Píšu rukou

V létě jsem Vám psala o svých výtvarkových pokladech z půdy. Jenže jsem záměrně něco vynechala. Našla jsem tam kromě obrázků i hromadu sešitů ze základky, deníků, autorských pohádek a časopisů. Nejenom kreslení, ale i psaní patřilo (a stále patří) k mým oblíbeným činnostem. Nemyslím tím teď jenom psaní pro obsah, ten tvůrčí proces, ale i psaní jako takové - psaní ruční, samozřejmě.

Když jsem viděla, s jakou láskou jsem si vedla sešity, úplně mě to vrátilo v čase. A s novým začátkem školního roku, se všemi těmi slabikáři a písankami kolem mě, to se mnou zarezonovalo ještě o to víc. Jestli jsem něco měla ve škole opravdu upřímně ráda (od základky až po vysokou), bylo to právě zapisování do sešitů. Všechny ty nadpisy, barvičky (pamatujete si třeba tu tlustou propisku s nejmíň deseti barvama, s níž se prakticky nedalo psát? nebo duhovou pastelku?), vlepené nebo namalované obrázky... A má to pro mě nesmírné kouzlo dodnes, včetně těch hrubek a nesmyslů špatně opsaných z tabule. Tuhle se někde vzpomínalo, jak všichni nesnášeli, když šli po nemoci zpátky do školy a museli si od spolužáků opsat zmeškané zápisy... Tak já to zbožňovala 😇! To je přece koncentrace toho nejlepšího z hodiny a ještě si to můžete doma v klidu esteticky vyšperkovat😊.

Na základce jsme taky s nejlepší kamarádkou založily vlastní časopis. Byla to tenkrát velká móda... Bohužel jsme s tím nepřišly jako první, nicméně jsme to podchytily celkem včas a pojaly to hodně zodpovědně. Místo pravidelného odpoledního hraní (vždycky v úterý nebo ve čtvrtek od 16:00 do 17:30, u Simonky doma fungoval striktní časový harmonogram aktivit, u nás žádný, takže jsem mohla bez problémů naskočit na ten její) začala zasedat naše redakční rada. Jistě jsme musely třídní spolužáky významně ovlivnit. Náš časopis se totiž jmenoval Hvězda a za pár týdnů po prvním vydání se na pultech školních lavic objevily další noviny s neotřelým názvem  Měsíc. 

Nešlo vlastně o nic víc, než o ruční opisování článků z jiných časopisů a knížek (no jo, počítače jsme ještě neměly a internety už vůbec ne), občas dokonce ofocené úryvky a sem tam nějaká ta tvůrčí malůvka nebo básnička, aby se neřeklo. Nicméně jsme si za to dovolily inkasovat celých deset Kč. To, myslím, v devadesátkách nebylo úplně málo. Slovutné Bravo snad tenkrát nestálo ani dvacku. Navíc nám to množil Simčin tatínek v práci, takže náklady prakticky nulové... Zjevně jsem měla v dětství lepšího obchodního ducha než mám dnes. Však se pak taky, prostřednictvím hlášení školního rozhlasu, prodávání časopisů ve škole plošně zakázalo. Ale my stihly vydat celá tři čísla, a to už byl panečku pořádný projekt! Když to tak vezmu, s přestávkami (menšími či většími) píšeme vlastně obě dodnes, takže to pro nás jistě melo zcela zásadní význam 😀.

V pokročilejších studentských letech mi zase bylo psaní klíčovým prostředkem k učení. Když si něco ručně napíšu, zároveň si to tím i zapamatuju. To máte: podtrhávání knížek a skript > výpisky > výpisky z výpisků > malé papírky se záchytnými body > osnova s těmi nejzáchytnějšími body... Mockrát se mi stalo, že už jsem si tu finální verzi výpisků před zkouškou vůbec ani projít nestihla, a i tak to všechno dobře dopadlo (nejhůř na druhý pokus 😎).

Asi mě to psaní rukou svým způsobem i uklidňuje, proto jsem byla v práci za počítačem čím dál nervóznější... Ale to do listy jsem si psala pořád a když jsem řešila něco extrémně náročného, stejně jsem si to musela vždycky "hodit na papír". Přesto jsem tou dobou trochu více experimentovala s elektronickým zaznamenáváním poznámek, úkolů, termínů, snad jsem dokonce chvíli nepoužívala ani papírový diář. Měla jsem ale pocit, že mi z toho brzo praskne hlava. Zkrátka to, co je na papíře, pro mě platí nějak víc než to, co někde online poletuje ve světě technologií, kterým já asi nikdy nebudu plně důvěřovat. Pokud si něco zapíšu, cítím to už jako částečně splněné, je to sice klam, ale funguje a ulehčit rozlítané hlavě není v dnešní rozlítané době nikdy na škodu 🏃💆.

Ano, uznávám, že je to částečně všema těma mýma sešitama, že se mi občas sotva podaří uzvednout kabelku (poslední dobou už raději volím batůžek). Nejsem a zřejmě nikdy nebudu minimalistické děvče do nepohody, které si vystačí s drobným zavazadlem i na dlouhých a dalekých cestách (já si s ním kolikrát nevystačím ani na jedno odpoledne🙆). Ale každý máme něco... Já už se s tím smířila a moje okolí jistě taky (to neustálé kumulování notýsků na zejména jídelním / mém pracovním stole mu věru radost nečiní, ale každý holt kumuluje něco jiného a někde jinde, a tohle je ten můj taneční prostor a ta moje (Prádlo)Množka) 📗📘📙📒📕📓📔📖.

Tak schválně... "Malý" seznam mých papírových pomocníků:

• Začalo to deníkem, který jsem si po dlouhých letech zase začala psát a byl to pro mě významný předstupeň celého tohoto blogu. 
• Pro velký úspěch jsem ještě přidala i Pětiletý deník, který sice nevyplňuju tak poctivě, neb některé předdefinované otázky mi připadají trochu hloupé a pořád dokola. Ale všechny resty jsem nakonec vždycky dohnala a vzhledem ke speciálnímu období, které teď prožívám/e jsem odhodlaná to kousnout (vyderžaj pioněr!), že výsledek by mohl být v budoucnu i docela hodnotný...
• No a do třetice ještě nesmí chybět deník cestovní, protože to jsou často okamžiky, k nimž se chci vracet a vzpomínky, které bych chtěla mít zakonzervované a s tou pamětí to bohužel kolikrát není kdovíjak slavné (a lepší už to nebude). 
• Pak samozřejmě ten papírový diář a na konci roku si ještě poslední léta zpracovávám takové hodně detailní shrnutí v podobě „YaerCopmassu“, ale o tom zase někdy příště.
• Jo, a ještě psací notýsek s nápady do budoucna (zatím hlavně k blogu).
• No a bločky s to do seznamy bych málem zapomněla!

O takových těch bambilionech nepopsaných nebo jen lehce načatých sešitů, které šetřím na speciální příležitosti, ale nutně jsem je potřebovala se snad už radši ani nebudu zmiňovat 😄.

Navíc s intenzivním kreslením teď mou garderobu ještě doplňují skicáky různých rozměrů a kvalit a všelijaké "omalovánky".

A teď si přestavte, že někam jedu a ještě si k tomu beru papírové knížky (protože ty mi taky budou vždycky bližší než ty ve čtečce)📚.

A to mluvím pouze o těch papírových kamarádech a vůbec nezmiňuju všechny ty psací a výtvarné potřeby 📝🎨✏✂

🙈 Existuje někde podobnej blázen, nebo jsem v tom dočista sama? 🙈

P.S.: 

Rozhodně tady nemůžu vynechat ručně vyráběná přáních a dopisy. Ty nejkrásnější mám poschovávané. Logicky ne ty, co já jsem tvořila (ty budou mít, pokud si budu hodně fandit, možná u sebe mí příjemci), ale ty jež byly adresované mně...📜✉

• Pár prvních pozdravů rodičům jsem poslala už někdy v dětství, na dopisním papíře s kočičkou. 
• Ta hlavní vlna se ale rozjela, až když jsem se z města přestěhovala na vesnici (celých 8km vzdálenou!). Se stejnou kamarádkou, s níž jsme vyráběly vlastní časopis, nám to připadalo jako konec světa a začaly jsme si dopisovat. O tom, jak nás prudí rodiče a škola nebo co zrovna dávali v Esu (krásně a dojemně mi to připomněla ve svatebním projevu💕). 
• Dopisní holubi si taky mohli křídla ulítat vždycky po letních táborech - pár kontaktů se nám takto podařilo udržovat i několik let! 
• A významná dopisovací éra nastala rovněž s obdobím výměn na francouzském gymplu. Tam byl náš vůbec první kontakt s francouzskými protějšky zabalen do obálky, proto jsme jim taky říkali "corres/correska" (dle francouzského correspondance - korespondence). Nejdéle (dávno po všech výměnách) jsem si psala s correskou která ani nebyla moje, ale podnikaly jsme toho hodně ve skupince a nějak jsme si přirostly k srdci. Dokonce nás jedno léto pozvala i k sobě domů na návštěvu, to byly časy... 

• Od vysoké už moje korespondence značně prořídla. Pár dopisů z Erasmu, několik liebesbriefů s mým tehdejším milým a současným milým manželem, ale zase jsme zahájili dopisování přes celý svět s bratrancem a jeho manželkou, co se usadili na Novém Zélandu. To nám vydrželo dodnes, s krásnou frekvencí minimálně jeden dopis za rok, ale věřím nám, že to udržíme 🙌!

Já si prostě nutně potřebuju aspoň jednou za rok ten ručně psaný dopis střihnout, a taky ve schránce najít mezi věčnými letáky tu kouzelnou obálku, co voní dálkami...

Ten podzimní Aneb CSDKSNN

A jsem zpět!
A samozřejmě ta pauza utekla (nebo alespoň mně nesmírně)!

A samozřejmě jsem nestihla všechno, co jsem si plánovala…
(Někdy nevím, jestli tak moc nestíhám, nebo tak moc plánuju…!?) 

• Tak třeba udělat generální úklid šatních skříní jsem nestihla.
• Ani udělat generální úklid kuchyňských skříněk jsem nestihla. 
• Vlastně žádný generální úklid jsem nestihla
• ...Ony ty položky obsahující v názvu slovo úklid se obecně nějak špatně stíhaj…
• (Natož tak, když má jít ještě ke všemu o úklid generální, to jednoho dočista vyplaší!)

• Nic moc sepsat do šuplíku jsem taky nestihla.

Takový tajný sen jsem měla, že bych zkusila od klasických článků trochu přehodit výhybku víc k beletrii. No, aspoň tady jsem byla trochu realista a rozepsala pouze povídku. Pokud Vás zaujalo slovo "rozepsala", uvažujete správně, hotová není. A nevím, jestli někdy bude. A pokud ano, tak těžko říct, jestli ji někdy z toho šuplíku vůbec pustím na světlo světa.

Nabízí se jistě otázka, co jsem tedy vlastně stihla, že? 

• Trochu si uspořádat fotky a deníkové poznámky.
• S velkou pomocí mého dvorního IT Uťatého Anděla (děkuju Smrči!) udělat aspoň ty nejzákladnější grafické nápravy starších článků.

Ty formátovací pohromy, kterých jsem se ve sladké nevědomosti dopustila nabyly ale takových rozměrů, že kdybych to chtěla mít vážně tip ťop, strávila bych nad tím času daleko víc, než jsem podobným činnostem ochotna věnovat (položky typu "korektury" / "opravy" a na mě mají podobný účinek jako "úklid"). Takže vše pod heslem "good enough". I tak mě to asi už dostatečně proškolilo, že s každým ctrl+v si sem do textu kopíruju mnohem víc, než, je na první pohled vidno…

• A kdo to ještě nezaznamenal, tak kromě článků najdete i dvě nové stránky: "O mě" a "O blogu".

Jsou nahoře v pravé liště, ale pouze pokud se díváte z PC / Si v mobilu dočasně nastavíte verzi pro web (eventuálně přímo překliknete ze stránky domovské na ty ostatní) - vše v dolní části pod články).

• No a spoustu dalších věcí!

Jenom skoro žádná už původně nebyla součástí těch zatracených plánů…

Rozloučit se s létem na Vysočině

Období letních prázdnin jsme nebesky zahájili v Jizerkách a zakončili návratem do starých dobrých časů v překrásně zrekonstruovaném statku na Vysočině. Příroda byla dechberoucí v obou případech. Ale zatím co v Jizerkách nás i nebesky hostili a jedinou naší starostí bylo klasicky najít bankomat, abychom mohli zaplatit parkování pod vrcholem Jizera, na Vysočině jsme měli zajištěné jen snídaně. Jakkoliv byly luxusní a domácí, samozřejmě (i včetně talířů, jak jinak), na celý den nám to nevystačilo. Tudíž bylo potřeba hledat obživu i jinde, což se ukázalo jako kámen úrazu. Ono kouzlo stavení na samotě u lesa trochu vyprchá, pokud musíte jít několik km v dešti s baterkou kukuřičným polem, abyste nakonec dorazili do… motorestu!? (a la čtyřka bez větráků, jak pravil muž).

Kromě gastronomických a pohostinských pohrom (zvlášť mi utkvěla ještě teta se strejdou ze stylové pražírny/cukrárny Hofr v Blatinách, kteří se bohužel rozhodli potenciál útulné chaloupky zabít až příliš domáckým dojmem - tedy že oni si sedí v kuchyni u kafe a křížovek a my že jsme jim tam narušili siestu jako vetřelci a nezvaná návštěva) nás na Vysočině ještě téměř na každém kroku pronásledovala masivní rekonstrukce církevních památek. Začalo to lešením na klášteře Želiv, pokračovalo lešením na křemešnickém kostele a korunu tomu nasadilo, když se pod lešením schovával i kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, naší poslední zastávce… Asi dotace? Zase to tam BUDE pěkný, to né že né.

Jenže tohle všechno asi brzo zapomeneme, vlastně už teď se tomu spíš smějeme. Co já rozhodně nezapomenu, a ani zapomenout nechci jsou:

• Všechny ty malebné chaloupky zasazené mezi kopce, jako by tam samy vyrostly.
• A hlavně ty barevně rozkvetlé (před)zahrádky za plaňkovými ploty plné aster, jiřin, růží, nočních fial, chryzantém, …
• Slavnostní předsvatební atmosféra, kterou jsme potkali u Jarošova kamene, smyčcový kvartet, růžové družičky a opodál pak i troubící auto s nevěstou.
• Snídaňový čaj na dřevěném balkonku nad rybníkem s přesně deseti rybama (paní majitelka je měla spočítaný, možná i pojmenovaný?)
• A vůbec celou tu hrdě opravenou a naparáděnou vísku stanovickou...
• Posezení na břehu rybníka v Nové Cerekvi (vesničce, kde mají v řadě vedle sebe hned troje potraviny a všechny jsou vietnamský) s výhledem na velkolepý kostel sv. Tomáše i židovskou synagogu
• PS: A jistě bychom potěšili Zdeňka Svěráka, neb jsme navštívili Pelhřimov (nikoliv tedy krematorium), Kojčice u Pejhřimova (je to dvojka…) i Humpolec, kam se odstěhoval Hliník…

Užít si všechny ty podzimní radosti 

 

• Jít na houby a najít "houby" a pár ostružin.
• Skoro i přečíst bichli Ticho od Susan Cainové, ale o té Vám ještě někdy napíšu zvlášť.
• Prožít tu kouzelnou nostalgickou atmosféru prvního školního dne a zahájit nový školní rok jako paní učitelka čtvrťáků. 

V dětech, na rozdíl od dospěláků, není vůbec problém vzbudit zápal pro věc (Jak říká Phoebe: "dospěláci, ti pijou kafe a dělaj všechny ty dospělácký věci, jenže děti, ty naslouchají..."). Jen je někdy problém ten zápal naopak i trochu uhasit (když se má myšlenka udržet, nebo zase opustit😀). No je to jízda, ale moc pěkná jízda, doufám, že pro nás pro všechny! 

• Přecpat se dýňové polívky.
• Jíst jablíčka přímo ze stromu u rodičů na zahradě.
• Koupit si od babiček s rukama od hlíny na trzích květiny vřesu a náruč aster.
• Zachumlat se do teplých svetrů a podzimních odstínů.
• Ochutnat ve městě první burčákovou šťávičku.
• A hlavně vyrazit na procházky a toulky přírodou...

Kdy vzduch voní najednou jinak. I nebe je jinak modré. Sytě modré. Zelená je pořád ještě zelená. Ale už se pomalu začíná plasticky podbarvovat i odstíny žluté a oranžové. A šípky podél cest zase do dálky září jasnou červenou.

• zase vybalit zpátky z letní úschovy všechny svíčky, aroma lampičky,... a provonět celý byt (Aneb probuzení Světlonošky z letního spánku).

A padající kaštany, ty nesmí chybět!

Těch jsme si užili dosyta v parku Planty lemujícím centrum Krakowa. Ťukaly o zem s takovou kadencí, že jsme se skoro báli o hlavy (ale k žádnému přímému zásahu naštěstí nedošlo). 

• A pierogy se špenátem a ovčím sýrem nebo bramborové palačinky v hospůdce s vykládanými stoly a háčkovanými dečkami. Následně i luxusní dorty v okně s výhledem na pouliční dění Cafe Kladka. Hned vedle Lávky otce Bernatky s provazo-sochama vybalancovanýma tak, které zvládly i nápor půlmaratonových běžců (Na vlastní oči jsme to viděli!).
• A tajemná atmosféra židovské čtvrti Kazimierz. Muži v jarmulkách a širácích. Mollové tóny melodií linoucí se ze zahrádek restaurací. Nástěnné street-arty snad na každém rohu - malé i velké, barevné i černobílé, vtipné i strašidelné, propracované i ledabyle načrtnuté, ale žádný nebyl zbytečný, všechny do jednoho dokreslovaly to tamní mystické genius loci.
• Vylidněný Rynek Główny za nedělního rána a probouzejícího se slunce. Pozorování svatebních a instagramových focení (zvláště osamělé Asiatky nakrucující se před stativy nás moc pobavily). Květinové trhy. Trhy jako přes kopírák jakýchkoliv jiných trhů v libovolných evropských městech... Děti běhající, vískající a hlavně nadšeně plašící hejna holubů...

Pěkně nám tam bylo, v tom Krakově, moc pěkně, všem třem. 💙💚💛

Takže... Stihla nestihla. Chuť tvořit je veliká a nápady se během "pauzy" rozmnožily (ale snad i trochu utříbily a vybrousily). Dokonce si tu na sebe upletu bič, že teď v říjnu bych Vám chtěla servírovat nový článek každou neděli. V listopadu pak trochu zvolnit, neb na prosinec pro Vás PLÁNUJU něco speciálního a hodně intenzivního ... 🎁 Tak si pak schválně povíme, jestli to šlo podle PLÁNŮ 😄...

P.S. : to záhadné "CSDKSNN" z názvu = Co se dělo, když se nic nedělo 😊.

Ten 22. Aneb půlroční bilancování

A/Zkrácená verze

Tohle je tak trochu jiný článek, není v něm zachycený žádný nový zážitek, stará vzpomínka, ani se nad ničím hluboce nezamýšlí... Hlavní důvod k jeho napsání byl čistě faktický a informační. Tedy sdělit Vám, že blog nyní po šesti měsících dozrává do nové "éry". A protože "konec jedný éry", to není jen tak, rozhodla jsem se mu (a asi teda i sobě) k tomu dopřát cca šest týdnů mezičasového období, kdy nebudou publikovány nové články. Nejpozději začátkem října jsme u Vás zase jako na koni 🐎👑🍌🙋!  

(Komu by bylo moc smutno, může sledovat Instagram, odkaz najdete tady dole)

B/Moje klasická upovídaná verze

1) Poslední článek byl svým způsobem milníkový, hned v několika aspektech

Jednak byl v pořadí 21. Možná se Vám to nezdá, jako nijak významné číslo, jenže… Nemám to sice řádně ozdrojované, ale už jsem mockrát v různých kontextech slyšela/četla, že 21 opakování vede k utvoření návyku, takže na tom určitě něco musí být 😀! Měla bych mít tímto tedy zcela zautomatizováno, že k Vám pravidelně vysílám články (až na výjimky alespoň 2x do měsíce). 

Víte, já většinou u ničeho moc dlouho nevydržím. Možná už jsem to tady někde psala, ale počátečního nadšení a zápalu mívám obvykle na rozdávání, kdežto vůli a odhodlání k tomu u něčeho vytrvat a dotáhnout to až do konce bych potřebovala neustále externě doplňovat... Když ono se vždycky nějak najednou na cestě nachomýtne spoustu zbrusu nových a zajímavých nápadů, které akutně vyžadují mou bezprostřední pozornost😇. Takže jsem na sebe celkem pyšná, že u blogu to tak nedopadlo 😉

Dál jsem dopsala vše, co jsem Vám v minulosti slíbila, všechny druhé díly, vše co mě nejvíc "pálilo" nebo tetelivě těšilo a třáslo se na sdílení... Ale pozor, to rozhodně ani trochu neznamená že by mi došly nápady. Naopak! Mám už celkem dlouhý seznam těch dalších, nebojte! 📝

No a v neposlední řadě 14. srpna blog oslavil půlroční narozeniny 🎈!!!

2) A přes to všechno, nebo právě proto, jsem se rozhodla blogu dopřát pauzičku

➼ ➼ ➼ Čas zrání. Ohlédnutí. Bilancování. Ale i plánování.  Vymýšlení. Experimentování. Dolaďování detailů, na které v "běžném provozu" není čas… A taky si chci sama sobě dovolit lehké vydechnutí a možnost dohnat pár "restů" v oblastech mimoblogových, to nezastírám 😊!

Činím tak právě teď, kdy tvořím s nadšením snad ještě větším, než bylo to počáteční a inspirace mi proudí hlavou tak rychle, až se mi z toho občas zamotá. Jsem si totiž téměř jistá, že se k tomuhle mému konzuelovému (alter)egu vrátím. Proto jsem tyhle prázdniny nezahájila v červnu, kdy jsem měla tak trochu "tvůrčí útlum" (netýkalo se to jen psaní, ale o tom zase někdy později, to je úplně jiná a samostatná kapitola). Ani v červenci, kdy jsem byla daleko víc na cestách než doma u PC a čtvrtky papíru. Ale právě až nyní, v momentu kdy jsem tohle všechno překonala...

Chci všechny ty nápady nechat uležet a mé roztěkané a zběsilé myšlenkové pochody zklidnit (přesně dle moudra našich (pra)babiček - nebo jen té mojí? 🙆 - "když spěcháš, tak si sedni"). Mám dojem, že se přelívám do nějaké nové etapy. Kdyby blog byl seriál, končila by právě první sezona a začínala druhá - koneckonců moji milovaní Přátelé mají většinou v každé sérii taky lehce přes dvacet dílů. Dost možná si jen udělám pořádek v hlavě, poznámkách a notýscích a k žádné zásadnější změně nedojde. Možná se mi ale skutečně podaří přijít i s něčím úplně novým, svěžím a neotřelým, kdo ví 🎁.

3) To je všechno hezké, ale kdy se tedy zase můžete těšit na nové články, že?

Odstávku běžného provozu (tzn nový článek každou druhou neděli/pondělí - ano, pozornějším jistě neušlo, že původní verze byla každou neděli a o pondělcích v ní nebyla ani zmínka, ale praxí se mi to ustálilo takto a raději budu slibovat méně a dávat Vám více, než-li naopak ;) plánuju cca na 4-6týdnů. Tzn, že nejpozději začátkem října by se všechno mělo vrátit zpět do zaběhnutých kolejí.

Ale! Asi se neodmlčím úplně… Možná nějaké malé střípky, črty, aktuality nebo fotky Vám minimálně na INSTAGRAM občas vyšlu. 

https://www.instagram.com/konzuela_banana_vypravi/

Pokud tam blog ještě nesledujete, tak děláte velkou chybu 😁! ➼ Jednak tam pravidelně aktualizuju odkazy na nejnovější články; ➼ Dále tam můžete všechny mé dlouhé texty najít ve zkrácené verzi (ano, to občas dělám i na Facebooku, ale zdaleka ne u všech článků, pozor) ➼ a hlavně... celá jedna třetina příspěvků je zcela originální, tedy vytvořená výhradně pro IG účet a na blogu je nenajdete (jsou to ty s fotkou a širokým bílým okrajem).

Tak Vám přeju krásný konec prázdninového léta, začátek toho léta babího, které když se vydaří, bývá snad ještě krásnější. Všem studentům a učitelům úspěšný začázek školního roku (taky mě to tentokrát čeká a už se na to moc těším, ale já jsem měla opravdu dlouhé prázdniny...). A budu se na Vás moc těšit, ono to uteče jak voda, ubidíte...

S kůží na trh (II) & Bonusový Výtvarkový Prolog

Moji milí, slíbila jsem Vám pokračování článku o kožních "patáliích" (http://www.princeznakonzuela.cz/2019/06/s-kuzi-na-trh-i.html), tentokrát už s mými konkrétními tipy. Tak svůj slib plním. Nicméně mi ještě dovolte udělat krátký (?😇) úvod, který s následujícím psaním zdánlivě nesouvisí…

Věřím, že většina z Vás spojitost najde velmi brzy. Ale zároveň může tento úvod posloužit jako malé počtení pro ty, které zbytek článku až tak zajímat nebude. Kdo nemá nějakou podobnou zkušenost, a nehledá odpovědi, bude mít asi daleko menší motivaci ty řádky pročítat, to je mi jasné…

🎨 Prolog 🎨

Už na prvním stupni jsem začala chodit do Základní umělecké školy na výtvarku, každé pondělí. Pondělí nebývá mezi dny v týdnu zrovna favoritem, nicméně pro mě se jím během těch výtvarkových let přesto stalo (taky to trochu, ale fakt jen trochu, bylo tím, že večer běžely české seriály - Život na zámku, Bylo nás pět, Ranč U Zelené sedmy, Cirkus Humberto,... - a pak hned ještě Neváhej a toč, a já se mohla dívat na televizi). Když mě ve škole trápila písemka za matiky nebo vybíjená v tělocviku, v pondělí jsem se tím nechala rozhodit daleko míň, protože jsem věděla, že odpoledne, odpoledne zase půjdu do výtvarky a budeme tam tvořit něco fascinujícího, co mě na dvě hodiny naprosto pohltí do úplně jiného světa. 

Naše paní učitelka milovala dřevo a práci s ním, ale s námi se věnovala těmi nejrozmanitějšími způsoby snad  všem existujícím technikám. Zátiší, krajina, zvířata (občas dokonce dle živé předlohy domácích mazlíčků někoho z dětí v našem kurzu), portréty, postavy, grafiky (knížky, kalendáře, dopisní papíry), koláže, studie detailů, modelování a vypalování z hlíny, výroba triček a doplňků (a následné módní přehlídky a focení), abstraktní tvoření (třeba na téma různých živlů,…). Ale asi úplně nejradši jsem měla, když jsme chodili malovat ven, ať už třeba jen v okolí školy, nebo když jsme na konci školního roku dostali omluvenku a vyrazili na celý den někam na malovací výlet.

O víkendu jsem byla u rodičů, třídila si krabice plné vzpomínek a z velké části obrázků, které mi schovávali na půdě (naštěstí jsem dopadla líp, jak Monica z Přátel a zachovalo se skoro všechno 😃). Úplně jsem se do těch výtvarkových let zase přenesla. A nekreslila jsem zdaleka jen v ZUŠce, ale i doma, na cestách, na návštěvách. Údajně jsem prý pro samé malování, vystřihování, lepení a sepisování ani moc ven chodit nechtěla, což mě docela překvapilo vzhledem k tomu, jak moc ráda chodím ven dnes. Já už to tu myslím psala, že na většině svých dětských vzpomínek figuruju s barvama a kusem papíru. Ale až při listování těmi výkresy jsem si uvědomila, jak moc zásadní to pro mě bylo! A jak se to na dobrých deset let z mého života úplně vytratilo… Jak je to vůbec možné? Trochu za to může svět fotografie, který mě na pár let okouzlil a taky má pro mě velký význam, ale stejně! 

Jsem přesvědčená, že návrat k tomuhle všemu taky zásadním způsobem přispěl k mému "uzdravení" a ještě se k tomu v průběhu textu vrátím…

Taky si tím pádem dovolím tentokrát místo nových ilustrací použít ty nalezené poklady z půdy, myslím, že to do sebe všechno hezky zapadá.

A nyní už hlásím konec výtvarkového prologu a jdeme rovnou na moje rady a tipy nejen ohledně atopického ekzému, ale i ohledně chronických fyzických či psychických obtíží obecně…

1) Vydatně se politovat, ale jednou provždy

Napřed jsem se snažila vůbec nelitovat. Brát vše co nejvíc statečně a s plným vědomím, že se to děje z nějakého důvodu a že mě to má někam posunout a přivést… Jenže k tomuhle přístupu musí člověk dospět. Všechno má svůj čas a je potřeba odžít si různé fáze a etapy, tak aby to zaklaplo a abyste se jen netlačili do něčeho, čemu v daný moment ještě tak úplně nedokážete uvěřit. Když si budete hrát na hrdinu, stejně vás to litování dřív nebo později dožene, vy se naplno ponoříte do role oběti a budete si to pak akorát vyčítat a pociťovat zbytečně selhání. 

Tak se v té sebelítosti napřed pořádně vykoupejte, pobrečte si, ať už sami do polštáře nebo někomu na rameni, zakřičte si, zadupejte si, vypište se z toho. Vždyť jste ta největší chudinka na světě, které se tak nespravedlivě dějou hrozné věci!!!

Ale pozor, vykoupat, ne utopit! Dejte si třeba nějaký časový limit a hlavně celou dobu mějte na vědomí, že je to jen přestupní stanice na začátku vaší cesty. Budete ji asi opouštět pozvolna, ale důležité je se pořád vzdalovat, klidně po malých krůčcích.

2) Zkusit si z toho udělat srandu

Na tenhle přístup musíte mít zrovna náladu a rozpoložení, pokud ne, je spíš kontraproduktivní… Nedej bože, když se vám ho někdo snaží násilím vnutit, jakkoliv v dobré vůli. Každopádně občas se podaří získat nad celou situací nadhled a snad se tomu i zasmát, což může být ohromně osvobozující. Je to trochu takový optimistický sluníčkový pohled na věc. Buď a nebo. 

Tedy buď vás totálně vytočí a nebo na chvíli pomůže nebrat vše tak vážně, a sebe už vůbec ne…

Já si v rámci černého humoru třeba říkala: může sněžit kdykoliv budu chtít (aneb svlíkání z kůže); mám parádně označkovaný svoje teritorium (důsledek neustálýho mazání krémama); je to super alibi proti umývání nádobí, úklidu koupelny nebo vytírání; klidně můžete kamkoliv vyrazit pět minut potom, co ještě sedíte v pyžamu v kuchyni (oblečení točíte pořád to samé, nemalujete se a "češete se" poslepu); ušetříte za oblečení a taky za kosmetiku, všechno co zvládnete používat vám dají za pusu v lékárně na předpis …. Jo, jsou to kraviny, ale proč to nezkusit? A samozřejmě na to můžete jít i daleko seriózněji. 

Myslet na to, co můžete místo na to, co nemůžete: chodit, dýchat, myslet (s myšlením je to sice ošemetné, ale rozhodně je vždycky fajn mít tu možnost), milovat a hlavně být! To věru není málo…

3) Postupně rozpoznat a pustit všechny "berličky" (krátkodobé)

Někdy je Vám zle a je to tak akutní a palčivé, že potřebujete pomoc, hned! Musíte přece fungovat, protože tohle a tamto. A vždycky se najde něco, co vám dopřeje rychlou úlevu. Pokud máte nějaký jednorázový problém, může být klidně zázračná pilulka nebo mastička konečným řešením a je to úplně v pořádku. Jenže když máte opravdu vleklý a chronický problém, jako třeba ten můj atopickej ekzém, kterej mám s různýma výkyvama vlastně už od miminka, je fajn, se nad těmahle berličkama trochu zamyslet. 

Respektive hlavně se zamyslet nad tím, kde je ten skutečný problém. Protože to co se promítne na kůži není příčina, ale důsledek a taky úplně poslední článek složitého procesu, který obvykle začíná v hlavě.

Tohle rozhodně není žádná "agitka"! 😇 Mně to třeba trvalo dobrých třicet let a nějaký drobný, než jsem k tomu dospěla. Respektive tak těch třicet let jsem to až na krátkodobé výjimjky prakticky vůbec neřešila a během těch nějakých drobných to postupně začala chápat. Všímala jsem si, že ty moje berličky v podobě kortikoidů nějak fungují míň a míň a musím po nich sahat jaksi podezřele častěji a častěji. Začalo mi to připomínat nějakou hodně podezřelou závislost. Kde už křivka mezního užitku klesá k bodu mrazu a já jen plánuju další a další dávku, bez které to zjevně nemám šanci sama zvládnout dál.

Chtěla jsem napsat… "až jsem si jednoho dne řekla dost", ale ono to opravdu nebylo ze dne na den. Nicméně jsem nějak postupně neubírala, a jednoho říjnového dne dne už se zkrátka kortikoidama nenamazala, dalšího taky ne… A zatím v tom úspěšně pokračuju až dosud (máme srpen, kdyby to třeba někdo četl v době pozdější).

Bylo super zbavit se té závislosti a spoléhat jen sama na sebe. Ale bylo to taky setsakramentsky těžký. T a d y  u ž  n e j s t e   v e  f á z i   o b ě t i,  a l e  v e  f á z i  b o j o v n í k a ! A je dobrý si na ten "boj" (jako mnohem přiléhavější slovo se mi jeví "cesta", která už má ale dnes asi trochu klišoidní nálepku) předem nachystat podmínky, ve všech ostatních oblastech zvolnit a získat dost energie na obrácení pozornosti zvenku dovnitř.

4) Najít si záchytné body (dlouhodobé)

Ačkoliv jste berličky už zahodili a víte, že skutečně pomoct můžete jenom vy sami sobě, neznamená to, že tělo a mysl nemůžete nějak chytře podpořit a nastartovat, naopak! 

Ale tihle pomocníci, které budu následně jmenovat, už nikdy nebudou fungovat jako berle a jejich účinek neuvidíte ze dne na den. Věnujete jim hodně času, energie a ano, taky peněz… než se nějaký výsledek dostaví, čemuž vy ale musíte po celou dobu důvěřovat, že nastane. 

(A hlavně důvěřovat svému tělu a jeho regenerační schopnosti jsou opravdu zázračné…)

"TĚLO"

Já začala hodně radikálně - h y d r o c o l o n  t e r a p i í. Nedokážu posoudit, nakolik mi to ve finále skutečně pomohlo a ani nejsem schopna říct, zda bych do toho šla znovu. Dávalo mi určitě smysl tělo nějak hloubkově "pročistit" a plno lidí si tuto proceduru chválí, chodí na ni pravidelně a nedají na ni dopustit. Já mám ale dojem, že jak jsem hodně citlivá, byl to na mě přeci jen už moc intenzivní zásah. Opravdu nevím, jestli to bylo tím nebo ne. Ale mám trochu pocit, že mi to nastartovalo v následujících měsících problémy s vlasama a taky mi začala neúměrně padat váha (to by asi mělo být vítané, ale když vysloveně dietnější stravu držíte jen pár týdnů a pak ještě několik měsíců hubnete a hubnete, aniž byste to chtěli a potřebovali, začne to být trochu strašidelné).

M o ř s k á  v o d a,  to bylo něco, co mi vždy hodně prospívalo a ještě několik měsíců po návratu z mořských krajin bylo po problémech. Tak jsme se po Vánocích vypravili za mořem do tepla a ejhle, byla to totální krize, alespoň první tři dny… Je pravda, že nikdy dřív jsem nebyla v tak akutní fázi a neměla postiženou tak velkou část těla jako tentokrát. Vybavuju si, že ty první dny to vždycky bylo spíš horší a až pak se dostavovalo hojení… Ale to co se mi dělo na přelomu roku v Dubaji byla fakt síla, kůže mi podivně mokvala, že se v noci skoro nedalo spát a dál to tady ani nebudu rozmazávat, protože v naturalistických detailech se vážně nerochním. Po návratu to sice nakonec trochu lepší bylo, ale s předchozíma mořskýma účinkama se to vůbec nedalo srovnávat.

Ještě před Vánoci, stylově v den zimního slunovratu, jsem šla po téměř šesti letech naposled do práce. Od ledna mě pak čekaly prázdniny na dobu neurčitou, aneb v mém případě už opravdu nezbytná p a u z a  & k o m p l e t n í  r e s t a r t. V únoru jsem, jak víte, začala s tímhle Vyprávěním Princezny Konzuely a teprve v březnu připojila nějaké příležitostné pracovní aktivity. Hlavně jsem si ale dávala čas sama pro sebe a doplňovala mmj. i spánkový a odpočinkový deficit. Odpočinkem myslím jak ten naprosto pasivní, tak ten aktivní (jóga, procházky, tvoření). Ještě se k tomu vrátím v části věnované "mysli", ale považuju to za k l í č o v é. 

Pokud bych se takto nenastavila a nepostavila sama sebe a svoje zdraví jako prioritu, těžko říct, jak by fungovaly všechny dále zmíněné body. 

Pokračovala jsem v y s a z e n í m  l e p k u. Máme v rodině celiakii a na imunologii mi zjistili intoleranci na pšeničnou mouku, tak jsem si říkala, že za zkoušku nic nedám… Pšeničné záležitosti jsem cca na tři měsíce zkusila vyřadit úplně, ale snažila se vyhýbat i lepku obecně. Teď už si zase klidně sem tam nějaký koláček, knedlíček nebo palačinku dám, když dostanu chuť (na cestách, návštěvách a dovolených častěji), ale pořád se to snažím omezovat, doma snídám kaše, kupuju si bezlepkové nebo žitné pečivo a těstoviny… Možná je to jen síla sugesce, ale mám dojem, že mi to prospívá. Pokud si sem tam něco v rozumné míře dopřeju, vůbec nic se neděje, ale když třeba někdy shodou okolností spráskám toho bílého pečiva moc naráz, mám pocit, že mi to po všech směrech nedělá dobře.

Taky jsem se svezla na c e l e r o v é  v l n ě, která toho času na internetech představovala velmi významné a diskutované témata (oslavovaná i zatracovaná). To byla asi spíš taková souhra okolností, ale proč do toho nejít, když je člověk doma, má čas a skoro nic ho to nestojí… Tak jsem každé ráno popíjela šťávu z řapíkatého celeru, překvapivě mi i docela chutnala, tudíž jsem v tom vytrvala snad tři možná dokonce i čtyři měsíce… Pokud budu zase někdy zvažovat jarní kůru, myslím, že se k tomu ráda vrátím (určitě mi to přišlo lepší, než všelijaké ječmeny, Chlorelly atp. a líbil se mi i ten rituál ranní přípravy - kdo ví, možná i účinnější než samotná šťáva… ).

Když tělo začnete čistit, přišlo mi logické mu zároveň doplnit i potřebné a chybějící živiny. Přes Alchymii ženy inspirativní Lucky Harnošové jsem se dostala i k druhé spolutvůrkyni neméně inspirativní Lucce Ratajské a jejímu projektu Energie v životě. Začala jsem t ě l o  h l o u b k o v ě  v y ž i v o v a t  kvalitními potravinovými doplňky a cítit se lépe a lépe. Od ledna, kdy jsem po návratu z exotiky ležela s chřipkou a připadala si ve svém dosavadním životě snad nejvíc vycucaná, vyhublá, slabá a bez šťávy jsem až dodnes prošla velkou změnou. Energie a vnitřní rovnováha (fyzická i psychická) se začaly pozvolna navracet už během února a března, v dubnu jsem zaznamenávala už znatelné zlepšení a v květnu ještě větší. A pozorovali to i lidi kolem mě… Kromě toho jsem ještě krátce po výplachu střev zkoušela kapky od Diochi a o něco později od Joalisu a taky s nimi byla spokojená, ale je dobré vybrat si jednu věc a moc to nekombinovat, protože pak se těžko vypozoruje, co opravdu zabírá. 

Pro mě bylo důležité, aby byly přípravky přírodní a řešily problémy komplexně a celostně, nikoliv pouze lokálně.

"MYSL"

Nechci tu úplně oddělovat tělo a "mysl" nebo "hlavu" chcete-li, protože spolu úzce souvisejí, někdy i víc, než tušíme. Každopádně pro lepší přehlednost jsem si to takhle pracovně rozvrhla….

Ráda bych vyzvihla hlavně to, jak moc důležité je chytat inspiraci. Nejdříve, což je asi vždycky o něco lehčí, kolem sebe, a později, což je sice těžší, ale o to zásadnější, i uvnitř sebe.

Já třeba poslouchala různá videa... ➼ Moc se mi líbilo několik dílů Duše K (https://www.youtube.com/watch?v=_EGwFsLHzSE&t=117s nebo třeba https://www.youtube.com/watch?v=D-GJjFAc8Aw což mě právě přivedlo i k Lucčině Alchymii, a to mě zase dovedlo k Mentálním jazykům atd atd.) ➼ Nebo třeba vizualizace Louise Le Hay (https://www.youtube.com/watch?v=_WrHFHsJ9uM k níž mě zase nasměrovala moje milá bývalá kolegyně a autorka skvělého blogu https://bitterme.blog/). ➼ Taky jsem se s pár inspirativníma lidma osobně setkala, několikrát absolvovala třeba výjimečné celodenní semináře U Marušky.

(záměrně neuvádím odkazy na vše, o čem se zmiňuji, protože si nejsem jistá, zda by o to uvedení vždy takto veřejně stáli, ale na vyžádání ráda cokoliv soukromě nasdílím)

No a ta inspirace uvnitř nás? S meditací, všímavostí atd. jsem na tom pořád poměrně chabě, ačkoliv už jsem dávno pochopila, že je to mimořádně důležité. Přesto často myslím, na něco úplně jiného, než reálně v daný moment dělám, ke snídani nebo někdy dokonce i k usínání si pouštím podcasty nebo aspoň hudbu, k vaření zase často televizi, v MHD koukám do telefonu, ... A samotná meditační paxe…? Bohužel spíš není, než je… Ale snažím se, pracuju na tom, teď zrovna čtu moc hezky napsanou knížku o pořádku v hlavě a projektu Headspace (https://www.cbdb.cz/kniha-156874-uklidte-si-v-hlave-get-some-headspace), tak snad mi to pomůže mé nastavení už opravdu nějak citelně změnit.

Pokud jste na tom podobně jako já, přišla jsem na pár fíglů, kterak přelstít tyto své limity. ➼ Skvěle na mě funguje j ó g a, kdy  se člověk opravdu začne soustředit jenom na svoje tělo a pocity (a podobnou službu mi taky prokazuje třeba i vysokohorská turistika, kdy se zabýváte pouze každým dalším našlápnutím a krokem) a když už se cvičením takhle dobře vyladíte, zkuste si vzápětí hned lupnout alespoň nějakou řízenou meditaci/vizualizaci/imaginaci, najednou to půjde, ani nebudete vědět jak. ➼ Jestli jste taky duše psavé, tak p i š t e, ne hned něco velkého, pište si klidně sami pro sebe, třeba deník, ten vám taky může pomoci ledacos zpracovat, pochopit a najít souvislosti nebo hlubší smysl/rozměr (navíc je to skvělý externí disk vašich nápadů a vzpomínek).

No a je něco, co jste z b o ž ň o v a l i  v  d ě t s t v í  stejně jako já to kreslení? Tak se k tomu zkuste  p o l e h o u č k u  v r á t i t, stačí pár chvilek, a uvidíte jaké budete mít najednou flow. Zpívejte, tančete, hrajte, šijte, rekreačně oprašte váš kdysi oblíbený sport, cokoliv...!

Jestli se když se vás někdo zeptá na koníčky nebo jednoduše jen na to, co rádi děláte, musíte podobně jako ještě nedávno já dlouze zamyslet, a pak z vás zdráhavě vypadne, že třeba docela rádi čtete, někdy, když je čas… Přitom v dětství jste toho měli tolik! Dost možná je to právě váš případ. Pro mě je kreslení a psaní vlastně trochu i taková terapie, u níž zapomenu na čas a jenom jsem. A je dobré (snad i nutné) něco takového mít a vracet se k tomu jen tak pro radost nebo právě když vám zrovna není hej! 

V devadesátkách k moři

Moc ráda se inspiruju a netajím se tím. Jsem přesvědčená, že se vlastně inspirujeme všichni, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Cokoliv nás slavnostně napadne - melodie, výtvarná kompozice, recept nebo moudrá myšlenka, o níž se chceme se světem podělit, už nejspíš někdy dřív napadlo i někoho jiného... Buď je to "náhoda" nebo nás někdy v minulosti něco podprahově ovlivnilo a ani si to už neuvědomujeme. Mě teď zcela nepodprahově ovlivnila Maruška Doležalová, která prožila dětství prakticky ve stejných letech jako já a krásně, s pravou devadesátkovou nostalgií na to vzpomíná v Jednom kopečku šmoulový - knížce která je pastvou nejen pro duši, ale i pro oči, díky kolážím Elišky Podzimkové.📘🍦

Zrovna po této knížce jsem sáhla, když jsem si vybírala čtení na dovolenou. Začala jsem ji číst v Jizerkách a dočetla o týden později, kdy jsem po dlouhých letech zase vyrazila s rodiči do Chorvatska, k moříčku 😊. Pozdravit hned po příjezdu moře, i tohle byl totiž celé moje dětství náš rodinný rituál 💙. Jubilejní desátý článek byl takový celý nostalgický a babičkovsky prázdninovský, tak mi to teď, když Vám píšu jubilejní článek dvacátý zase hezky vychází na ohlédnutí do dětství. Na ty moje osobní devadesátkový vzpomínky, kterak jsme jezdívali k moři … 

Moříčko jsem poprvé viděla ve Španělsku, šli jsme se na něj podívat (a samozřejmě ho pozdravit) hned večer po příletu. Už se skoro stmívalo, vlny dramaticky bouřily (aspoň mně to tak připadalo) a zdálo se mi to krásně děsivé i strašidelně lákavé v jednom. Na následující první ranní koupání už bohužel tak živé vzpomínky nemám. Z pláže si ale vybavuju pána, co za hlasitého pokřikování prodával kokosy, trochu jsem se ho bála... Každopádně večer jsem natáhla elasťáky (lesklé černé s barevnýma ornamentama - must have) a tričko, bílé s obrázkem a hlavně, hlavně s třásničkama (snad ještě větší must have než ty elasťáky) a zažila u bazénu svou zřejmě první diskotéku. Napřed jsem se celkem styděla, ale záhy jsem se skamarádila s blonďatýma dvojčatama (bylo to jistě kamarádství zásadního rázu, přesto už si však nejsem schopna vzpomenout na jméno ani jedné z nich), která mě do všeho zasvětila, naučila taneček k písničce Saturday Night od Whigfield, jež tenkrát frčela, a pak už jsem to rozjížděla naprosto neohroženě!🎶💃

Tenkrát jsem taky poprvé letěla letadlem, vzpomínky na to jsou smíšené, stejně jako můj postoj k lítání až do dnešních dní - rozhodně si ho nijak zvlášť neužívám… Coby chronicky nemocná paneláková květinka jsem měla věčně ucpané dutiny. No a když máte problémy s dutinama, zažíváte při vzlétání i přistávání specifickou a velmi intenzivní bolest hlavy, takové ostré řezavé tlaky, dá se to jen těžko popsat a nikomu to rozhodně nepřeju! Ale zase jsem měla svůj červený kufřík s hračkama a hodná letuška mi dala na hraní dooost hustý samolepky, kterýma jsem si ten kufřík bezvadně polepila, velice poctivě, žádné místečko nesmělo přijít zkrátka! Taky si pamatuju, že tenkrát byly ty šálky a podtácky z letadel cenné zboží, tajně se dávaly do příručních zavazadel (jo, i ty hnědý podšálky☕) a pak se z nich doma slavnostně servírovaly svačinky 😄. A poprvé jsem ochutnala čaj s mlíkem, který jsem pak snídala snad celý dětství…

O rok později jsme letěli na Ibizu. Tam už si vybavím i jméno svého úhlavního kamaráda, byl to Kevin a byl z Belgie. Dost dobře nevím, jak jsme se dorozumívali, ale je jasný, že děti mají nějaký řečový bariéry těžce na háku. Blbli jsme v moři, stavěli hrady z písku a taky mi nakreslil obrázek. Akorát na něm byly naše iniciály a srdíčka💕, což jsem vyhodnotila jako krajně podezřelé a už jsme si s ním následně až tak moc hrát nechtěla. Kevin tak úplně nebyl můj typ 😎. Kevin byl totiž asi nějaký hodně světlý fototyp nebo měla jeho maminka panickou úzkost ze slunečních paprsků. Neustále měl na sobě nejmíň pět vrstev opalovacího krému, což bylo v kombinaci s pískem a mořskou vodou zkrátka tak trochu blé. Ano, zjevně jsem byla dítě velmi povrchního vkusu …

Na Ibize jsme pobývali snad dva týdny a část toho pobytu jsem prostonala. Když jsem po pár dnech pookřála, rodiče mi chtěli udělat radost. Tenkrát hrozně frčely panenky s různými živými výrazy ve tváři. Oproti klasickým panenkám s mírumilovným výrazem pokorného úsměvu to nebyly žádné krasavice, spíš pěkní ďáblíci. My si je s našima interně pojmenovali "ksichtíčky". Nicméně s trendy není radno si zahrávat a já si tu panenku tuze přála, tak jsem ji měla mít. Vybrala jsem si hnědookou pihovatou holčičku, řádně vysmátou. Hadrové tělíčko měla oblečené do růžových sametových šatiček a plavé kudrnaté vlásky vzorně stažené do falešného copu. Na první pohled mi připomněla Helenku z Cirkusu Humberto, který jsem fanaticky hltala, takže jméno pro panenku byla jasná volba!🎭🎀

Naše třetí mořská dovolená se odehrávala na písečných plážích slunné Itálie. I tam jsem se čile socializovala. Skamarádila jsem se Luckou z Prahy, což bylo asi moje nejvážnější dovolenkové kamarádství, dopisy jsme si totiž pak vyměňovaly minilálně ještě celý další rok! Občas si s náma hrála ještě Bára, ale já byla osobně mnohem radši, když jsme si hrály jenom my dvě s Luckou 👭. Tenkrát už jsem byla hrdou majitelkou několika Barbín a jejich mladších sester Shellyček s luxusní výbavičkou (první měla postýlku, druhá vaničku co uměla i pěnu vyrobit a třetí, tak ta na to šla velmi prakticky, a to splachovacím záchodem a umyvadlem - hygiena musí být, to je jasný). Čili jsme měly s hraním doslova plné ruce práce. V hotelové restauraci jsem měla taky oblíbenou usměvavou servírku, které jsem věnovala jeden vlastnoručně nakreslený obrázek. Když jsme ji pak potkali na pláži nahoře bez a cigaretou v ruce, vůbec jsem netušila jak s tím naložit 👀. 

Ani italské ulice nebyly ušetřeny stánků s hračkama, bez nichž by žádné dítě neodjelo zpátky domů dostatečně uspokojeno. Tenkrát vyhrávalo ze všeho nabízeného zboží na plné čáře takové barevné tvarovatelné něco s obličejem a chocholkou na hlavě. Vypadalo to trochu jak plastelína a prodavači z toho před svými stánky za neustálého pokřikování tvořili neskutečné a ohromně lákavé kreace. Já si to tehdy hrdě odnesla ve žluté barvě, tahala to pak samozřejmě s sebou úplně všude a taky z toho poctivě neustále něco modelovala. Tak poctivě, že jsem bohužel po pár dnech měla možnost na vlastní oči prozkoumat všechny komponenty, z nichž to bylo vyrobeno. Kdepak plastelína! Vrchní vrstva byla gumová, něco jako nafukovací balonek a když praskla, věřím že dřív nebo později praskla každému, vše v bezprostřední blízkosti bylo zasypáno apokalyptickým bělavým prachem jako po zásahu Daenerys Targaryen.💥

Další roky už jsme začali jezdit za hudebního doprovodu Nerezu a Bratří Ebenů a doprovodu zábavního reprezentovaného zvláště oblíbenou kratochvilnou hrou "Jméno město" autem do Chorvatska. Ne že bychom tam jezdili každý rok, ale nejednou jsme se tam vraceli. Ze začátku i přímo na stejné místo na Istrii (kde jsme si dokonce vždycky střežili tutéž základnu u moře na takové útulné skalní terásce, výhružně označkovanou karimatkama), postupem času čím dál jižněji, až k Omiši. Dětská bezprostřednost pomalu ustupovala introvertnímu ražení mé osobnosti, a já si už na dovolených přestala dělat kamarády. Měla jsem tak alespoň více času na kreslení. Začala jsem tou dobou chodit do ZUŠ a mou jednoznačně nejoblíbenější technikou byla kresba suchým pastelem, který jsem pak improvizovaně fixovala mamčiným lakem na vlasy. Mám tak vymalovány za několik let snad všechny výhledy z balkonů a zátiší ze zahrad našich apartmánů. 🎨

Někdy jsme bydleli v hotelu s polopenzí a o tom, jaké dobroty jsme si u švédských stolů nakladli na talířky jsme si pak na promenádách dlouze vyprávěli. Někdy jsme si snídaně chystali sami, respektive taťka chystal, my obvykle chodily s mamkou na první ranní plavání, to totiž vždycky bývá zaručeně to nejlepší! Moře ale pro nás pořád bylo velkou vzácností. Pamatuju si, jak jsme po návratu posvátně zacházeli s osuškami, které ještě nesly svěží mořskou pachovou stopu (někdy jsem si i maličko lízla, abych si to připomněla). 👙

  

Pak už jsem byla čím dál větší puberťák a taky už se dávno přehouplo tisíciletí a devadesátkám odzvonil konec. Ale ještě o jednu věc, která mě nedávno pobavila bych se s Váma chtěla podělit. Měla jsem takového cestovního králíčka, jmenoval se Polďa. Na žlutém kožíšku nosil frajersky hnědou vestičku a kamkoliv se jelo, tam Polďa rozhodně nesměl chybět. Na jedné dovolené se ale bohužel Polďovi zalíbilo tak moc, že už se tam rozhodl zůstat, patrně na důchodek. Tuhle mi to vyvstalo na mysli a ptala se rodičů, na jaké dovolené že to vlastně bylo? Žila jsem v domnění, že jsem tenkrát mohla mít tak dvanáct let. A ono ne, Polďa si uměl vybrat, bylo to totiž na Krétě. Problém je ale v tom, že když jsme letěli na Krétu, neměla jsem dvanáct let, dokonce ani patnáct, ale… sladkých sedmnáct 🙈. Vyhodnotili jsme, že Polďa byl tenkrát chytřejší než já a jeho vzkaz zněl jasně…🐰

Touto příhodou se s Vámi loučím. Možná jste si zavzpomínali se mnou. Možná jste se natěšili na dovolenou, která Vás teprve čeká 🙌. Možná vůbec nejezdíte rádi k moři a mnohem víc Vás to táhne do hor. Já budu s mořem asi vždycky kamarád, ale poslední roky je to rozhodování čím dál těžší, protože hory si taky získaly mé srdce. Proto jsem nejšťastnější, když můžu stejně jako Joey spojit ruce dohromady a dopřát si trochu od obojího, tak jako se poštěstilo letos a dokonce i loni ve Slovinsku, kde jsme obojí zvládli v rámci jedné země !!!🙏

Španělsko

Ibiza & "ksichtíček" Helenka, ale žel jí umě zakrývám ksichtíček...

Itálie

Chorvatsko

A jejště pár letošních momentek...