy, trvanlivé potraviny, vakuované jídlo, práškové směsi, sušené ovoce, oříšky a dokonce i domácí granola, to vše byste teď u nás doma našli v hojném množství. 🙆

Pokračuje to zvýšeným úsilím ve všem, co jste doposud dělali, ať už se jedná o pracovní povinnosti nebo "koníčky". Protože těžko říct, kdy a jak se ke všemu zase vrátíte, kolik budete mít času, chuti, sil nebo inspirace. Třeba tenhle článek, že? Před týdnem jsem slavnostně dopsala svůj oficiálně poslední delší text "před" a hle, jsem tu zas. Trochu podezřívám sama sebe, že s o to větší chutí právě proto, že jsem to neslibovala a k ničemu se nezavazovala.

No a nejintenzivněji se to samozřejmě projevuje přípravou domácnosti na příchod nového člena. Avšak ne tou "duševní", ale tou čistě praktickou: od plínek, přerovnávání skříní, dohánění stoletých úklidových restů a dokupování všech možných nezbytností. Ačkoliv jste si slíbili, že to nebudete přehánět a vše potřebné se dá přece vyřešit i ad hoc. Poslední taková naše nezbytnost byl proutěný spinkací košík, který nebude mít delší životnost než cca půl roku, no ale nekupte to, když je to tak krásný!

Košík už je komplet nachystaný a On ho chodí každý den kontrolovat, jestli se v něm náhodou miminko třeba přes noc nevylíhlo. Ona ho jednou trochu převezla, když mu tam naaranžovala svoji mimi-panenku z dětství, Honzíka, kterého si přivezla, aby si mohla zkoušet, jak se váže šátek. 😃 Každopádně se k tak snadnému příchodu děťátka na svět raději moc neupínají, i když je pěkné si to čekání zpestřit pohádkami a zázraky ...

Tu zklidňovací a ladící se tendenci zatím dost potlačuju na úkor té druhé, jež dává dost zabrat a je poměrně časově náročná. 😎 Ale věřím, že se to brzo přehoupne naopak, už jen pár posledních úkolů. 😇 Každopádně jsem vděčná alespoň za jógu, kterou se mi teď daří dopřávat si skoro každý den a taky za všechny ty deníčky, obrázky a milníkové kartičky pro miminko, to je prozatím taková moje malá soukromá "meditace".

Tímto se s vámi prozatím loučím a k tomu, na jak dlouho, se raději taktně nebudu vůbec vyjadřovat. 🙋