V devadesátkách k moři

Moc ráda se inspiruju a netajím se tím. Jsem přesvědčená, že se vlastně inspirujeme všichni, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Cokoliv nás slavnostně napadne - melodie, výtvarná kompozice, recept nebo moudrá myšlenka, o níž se chceme se světem podělit, už nejspíš někdy dřív napadlo i někoho jiného... Buď je to "náhoda" nebo nás někdy v minulosti něco podprahově ovlivnilo a ani si to už neuvědomujeme. Mě teď zcela nepodprahově ovlivnila Maruška Doležalová, která prožila dětství prakticky ve stejných letech jako já a krásně, s pravou devadesátkovou nostalgií na to vzpomíná v Jednom kopečku šmoulový - knížce která je pastvou nejen pro duši, ale i pro oči, díky kolážím Elišky Podzimkové.📘🍦

Zrovna po této knížce jsem sáhla, když jsem si vybírala čtení na dovolenou. Začala jsem ji číst v Jizerkách a dočetla o týden později, kdy jsem po dlouhých letech zase vyrazila s rodiči do Chorvatska, k moříčku 😊. Pozdravit hned po příjezdu moře, i tohle byl totiž celé moje dětství náš rodinný rituál 💙. Jubilejní desátý článek byl takový celý nostalgický a babičkovsky prázdninovský, tak mi to teď, když Vám píšu jubilejní článek dvacátý zase hezky vychází na ohlédnutí do dětství. Na ty moje osobní devadesátkový vzpomínky, kterak jsme jezdívali k moři … 

Moříčko jsem poprvé viděla ve Španělsku, šli jsme se na něj podívat (a samozřejmě ho pozdravit) hned večer po příletu. Už se skoro stmívalo, vlny dramaticky bouřily (aspoň mně to tak připadalo) a zdálo se mi to krásně děsivé i strašidelně lákavé v jednom. Na následující první ranní koupání už bohužel tak živé vzpomínky nemám. Z pláže si ale vybavuju pána, co za hlasitého pokřikování prodával kokosy, trochu jsem se ho bála... Každopádně večer jsem natáhla elasťáky (lesklé černé s barevnýma ornamentama - must have) a tričko, bílé s obrázkem a hlavně, hlavně s třásničkama (snad ještě větší must have než ty elasťáky) a zažila u bazénu svou zřejmě první diskotéku. Napřed jsem se celkem styděla, ale záhy jsem se skamarádila s blonďatýma dvojčatama (bylo to jistě kamarádství zásadního rázu, přesto už si však nejsem schopna vzpomenout na jméno ani jedné z nich), která mě do všeho zasvětila, naučila taneček k písničce Saturday Night od Whigfield, jež tenkrát frčela, a pak už jsem to rozjížděla naprosto neohroženě!🎶💃

Tenkrát jsem taky poprvé letěla letadlem, vzpomínky na to jsou smíšené, stejně jako můj postoj k lítání až do dnešních dní - rozhodně si ho nijak zvlášť neužívám… Coby chronicky nemocná paneláková květinka jsem měla věčně ucpané dutiny. No a když máte problémy s dutinama, zažíváte při vzlétání i přistávání specifickou a velmi intenzivní bolest hlavy, takové ostré řezavé tlaky, dá se to jen těžko popsat a nikomu to rozhodně nepřeju! Ale zase jsem měla svůj červený kufřík s hračkama a hodná letuška mi dala na hraní dooost hustý samolepky, kterýma jsem si ten kufřík bezvadně polepila, velice poctivě, žádné místečko nesmělo přijít zkrátka! Taky si pamatuju, že tenkrát byly ty šálky a podtácky z letadel cenné zboží, tajně se dávaly do příručních zavazadel (jo, i ty hnědý podšálky☕) a pak se z nich doma slavnostně servírovaly svačinky 😄. A poprvé jsem ochutnala čaj s mlíkem, který jsem pak snídala snad celý dětství…

O rok později jsme letěli na Ibizu. Tam už si vybavím i jméno svého úhlavního kamaráda, byl to Kevin a byl z Belgie. Dost dobře nevím, jak jsme se dorozumívali, ale je jasný, že děti mají nějaký řečový bariéry těžce na háku. Blbli jsme v moři, stavěli hrady z písku a taky mi nakreslil obrázek. Akorát na něm byly naše iniciály a srdíčka💕, což jsem vyhodnotila jako krajně podezřelé a už jsme si s ním následně až tak moc hrát nechtěla. Kevin tak úplně nebyl můj typ 😎. Kevin byl totiž asi nějaký hodně světlý fototyp nebo měla jeho maminka panickou úzkost ze slunečních paprsků. Neustále měl na sobě nejmíň pět vrstev opalovacího krému, což bylo v kombinaci s pískem a mořskou vodou zkrátka tak trochu blé. Ano, zjevně jsem byla dítě velmi povrchního vkusu …

Na Ibize jsme pobývali snad dva týdny a část toho pobytu jsem prostonala. Když jsem po pár dnech pookřála, rodiče mi chtěli udělat radost. Tenkrát hrozně frčely panenky s různými živými výrazy ve tváři. Oproti klasickým panenkám s mírumilovným výrazem pokorného úsměvu to nebyly žádné krasavice, spíš pěkní ďáblíci. My si je s našima interně pojmenovali "ksichtíčky". Nicméně s trendy není radno si zahrávat a já si tu panenku tuze přála, tak jsem ji měla mít. Vybrala jsem si hnědookou pihovatou holčičku, řádně vysmátou. Hadrové tělíčko měla oblečené do růžových sametových šatiček a plavé kudrnaté vlásky vzorně stažené do falešného copu. Na první pohled mi připomněla Helenku z Cirkusu Humberto, který jsem fanaticky hltala, takže jméno pro panenku byla jasná volba!🎭🎀

Naše třetí mořská dovolená se odehrávala na písečných plážích slunné Itálie. I tam jsem se čile socializovala. Skamarádila jsem se Luckou z Prahy, což bylo asi moje nejvážnější dovolenkové kamarádství, dopisy jsme si totiž pak vyměňovaly minilálně ještě celý další rok! Občas si s náma hrála ještě Bára, ale já byla osobně mnohem radši, když jsme si hrály jenom my dvě s Luckou 👭. Tenkrát už jsem byla hrdou majitelkou několika Barbín a jejich mladších sester Shellyček s luxusní výbavičkou (první měla postýlku, druhá vaničku co uměla i pěnu vyrobit a třetí, tak ta na to šla velmi prakticky, a to splachovacím záchodem a umyvadlem - hygiena musí být, to je jasný). Čili jsme měly s hraním doslova plné ruce práce. V hotelové restauraci jsem měla taky oblíbenou usměvavou servírku, které jsem věnovala jeden vlastnoručně nakreslený obrázek. Když jsme ji pak potkali na pláži nahoře bez a cigaretou v ruce, vůbec jsem netušila jak s tím naložit 👀. 

Ani italské ulice nebyly ušetřeny stánků s hračkama, bez nichž by žádné dítě neodjelo zpátky domů dostatečně uspokojeno. Tenkrát vyhrávalo ze všeho nabízeného zboží na plné čáře takové barevné tvarovatelné něco s obličejem a chocholkou na hlavě. Vypadalo to trochu jak plastelína a prodavači z toho před svými stánky za neustálého pokřikování tvořili neskutečné a ohromně lákavé kreace. Já si to tehdy hrdě odnesla ve žluté barvě, tahala to pak samozřejmě s sebou úplně všude a taky z toho poctivě neustále něco modelovala. Tak poctivě, že jsem bohužel po pár dnech měla možnost na vlastní oči prozkoumat všechny komponenty, z nichž to bylo vyrobeno. Kdepak plastelína! Vrchní vrstva byla gumová, něco jako nafukovací balonek a když praskla, věřím že dřív nebo později praskla každému, vše v bezprostřední blízkosti bylo zasypáno apokalyptickým bělavým prachem jako po zásahu Daenerys Targaryen.💥

Další roky už jsme začali jezdit za hudebního doprovodu Nerezu a Bratří Ebenů a doprovodu zábavního reprezentovaného zvláště oblíbenou kratochvilnou hrou "Jméno město" autem do Chorvatska. Ne že bychom tam jezdili každý rok, ale nejednou jsme se tam vraceli. Ze začátku i přímo na stejné místo na Istrii (kde jsme si dokonce vždycky střežili tutéž základnu u moře na takové útulné skalní terásce, výhružně označkovanou karimatkama), postupem času čím dál jižněji, až k Omiši. Dětská bezprostřednost pomalu ustupovala introvertnímu ražení mé osobnosti, a já si už na dovolených přestala dělat kamarády. Měla jsem tak alespoň více času na kreslení. Začala jsem tou dobou chodit do ZUŠ a mou jednoznačně nejoblíbenější technikou byla kresba suchým pastelem, který jsem pak improvizovaně fixovala mamčiným lakem na vlasy. Mám tak vymalovány za několik let snad všechny výhledy z balkonů a zátiší ze zahrad našich apartmánů. 🎨

Někdy jsme bydleli v hotelu s polopenzí a o tom, jaké dobroty jsme si u švédských stolů nakladli na talířky jsme si pak na promenádách dlouze vyprávěli. Někdy jsme si snídaně chystali sami, respektive taťka chystal, my obvykle chodily s mamkou na první ranní plavání, to totiž vždycky bývá zaručeně to nejlepší! Moře ale pro nás pořád bylo velkou vzácností. Pamatuju si, jak jsme po návratu posvátně zacházeli s osuškami, které ještě nesly svěží mořskou pachovou stopu (někdy jsem si i maličko lízla, abych si to připomněla). 👙

  

Pak už jsem byla čím dál větší puberťák a taky už se dávno přehouplo tisíciletí a devadesátkám odzvonil konec. Ale ještě o jednu věc, která mě nedávno pobavila bych se s Váma chtěla podělit. Měla jsem takového cestovního králíčka, jmenoval se Polďa. Na žlutém kožíšku nosil frajersky hnědou vestičku a kamkoliv se jelo, tam Polďa rozhodně nesměl chybět. Na jedné dovolené se ale bohužel Polďovi zalíbilo tak moc, že už se tam rozhodl zůstat, patrně na důchodek. Tuhle mi to vyvstalo na mysli a ptala se rodičů, na jaké dovolené že to vlastně bylo? Žila jsem v domnění, že jsem tenkrát mohla mít tak dvanáct let. A ono ne, Polďa si uměl vybrat, bylo to totiž na Krétě. Problém je ale v tom, že když jsme letěli na Krétu, neměla jsem dvanáct let, dokonce ani patnáct, ale… sladkých sedmnáct 🙈. Vyhodnotili jsme, že Polďa byl tenkrát chytřejší než já a jeho vzkaz zněl jasně…🐰

Touto příhodou se s Vámi loučím. Možná jste si zavzpomínali se mnou. Možná jste se natěšili na dovolenou, která Vás teprve čeká 🙌. Možná vůbec nejezdíte rádi k moři a mnohem víc Vás to táhne do hor. Já budu s mořem asi vždycky kamarád, ale poslední roky je to rozhodování čím dál těžší, protože hory si taky získaly mé srdce. Proto jsem nejšťastnější, když můžu stejně jako Joey spojit ruce dohromady a dopřát si trochu od obojího, tak jako se poštěstilo letos a dokonce i loni ve Slovinsku, kde jsme obojí zvládli v rámci jedné země !!!🙏

Španělsko

Ibiza & "ksichtíček" Helenka, ale žel jí umě zakrývám ksichtíček...

Itálie

Chorvatsko

A jejště pár letošních momentek...

O Vílách Domácích (II)

U článku o vílách domácích jsem Vám slíbila pokračování a myslím, že už uzrál ten správný čas 😉 Takže mi dovolte představit další čtyři krásky, které nám to dovedou doma pěkně zavařit ...

ElektroNička

 

🔌přetrvává tam, kde se v domově vyskytuje elektronika, zvlášť si libuje u šnůr, kabelů a nabíječek 

🔌stává se Vám, že Vaše mobily často padají na zem? Zčerná Vám zničehožnic monitor počítače? Zasekne se Vám během Vašeho oblíbeného pořadu televize přímo v té nejnapínavější nebo nejklíčovější scéně? Nemůžete nikdy mezi kábly najít ten který právě potřebujete? Ztrácíte nebo rozbíjíte klíčové součástky Vašich přístrojů, čímž se rázem stávají bezcennými? Pak vemte jed, že u Vás úřadovala ElektorNička!

🔌tahle poťouchlá víla si obvykle zasedne na paní domu, ale svými neplechami a husarskými kousky tak zprostředkovaně dost dráždí i pány. Její specialita jsou sluchátka - můžete si je smotat a uložit sebekrásněji, klidně i pečlivě uschovat do obalu, ale když je budete příště potřebovat, určitě budou volně pohozená na dně tašky, zamotaná do nerozpletitelné hroudy a ještě na ně budou nabaleny další drobné předměty z Vaší tašky…

🔌vyhýbá se přístrojům, o které je vzorně postaráno a je jim věnována láskyplná péče srovnatelná se starostí o živé bytosti

🔌její rajon jsou naopak všechny přístroje lehce i značně zanedbané, se spoustu ikonek na ploše, otevřených oken a aplikací v pozadí, přístroje, které se nikdy neaktualizují, zásadně nic se z nich nemaže, nebo se naopak čas od času promaže úplně všechno, přístroje, co se prakticky nevypínají, přístroje vybité až do morku kostí, přístroje ledabyle pohozené v kabelce bez jakýchkoliv obalů a pouzder

Přepínačka

 

🔜bydlí v obýváku na gauči, občas se přesune i do kuchyňské části, ale tomu pán domu věru nebývá rád… Občas si nachází přechodné útočiště i v autě, zvlášť u delších cest.

🔜přepínání z kanálu na kanál, z písničky na písničku, usilovné, vytrvalé, trvající klidně i desítky minut - znáte to? Myslíte si, že Vás tím ten druhý záměrně přivádí k šílenství? Ale kdeže, to si jen Přepínačka hraje, ona si hraje moc ráda…

🔜nechci nic paušalizovat, nicméně tady asi nešlápnu úplně vedle, když zkonstatuju, že ten kdo je přiváděn k šílenství bývá zpravidla paní domu, zatímco ten kdo si nic netušíc nevinně hraje pod vlivem Přepínačky bývá obvykle pán domu.

🔜když vypnou proud nebo vypadne wifi, je Přepínačka smutná, protože si nemůže hrát, jinak je poměrně nenáročná, stačí jí řádně dobyté baterky

🔜miluje lenivé dny nebo dlouhé zimní televizní večery. Dřív měla ráda i přehrávání CD z hifi věží, ale dnes už si hravě vystačí s nažhavenými mobilními telefony. Taky zbožňuje, když se něco nově nastavuje, hledá, vybírá z nabídky

Povídka&Pomlčka

 

💬💭tahle víla výjimečně pracuje ve dvojici, má dvě protichůdné protagonistky, přičemž jedna (zpravidla Povídka) si bere do parády paní domu, kdežto druhá (zpravidla Pomlčka) si zpracuje pána domu (ale může to klidně být i naopak)

💬💭nejtypičtější situace bývají okamžiky, kdy pán přichází domů z práce, na čele má napsanou jednoznačnou Pomlčku, rozhodně nechce nic mluvit, touží jenom po gauči, displejích, Přepínačce a kusu toho žvance. Naopak kolem paní domu lítají obláčky Povídek nashromážděné za celý den. Obsahují shluky slov, vět, příběhů, emocí, dojmů, nálad a všechno by tak moc chtěla s pánem domu sdílet!!! 

💬💭nebo takové to, když se paní domu o víkendu probudí, posnídá, vypere prádlo, přečte knihu, zacvičí si jógu, nakoupí, začne vařit oběd a pak se probudí pán domu… Chce to naplánovat víkend, výlety, domácí práce, zábavu, tanec a zpěv ejaja hopsasa, jedna velká Povídka, ale pán domu se ještě ani pořádně neprobral, je to na něj nesnesitelně moc slov, návrhů, úkolů a podnětů vyžadujících reakce a on rozhodně nechce nic mluvit, touží jenom po gauči, displejích, Přepínačce a kusu toho žvance😃

💬💭ale jakmile nasedne pán domu do vozu, přepadne ho nutkavá Povídka. Volá paní domu cestou z práce, zpravidla se strefuje do okamžiku, kdy ona zrovna odemyká dveře, pokládá těžké nákupní tašky a zouvá si boty... Hodí nehodí, teď je prostě ten ideální čas na rozhovory, dlouhé rozhovory…

💬💭očekává se taky, že bude paní domu pána ve vozidle bavit během dlouhých cest. Jakmile ale začne krajina za okýnkem ubíhat, rozeběhnou se i její myšlenky, nebo se naopak konečně zpomalí a dostaví se takové příjemné vakuum (pokud vůbec existuje v dámské verzi něco alespoň vzdáleně připomínající pověstnou pánskou "box of nothing", rozhodně to nastává v jedoucích dopravních prostředcích). Dřív nebo později ji ale vytrhne otázka: "Proč nic neříkáš???", to Povídka zase naráží na Pomlčku...

Rozlívačka

💦drží se poblíž všech tekutin, takže hlavně v kuchyních a koupelnách. Hrnek s horkým čajem (nejspíš černým), kafem nebo kakaem, to je něco pro ni, nebo třeba taková sklenička červeného vína, hmmm!!!

💦dokáže proměnit idylické chvíle s horkým nápojem v učiněnou katastrofu a často za sebou nechává nesmazatelné stopy. Pokud jste někdy vytopili sousedy, nebo sousedi vytopili Vás, veřte, že v tom rozhodně měla namočené prsty. Nebo… stalo se Vám někdy, že se Vám v kufru nebo batůžku zabaleném na cesty vylil šampon přímo doprostřed oblečení…? Ano, tohle ona taky dokáže!

💦může potrápit pána domu stejně tak jeho paní  a pokud jsou v domácnosti nějaké děti, tak s těmi spolupracuje vůbec nejraději, ale nepohrdne ani čtyřnohými miláčky

💦nemá ráda vedro a sucho a oheň, je to takový protiklad Světlonošky a zásadně si nelezou do rajónu

💦je spokojená když prší, když se doma vaří, pere, koupe - ráda se cáchá ve vaně a nechává pak za sebou kapky, loužičky, louže, jezera i moře… A … pokud se u Vás bude konat nějaká oslava nebo večírek, rozhodně si nenechá ujít příležitost - bude střežit každou nalitou skleničku, každou skleničku ledabyle odloženou a zapomenutou, každé ťuknutí, a ten nejvíc nestřežený okamžik zaútočí!

Dijonské retro počátky

Nedávno jsem Vám tu psala, jak mě to každé září táhne do Dijonu, mého Erasmus místa... Za pár měsíců tomu bude už sedm let, co jsem si ve Francii takhle užívala poslední okamžiky svého studentského života. Sice ještě není září, ale nějak mě to poslední dny táhne do Francie. Už od gymplu mi tak nějak pěkně vycházelo, že jsem se tam plus minus jednou do roka vypravila. To byly výměny, poznávací zájezdy, Erasmus pobyty všech mých kamarádek z gymplu, ten můj dijonský Erasmus, rodinná dovolená v Provence a nakonec služební cesty do Paříže, ta poslední byla shodou okolností taky v září, v září 2016. Takže expirační doba už dávno vypršela a já si sama sebe teď čím dál častěji představuju v nějakém malebném francouzském městečku, na trzích, na zahrádce s kávičkou a croissantem nebo ve večerních uličkách se sklenkou vína...

Co si teď můžu s jistotou splnit je o Francii alespoň psát. A víte co? Já už to udělala. Právě před těmi sedmi lety jsem na svém pokoji č. 110 Neverského pavilonu kolejí Mansart sepisovala dva díly dijonských pamětí, dále distrubuovaných e-mailem rodině a kamarádům (možná si na to někteří z Vás ještě vzpomenou). Byl to, pokud si dobře pamatuju, můj první text tohoto druhu a dalo by se říct že i takový předchůdce nebo předvoj tohoto blogu. Nedávno jsem se k tomuto "dílu" náhodou dostala a po letech vše znovu přelouskala. Jako celek má spoutu much, ale pár střípků myslím stojí za zachování a nemělo by pro úplnost chybět ani mezi vyprávěními Princezny Konzuely. Oproti idylickému líčení francouzkých reálií tady v úvodu je to psaní o kus realističtější a kritičtější. Nicméně dodávám, že s odstupem jsou mé vzpomínky veskrze pozitivní a i když Francouzi mají velmi specifivckou a komplikovanou povahu, někde v hloubi srdce je mám stejně svým způsobem ráda...😊

Bohužel se mi dochoval pouze první díl pamětí. Ten druhý jsem proložila fotkama tak poctivě, že se nedal klasicky poslat mailem a odkaz na externí uložiště už dávno nefunguje... Pokud by se náhodou našel někdo, kdo si to tenkrát stáhnul a stále to má uložené někde v počítači, budu Vám tuze vděčná, když mi dáte vědět 😇!

A teď dobrá zpráva pro všechny, kteří mají trochu problém s mými hutnými texty. Tentokrát to totiž bude mnohem víc o fotkách sem tam proložených popisky, krátkými komentáři nebo minipříběhy! Tak hurá do roku 2011, zpátky do minulosti a do studentských let...

Le grand Dijon 

... construit son tram ...

 „Rekonstrukční smůla“ se mi vážně lepí na paty. Město je prakticky neprůjezdné (zmatená  navigace nás neustále nabádala, abychom se otočili  o 180 stupňů, jakmile  to  bude  možné)  a  navíc všechna   významná   a   za   normálních   okolností nejspíš  i  pěkná  místa  zdobí  zábrany  specificky fuchsiové barvy. Práce nijak významně nepokračují. Málokdy jsem zahlédla ve vyhrazených   prostorách   skutečně   někoho   něco dělat. Nicméně je   možné    navštívit Maison    du    tram (tramvajové omalovánky a jiné hry pro děti, projekce  a  prospekty  pro  dospělé,...)  a  u zápisu  jsme  dostali  přívěšek  s tramvají  a pero  specificky  fuchsiové  barvy... 😄.

Fotka z našeho dijonského návratu léta páně 2013, kdy už specificky fuchsiové tramvaje vesele brázdily ulice (Aneb neuvěřitelné se stalo skutkem...)

  

 Dijonské Highligts:

💗🐌 noční pohled na osvícené Place de la Libération, 

💗🐌 výhled   z radniční   věže, 

💗🐌 botanická Jardin Arquebuse, 

💗🐌 rodinný vycházkový nedělní Parc Colombière s cukrovou vatou a kolotočema, 

💗🐌 Jardin Darcy s reprezentativní   plastikou   ledního medvěda, zde bohužel bez medvěda 🙈,

💗🐌 jezero Kyr  s přerostlýma  kačenama  a  krotkýma labutěma romanticky pózujícíma  na   pláži (ideální  místo  pro  nedělní  siestu... francouzští strýci hrající pétanque ve stínu platanů, pique-niqueující rodiny... ), 

💗🐌 monumentální  vodotrysk  na Place  Wilson  v podvečerním slunci  a  jeho  kruhy  z duhy,

💗🐌 odpolední káva přímo pod vítězným obloukem na Place Darcy,...

Další města a městečka regionu Bourgogne - Franche-Comté

1) Auxerre 

💗🐌 město oplývající   velkým   množstvím   koček všech   různých   barev   a   tvarů   (vůbec začínám  mít  pocit,  že  zatímco  u  nás jsme   spíš   pejskaři,   Francouzi   nedají dopustit    na    šelmy    kočkovité ).

💗🐌 na výlet se k naší české skupince přidaly i  Italka a dvě Němky. Němky celou   dobu   neodtrhly   oči   od   svého průvodce   a   rozhodně   se odmítaly   odklonit   od   turistické   trasy   předdefinované kovovými šipečkami na zemi.

Na oběd jsme se zastavily pro něco křupavého u místního pana pekaře a daly si i siestu u smetanové kávy podávané s mandlí   v čokoládě   (Italka   obsah   šálku   vyzunkla daleko  rychleji  než  my  Středoevropanky,  Němky  si nedaly nic).

💗🐌 nádvoří  kláštera Saint-Germain s modrými  pruhovanými  lehátky

💗🐌 až kýčovitě typicky  francouzská  ulička  u  radnice

 

💗🐌 sousední městečko Tonerre  jehož  hlavní  atrakcí  je  kruhová vodní nádrž opředená legendami a tajemstvím – nikdo přesně neví, odkud se bere voda, co do ní přitéká...

2) Beaune

💗🐌 město obklopené    vinicema,    a hlavně město    s tou    nejreprezentativnější    střechou    ze    všech reprezentativních   burgundských   střech   pokrývající   místní   věhlasný Hospic. 

💗🐌 káva pod  palmami  při níž nás skupinka malujících Francouzek vyportrétovala  uhlem...  (styděla  jsem  si  to  vyfotit,  ale moc podobné jsme si stejně nebyly)

💗🐌 výhledy  cestou  zpět - bílé  krávy  na  zelených  pastvinách,  kapličky ztracené uprostřed lánů vinic, malé vesničky s až pohádkově roztomilými domečky,...

Toto výjimečně není vlastní tvorba, nýbrž moje nejoblíbenější burgundská pohlednice :)

Opět 2013 návraty a parc Bouzaize

3) Semur en Auxoi

💗🐌 po  chvilce  bezstarostného  a bezcílného   toulání   městem (turistická     kancelář     přece nebude mít v neděli otevřeno)  jsme  se  najednou octly    u    sluncem    ozářené hladiny řeky  mimo  centrum, pod  nosem  nám  zavála  vůně nedělního oběda, rodiny posedávaly    na    zahrádkách, naši  cestu  lemovaly  odkvetlé pampelišky,   trochu   přezrálé slaďoučké  kuličky  hroznů  a na  každém  rohu  se  vypínaly ukázkové   pavučiny...

 

💗🐌 holkám  bohužel nevyšel plán  završit pěkný den ochutnávkou šneků, přišly jsme pozdě a už se prostě nevařilo, nic... (stejně tak jsme si onehdy v centru Dijonu kolem poledne nemohly dát kafe, protože to se  pro  změnu  zase  jenom  vařilo...). V každém  případě  k mé  radosti  bohatě  stačil pohárek malého piva Leffe a holky nakonec uhádaly aspoň vafle...😅

4) Dál už bohužel první díl pamětí nesahá, ale dám Vám sem alespoň fotky ostatních neméně krásných měst...

Dole

 Besancon

Chateau du Clos de Vougeot 

Chalon sur Saone

Toto impresionisticky snové a nanejvýš abstraktní zachycení města vzniklo technickou závadou na fotoaparátu...

Résidence Mansart

 

🐌 můj pokojíček už toho asi pamatuje opravdu hodně, minimálně jeho nábytek rozhodně musel zažít všechny francouzské republiky. Ale zase je docela účelný a s trochou snahy jsem si ho už pěkně zabydlela. Mám tu praktickou koupelnu včetně kuchyně, ložnici včetně  chodby  a  speciálně zahlučněné kartónové  stěny. Na chodbě se pak nachází společné unisexy sprchy s kasárna   designem 🙆.

🐌 každopádně   jsem   ráda,   že   mám   střechu   nad hlavou,  i  když  se  mi  jedné  noci  začala  trochu bortit! Probudily  mě  zvuky  trhající  se  izolepy. To  znám  z privátu,  za  chvíli  se  asi sesune  jeden  z plakátů,  kterými  jsem  se  snažila  zamaskovat  stopy  na  stěnách  po předchozích  nájemnících.  Jenže  najednou mě definitivně probrala rána jak z děla, nespadl totiž plakát, ale kus skříně, dobře byla to jen skříňka nad umyvadlem, vlastně jen její dvířka,  ale  i  tak  😯 ! Ráno jsem to hned běžela nahlásit a slíbili mi skřínku fungl novou. Už to bude měsíc... a nic... No jo, chce to tomu dát čas.  

Nakonec jsem se aspoň na druhou část svého pobytu fungl nové skříňky opravdu dočkala😉

Université de Bourgogne

🐌 když v bludišti obrovské dvoukřídlé, třísektorové a dislogicky uspořádané budovy hledám  nějakou  místnost,  zdejší studenti  i vyučující  jen  zoufale  kroutí  hlavami  a  občas  podotknou  něco  o  bordelu. Dokonce  i  naše  tutorka  se  během  uvítacích  dnů  3x ztratila...  během vlastní komentované univerzitní prohlídky. A  když  už  náhodou  někde  něco (třeba rozvrh předmětů😎) je,  tak rozhodně  ne  na  internetu  (shodly  jsme  se  na  tom,  že  nejspíš  proto,  že  ho  Francouzi sami  nevynalezli,  snaží  se  si  jím  usnadňovat  život  co  nejméně  😃),  ale  někde  na maximálně   zastrčené   a   zapomenuté   nástěnce...

🐌 vybrat si předměty nebylo úplně jednoduché,   protože   nejednou   došlo   k tomu,   že na výuku vůbec nedošlo, neb na   daný   seminář   prostě nedošel žádný vyučující (beztak někde doteď bloudí po chodbách). A i z řad studentů vždycky  pár  lidí do předepsané místnosti jednoduše netrefilo...  (Vážně  je  tady  pár  začarovaných místností – asi komnaty nejvyšší potřeby💫)

Lejstra...

 

Placení  kolejí :    
🐌 paní v okýnku  si  ode  mě  vzala dvě  fotky  (které  už  jsem  pak  nikdy  neviděla,  jsou  tady zkrátka posedlí  budováním  kartotéky  a  sbíráním  fotek  od  každého,  kdo  jim  projde pod  rukama),  
🐌 kopie  všech  možných  i nemožných  dokladů  (bylo  naivní vzít si s sebou po jednom exempláři kopie každého dokladu, to jsem rozdala už první den...)
🐌 a pak se do toho teda opatrně pustila...
🐌 napsala první řádek výpočtů,  
🐌 dlouze se na   něj   zadívala, dlouze   se   napila   kafe,  
🐌 kousek   připsala,   dlouze   se   zapovídala s kolegyní, a pak zase nabrala elán vrátit se ke svému dílu
🐌 znovu si ho celé prohlédla, tentokrát  poměrně  krátce,  a  spráskla  ruce 
🐌 zjistila,  že  to  má  celé špatně,  chopila  se bělítka  a  jala  se  celou  věc  napravit,  tentokrát  už  opět poměrně  dlouze 

🐌🐌 Asi  nemusím dodávat,   že   pokud   se člověk   nenaučí   být   extrémně   trpělivý a  neadaptuje   se   na francouzskou filozofii „laisser tranquille“, „on va se calmer“, trpí...
🐌🐌 A ať nikoho ani nenapadne zkoušet jen náznakem a i ve zcela oprávněných situacích předbíhat nebo požadovat určité  služby  přednostně. Na  to  oni  tady  prostě  nemají  uzpůsobené  myšlení. A  takový člověk by opět, i když tentokrát  trochu jinak, trpěl ... 👀

Tak to je z mých burgundských vzpomínek prozatím vše. Uvidíme, jestli si pořídím nějaké nové nebo budu jen dál pátrat v archivech, ale k nějakému francouzskému vyprávění Vás jistě ještě někdy pozvu 🍷🍷🍷

A takhle vypadala původní verze Pamětí...