KIWI paleta

Už hodně dlouho jsem tu nic "nerecyklovala". Ale blíží se výročí naší zélandské svatební cesty a nedá mi to...💖 Před rokem jsem na Instagramu vykreslovala barevnou paletu svých "kiwi" vzpomínek a moc by mě mrzelo, kdybych takovou zásadnost neměla i tady na blogu. Věřím, že pro některé to bude stejně nové čtení, a samozřejmě jako vždycky doplňuju obrázky a dalšími fotkami 😉.

Jenom malé uvedení do následujících střípků děje:

Bydleli jsme u bratrance Míši a jeho ženy Terezky v tom nejzélandštějším  (a jejich vlastnoručně vybudovaném) domě s výhledem na záliv Governors Bay jako z plakátu. Zároveň jsme v rámci našeho pobytu společně všichni čtyři vyrazili na týdenní roadtrip Jižním ostrovem.

Toto byl náš původní plán, myslím, že nakonec jsme nestihli úplně všechno, ale většinu určitě...

Spoustu hodin v autě, ale s našimi oblíbenými songy (ať už roadtripovou klasikou I´m Gonna Be /500 Miles/ nebo zélandskou klasikou od Flight of the Conchords) a sem tam nějakým tím roadie pivem nám to většinou jelo jako po másle)

A teď už tedy k té avizované Kiwi paletě:

🌈🌈🌈
Nejbělejší byly špičky skal v národním parku Aoraki a tamní mountcookská lilie

🌈🌈🌈

Nejžlutější byl padák, na němž jsme se v Queenstownu vznášeli při parasailingu. Doteď nechápu, jak to město dokázalo strhnout k adrenalinu i mě, MĚ pro kterou je adrenalin jakýkoliv zdánlivě obyčejný příběh každodenního života… Neměli jsme tam nahoře foťák, tak jsem si ta nádherná zátiší vtiskla hluboko do paměti, "mentální obrázek" odplouvající lodi z ptačí perspektivy tam tak mám bezpečně uložený dodnes a postupně jsem začala přidávat i další. Pro nás, kteří máme tendenci se na všechno pěkné dívat hlavně přes hledáček foťáku je to velmi ozdravné…

🌈🌈🌈
Nejoranžovější byl západ slunce nad Pancake Rocks v Punakaiki, rozléval se nad těmi lívancovými skalami jako meruňková marmeláda

Ačkoliv jsme na krásný západ po dešti velice spontánně a na poslední chvíli doslova utíkali jako o život, ten moment, kdy by bylo lze udělat nejhezčí fotografii jsem bohužel já už propásla... Aspoň můžete více zapojit fantazii 😊 (A mně sice nebyl odměnou foto úlovek, ale silně zážitkový piknik v autě na loci s geniem)

Taky krásně oranžově kvetla v botanická zahrada v Christchurch.

🌈🌈🌈

Nejlososovější byl překvapivě losos, čerstvě vylovený z jezera Pukaki a následně připravený jako tatarák s avokádem a kaparami, podávaný s blanšírovaným chřestem, mladými cuketkami, ředkvičkami, ledovým salátem, domácím kváskovým chlebem s koriandrem made by Tutko a vínem, samozřejmě. Vše vyrobeno a zkonzumováno v backpackerské kuchyňce - no trochu nám to tam záviděli, dokonce nám to i v nestřeženém momentu málem sežrali 😀.

🌈🌈🌈

Nejčervenější byla divoká a neposedná jet boat brázdící řeku Shotover v klínu rozervaných skal (tady už jsme se já a hlavně můj žaludek zlákat nenechali a pokojně jsme výskajícího Jardu pozorovali jenom ze břehu).

A krásně červeně vyzdobená byla ještě Čokoládovna She Universe v Governors Bay

🌈🌈🌈

Nejrůžovější byla probuzení v tom nejvíc nejkrásnějším panoramatickém pokoji, přímo do východu slunce rozprostírajícího se nad Governors Bay; Pivoňky, které Terezka zakoupila při návratu z našeho road tripu, protože "doma jako na dovolené" ❤️ i všude kvetoucí magnolie

🌈🌈🌈
Nejfialovější byly lány vlčích bobů u jezera Tekapo

🌈🌈🌈

Nejtrikolórovitější bylo malebné francouzské městečko Akaroa. Národní barvy jsou tady snad povinnou výbavou všech předzahrádek, domů i plotů. Celkový efekt pak ještě umocní bíločervené majáky svítící v modři mořského horizontu.

🌈🌈🌈

Nejmodřejší byla bezesporu ledovcová jezera Pukaki a Tekapo. To druhé se překrásně vyjímalo v zátiší s hrníčky ve stejném tónu shora z Astro Café při Mount John observatory.

🌈🌈🌈
Nejazurovější byly pohledy na moře, zátoky a lodě z Godley Head parku v Sumneru

🌈🌈🌈

Nejzelenější bylo vlastně všechno, obzvlášť pak na poctivě ovlažovaném západním pobřeží… louky, pláně, golfová hřiště, lesy, divoké pralesy, palmy i kapradí, a hlavně ty kopce 😊

🌈🌈🌈

Nejhnědší byla peřosrst ptáčka kiwi, ačkoliv to v tom přítmí nešlo moc rozeznat; Peří naší oblíbené sovy morepork; Totemy u maorského kostela Kaik - Onuku kousel za Akaroou nebo třeba typická krajina kolem Wanakay.

🌈🌈🌈

Nejšedočernější byla zrnka písku na mysticky zamlžené popelavé pláži v Okaritu.

🌈🌈🌈

Nejpestrobarevnější byly trhy v Lytteltonu i Lyttelton sám; Vitráže provizorní lepenkové katedrály v Christchurch; Proměnlivý horizont s pohořím Remarkables v Queenstown a křídla papouška Kea za letu.

🌈🌈🌈

Nejluminiscentnější byli glowworm v Hollyford Valley, jak kdyby někdo les pocákal lightstickem nebo se kolem snášely miliony světlušek; Aneb "Míšo, dokázal bys to vyfotit? - Dokázal. - A máš tady foťák? - Nemám" (Čili další mentální obrázek 📷💆)

A ještě bonusový výběr pár našich nebarevných nej:

• Nejavantgardnější byl rozhodně Gunns camp v rámci Hollyford tracku - tolik bizarností pohromadě na jednom místě už jsem dlouho nespatřila, a hlavním exemplářem byla bezpochyby sama paní majitelka/provozovatelka, o níž jsme byli přesvědčeni, že nás v noci jistě musí všechny zmasakrovat motorovou pilou (naštěstí jsme ji přecenili) ...

• Nejromantičtější byla vana se spoustou svíček a výhledem do krajiny; Gondolierská bárka po řece Avon a taneček na terase za soumraku

• Nejklidnější a nejčiřejší byla hladina Milford sounds za brzkého rána

• Nejdivočejší byla vodní stopa té samé hladiny, avšak tentokrát brázděné naší lodí a taky spršky z vodopádů jimiž jsme proplouvali

• Nejškaredší byla nejspíš naše New brightonská chvilka - všechno má i své stinné stránky a ani tady by neměly chybět... Aneb když Vám opravdu ale vůbec nevyjde počasí (Navíc při molu v Novém Brightonu se nám lepila smůla na paty už od prvního dne, kdy jsme si naplánovali pochoďák právě s tímto cílem, ale nějak špatně si to vyměřili, čili s cílem pěšky skutečně nedostižným, ale zato to byla dost ošklivá cesta 💩)

• Nejzbytečnější byl s přehledem kus dřeva na terásce našeho ubytování v Queenstown, přetínající horizont výhledu na dvě oddělené poloviny 🙆

 

• Nejopuštěnější z mnoha už tak dost opuštěných zélandských míst byly smutné schránky u cesty (které jsme dosud znala jen z filmů) a taky okaritská škola/hostel, kde jsme nocovali - a vůbec celá tahle mlžným oparem zastřená vesnička 

• a sladká tečka závěrem... Nejovocnější byla "real fruit" zmrzlina, kterou vám na základě vašeho výběru (já zvolila třešeň a jako základ "hokey pokey") umíchají přímo před očima v Cromwell

P.S.: Z cestovatelských archivů pro Vás v brzké budoucnosti ještě něco chystám. Ale budou to archivy o kus vzdálenější, z dob, kdy ještě nebyly blogy, Instagramy, kolikrát ani Facebooky a možná dokonce ani internety! Teď nějakou dobu spíš cestovat nebudeme (ale ani trochu se nechci rouhat, nebudeme cestovat rádi, z těch nejpěknějších důvodů, než se nám zase otevřou cestovatelské rozměry zcela nové), tak o to víc budu asi vzpomínat 🙇.

Píšu rukou

V létě jsem Vám psala o svých výtvarkových pokladech z půdy. Jenže jsem záměrně něco vynechala. Našla jsem tam kromě obrázků i hromadu sešitů ze základky, deníků, autorských pohádek a časopisů. Nejenom kreslení, ale i psaní patřilo (a stále patří) k mým oblíbeným činnostem. Nemyslím tím teď jenom psaní pro obsah, ten tvůrčí proces, ale i psaní jako takové - psaní ruční, samozřejmě.

Když jsem viděla, s jakou láskou jsem si vedla sešity, úplně mě to vrátilo v čase. A s novým začátkem školního roku, se všemi těmi slabikáři a písankami kolem mě, to se mnou zarezonovalo ještě o to víc. Jestli jsem něco měla ve škole opravdu upřímně ráda (od základky až po vysokou), bylo to právě zapisování do sešitů. Všechny ty nadpisy, barvičky (pamatujete si třeba tu tlustou propisku s nejmíň deseti barvama, s níž se prakticky nedalo psát? nebo duhovou pastelku?), vlepené nebo namalované obrázky... A má to pro mě nesmírné kouzlo dodnes, včetně těch hrubek a nesmyslů špatně opsaných z tabule. Tuhle se někde vzpomínalo, jak všichni nesnášeli, když šli po nemoci zpátky do školy a museli si od spolužáků opsat zmeškané zápisy... Tak já to zbožňovala 😇! To je přece koncentrace toho nejlepšího z hodiny a ještě si to můžete doma v klidu esteticky vyšperkovat😊.

Na základce jsme taky s nejlepší kamarádkou založily vlastní časopis. Byla to tenkrát velká móda... Bohužel jsme s tím nepřišly jako první, nicméně jsme to podchytily celkem včas a pojaly to hodně zodpovědně. Místo pravidelného odpoledního hraní (vždycky v úterý nebo ve čtvrtek od 16:00 do 17:30, u Simonky doma fungoval striktní časový harmonogram aktivit, u nás žádný, takže jsem mohla bez problémů naskočit na ten její) začala zasedat naše redakční rada. Jistě jsme musely třídní spolužáky významně ovlivnit. Náš časopis se totiž jmenoval Hvězda a za pár týdnů po prvním vydání se na pultech školních lavic objevily další noviny s neotřelým názvem  Měsíc. 

Nešlo vlastně o nic víc, než o ruční opisování článků z jiných časopisů a knížek (no jo, počítače jsme ještě neměly a internety už vůbec ne), občas dokonce ofocené úryvky a sem tam nějaká ta tvůrčí malůvka nebo básnička, aby se neřeklo. Nicméně jsme si za to dovolily inkasovat celých deset Kč. To, myslím, v devadesátkách nebylo úplně málo. Slovutné Bravo snad tenkrát nestálo ani dvacku. Navíc nám to množil Simčin tatínek v práci, takže náklady prakticky nulové... Zjevně jsem měla v dětství lepšího obchodního ducha než mám dnes. Však se pak taky, prostřednictvím hlášení školního rozhlasu, prodávání časopisů ve škole plošně zakázalo. Ale my stihly vydat celá tři čísla, a to už byl panečku pořádný projekt! Když to tak vezmu, s přestávkami (menšími či většími) píšeme vlastně obě dodnes, takže to pro nás jistě melo zcela zásadní význam 😀.

V pokročilejších studentských letech mi zase bylo psaní klíčovým prostředkem k učení. Když si něco ručně napíšu, zároveň si to tím i zapamatuju. To máte: podtrhávání knížek a skript > výpisky > výpisky z výpisků > malé papírky se záchytnými body > osnova s těmi nejzáchytnějšími body... Mockrát se mi stalo, že už jsem si tu finální verzi výpisků před zkouškou vůbec ani projít nestihla, a i tak to všechno dobře dopadlo (nejhůř na druhý pokus 😎).

Asi mě to psaní rukou svým způsobem i uklidňuje, proto jsem byla v práci za počítačem čím dál nervóznější... Ale to do listy jsem si psala pořád a když jsem řešila něco extrémně náročného, stejně jsem si to musela vždycky "hodit na papír". Přesto jsem tou dobou trochu více experimentovala s elektronickým zaznamenáváním poznámek, úkolů, termínů, snad jsem dokonce chvíli nepoužívala ani papírový diář. Měla jsem ale pocit, že mi z toho brzo praskne hlava. Zkrátka to, co je na papíře, pro mě platí nějak víc než to, co někde online poletuje ve světě technologií, kterým já asi nikdy nebudu plně důvěřovat. Pokud si něco zapíšu, cítím to už jako částečně splněné, je to sice klam, ale funguje a ulehčit rozlítané hlavě není v dnešní rozlítané době nikdy na škodu 🏃💆.

Ano, uznávám, že je to částečně všema těma mýma sešitama, že se mi občas sotva podaří uzvednout kabelku (poslední dobou už raději volím batůžek). Nejsem a zřejmě nikdy nebudu minimalistické děvče do nepohody, které si vystačí s drobným zavazadlem i na dlouhých a dalekých cestách (já si s ním kolikrát nevystačím ani na jedno odpoledne🙆). Ale každý máme něco... Já už se s tím smířila a moje okolí jistě taky (to neustálé kumulování notýsků na zejména jídelním / mém pracovním stole mu věru radost nečiní, ale každý holt kumuluje něco jiného a někde jinde, a tohle je ten můj taneční prostor a ta moje (Prádlo)Množka) 📗📘📙📒📕📓📔📖.

Tak schválně... "Malý" seznam mých papírových pomocníků:

• Začalo to deníkem, který jsem si po dlouhých letech zase začala psát a byl to pro mě významný předstupeň celého tohoto blogu. 
• Pro velký úspěch jsem ještě přidala i Pětiletý deník, který sice nevyplňuju tak poctivě, neb některé předdefinované otázky mi připadají trochu hloupé a pořád dokola. Ale všechny resty jsem nakonec vždycky dohnala a vzhledem ke speciálnímu období, které teď prožívám/e jsem odhodlaná to kousnout (vyderžaj pioněr!), že výsledek by mohl být v budoucnu i docela hodnotný...
• No a do třetice ještě nesmí chybět deník cestovní, protože to jsou často okamžiky, k nimž se chci vracet a vzpomínky, které bych chtěla mít zakonzervované a s tou pamětí to bohužel kolikrát není kdovíjak slavné (a lepší už to nebude). 
• Pak samozřejmě ten papírový diář a na konci roku si ještě poslední léta zpracovávám takové hodně detailní shrnutí v podobě „YaerCopmassu“, ale o tom zase někdy příště.
• Jo, a ještě psací notýsek s nápady do budoucna (zatím hlavně k blogu).
• No a bločky s to do seznamy bych málem zapomněla!

O takových těch bambilionech nepopsaných nebo jen lehce načatých sešitů, které šetřím na speciální příležitosti, ale nutně jsem je potřebovala se snad už radši ani nebudu zmiňovat 😄.

Navíc s intenzivním kreslením teď mou garderobu ještě doplňují skicáky různých rozměrů a kvalit a všelijaké "omalovánky".

A teď si přestavte, že někam jedu a ještě si k tomu beru papírové knížky (protože ty mi taky budou vždycky bližší než ty ve čtečce)📚.

A to mluvím pouze o těch papírových kamarádech a vůbec nezmiňuju všechny ty psací a výtvarné potřeby 📝🎨✏✂

🙈 Existuje někde podobnej blázen, nebo jsem v tom dočista sama? 🙈

P.S.: 

Rozhodně tady nemůžu vynechat ručně vyráběná přáních a dopisy. Ty nejkrásnější mám poschovávané. Logicky ne ty, co já jsem tvořila (ty budou mít, pokud si budu hodně fandit, možná u sebe mí příjemci), ale ty jež byly adresované mně...📜✉

• Pár prvních pozdravů rodičům jsem poslala už někdy v dětství, na dopisním papíře s kočičkou. 
• Ta hlavní vlna se ale rozjela, až když jsem se z města přestěhovala na vesnici (celých 8km vzdálenou!). Se stejnou kamarádkou, s níž jsme vyráběly vlastní časopis, nám to připadalo jako konec světa a začaly jsme si dopisovat. O tom, jak nás prudí rodiče a škola nebo co zrovna dávali v Esu (krásně a dojemně mi to připomněla ve svatebním projevu💕). 
• Dopisní holubi si taky mohli křídla ulítat vždycky po letních táborech - pár kontaktů se nám takto podařilo udržovat i několik let! 
• A významná dopisovací éra nastala rovněž s obdobím výměn na francouzském gymplu. Tam byl náš vůbec první kontakt s francouzskými protějšky zabalen do obálky, proto jsme jim taky říkali "corres/correska" (dle francouzského correspondance - korespondence). Nejdéle (dávno po všech výměnách) jsem si psala s correskou která ani nebyla moje, ale podnikaly jsme toho hodně ve skupince a nějak jsme si přirostly k srdci. Dokonce nás jedno léto pozvala i k sobě domů na návštěvu, to byly časy... 

• Od vysoké už moje korespondence značně prořídla. Pár dopisů z Erasmu, několik liebesbriefů s mým tehdejším milým a současným milým manželem, ale zase jsme zahájili dopisování přes celý svět s bratrancem a jeho manželkou, co se usadili na Novém Zélandu. To nám vydrželo dodnes, s krásnou frekvencí minimálně jeden dopis za rok, ale věřím nám, že to udržíme 🙌!

Já si prostě nutně potřebuju aspoň jednou za rok ten ručně psaný dopis střihnout, a taky ve schránce najít mezi věčnými letáky tu kouzelnou obálku, co voní dálkami...

Ten podzimní Aneb CSDKSNN

A jsem zpět!
A samozřejmě ta pauza utekla (nebo alespoň mně nesmírně)!

A samozřejmě jsem nestihla všechno, co jsem si plánovala…
(Někdy nevím, jestli tak moc nestíhám, nebo tak moc plánuju…!?) 

• Tak třeba udělat generální úklid šatních skříní jsem nestihla.
• Ani udělat generální úklid kuchyňských skříněk jsem nestihla. 
• Vlastně žádný generální úklid jsem nestihla
• ...Ony ty položky obsahující v názvu slovo úklid se obecně nějak špatně stíhaj…
• (Natož tak, když má jít ještě ke všemu o úklid generální, to jednoho dočista vyplaší!)

• Nic moc sepsat do šuplíku jsem taky nestihla.

Takový tajný sen jsem měla, že bych zkusila od klasických článků trochu přehodit výhybku víc k beletrii. No, aspoň tady jsem byla trochu realista a rozepsala pouze povídku. Pokud Vás zaujalo slovo "rozepsala", uvažujete správně, hotová není. A nevím, jestli někdy bude. A pokud ano, tak těžko říct, jestli ji někdy z toho šuplíku vůbec pustím na světlo světa.

Nabízí se jistě otázka, co jsem tedy vlastně stihla, že? 

• Trochu si uspořádat fotky a deníkové poznámky.
• S velkou pomocí mého dvorního IT Uťatého Anděla (děkuju Smrči!) udělat aspoň ty nejzákladnější grafické nápravy starších článků.

Ty formátovací pohromy, kterých jsem se ve sladké nevědomosti dopustila nabyly ale takových rozměrů, že kdybych to chtěla mít vážně tip ťop, strávila bych nad tím času daleko víc, než jsem podobným činnostem ochotna věnovat (položky typu "korektury" / "opravy" a na mě mají podobný účinek jako "úklid"). Takže vše pod heslem "good enough". I tak mě to asi už dostatečně proškolilo, že s každým ctrl+v si sem do textu kopíruju mnohem víc, než, je na první pohled vidno…

• A kdo to ještě nezaznamenal, tak kromě článků najdete i dvě nové stránky: "O mě" a "O blogu".

Jsou nahoře v pravé liště, ale pouze pokud se díváte z PC / Si v mobilu dočasně nastavíte verzi pro web (eventuálně přímo překliknete ze stránky domovské na ty ostatní) - vše v dolní části pod články).

• No a spoustu dalších věcí!

Jenom skoro žádná už původně nebyla součástí těch zatracených plánů…

Rozloučit se s létem na Vysočině

Období letních prázdnin jsme nebesky zahájili v Jizerkách a zakončili návratem do starých dobrých časů v překrásně zrekonstruovaném statku na Vysočině. Příroda byla dechberoucí v obou případech. Ale zatím co v Jizerkách nás i nebesky hostili a jedinou naší starostí bylo klasicky najít bankomat, abychom mohli zaplatit parkování pod vrcholem Jizera, na Vysočině jsme měli zajištěné jen snídaně. Jakkoliv byly luxusní a domácí, samozřejmě (i včetně talířů, jak jinak), na celý den nám to nevystačilo. Tudíž bylo potřeba hledat obživu i jinde, což se ukázalo jako kámen úrazu. Ono kouzlo stavení na samotě u lesa trochu vyprchá, pokud musíte jít několik km v dešti s baterkou kukuřičným polem, abyste nakonec dorazili do… motorestu!? (a la čtyřka bez větráků, jak pravil muž).

Kromě gastronomických a pohostinských pohrom (zvlášť mi utkvěla ještě teta se strejdou ze stylové pražírny/cukrárny Hofr v Blatinách, kteří se bohužel rozhodli potenciál útulné chaloupky zabít až příliš domáckým dojmem - tedy že oni si sedí v kuchyni u kafe a křížovek a my že jsme jim tam narušili siestu jako vetřelci a nezvaná návštěva) nás na Vysočině ještě téměř na každém kroku pronásledovala masivní rekonstrukce církevních památek. Začalo to lešením na klášteře Želiv, pokračovalo lešením na křemešnickém kostele a korunu tomu nasadilo, když se pod lešením schovával i kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, naší poslední zastávce… Asi dotace? Zase to tam BUDE pěkný, to né že né.

Jenže tohle všechno asi brzo zapomeneme, vlastně už teď se tomu spíš smějeme. Co já rozhodně nezapomenu, a ani zapomenout nechci jsou:

• Všechny ty malebné chaloupky zasazené mezi kopce, jako by tam samy vyrostly.
• A hlavně ty barevně rozkvetlé (před)zahrádky za plaňkovými ploty plné aster, jiřin, růží, nočních fial, chryzantém, …
• Slavnostní předsvatební atmosféra, kterou jsme potkali u Jarošova kamene, smyčcový kvartet, růžové družičky a opodál pak i troubící auto s nevěstou.
• Snídaňový čaj na dřevěném balkonku nad rybníkem s přesně deseti rybama (paní majitelka je měla spočítaný, možná i pojmenovaný?)
• A vůbec celou tu hrdě opravenou a naparáděnou vísku stanovickou...
• Posezení na břehu rybníka v Nové Cerekvi (vesničce, kde mají v řadě vedle sebe hned troje potraviny a všechny jsou vietnamský) s výhledem na velkolepý kostel sv. Tomáše i židovskou synagogu
• PS: A jistě bychom potěšili Zdeňka Svěráka, neb jsme navštívili Pelhřimov (nikoliv tedy krematorium), Kojčice u Pejhřimova (je to dvojka…) i Humpolec, kam se odstěhoval Hliník…

Užít si všechny ty podzimní radosti 

 

• Jít na houby a najít "houby" a pár ostružin.
• Skoro i přečíst bichli Ticho od Susan Cainové, ale o té Vám ještě někdy napíšu zvlášť.
• Prožít tu kouzelnou nostalgickou atmosféru prvního školního dne a zahájit nový školní rok jako paní učitelka čtvrťáků. 

V dětech, na rozdíl od dospěláků, není vůbec problém vzbudit zápal pro věc (Jak říká Phoebe: "dospěláci, ti pijou kafe a dělaj všechny ty dospělácký věci, jenže děti, ty naslouchají..."). Jen je někdy problém ten zápal naopak i trochu uhasit (když se má myšlenka udržet, nebo zase opustit😀). No je to jízda, ale moc pěkná jízda, doufám, že pro nás pro všechny! 

• Přecpat se dýňové polívky.
• Jíst jablíčka přímo ze stromu u rodičů na zahradě.
• Koupit si od babiček s rukama od hlíny na trzích květiny vřesu a náruč aster.
• Zachumlat se do teplých svetrů a podzimních odstínů.
• Ochutnat ve městě první burčákovou šťávičku.
• A hlavně vyrazit na procházky a toulky přírodou...

Kdy vzduch voní najednou jinak. I nebe je jinak modré. Sytě modré. Zelená je pořád ještě zelená. Ale už se pomalu začíná plasticky podbarvovat i odstíny žluté a oranžové. A šípky podél cest zase do dálky září jasnou červenou.

• zase vybalit zpátky z letní úschovy všechny svíčky, aroma lampičky,... a provonět celý byt (Aneb probuzení Světlonošky z letního spánku).

A padající kaštany, ty nesmí chybět!

Těch jsme si užili dosyta v parku Planty lemujícím centrum Krakowa. Ťukaly o zem s takovou kadencí, že jsme se skoro báli o hlavy (ale k žádnému přímému zásahu naštěstí nedošlo). 

• A pierogy se špenátem a ovčím sýrem nebo bramborové palačinky v hospůdce s vykládanými stoly a háčkovanými dečkami. Následně i luxusní dorty v okně s výhledem na pouliční dění Cafe Kladka. Hned vedle Lávky otce Bernatky s provazo-sochama vybalancovanýma tak, které zvládly i nápor půlmaratonových běžců (Na vlastní oči jsme to viděli!).
• A tajemná atmosféra židovské čtvrti Kazimierz. Muži v jarmulkách a širácích. Mollové tóny melodií linoucí se ze zahrádek restaurací. Nástěnné street-arty snad na každém rohu - malé i velké, barevné i černobílé, vtipné i strašidelné, propracované i ledabyle načrtnuté, ale žádný nebyl zbytečný, všechny do jednoho dokreslovaly to tamní mystické genius loci.
• Vylidněný Rynek Główny za nedělního rána a probouzejícího se slunce. Pozorování svatebních a instagramových focení (zvláště osamělé Asiatky nakrucující se před stativy nás moc pobavily). Květinové trhy. Trhy jako přes kopírák jakýchkoliv jiných trhů v libovolných evropských městech... Děti běhající, vískající a hlavně nadšeně plašící hejna holubů...

Pěkně nám tam bylo, v tom Krakově, moc pěkně, všem třem. 💙💚💛

Takže... Stihla nestihla. Chuť tvořit je veliká a nápady se během "pauzy" rozmnožily (ale snad i trochu utříbily a vybrousily). Dokonce si tu na sebe upletu bič, že teď v říjnu bych Vám chtěla servírovat nový článek každou neděli. V listopadu pak trochu zvolnit, neb na prosinec pro Vás PLÁNUJU něco speciálního a hodně intenzivního ... 🎁 Tak si pak schválně povíme, jestli to šlo podle PLÁNŮ 😄...

P.S. : to záhadné "CSDKSNN" z názvu = Co se dělo, když se nic nedělo 😊.