Domácí Sibiř

Pořád větrala, například. Jak byla ze Sibiře zvyklá na ty zimy ...

Větrání v domácnosti je krajně rizikovou aktivitou. Ideální je větrat tajně, když On není doma. To si pak Ona užívá, že si může svobodně a nerušeně vyluftovat. Ale běda, jak zapomene zavčas zahladit stopy této konspirace... To si pak může být jistá, že ji nemine jeho: "Už zase tu děláš Sibiř(u)!?"

Myslím, že je to poměrně rozšířený jev, a tak se ptám... Milé dámy, odhalily jste někdy, proč našim mužům v exteriéru prakticky nikdy není zima? Klidně by nám postoupili i svůj svrchník, když na to přijde a my venku drkotáme zubama. Ale jakmile jim přivedeme trochu čerstvého vzduchu do interiéru, naprosto je to vyvede z míry a preferují raději oheň na střeše???

A jeden praktický objev závěrem. Nechápu, že mě to nenapadlo dřív! 

• Pokud vám taky drahé polovičky usínají v noci na gaučích a vy je nejste schopné přemístit do postele. 
• Pokud jsou pak z toho rozlámané, nevyspalé a mrzuté, neboť tam takto opakovaně bivakují většinu nocí. 
• A jakkoliv svůj gaučový flek až nábožně uctívají, rádi by někdy využili i výhod postele s kvalitní matrací, teplou peřinou a blízkou osobou po boku... 

Zkuste jim k tomu gauči vyslat pořádný venkovní průvan. Někdy dokonce výborně poslouží i pouhá zmínka o možnosti velkého větrání... Není zač 🤭

ItaLOVE

Je možné, že máme doma malou Italku? Blonďatou Italku s alabastrovou pletí? Jsem zvědavá, co si budu říkat, až okusíme s holčičkou další kraje a mravy, ale v sicilském městečku Terrasini byla okamžitě jako doma. Kromě dobrodružné výpravy do rozpáleného Palerma, jsme toho ze Sicílie moc neviděli. Dohromady vlastně asi tři ulice, dvě fontány, jeden parčík, náměstíčko, promenádu s plážemi a "amfiteátrem". Přesto mám pocit, že jsme poznali vše podstatné.

Tatínek nám dokázal obstarat takové bydlení, že jsme prakticky splynuli s domorodci. Měli jsme stejný dům, stejný jídelní stůl těsně za vchodovými dveřmi, a pod schody stejné vybydlené plastové židličky, na nichž podvečer co podvečer tak pokojně vysedávali na předpraží místní dědečci a babičky. Samostatně i v družných hloučcích, bez ohledu na množství pytlů s odpadky na háku nad hlavami, u nohou, nalevo i napravo. Přísahám, že kdyby nebylo i večer takové horko, sednu si tam na tu židličku taky. Kdykoliv jsme kolem nich s princeznou prošli, dali se s námi do řeči a vlastně bylo jedno, že jsme si oficiálně nerozuměli. "Bellissimou" nikdy nešetřili. 

Rovněž byli upřímně nadšení, že naše "bambino" neustále něco povídá a prozpěvuje. Třeba i v oranžovém nafukovacím kruhu uprostřed širého moře. Jeden stařík z toho dostal nefalšovaný záchvat smíchu, až se trochu nalokal slané vody. Děti a rodiče byli stejně kontaktní a komunikativní, a tak nebyl problém si třeba s novou kamarádkou zajezdit obchodem v nákupním košíku, pocákat se u kašny s úplně cizíma holčičkama, nebo si půjčit náhodnou italskou babičku a sbírat s ní do kyblíku kamínky "brava, brava!"

Noční život s všelijakými nahodilými pěveckými a tanečními vystoupeními holčičku taky nadchnul. Museli jsme chodit každý večer kontrolovat improvizovaný amfiteátr u nápisu "LoVe", jestli tam náhodou zase někdo netancuje. Nakonec jsme se skutečně dočkali improvizované dětské besídky, od baletu až po street dance, a tedy i nejzářivějších jiskřiček v těch nejkrásnějších modrých očích. Bylo to taky poprvé, kdy jsme natáhli večerku a naše dítě pak spalo ráno o hodinu déle, někdy až do 6:30!

Mimo jiné jsem až zde konečně pochopila, proč někteří lidé leží úplně těsně u vody, div si nezamokří chodidla. Jsou to rodiče! Jedná se o velice praktický vynález, jak mít relativně pohodlně pod kontrolou své dítě, které se nejednou ve vodě zdrží i déle než hodinu. Z toho se ale jindy ihned po prvním smočení rozhodne, že už chce zpátky do "hotelu" a tahání o čas pak stojí nejednu zmrzlinu... Mimochodem, kolik zmrzliny už je moc zmrzliny? V tomto ohledu se nám velmi rozšířily obzory.

Jediné, čemu jsme nepřišli na kloub byl obsah oněch kýblů, jenž italské panímámy tak vehementně každé ráno vylévaly z pavlačí. Z čím větší výšky, s tím větším požitkem, řekla bych. Pracovně jsme si to nazvali splaškami, ale pevně věříme, že tomu tak nebylo. Neví to náhodou někdo?

Možná má v sobě každé dítě kus Itala. Možná má v sobě každý Ital kus dítěte. Patrně o kus větší, než průměrný Čech. Vlastně mám pocit, že průměrný Čech toho má s průměrným Italem společného jen pramálo. A přesto se vzájemně máme docela rádi, nebo spíš právě proto. Nevím, jestli bych dokázala v Itálii žít. Na dovolené tady ale nepotěšíte jen chuťové pohárky, můžete si nečekaně zobnout i z duchovní potravy, v té nejprostší a možná i nejúčinnější formě. La dolce far niente. Jíst=meditovat=milovat.

Jednou ráno v Jedovnici

Když vám holčička ráno vstává v 5. Při koňské dávce štěstí ji ještě chvíli udržíte v postýlce, to máte řekněme 6. Doma si dáme kašičku, v 7 svačinku, koláček a maminka kávičku, hodně kávičky... A už to do těch 8-9, než se zapne okolní svět, nějak přečkáme.

Jenže co dělat, když v hotelu teprve od 8 začínají snídaně? Na pokoji není ani varná konev. Jogurty a všechno další záchranné jídlo si omylem přes noc zmrazíte (maximálním výkonem ledničky, které jste bohužel nevěřili, že bude chladit)? A samozřejmě chcete a zoufale potřebujete spát? 

Speciálně na tuto příležitost zbrusu nově zakoupená dřevěná autíčka zafungovala na klasických obligátních 20 sekund. Pak jsme s nimi dostali po hlavě. U toho se spí docela blbě. Bez pohádky opravdu nevím, ale i tak...

Holčička je v tom spánkovém harakiri trochu nevinně, neb jsme zase nasedli na lep optickým fotoklamům a náš dětský pokojíček je vlastně spíš taková vylepšená skříň. Zlatý přístěnek Harryho Pottera. Čili oproti loňskému závěsu jsme si sice polepšili. Máme dveře! A nebojíme se je použít když usne? Nemyslím si...

Jsou to totiž dveře zašupovací, dveře od šatny. Prakticky se přímo dotýkají její hlavičky. Vzhledem k tomu, že po uspání je pro opuštění jejího tanečního prostoru už tak potřeba promyšlených gymnastických úkonů, a stejně se postýlka otřese. Jeden si sakra rozmyslí, jestli a kolikrát bude ty dveře otvírat/zavírat. Nehledě na to, že když se probudí zavřená, má zaděláno na klaustrofobické trauma jako vyšité.

Máme sice opět coby rodičovské útočiště překrásnou terasu s epickým výhledem, lehátky a polofunkčním slunečníkem. Jenže v poledne tam bez toho slunečníku nějak peče a večer je tam na červenec mez dost chladná. Malebný rybník v noci zkrátka vybírá svou daň zimou a hejny komárů navrch. 

Jinak jsem úplně uchvácená z krásných rodinných hotelů, jak moc v nich myslí na děti a jak dobře se tu rodiče s dětmi cítí!

Ale prosím, prosím, dávejte ty snídaně aspoň od 7. Jo, a večer prosím všechno nezavírejte v osm. Jsou totiž děti, které v létě dřív jak v 9 neusnou. A ano, často jsou to ty stejné děti, které už v 5 zase vstávají

Vím, že je to pak dlooouuuhá směna, ale šálek, dva, tři, ... kávy to spraví. Myslím... Snad jsem ještě pořád naživu, doufám? 

VYSOčina

Od posledního článku už uplynul skoro rok (tedy od toho skutečně dopsaného a publikovaného, z těch nedokončených už jsem zatím nastřádala úctyhodnou sbírku). Zřejmě nebude náhoda, že stejně dlouhá doba zatím utekla od našeho posledního většího rodinného výletu. Skoro to vypadá, že dokážu psát jenom na cestách nebo o cestách. Ale daleko spíš dokážu psát, když získám alespoň kapičku nadhledu, a k tomu cesty zkrátka pomáhají.

Tak jako tak byla cesta, o níž se právě chystám psát trochu jiná. Ono to cestování s dětmi je hodně jiné už od základu, ale tentokrát to bylo jiné ještě na druhou... 

Už když se podzim přehoupl do té své šedivější půlky, jsem si pomyslela, že to asi bude dlouhá a temná zima. A byla. Každoroční těšení na jaro tak nabíralo zcela nový rozměr. Bohužel se ani ten jarní energetický koktejl moc nevydařil, plavalo v něm plno bacilů, nemocí a katastrof. Díky za všechny ty sluneční paprsky a krásné chvíle venku. Díky za (znovu)poznávání probouzejícího se světa dětskýma očima. Dokázalo to tu šedivou protrhat, jenže ne roztrhat. 

Bylo nutně potřeba se znovu nadechnout a projít se po té sousedovic zelenější trávě. Pokusy opustit aspoň na chvíli náš domácí mikrokosmos probíhaly sice neustále, ale pokaždé do toho dřív nebo později něco (nemoc) přišlo. 

Tentokrát to vypadalo slibně, všichni tři jsme byli víc jak tři dny v kuse fit a opravdu jsme naložili kufry do kufru a nastartovali směr Vysočina. Přišla do toho sice hned po pár minutách zácpa a série neodkladných pracovních telefonátů, ale poslední zatáčky před cílem už jsme vybírali s úsměvem a s hlasitým zpěvem Hej pane zajíci, Láska má a "maminko tleskej"... 

Navzdory pozdnímu příjezdu jsme ještě zvládli 

• krátkou procházku kolem areálu, 
• jezero, 
• hřiště, 
• skamarádit se s robotem na recepci, 
• pozdravit místní lišku Elišku v dětském koutku, 
• rychle do sebe hodit aspoň kousek večeře
• a po dlouhém uspávání si vyzvednout dole v lobby aspoň rodičovský welcome drink.

Proč se tolik rozepisuju o prvním večeru? Protože tím naše mini dovolená tak nějak skončila sotva stihla začít. K tomu drinku jsme si přidali ještě slané mandle, bohužel. 

Ráno nás probudil déšť a bolavý žaludek. Celý den jsme se střídali mezi utrpením na hotelovém pokoji a zoufalou snahou zabavit v tom bídném stavu dítě v hotelovém interiéru. 

Robot měl zrovna dovolenou, ELiška taky, takže došlo i na bloumání mezi kulečníkovými stoly a hru s trianglem. Večer jsme se zmátořili alespoň na krátkou procházku za slunce západu, a vylepšili tak den z nuly na dvojku (aby bylo jasno, tak nula je smrt).

Dalšího rána už nám bylo lépe, jenže to zase nemilosrdně nastal čas odjezdu. Stejně jsme chtěli náš výlet vytáhnout aspoň na čtyřku, a tak jsme se ještě vydali z posledních sil a zastavili u Pohádkové vesničky. 

V ten moment to pro nás byl učiněný zázrak. Tolik zážitků a objevů na tak malém prostoru a v tak krátkém čase! 

Sluníčko, malebná dřevěná zátiší, potůčky, les a svět, kde může Popelka sousedit s vodníkem i Křemílkem a Vochomůrkou. Shodli jsme se, že už jsme skoro na pětce.

I tak mi to ale bylo celé nesmírně líto. A nejvíc líto mi bylo té holčičky, 

• která byla tolik natěšená, že spinkáme v hotelu, 
• která viděla v jezeru moře,
• která se na snídaních nadšeně zdravila s ELiškou,
• která vyprávěla ke dni matek, že maminka vypadá jako kytička,
• která si užívala i to moje bezradné poposedávání v kulečníkovém salonku...

Jenže... (Tahle) holčička často potřebuje mnohem méně, než si my dospěláci myslíme, plánujeme a organizujeme. Mně trhá srdce, že jsme valnou část výletu hibernovali u Binga (hotelové kanape jsme teda využili na maximum) místo výletů po okolních luzích a hájích, ale jí je to asi docela fuk. Těch pár zážitků si pečlivě zapsala do paměti a doteď si o nich do (ne)omrzení vyprávíme, třeba postavičky z Vesničky i po měsíci vyjmenuje všechny do jediné.

Chalupčan, Chalupčanka, Chalupčátko na Hrčavě

Aneb druhá dovolená rodinného typu 

Začalo to nešťastnou třískou ...

Druhý den pobytu v Beskydech. Právě v momentě kdy se zdáli všichni tři dostatečně aklimatizovaní a vyladění ku zdárné rekreaci. Kdy Ona pracně přetransformovala baby apartmán (čti loftový podkrovní prostor originálně pracující s prvkem závěsů) na baby friendly. Se těsně před odjezdem na výlet ještě rozhodla jen tak letmo ustlat postele, protože jinak by si ten výlet třeba nemusela úplně užít.

A tak se postarala o to, aby si ho hned ze startu neužil nikdo. Jako odbornice na nepravděpodobné úrazy (jedním příkladem za všechny budiž legendárně vyhozené rameno u ústní zkoušky) zavadila v zápalu letmého stlaní malíčkem o baby friendly dřevěný trám a zaryla si třísku hluboko pod nehet. Bolelo to. Byla protivná. Místo na výlet jeli hledat lékárnu. Protože plastovou pinzetou z dětské kuchyňky tříska překvapivě vytáhnout nešla.

Nakonec se mise zdařila. Vetřelec byl z malíčku řádně odpreparován v čase, kdy ještě mělo smysl naskočit zpět do původních plánů. A tak zdolali sadu ostrých zatáček, aby dorazili až na vytyčenou Hrčavu. Cílem bylo odtud dojít na Trojmezí, a cestou zpět si ještě dopřát gastro zážitek v doporučeném hotelu s dětským koutkem. Sotva však minuli prvních pár dřevěných domečků, obloha se zlověstně zatáhla. Tak zlověstně, že než stačila vyslovit, jak ve vzduchu cítí bouřku, na jejich hlavy se snesly první kapky.

A skončilo to šťastným pocitem dovolené

Naštěstí poslední dřevěný domeček za jejich zády byla shodou okolností půvabná pražírnička i s posezením. Hrdě a trochu překvapivě se vyjímala mezi loukami téměř na konci civilizace a do dáli vysílala aroma čerstvé kávy. Déšť vlastně hezky posloužil jako záminka zastavit sotva se vyšlo a nechat se zlákat dál. Uvnitř bylo trochu těsno, nicméně zde panovala taková ta specifická výletnická solidarita a sounáležitost - počasí nás zahnalo do kouta, ale my jsme na ně společně vyzráli a máme zážitek.

Nakonec se veškerý nečas vytratil stejně znenadání jako se objevil. Nečas jim ale přivál ne-čas, definitivně se ocitli mimo plán a opustili svá očekávání. Po vyčasení usazeni na terásku usrkávali fantastické ledové espreso Chalupčan a famózní malinovou tříšť a věděli, že už nedojdou ani na Trojmezí, ani na oběd. ONO bylo výjimečně klidné, zřejmě proto, že taky dostalo trochu malinové tříště. Právě jim začala opravdová dovolená. A za pár dní zdolali v tomto zrelaxovaném rozpoložení i to Trojmezí.

První karanténa ... rodinného typu

Poslední článek byl o letní dovolené, první ve třech, a je to už dávno, nesmírně dávno. S velkou dávkou nadsázky by se dal náš poslední rok shrnout asi takto: narodila se nám L., pár dní jsme si my dvě pobyly v porodnici, a pak jsme byli my tři doma, načež jsme si my dvě odsloužily šestinedělí s jedním vykloubeným ramenem, kde jinde než doma, no a od té doby jsme tak nějak doma úplně všichni. S menší výjimkou právě na tu letní dovolenou.

Nicméně nedávno jsme vyhráli jackpot v podobě luxusního absolutního domácího pobytu all inclusive, aniž bychom o tohle grande finále jakkoliv soutěžili. Dostali jsme tak stopku i na dobové torzo radovánek v podobě vycházky na kafe do kelímku nebo sociálních kontaktů i s tou nejužší rodinou.

Tak tedy naše rodinná jednoaktovka On a Ona a ONO v domácím vězení, ať máme zaznamenaný otisk doby:

⟰ Scéna 1 ⟰

On začíná lehce pokašlávat, ale nepřikládá tomu žádný význam.

Ona tomu lehký význam přikládá, ale snaží se taky nepřikládat.

On se vydává na testy, již s podezřením. Má to, ale zatím si z toho dělá trochu legraci. Po telefonu žertuje s hygienou. Laškovně bájí o tom, jak už drahnou dobu prakticky poustevničí a nakazil se zřejmě od manželky, která ale ještě nemá příznaky a nebyla ani na testech. Rovněž slibuje, že ONO bez nás určitě nikam nepůjde, jen ať nemusí na testy!

ONO spí, zcela nadstandardně přes dvě hodiny, tak si On i Ona myslí, že to má taky.

Ona by rovněž spala (zvlášť po obědě kdy ale ONO už rozhodně spát nechce). Navíc má zimnici a bolí jí celý člověk, takže je to jasný…

⟰ Scéna 2 ⟰

Ona uspí dítě a jde na testy, vrátí se akorát když se ONO probouzí, aby už bylo až do večera vzhůru. Zvlášť takhle bez možnosti výletu do venkovního světa tedy následuje velice spanilá jízda.

Ona dostává verdikt a co myslíte pane doktore? … Jasný není nic, neměla ho tam, výsledek negativní! Takhle, negativní Ona je často, ale tento druh negativity opravdu všechny překvapil.

On už si z toho nedělá legraci ani trochu. Prožívá největší migrénu svého života. Tragédie je, že jim doma dojde Paralen. Večer v návalu zoufalosti hledá útěchu i na stránkách SZÚ a vítězoslavně nachází oficiální vyvrácení mýtu, že by Ibuprofen mohl průběh nemoci zhoršit. Lupne si tedy jedno růžové štěstí, dostavuje se slastná úleva a On věří, že už se uzdravil.

⟰ Scéna 3 ⟰

On se probouzí do nového dne a zjišťuje, že se neuzdravil ani náznakem. Navíc při kontrolním ranním očichávání dijonské hořčice to smrdí blížící se ztrátou čichu. A ta úplně největší katastrofa se dostaví u oběda, jehož chuť se již bohužel nedostaví vůbec.

Ona si na to nějakou dobu marně zvyká. To by jeden neřekl, jak máme zautomatizované výroky typu

"na co máš chuť?"

"jak ti to chutná?"

"ochutnej"… 

Bylo potřeba vše systematicky nahrazovat za 

"jakou by sis dal konzistenci?"

"cítíš něco?"

"vyzkoušej"

 

⟰ Scéna 4 ⟰

Ona i On začínají pustnout. Ona neustále nenápadně vyzdvihuje blahodárný vliv sprchy na uzdravení. On to sice nepochopí, ale naštěstí před pracovním video hovorem sám usoudí, že bez sprchy už to asi nepůjde. Ona si ale záhy uvědomí, že má tak co říkat, když jí ONO při své oblíbené kratochvíli nevytrhne klasicky chomáč vlasů, ale hotový přírodní dred, a ani ji to nezabolí.

ONO naopak vypadá jako ze žurnálu. Ona si na něm realizuje svoji potřebu hezky se obléct a někam se vypravit. Ono tak na své výpravy z ložnice do obyváku najednou vynosí i všechny ty zdánlivě nepraktické outfitky. Košilky, tričenka, co jdou špatně přes hlavičku a další vymoženosti, které normálně jen smutně leží ve skříni a koukají, jak do akce chodí dokola stále jen ta stejná bodyčka a punčošky.

⟰⟰⟰

ONO taky dělá pokroky, začne si samo sedat. Takže při všem tom marasmu můžou aspoň slavnostně začít společně stolovat jako rodina, což by si v běžném týdnu zdaleka tak neužili. On sice nic necítí a ONO zvlášť u oběda buď nejí nebo jídlo blaženě rozpatlává v pěstičkách při marných pokusech o opěvované BLW, ale Ona se nad tím stejně v duchu dojímá. 

Ona za těch deset dní v izolaci už stejně dost slevila ze svojí představy o pořádku (respektive dost z ní slevila už po příchodu z porodnice, teď už jí zbylo z představy o pořádku jenom naprosté dno). 

Nakonec na to ještě budou s láskou vzpomínat a jednou se tomu všichni společně zasmějí. Ale teď je na čase to zase pořádně roztočit! Vyrazit na procházku a dát si kafe do kelímku.

První dovolená rodinného typu

Očekávání vs. Realita

1) Hotel rodinný čili bezbariérový 

2) Chůvička i hory přenáší 

3) Apartmán, čili útočiště pro rodiče

4) Klidný spánek, kde lišky dávají dobrou noc

Omyl číslo jedna: Hotel rodinný čili bezbariérový

Když zahlédne v zrcátku jeho výraz, nepatrně pobavený, patrně rozpačitý, je jí jasné, že máme asi trochu problém, Hustone. A taky že jo. Zatímco Ona čekala s holčičkou v autě, On byl na výzvědách a vyzvěděl, že hotel je sice krásný, apartmán jakbysmet, ovšem vedou k němu nejedny schody a ani jeden výtah. 

Alespoň do restaurace v prvním patře tedy jeden výtah vedl. Něco jako výtah. Alespoň si to mysleli. Ale mnohem spíš nemysleli vůbec, když do té podivné prosklené věci s kočárkem, veškerým ansámblem a hlavně s dítětem v autosedačce nastoupili a zmáčkli spoušť. Věc se s kvílením posunula o pár centimetrů výš a s otřesem se zase prudce zarazila. Těch pár centimetrů však stačilo k tomu, že celý neuvážený krok už nešlo vzít zpět - tedy věc otevřít a vystoupit z ní. Naštěstí záhy přišli na to, že spoušť je potřeba nikoli krátce stisknout, ale držet po celou dobu rozklepané jízdy. Tu věc asi mnohem víc držela jejich síla vůle. Zbylou silou vůle a díky prosklenému charakteru té věci se pak Ona držela před klaustrofobickým záchvatem. Ne, skutečně to nebyl výtah. Ano, byla jen plošina pro vozíčkáře, jakkoliv elegantně vyhlížející.

Po zbytek pobytu měl tedy On posilovnu (zadarmo, no nekup to?!) a tahal kočár do schodů, aspoň dokud je nenapadlo nechávat ho v autě (ten kočár😀).

Omyl číslo dva: Chůvička i hory přenáší

Rodiče si vychutnávají pomalou snídani a romantickou večeři a jen po očku sledují spící holčičku v chůvičce… Hezká představa. Ona moc dobře věděla, že je to představa z kategorie utopie. Už vůbec docílit jakéhokoli spánku holčičky je malý zázrak a velká dřina. Natož to tak ještě všechno zkoordinovat s nevyzpytatelnými biorytmy a ještě nevyzpytatelnější technikou. Přesto se dobré dílo podařilo. 

Po slabé hodince zpívání a pohupování do rytmu kručícího žaludku a po dvou předchozích nevydařených pokusech skutečně Ona položila spící holčičku do postýlky a On nažhavil chůvičku s dosahem 300 metrů. Ihned bleskově vystřelili do 50 metrů vzdálené restaurace, oba nažhaveni na velkolepou snídani. Sotva se vzdálili pár metrů od apartmánu, chůvička začala vypadávat, záběry byly čím dál trhanější, až přešly ve zcela stacionární obraz, jenž nakonec vystřídal blikající červený varovný signál. 

On se však jal nezdolně ohledat celou restauraci, aby nakonec našel poklad. Jeden jediný stůl s dosahem chůvičky. Pirátský poklad, který v hotelu Na Palubě příznačně střežil barevný papoušek Ara. Stůl v zajetí lodních provazů a výstražných cedulí "Nevstupovat", "Nekrmit", "Nefotit". Jakmile se však chůvička opět probrala k životu, probrala se ze svého spánku, toho času desetiminutového, i holčička. Ona popadla alespoň tu část snídaně, kterou zatím stihla ukořistit a oba zase bleskově vystřelili po schodech nahoru zpět do apartmánu. S ochotným svolením obou milých majitelů si pak střídavě běhali dolů a nahoru pro další chutné kořisti. Zřejmě tak vytvořili novou disciplínu - něco na pomezí švédského stolu a run upu se závažím. 

Ale tentokrát to bude příběh se šťastným koncem. Následujícího dne si tam u toho pokladu s papouškem vychutnali večeři i s drinkem: On, Ona a chůvička promítající nestacionární obrázek spící holčičky. 

Omyl číslo tři: Apartmán, čili útočiště pro rodiče 

Ona se řídila praktickou radou zkušených - mít ještě jednu místnost jako zázemí, když dítě (večer) usne. Měli ji tedy mít. Jenže když dítě skutečně usnulo v ložnici a oni se chtěli uvelebit v tom překrásném načančaném obýváčku provensálského stylu, vlastně nebylo kam. Nabízely se pouze dvě tvrdé Záhořovy lavice a dvě ještě tvrdší křesla s opěráky sotva do půli zad. Vzhledem k těm sparťanským podmínkám, byť oděným do romanticky rustikálního hávu, nevydrželi bdít o moc déle než holčička.

Omyl číslo čtyři: Klidný spánek, kde lišky dávají dobrou noc? 

Na horách, tam se jim bude po těch městských rozpálených nocích spát jedna báseň. Čerstvý vzduch. Klid. Jenže. Krásné procházky podél bublající řeky Bělé, malebná panoramata s kostelem svatého Mikuláše prakticky za humny, to ano. Ale klidný spánek, tak to tedy zcela určitě ne. Bohužel se za humny, respektive pod jejich okny, nacházela i poměrně frekventovaná silnice čili nebylo možné ani pořádně vyvětrat, aby je nebudila noční rallye náklaďáků. Jako bonus se pak přímo pod tím jejich provensálským obýváčkem nacházela ještě bowlingová dráha.

Všechny tyhle omyly byly ale stejně jen nepatrnou vadou na kráse svěží přírody, příjemných výletů a procházek a dobrého jídla a pití. Holčička se zatím projevila jako vhodný cestovní parťák, dobrodruh, milovník outdoorových exteriérů i gastro zastávek. Kéž by jí to tak vydrželo! Příště zas, snad... (😷🙆)